Časopis Naše řeč
en cz

Jubileum Josefa Vachka — bohemisty

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Některá životní jubilea přijímáme s pocitem překvapení: zdráháme se uvěřit nezadržitelnému postupu času. Tak je tomu rovněž v případě prof. PhDr. Josefa Vachka, DrSc.: narodil se totiž v Praze dne 1. března 1909. Jeho vysokoškolskými učiteli byli B. Trnka, O. Hujer, M. Weingart, největší vliv na něj měl V. Mathesius, nepřímo pak B. Havránek. V roce osvobození se habilitoval na filozofické fakultě v Brně, v letech 1946—1962 zde působil jako řádný profesor. Potom přešel do Prahy na Ústav pro jazyk český ČSAV do funkce vedoucího vědeckého pracovníka a zároveň též přednášel na Univerzitě Karlově. Ještě však jej očekávalo pracovní působení na Univerzitě 17. novembra v Bratislavě a na nejmladší naší filozofické fakultě v Prešově. Je členem mnoha mezinárodních badatelských společností — nejen jako anglista — a redakčních rad odborných časopisů a jeho vědecká činnost neutuchá.

[45]Vachkova šedesátiletá usilovná práce pro jazykovědu obráží se v jeho velkém díle koncepčním i výkladovém. Jeho část se týká anglistiky, část obecné jazykovědy a část nikoli zanedbatelná bohemistiky. Toto rozdělení je nicméně dosti hrubé, uvědomíme-li si, že právě jubilant myslím nejdůsažněji u nás přispěl k rozvoji metody konfrontační, kontrastivní, srovnávající nepříbuzné jazyky. Nadto přinesla prospěch i bohemistice Vachkova péče o kulturní dědictví pražské funkční školy, péče založená na vydávání už nedostupných pramenů — základních statí i pojmoslovného aparátu. Byl k tomu oprávněn proto, že stál u samého zrodu školy, znal její koncepční východiska, kriticky ji hodnotil i bránil. Vachkovy výklady například nepodporují názor o ryze ahistorické, ba antihistorické orientaci pražské školy a jiné zase jsou dokladem využití sociálních dat při interpretaci vývoje jazykového jevu: právě jejich opomíjení, ignorování bývalo funkční škole vytýkáno. Vachkova odborná argumentace nadto harmonicky spojuje interpretaci konkrétních dokladů s poznatky obecně jazykovědnými a naopak vyvozuje obecná poučení z rozboru jazykového materiálu: nelze tedy ani z tohoto hlediska odtrhovat Vachkova bádání anglistická a bohemistická na jedné straně a obecně jazykovědná na straně druhé. Jako vysokoškolský učitel stal se Vachek příkladem toho, jak výsledky vlastního výzkumu učitele vpravdě mají naplnit vyučovací hodinu: i zde jako by spínal vědecké dědictví starších generací s poznatky nejčerstvějšími, rozbor se syntézou, poučení z historie jazyka se současnou jeho dynamikou, vícestrannou polemiku s jasným vytčením názoru vlastního. Těchto rysů jeho osobnosti jsme si jako jeho žáci všímali již v nižších semestrech studia.

Hodláme-li zde připomenout bohemistické studie Vachkovy, bude náš výběr dozajista subjektivní. V každém případě je třeba připomenout na prvním místě souhrnnou monografii Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha 1968). Je vlastně jedinou všestrannou analýzou fonologickou do vydání I. dílu akademické Mluvnice češtiny (Praha 1986), — s výjimkou přece jen omezenější práce H. Kučery ze začátku šedesátých let. Vachek zde pojednává o nestatickém pojetí synchronicky zkoumaného fonologického systému, vykládá „situaci ve fonologickém podsystému samohlásek“ (srov. např. interpretaci postavení é v systému z hlediska toho, že tato samohláska slouží dnes jako „signál knižnosti, někdy dokonce archaičnosti“), přechodové pásmo mezi samohláskovými a souhláskovými fonémy a fonologický podsystém souhlásek. Autor dále píše o dynamickém slovním přízvuku a o větné melodii v těch případech, ve kterých se projevuje systémové napětí a systémový pohyb. Ptáme-li se na společenskou angažovanost Vachkova bádání, odpovídá přesvědčivě vědec sám: „… průzkum jazykové dynamiky má vedle svého zásadního významu obecně teoretického také závažný dosah praktický, protože ukazuje vhodné cesty k řešení aktuálních otázek praktického jazykového úzu, hlavně v jazykové výuce a v péči o jazykovou kulturu.“ K některým svým hodnocením [46]se Vachek vrací po letech ve studii Poznámky k fonologické konfrontaci češtiny a slovenštiny (Slavica Pragensia 25, 1985, s. 45n.): přihlíží v ní nadto i k situaci v ruštině. K znělostnímu protikladu souhlásek v češtině a v angličtině je název obsáhlé studie otištěné ve sborníku Studie ze slovanské jazykovědy (Praha 1958, s. 15n.). Její autor prokazuje, že jevy pokládané za záležitosti rázu fyziologického mohou „být organicky dokonale vkloubeny ve vývoj struktury jako celku“. Šíře slavisticky je orientován Vachkův anglicky psaný článek o postavení souhlásky ř v struktuře slovanských jazyků (SPFFBU[1] A 11, s. 81n.). Speciální studii o vývoji českých samohlásek připravil Vachek pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze (Čs. přednášky …, Praha 1968). Právem bylo napsáno a citováno už dříve, že Vachkovy analýzy dynamiky fonologických systémů patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům k lingvistickému bádání v měřítku světovém.

