Životní jubileum Jana Chloupka

Radoslav Večerka

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 25. července 1988 se dožívá profesor českého jazyka na filozofické fakultě v Brně a její dlouholetý děkan Jan Chloupek šedesáti let. Láska k češtině ho přivedla po maturitě na gymnáziu v Brně-Králově Poli v r. 1947 ke studiu oboru (v kombinaci s angličtinou) na filozofické fakultě v Brně. Jeho odborný profil tam formovalo pedagogické působení a vědecké dílo bohemistů A. Kellnera a F. Trávníčka, anglisty J. Vachka, indoevropeisty V. Machka a literárního historika F. Wollmana; krátkou dobu pracoval jubilant též jako pomocná síla a asistent ve fonetickém kabinetu E. Šrámka. Po absolvování fakulty působil pak na gymnáziu v Uherském Brodě a zevrubným terénním průzkumem získal bezpečné a komplexní materiálové poznatky o nářeční situaci širšího Uherskobrodska. V r. 1952 byl přijat do brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV; byl v ní činný jako vědecký pracovník různých stupňů a vykonával i funkci interního vedoucího; účastnil se přípravných prací pro Český nářeční atlas. Souběžně byl jako externí spolupracovník filozofické fakulty pověřován vedením jazykovědných bohemistických přednášek a cvičení a v r. 1969 byl na fakultu povolán jako docent; v r. 1980 byl jmenován profesorem. Milníky jeho odborného růstu představují získání titulu PhDr. v r. 1953, habilitace pro obor české dialektologie v r. 1962 na brněnské filozofické fakultě a dosažení vědeckých hodností CSc. v r. 1958 a DrSc. v r. 1988.

Polem badatelské práce jubilantovy je jazykovědná bohemistika, především jazyk současný, i když do vědecké literatury vstoupil recenzí Martinetova spisu z obecné fonetiky (1951). Chloupkův odborný zájem o češtinu prošel během doby jistým vnitřně logickým vývojem. Na jeho začátku stojí Chloupek dialektolog. Dobře teoreticky poučen vychází z bezpečných materiálových znalostí východomor. dialektů, které poznal z autopsie v terénu. Publikoval v odborném tisku desítky popisných studií a monografických sond z východomor. nářečí, např. o tvoření substantiv (1953), o slovesné flexi (1954) apod.; především se však soustředil k problematice syntaktické (1958—68); přispěl k ní články o stavbě věty a souvětí, o příslovečném infinitivu, o větách se spojkovým co, o vyjadřování situačně druhotných projevů, o parataktickém spojování vět, o časových a podmínkových reálných větách, o větách se zevšeobecňujícím a neurčitým neosobním podmětem, o typech jmenných vět, o typech vět podle záměru mluv[159]čího vůči posluchači, o větných typech modálních, o specifickém typu deagentních vět atp. Protože dialektologický výzkum u nás i jinde ve světě je většinou zaměřen k hláskosloví, morfologii a lexikologii, jeví se jeho důsledná orientace na nářeční syntax jako silně netradiční a do značné míry novátorská a průkopnická. Chloupek se po této stránce představuje jako čelná osobnost poválečné „brněnské školy dialektologické“, v níž bylo právě zkoumání nářeční skladby věnováno nemálo pozornosti (srov. mj. knižní monografie o nářeční syntaxi z pera J. Balhara a V. Michálkové). Jeho přínos však nebyl jen materiálový, nýbrž i teoretický a pracovně metodický v obecněji pojatých studiích o nářeční syntaxi vůbec a jejím stylistickém rozrůznění, o výzkumu nářeční syntaxe v terénu, o promluvových faktorech v systému řeči, zvl. nářečí, o teorii a praxi zkoumání nářeční syntaxe, o nářeční výpovědi aj.

Jako dialektolog nemohl si nepoložit též otázku o teritoriální direfencovanosti nářečí a o průběhu různých izoglos. Zkoumal např. postavení kopaničářských dialektů mezi nářečími východomor., popsal jejich územní rozrůzněnost a nastínil problematiku vzniku interdialektů. Dalším krokem v tomto směru byl jeho průzkum městské mluvy v Brně a v Uherském Brodě. Obecné a teoretické, popř. pracovně metodické problémy dialektologické řešil Chloupek v úvahách o podstatě lidového nářečí, o aspektu dialektu a jeho struktury, o vztahu jazykovědy a etnografie nebo o komplexním pojetí dialektu. Podrobil kritice některé dialektologické pracovní termíny a postupy. Synteticky shrnul výsledky svého bádání v oboru dialektologie do knihy Aspekty dialektu (1971).

Jako syntaktik obracel Chloupek svůj odborný zájem k současné češtině vůbec. Zasáhl mj. do problematiky aktuálnosti a neaktuálnosti slovesného děje a několikrát se vrátil ke kategorii gramatického času a jejímu vyjadřování v češtině, zabýval se modalitou, otiskl stati o aktuálním větném členění a o slovosledu v češtině, přispěl k metodice rozboru promluvy, popsal jazykové útvary při komunikativním aktu atp.

Na dialektologické východisko první fáze své vědecké činnosti navázal Chloupek pracemi usilujícími o vystižení toho, jak je vnitřně rozrůzněn český národní jazyk jako celek, v studiích věnovaných vývojovým perspektivám českého národního jazyka a jeho teritoriální i sociální stratifikaci, postavení dialektu v rámci národního jazyka a při komunikativním aktu a jeho perspektivám ve vývoji národního jazyka. V širším, celostátním měřítku pak uvažoval o češtině a slovenštině z hlediska jazykové politiky.

