Dědictví řeči

Alena Hůlová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Hlavním úkolem kolektivu autorů Staročeského slovníku je systematicky zpracovávat slovní zásobu staré češtiny do konce 15. stol. Výsledky jejich práce jsou průběžně zveřejňovány v jednotlivých sešitech Staročeského slovníku, vydávaného nakladatelstvím Academia. Poznatky získané při zpracovávání staročeského lexikálního materiálu autoři také publikují monogra[90]ficky[1] nebo na stránkách lingvistických periodik (rubrika Ze Staročeského slovníku v Listech filologických, příspěvky v NŘ, SaS a Slavii), v denním tisku (donedávna se těšily zájmu každotýdenní sloupky ve Svobodném slově) a ojediněle i v jazykových koutcích Čs. rozhlasu. Historická lexikologie je tak přínosem nejen pro jazykovědu, ale i pro další obory (historii, archeologii, dějiny práva, medicíny, astronomie ap.). Mnoho zajímavého může poskytnout i širší veřejnosti.

První vědecko-populární publikaci připravili autoři v r. 1980 pod názvem Slova a dějiny.[2] Čtenářský ohlas i nové zkušenosti z práce s lexikálním materiálem přiměl autory Staročeského slovníku, aby sestavili nový soubor kapitol z krátkých statí otiskovaných v deníku Svobodné slovo. Tento soubor byl nazván Dědictví řeči a vypracován autorským kolektivem pod vedením I. Němce a J. Horálka (Panorama, Praha 1986, 472 s.).

Jako moto jejich práce můžeme chápat slova uveřejněná v závěru knihy: „K tomuto dědictví“ (rozuměj jazyka zděděného po předcích) „nepatří jen dnešní bohatě rozvinutý jazyk … Jde tu o celkové bohatství výrazových prostředků, které … vydávají svědectví o pozoruhodném kulturním vývoji českého jazykového společenství“ (s. 434).

Srovnáme-li obě uvedené publikace, na první pohled neuniknou pozornosti klady publikace novější. Lze říci, že autoři pokročili ve svých záměrech přiblížit čtenářům starší vývojová období našeho jazyka. Velmi dobrým řešením se ukázala volba sjednocující redakce (I. Němec, J. Horálek), která ze sloupků různých autorů vytvořila vyrovnaný celek, v němž nejsou rozdíly mezi jednotlivými kapitolami ani v úrovni věcné, ani stylistické. Styl jazyka Dědictví řeči vychází z určení publikace nejširší veřejnosti, a je proto minimálně zatížen prvky stylu odborného (na rozdíl od Slov a dějin). Jak vlastní výklady slov, tak nápadité a místy i vtipné spojovací texty jsou psány živě, pestře, neotřele. Do jisté míry zachování stylu novinových sloupků (např. členění jednotlivých kapitol), ovšem na vysoké odborné úrovni, je funkční pro autory i pro čtenáře. První mohou lépe dokládat svá tvrzení, aniž svůj jazyk příliš zatížili odbornou slovní zásobou, druzí mají před sebou působivý text, který je udržuje v neustálé pozornosti. V této souvislosti je rovněž nutno připomenout zařazení většího množství dokladového materiálu z různých památek (Alexandreida, kroniky, nábožensko-vzdělávací spisy Husa, Štítného, Chelčického, staročeské překlady bible ap.). Nejenže slouží k oživení textu, ale velkou měrou přispívá k přesnému historickému zařazení lexikální jednotky a názorně dokumentuje její další vývoj.

[91]Podobně jako v první publikaci i v Dědictví řeči se autoři soustřeďují na výklad terminologických okruhů týkajících se přírodních jevů (Spoutání s přírodou, Svět zvířat ap.), oblasti hmotné kultury (Strava, obživa, živobytí, Pracovní úsilí, Kapitola o náčiní ap.) i jevů duchovní kultury (Obyčejná kouzla a kouzelné obyčeje, Hodnoty umění a vzdělanosti, Člověk mezi lidmi ap.). Je pochopitelné, že se autoři nemohli vyhnout opakování výkladů některých staročeských pojmenování, jež přinesla i Slova a dějiny. Týká se to jak klíčových slov (např. obec, druh, rytieř), tak slov dnes již zaniklých, pojmenovávajících tehdejší reálie (např. holčuchy, hácě, krtice), nebo slov, jež s vývojem mimo jazykové skutečnosti nabyla jiného významu (např. zpósobiti). Na mnoha místech jsou však vlastní významy pojmenování i jejich začlenění do systému jazyka objasněny hlouběji.