Další oblastí Vachkova vědeckého zájmu jsou otázky psaného jazyka (už od r. 1933, základní studie byla publikována v r. 1939 v Travaux du Cercle linguistique de Prague). Vachkův žák a pokračovatel na brněnské filozofické fakultě J. Firbas shrnul učitelovy myšlenky o psaném jazyce výstižně takto (neujde nám přitom Vachkova argumentace blízká dnešním komunikačním teoriím): „Svou dokumentační schopností uspokojuje psaný jazyk ty sdělovací potřeby mluvčího, na které lze hledět jako na potřeby vyššího řádu, totiž takové, které jsou specifické např. pro krásné písemnictví, vědu a státní administrativu a které nemůže plně uspokojit jazyk mluvený. Z hlediska funkčního je tedy psaný jazyk v komplementárním vztahu k jazyku mluvenému a jeví specifický, autonomní charakter. Autonomní charakter uzpůsobuje psaný jazyk k tomu, že odkazuje na mimojazykovou skutečnost a nenabývá význam prostřednictvím jazyka mluveného, ale … nabývá význam přímo a bezprostředně.“ Pouze onu trvalou uchovatelnost nepokládáme již za výhradní rys psané řeči. Srov. také Vachkovy studie Český pravopis a struktura češtiny (Listy filologické 60, 1933, s. 287n.), K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka (SaS 25, 1964, s. 117n.).

V zahraničních přednáškách i v antologiích z počátků a klasického období pražské školy předkládá Vachek zahraničnímu i mladšímu domácímu čtenáři v souvislé podobě myšlenkové bohatství plodné generace meziválečné. Významným edičním činem je i soubor zatím poslední: Praguiana. Některé základní a méně známé aspekty pražské lingvistické školy (Praha 1983). Vachek je zde nejen editorem, nýbrž i autorem tří statí a doslovu.

Široce konfrontační je novější studie Poznámky o osobních zájmenech v oslovovací funkci (SaS 46, 1985, s. 292n.). Proces zjednodušování oslovení v češtině (a v němčině) vidí autor v zjednodušení společenských vztahů uvnitř jazykového společenství: takový proces nazývá demokratizací způsobů mezitřídních jazykových kontaktů. — Do povědomí morfologů pronikl [47]už dávno objevný výklad K problematice českých posesívních adjektiv (Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 171n.). Mistrně se zde využívá širokých strukturních závislostí, přesvědčivé jsou paralely mezi jazyky i vývojové paralely v jednom jazyku. Generalizace podob na -ovo/-ino v jihočeských nářečích představuje vlastně úplný zánik jmenného skloňování přivlastňovacího přídavného jména v gramatické struktuře a zájmeno se vlastně už vymyká z kategorie přídavných jmen. K oné Vachkem nepodceňované historické orientaci výzkumu připomeňme studii psanou anglicky k vývoji jazyka pojatého jako systém systémů (SPFFBU A 6, s. 94n.). Pro bohemistiku podnětné byly též studie České předložky a struktura češtiny (NŘ 19, 1935, s. 320n.) nebo Obecný zápor v angličtině a češtině (Prague Studies in English, 6, 1947, s. 9n.), popř. Glosa k srovnávací typologii spisovné češtiny a slovenštiny (Jazykovedné štúdie 12, 1974, s. 30n.) a jiné. Nezanedbatelnou pomoc poválečnému střednímu školství poskytla mluvnice a cvičebnice češtiny napsaná s J. Kaňkou.

Vachkova argumentace vzbudila občas ohlas povýtce polemický. Vachek polemiku přijal a objasnil svůj názor, předložil svoje důkazy. Nespěchal, aby diskusi svým posledním slovem uzavřel. Zabýval se totiž ve své práci vždy problematikou aktuální, pro jazykovědný výzkum závažnou — a to i v bohemistice. Soustředěná diskuse o jeho tematice ostatně potvrzovala, že předmět svého zájmu zvolil dobře. Lze se odvážit nabídnout mu ve jménu bohemistiky další spolupráci? Dnes mu ze srdce blahopřejeme a přejeme mu další plodná léta a k tomu zdraví i dosavadní životní svěžest a energii.

[1] SPFFBU = Sborník prací filosofické fakulty brněnské university.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 1, s. 44-47

Předchozí Jiří Nekvapil, Jiří Zeman: Kniha o vědomé jazykotvorné činnosti

Následující Anna Pecušová: Lakros