Od těchto stratifikačních skic globálních vedla badatele přirozená cesta k zájmu o jazyk spisovný a jeho funkčně stylovou rozvrstvenost. V obecně stylistické rovině Chloupek uvažoval o volbě jazykových prostředků pro komunikativní akt, o normativní povaze struktury, stylu a komunikátu, o dobově podmíněném vyjadřování ap. Z jednotlivých funkčních stylů ho přitahoval styl umělecký vůbec, ale i v konkrétních detailech, jako bylo [160]třeba využití dialektů a dialektismů v uměleckém textu, zejm. ve filmovém dialogu, nebo mluvenostní stylizace v literárním díle. V poslední době se jubilant opakovaně obrací ke stylu publicistickému, zkoumá v něm dialektiku stálého a proměnného, procesy automatizace a stylové aktualizace, pásmo metajazykové atp.; nazírá totiž publicistický styl jako pole jazykového vývoje a vidí v něm ústřední funkčně stylovou vrstvu, která se podstatným způsobem podílí na vytváření normy spisovného jazyka. Poznatky o stylu a stylistice bude mít Chloupek možnost synteticky uložit do chystané vysokoškolské učebnice, kterou za jeho vedení připravuje kolektiv autorů k vydání v SPN.

Podobně jako z původních zájmů dialektologických vyrostly na jedné straně Chloupkovy práce o syntaxi češtiny vůbec a na druhé straně práce o rozrůznění češtiny jako jazyka národního, vyrůstají ze zájmu o funkční stylistiku spisovného jazyka jednak teoretické úvahy směřující do oblasti obecně lingvistické, jednak práce zasahující prakticky do otázek jazykové správnosti a kultury.

Obecně orientovaná Chloupkova zamyšlení — inspirovaná ovšem bohemisticky a k češtině vždy i zaměřená — se týkají zejména adekvátnosti řeči a situace, kterou řeč zobrazuje, dále vztahu jazyka, myšlení a dnešní společnosti, úlohy jazyka v řízení socialistické společnosti a dynamiky jazykových útvarů.

Otázkám spisovné češtiny a její normy věnoval Chloupek knihu Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (1986) a několik odborných statí, ale i řadu drobných příspěvků popularizačních. Ty jsou pojaty moderně a nenastolují otázku jazykové „správnosti“ nebo „nesprávnosti“ v podobě prohibitivních výroků o užívání některých jazykových prostředků, nýbrž hledí ke kultuře řeči a výrazové adekvátnosti v souladu s komunikativní situací a záměrem mluvčího. Výběr z nich shrnul jubilant v knižní publikaci Pověry o češtině (1968); novějšími statěmi přispěl jako spoluator do kolektivního díla O češtině každodenní (1984). Jako autora jazykových okének ho konečně znají i široké kruhy rozhlasových posluchačů a televizních diváků.

Svéráznou sumu Chloupkova odborného usilování na poli bohemistiky tvoří líbezná Knížka o češtině (1974) pojednávající o všech disciplínách jazykovědné bohemistiky a nazírající češtinu z nejrůznějších zorných úhlů. Byla sice určena především mládeži a širšímu publiku bez předběžného lingvistického vzdělání vůbec, ale odborná kritika ji právem ocenila jako dílo skutečně přínosné nejen syntetickým shromážděním a uspořádáním látky, ale i některými novými a dotud neznámými jednotlivostmi.

Metodologicky vychází Chloupek ze strukturního pojetí jazyka a lingvistiky funkční, ale překračuje její původní teoretická východiska a prohlubuje zejm. sociolingvistický aspekt bádání. Není náhodou, že přispěl nejen vlastní statí, ale i spoluautorstvím úvodu do sborníku Reader in Czech Sociolinguistics (1986) a že se podílel na jeho vydání i jako spolueditor.

[161]Charakterizovat Chloupkovo vědecké dílo v krátkém jubilejním medailónku je možno vskutku jen obrysově: mimo čtyři knihy je uloženo v půldruhé stovce statí, článků a referátů v odborných časopisech, v příležitostných publikacích vydávaných u nás i v zahraničí (jeho práce vycházely v Polsku, NDR a NSR) a přibližně ve dvou stovkách drobných příspěvků popularizačních, publikovaných většinou v denním tisku.

Do jazykovědné bohemistiky zasahoval a zasahuje Chloupek samozřejmě nejen publikováním vědeckých prací, nýbrž také rozsáhlou činností vědecky organizační jako člen redakce našeho časopisu (od r. 1971), člen vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a předseda československé části bilaterární komise NDR—ČSSR pro bohemistiku a slovakistiku, člen komisí pro obhajoby kandidátských a doktorských disertačních prací atp. V současné době připravuje redakčně i jako spoluautor encyklopedii češtiny.

Svou odbornou erudici uplatňuje konečně jubilant se zaujetím a radostí v přednáškách a seminářích na filozofické fakultě v Brně. U studentů je oblíben nejen pro svou osobní laskavost, ale i pro svrchovanou znalost oboru a pro neočekávanost a překvapivost pohledů na češtinu, které svým posluchačům umí otevřít.

Přejeme profesoru Chloupkovi k jeho šedesátinám pevné zdraví a stále svěží mysl: nechť si i nadále zachová svou badatelskou pokoru a neutuchávající poznávací úžas při pronikání do nezmapovaných dosud zákoutí naší mateřštiny — k jejímu prospěchu a k potěše jejích milovníků.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 3, pp. 158-161

Previous Slavomíra Ježková: Péče o jazyk na Kubě

Next Eva Macháčková: Směr obchozu?