Kniha o vědomé jazykotvorné činnosti

Jiří Nekvapil, Jiří Zeman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Chceme se tu krátce zmínit o obsáhlé knize Internationale Plansprachen. Eine Einführung (Berlín, Akademie-Verlag 1985, 408 s.), kterou napsal německý autor Detlev Blanke z NDR. Německý termín Plansprache, uvedený do odborné literatury E. Wüsterem v 30. letech tohoto století, vznikl jako paralela k anglickému planned language, popř. planlanguage a do sovětské odborné literatury bývá překládán jako planovyj jazyk; ruský výraz by mohl být modelem i pro český termín plánový jazyk, který se u nás už prosazuje. Plánové jazyky lze vymezit — zejména aby byla postižena jejich specifičnost vzhledem k jazykům etnickým — jako jazyky, které byly vědomě vytvořeny lidmi podle určitých kritérií za účelem usnadnění mezinárodní jazykové komunikace (s. 11 a 53).

Recenzovaná kniha je rozdělena do šesti kapitol: /1/ Jazykové plánování a plánové jazyky (s. 18—65), /2/ Plánové jazyky: důvody jejich vzniku a představy o jejich možnostech (s. 66—98), /3/ Projekty plánových jazyků: klasifikace a hlavní představitelé (s. 99—218), /4/ Esperanto (s. 219—292), /5/ Plánové jazyky a interlingvistika (s. 293—295), /6/ Bibliografie (s. 296—381). Kniha má encyklopedický charakter, je přímo nabita informacemi, o čemž svědčí i závěrečný téměř stostránkový seznam odborné literatury.

Zmiňme se nyní o důvodech, které nás vedly k tomu, že upozorňujeme na knihu Internationale Plansprachen čtenáře NŘ. — D. Blanke neprobírá danou problematiku pouze v interlingvistickém kontextu (interlingvistikou rozumí vědu o optimalizaci mezinárodní jazykové komunikace, s. 17), ale na spolehlivých obecnělingvistických základech. Neodborník se z Blankeho knihy dozví (a bude možná překvapen), kolik význačných lingvistů se problematikou plánových jazyků v minulosti zabývalo, takže je tu, oč se opřít. Uveďme alespoň J. Baudouina de Courtenay, O. Jespersena a A. Martineta. O. Jespersen je dokonce autorem jednoho z plánových jazyků (nazvaného Novial) a zakladatelem (r. 1924) mezinárodní asociace pro pomocné (auxiliary) jazyky, tj. plánové jazyky, použijeme-li novějšího termínu. Podstatné je to, že Blanke (v návaznosti na řadu lingvistů) vidí v tvorbě plánových jazyků vyvrcholení vědomé jazykotvorné činnosti. Vědomá jazykotvorná čin[44]nost má tedy v jeho pojetí v zásadě stupňovitou povahu a s výjimkou tvorby úplných jazyků je vlastně hlavní náplní institucionální péče o etnický jazyk, např. o češtinu (jde tedy o problematiku tzv. kultury jazyka). Blanke ukazuje, že cesta k vědomé jazykotvorné činnosti týkající se dílčích aspektů etnických jazyků nebyla přímočará a že kvalita a alespoň relativní úspěšnost plánových jazyků úzce souvisely s tím, do jaké míry se prosadila vědomá jazykotvorná činnost orientovaná na jazyky etnické.

V novodobé lingvistice v prosazování vědomé jazykotvorné činnosti (včetně její podoby celkové) sehrál nezanedbatelnou úlohu O. Jespersen; zdá se, že jeho vědecké práce mohly být inspirujícím zdrojem pražské školy, jejíž činnost na tomto poli bývá často vyzdvihována, jak je patrné i z několika studií publikovaných v nedávno vydané čítance české sociolingvistiky.[1] To by ovšem zasluhovalo hlubší studium, k němuž kniha D. Blankeho dává cenné podněty.

Kniha Internationale Plansprachen, zpracovaná s neobyčejnou důkladností německé jazykovědy, stává se tak základní prací z dané problematiky. Poučení v ní najdou nejen odborníci z utvářející se interlingvistiky a esperantisté (připomeňme si, že před více než sto lety — r. 1887 — byl publikován projekt esperanta), ale i obecní lingvisté a pracovníci na poli tzv. jazykové kultury. Jejím nejobecnějším tématem je otázka vztahu vědomého a spontánního v jazyce.

---

[1] Reader in Czech Sociolinguistics, vyd. J. Chloupek, J. Nekvapil, Praha 1986.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 1, s. 43-44

Předchozí Hana Prouzová: O češtině jako jazyce cizím

Následující Jan Chloupek: Jubileum Josefa Vachka — bohemisty