Časopis Naše řeč
en cz

Pravopis a transkripce vietnamštiny

Ivo Vasiljev

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vietnamština je vedle turečtiny, indonéštiny a filipínštiny jedním z mála asijských jazyků, které přijaly latinku, a to už od 60. let 19. stol. na území někdejší francouzské kolonie Kočinčíny a od prvních desetiletí 20. stol. na ostatním území Vietnamu. Systém latinizace vietnamštiny dotvořil na základě předcházejících snah španělských a portugalských misionářů avignonský jezuita Alexandre de Rhodes, autor slovníku a gramatiky vietnamštiny, vydaných v Římě r. 1651. Do 19. stol. se tohoto systému užívalo jen v úzkém okruhu křesťanských obcí, zatímco panující postavení ve Vietnamu nadále patřilo psané čínštině (psaný jazyk státní správy, naučné literatury a poezie) a komplikovanému systému tzv. jižních znaků (chu nom), utvořených adaptací čínských znaků k zápisu vietnamštiny (zejména poezie). Na počátku 20. stol. se propagace latinky ujalo vietnamské národní hnutí, které v ní vidělo prostředek umožňující širokým vrstvám lidu přístup ke vzdělání. Tuto úlohu nové písmo také skutečně splnilo po Srpnové revoluci r. 1945, kdy vietnamština jím zapisovaná se stala nástrojem státní správy a veškerého veřejného života i školství ve Vietnamské demokratické republice.

Vietnamská latinka, chu quoc ngu neboli ‚písmo národního jazyka‘, vytváří pravidelný a až na malé výjimky fonologický pravopis. Abeceda má 38 grafémů; z toho šest tvořených s pomocí diakritických znamének a jeden zvláštní grafém. Ty v našich tiskárnách nejsou běžně k dispozici a nezbývá nám tedy, než je stručně popsat. Prosté grafémy jsou:

A a

Gi gi

Ng ng

T t

B b

H h

Ngh ngh

Th th

C c

I i

O o

Tr tr

Ch ch

K k

P p

U u

D d

Kh kh

Ph ph

V v

E e

L l

Qu qu

X x

G g

M m

R r

Y y

Gh gh

N n

S s

 

Další grafémy jsou tvořeny takto: fonematický protiklad zavřenosti a otevřenosti u samohlásek e, o je vyjádřen diakritikem accent circonflexe (zavřenost) proti jeho absenci. Háček nad grafémy A a označuje krátkost této samohlásky (v kombinaci s koncovými neslabičnými i, u se dlouhé A a zapisuje Ao ao, Ai ai, zatímco krátké [99]Au au, Ay ay). U samohlásek o, u je fonematický protiklad zaokrouhlenosti a nezaokrouhlenosti. Nezaokrouhlené, střední samohlásky o, u se označují tzv. fouskem (franc. o, u barbu), tj. čárkou připojenou ke grafému v jeho pravém horním rohu. Accent circonflexe nad grafémy A a vyjadřuje fonematický protiklad krátkosti k dlouhé nezaokrouhlené otevřené samohlásce (O o s fouskem). V souboru souhláskových grafémů je grafickou zvláštností to, že prostý grafém D d zapisuje foném /z/, kdežto znělá zubní okluzíva /d/ je vyjadřována přeškrtnutím prostého grafému D d vodorovnou čárkou (rozdělovníkem).

V rukopisných textech mnohé osoby používají za spřežku Ph ph jednoduchého grafému f, za některá nejběžnější slova též ideografických zkratek, např. čínského znaku ‚člověk‘ za vietnamské slovo nguoi stejného významu, jehož zápis latinkou je mnohem náročnější, nebo samoznaku ve tvaru podtrženého o za záporku khong ‚ne‘.