Zajímavé je srovnání kapitoly o vojenství (ve Slovech a dějinách pod názvem Slova řinčící zbraněmi, s. 163—184, v Dědictví řeči Zbraně a věci vojenské, s. 270—295). Některé lexikální jednotky se objevují v širších souvislostech (ve Slovech a dějinách např. rytieř, v Dědictví řeči druh, člověk), jiné jsou znovu uváděny jako východisko pro objasnění dalšího pojmenování (např. hluk a hotovost, Dědictví řeči, s. 279—283). Slova a dějiny přinášejí více pojmenování pro dobové zbraně a vojenské odění, zejména husitské. V Dědictví řeči se věnuje větší pozornost slovům spojeným se životem stavů (např. pojmenovací jednotky okruhu turnajů a klání) a obrazným vyjádřením, spojením s posunutým významem (vypadl někomu šíp z ořechu — s. 289, trefit se do černého — s. 294, chyba lávky — s. 295).

Souhrnně lze říci, že dílo určené především čtenářům hlouběji nepoučeným o struktuře a vývoji jazyka, je zároveň přínosné a poučné i pro odborníky z jiných společenských věd. Autoři totiž důsledně využívají sociolingvistické metody — nespokojují se s pouhým etymologickým výkladem, nýbrž poukazují na hlubší příčiny vývoje jednotlivých lexikálních jednotek. Vždy je východiskem přesné historické zařazení slovní zásoby a jejího odrazu v mimojazykové skutečnosti. Odkrývá se polysémní struktura slova, zdůrazňuje se posun k abstraktním významům, a to vždy na základě souvislosti s vývojem mimojazykové skutečnosti. Nejprůkazněji je tato souvislost doložena na významech tzv. klíčových slov (dědina, hory, rytieř, obec ap.) a rozrůstání jejich čeledí, tak jak se vyvíjela mimojazyková skutečnost a bylo třeba nové jevy reality nově pojmenovat (srov. obec, obec starší, obecný, obecné dobré, obecenstvie). Velkou pozornost věnují autoři slovům a slovním spojením s posunutým významem. Vycházejíce z původního konkrétního významu, objasňují obrazná spojení typu kout pikle (s. 244, 323), udělat, ušít boudu (s. 243), upadnout do osidel (s. 243), vyprášit kožich (s. 171). I tímto způsobem upozorňují čtenáře na některé postupy obohacování české slovní zásoby.

Rovněž je zásluhou autorského kolektivu, že v populární příručce nerezignoval na postupy charakteristické pro odborný text. Máme na mysli [92]především pojetí jazyka jako systému (např. skutiti, stropiti — s. 244, 247) a využití historickosrovnávací metody. Pro poznání vývoje jazyka je nezbytné obracet se k praslovanským vývojovým kořenům i ke srovnávacím exkursům do jazyků příbuzných. Autorům slouží ke cti, že tyto poznatky vštěpují i čtenářům (srov. bradlo — s. 231, pkelník — s. 192).

Publikaci doprovázejí dobové ilustrace, seznam nejdůležitějších pramenů a slovní rejstřík. Právě k tomu ještě několik poznámek. Sestavit rejstřík k tak rozsáhlé publikaci patří k velmi náročným etapám práce na rukopise. Je potěšující zjištění, že rejstřík je zpracován důkladně a systematicky (uvádí nejen slova, která jsou předmětem výkladu, ale i pojmenování, která text dokreslují a objevují se jen v citacích z jednotlivých památek, např. konev — s. 104). Za pouhou drobnou nepřesnost považujeme nedůsledné dodržování podob s jotací v rejstříku. Tak je zde uvedeno húžvice, kopřivče, kluče, ale v textu húžvicě, kopřivčě, klučě. V rejstříku se však objevují i podoby s jotací, např. břuchoplncě, kysělicě. Tyto drobné nepřesnosti,[3] jež vznikly patrně při závěrečných korekturách, však neubírají publikaci na její odborné i popularizační hodnotě.

Kniha je zpracována s vysokou odbornou fundovaností, přehledně a srozumitelně. Lze ji doporučit všem zájemcům o český jazyk, zejména pak učitelům, kterým se v této publikaci dostává do rukou potřebná příručka pro oživení hodin českého jazyka.[4]

---

[1] Srov. např. I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980.

[2] Pod vedením I. Němce zpracoval autorský kolektiv Staročeského slovníku za přispění externích spolupracovníků, Praha 1980. Recenze viz M. Homolková, Slova a dějiny, NŘ 64, 1981, s. 212—216.

[3] Z vážnějších nepřesností přímo v textu upozorňujeme na nedostatečné vysvětlení původu slova plavajs. Na s. 216 je uvedeno „plavajs (z něm. Bleistift)“, což zastírá jeho původní význam ‚olověná běloba, olověný prášek‘ (z něm. Bleiweiss, srov. též Stručný etymologicky slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1978).

[4] Středoškolští učitelé ji pak jistě uvítají jako vhodnou pomůcku pro doplnění výkladu ke kapitole „Vývoj češtiny ve vztahu k vývoji společnosti“ učebnice Český jazyk I—IV.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 2, pp. 89-92

Previous Běla Poštolková, Jaroslav Machač: Synchronní česká lexikologie

Next Jarmila Bartáková: Netradiční učebnice slovenštiny