Ze souhlásek jen foném /k/ je zapisován třemi různými grafémy (c, k, qu), a to podle toho, zda předchází zadní či střední nebo přední samohlásce, případně polosamohlásce u; rovněž h ve spřežkách gh a ngh je čistě grafický element, doplňovaný za příslušný grafém v pozici před přední samohláskou. V těchto bodech je vietnamský pravopis poplatný románskému vzoru. Souhlásky se zapisují buď jednoduchými grafémy, obvyklými pro příslušnou artikulaci v mnoha jazycích, nebo jí blízkými (b,h,l,m,n,p,t,v; g zapisuje velární spirantu), dále jednoduchými grafémy neobvykle užitými (d = z, s = š, x = s, r = ž, v dial. = r), zvláštním grafémem přeškrtnuté d (viz výše) nebo konečně spřežkami (ch = ť, gi = z, kh = ch, ng = velární n, ph = f, th = aspirované t, tr = č). Tyto hodnoty platí pro spisovnou výslovnost, založenou na severovietnamském a středovietnamském dialektu. V jihovietnamském dialektu se čtení v jednotlivostech výrazně liší. Výslovnost d,gi,r, dále s,x a ch,tr v řadě dialektů kolísá a protiklady se ruší.

Diakritických znamének se užívá, jak jsme se už zmínili, jednak pro rozlišení kvality, respektive kvantity některých samohlásek, jednak pro zápis tónů, které rozlišují význam. Každá slabika (většinou tvořící slovo) vietnamštiny se vyslovuje v jednom ze šesti fonologicky relevantních tónů. Z toho pět tónů je značeno diakritickými znaménky: accent grave, accent aigu, otazník bez tečky, tilda — všechny nad grafémem samohlásky — a konečně tečka pod tímto grafémem. Vzhledem k zmíněné dvojí funkci diakritických znamének dochází v mnoha případech ke kumulaci dvou znamének: všude tam, kde jeden z pěti tónů značených diakriticky je nesen samohláskou, jejíž kvalita nebo kvantita už je značena jiným diakritickým znaménkem. Takových grafémů je po šesti v majuskulích i minuskulích. Vynásobením počtem diakritik pro tóny dostaneme celkem šedesát z hlediska běžné latinky neobvyklých ligatur.

Fonologicky výrazně vyčleněná slabika je základem fonetické, pojmenovací i mluvnické stavby vietnamštiny.[1] [100]Proto se všechny slabiky, bez ohledu na to, zda fungují jako samostatná slova, nebo jsou částmi slov, píší zvlášť, odděleny mezislovními mezerami. Příklad vietnamského textu (bez diakritik):

Hoi dong

Chinh phu

nuoc Cong hoa

xa hoi chu nghia

Viet Nam

(rada

vláda

republika

socialistická

Vietnam)

vládní rada Vietnamské socialistické republiky

Pro přepis vietnamských slov do češtiny platí, že ponecháváme vietnamský pravopis, ale s ohledem na komplikovaný systém diakritik vynecháváme veškerá diakritická znaménka bez výjimky.

V zeměpisných názvech se ve vietnamském pravopise všechny slabiky píší s počátečním písmenem velkým, aniž se oddělují rozdělovníky: Viet Nam, Tiep Khac (Československo), Ha Noi, Dien Bien Phu, Sai Gon, Lang Son. Rovněž vlastní jména lidí, která jsou nejčastěji trojslabičná, někdy dvojslabičná, výjimečně čtyřslabičná až pětislabičná a kde první slabika je vždycky příjmením, se ve vietnamském pravopise píší s velkým písmenem na počátku každé slabiky a bez rozdělovníků. Tran Hung Dao, Pham Van Dong, Nguyen Thi Hong Lan, Nguyen Hue apod.

Dosavadní česká úprava vychází ze staršího vietnamského pravopisu, platného před sjednocením Vietnamu r. 1975. Podle ní se zeměpisné názvy píší s rozdělovníkem mezi slabikami a s velkým písmenem pouze v první slabice: Lang-son, Dien-bien-phu, Da-nang. U osobních jmen se vycházelo z toho, že první slabika tvoří příjmení, poslední slabika je jméno osoby a případná prostřední slabika je tzv. spojovací. Na tomto základě vzniklo doporučení upravovat v souladu se starším vietnamským pravopisem osobní jména do tvaru: Trang-hung-Dao, Pham-van-Dong, Nguyen-Hue, Nguyen-thi-Hong-Ian. V jednotlivých případech však nelze vždy spolehlivě rozhodnout, jaká je funkce jednotlivých slabik: např. ve jméně Nguyen Ai Quoc, tj. Nguyen-Vlastenec (známém pseudonymu Ho Či Minově), působí pravopis Nguyen-ai-Quoc nelogicky; v řadě jmen, zejména ženských, je i prostřední slabika součástí osobního jména a spojovací element thi (s významem ‚rod‘), v ženských jménech nejčastější, může být za příjmení fakultativně doplněn, např. Nguyen Hong Lan i Nguyen Thi Hong Lan. Kromě toho při podpisu Vietnamci často užívají jen osobního jména spolu s tzv. spojovací slabikou v první pozici — např. Nguyen Van Hung se podepisuje Vanhung. Proto lze doporučit, aby jména osob byla napříště ponechávána v původním vietnamském pravopise, tedy Nam Cao, Nguyen Hue, Ly Thuong Kiet, zvláště i s ohledem na zásadu, že u jazyků zapisovaných latinkou zachováváme původní pravopis. Bylo by vhodné řídit se touto zásadou i u jmen zeměpisných.

Jestliže toto doporučení ohledně pravopisu vietnamských zeměpisných a osobních jmen v češtině bude přijato, bude nutno doporučit zrušení dosa[101]vadní platné normy, kodifikované v instrukcích ČTK o přepisu z orientálních jazyků, jež je sice důsledně dodržována naším denním tiskem, ale nikoli už redakcemi časopisů a v knižních publikacích, kam proniká vietnamský pravopis současný. Ve vztahu k vietnamskému úzu působí naše dosavadní kodifikace už jako anachronismus a zejména při úředním styku s vietnamskými občany je v praxi velmi obtížné ji dodržovat. V této souvislosti je nutno konstatovat, že v praxi naší kartografie se prosadilo psaní všech vietnamských zeměpisných názvů dohromady, tedy Langson, Dienbienphu apod. Stejně jsou pak tyto názvy upravovány ve všech našich encyklopedických slovnících. Setkáváme se tedy u nás dnes s trojím pravopisem vietnamských zeměpisných názvů!

Tvoříme-li od názvu odvozené adjektivum, píšeme je dohromady: obec Dong Son, ale archeologická kultura dongsonská. Citujeme-li jména obecná nebo názvy časopisů apod., zachováváme oddělené psaní slabik a u názvů píšeme velké písmeno jen u první slabiky, např. Nhan dan (Lid), Van nghe (Literatura a umění), nuoc mam (rybí omáčka).

Počeštěný tvar mají vietnamské názvy Vietnam, Hanoj, Saigon, Haifong a Ho Či Min (vietnamsky Ho Chi Minh) a tedy i Ho Či Minovo Město.[2]

Ženská osobní jména neskloňujeme, příjmení přechylujeme. Například paní Tran Thi Lan nazýváme buď paní Tranovou, nebo paní Lan.[3] Ve vietnamském úzu se obvykle oslovuje jménem, zřídka příjmením, tak se též Vietnamci v společenském styku nejčastěji představují. Na tato pravidla je proto nutno dávat pozor, protože např. tvar paní Lanová by znamenal vlastně ‚žena nebo dcera pana Lana‘. Skloňování ženských jmen by přivodilo v češtině četné obtíže, proto je neskloňujeme.


[1] Srov. Nguyen Phan Canh, Základy vietnamštiny, SPN, Praha 1984.

[2] Srov. o tom J. V. Horák, Vl. Šmilauer, Ho Či Minovo Město — nebo Hočiminovo Město, NŘ 66, 1983, s. 166—7.

[3] Srov. o tom M. Knappová, Vietnamská osobní jména v češtině, NŘ 67, 1984, s. 264—6.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 2, s. 98-101

Předchozí Naděžda Bayerová: Zdařilý seriál

Následující Olga Martincová: Odbytovat žárovky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1