Slova a dějiny

Milada Homolková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pro autorský kolektiv Staročeského slovníku, vedený Igorem Němcem, je charakteristické, že výsledky komplexní analýzy lexikálního materiálu z období do roku 1500 neprezentuje pouze v postupně vycházejících sešitech Staročeského slovníku, ale že zajišťuje i jinými formami publikaci získaných poznatků. Obrací se s nimi jak k zájemcům z odborných kruhů,[1] tak i k ostatní veřejnosti. Těm prvním jsou např. určeny články z rubriky „Ze staročeského slovníku“, která našla své trvalé místo na stránkách Listů filologických, a obsáhlé sémantické analýzy některých klíčových slov zveřejňované v témže časopise nebo ve Slově a slovesnosti. Čtenáři Naší řeči jsou pravidelně informováni o obsahu nového sešitu Staročeského slovníku; výčet všech článků a drobností z pera členů kolektivu by byl již značně rozsáhlý. Konečně nelze v této souvislosti opomenout ani četné další příspěvky [213]historickolexikologické, které přinesly sborníky a jiné časopisy orientované šíře slavisticky nebo medievalisticky.

Nejširšímu okruhu zájemců o vše, co může jazyk prozradit o historii našeho národa, jsou pak určeny pravidelné sloupky s názvem „Z historie slov a věcí“, které už po několik let přináší deník Svobodné slovo. Trvalý čtenářský ohlas svědčí o životnosti této vhodně zvolené formy popularizace. Již soubor nebo výběr z těchto sloupků by mohl být vděčným edičním činem (připomeňme oblíbené výběry z rozhlasových jazykových koutků). Autorský kolektiv si však stanovil cíl vyšší: vtělit poznatky získané dlouholetou prací na Staročeském slovníku do knihy, která by na základě metod historické sociolingvistiky představila vzájemnou souvislost vývoje jazyka a společnosti ve 14. a 15. století, tedy v etapě českých dějin — včetně dějin jazykových — nejbouřlivější.[2]

V dosavadní naší vědeckopopularizační literatuře je zvolený přístup poněkud neobvyklý. Proto bylo nutné, aby byl čtenář v úvodu na vybraných příkladech poučen o tom, co všechno se lze o společnosti dozvědět zkoumáním historie jazyka, jímž hovoří, a tak byl získán pro četbu následujících stránek.

První ze sedmnácti kapitol nazvaná Přítomnost osvětlená minulostí poskytuje základní charakteristiku jazyka našich předků ze 14. a 15. století a jeho vztahu k dnešní češtině. Podobně jako už v publikaci Čeština za školou[3] nejde tu o školský výklad hláskových změn a shod či rozdílů v gramatice a slovní zásobě, ale především o předvedení vývojové kontinuity češtiny od dob nejstarších až do současnosti, o přesvědčivý důkaz, že současný jazyk je ve všech svých plánech výsledkem minulého vývoje a že při zkoumání nové češtiny se neobejdeme bez důkladné znalosti jejích předchozích etap. Druhá z „ryze jazykovědných“ kapitol je věnována vývoji psané podoby jazyka (Když ještě nebyla Pravidla českého pravopisu). Přináší zasvěcený výklad o přednostech i záporech staročeských pravopisných systémů, oživený kromě četných ukázek textů vtipnou paralelou mezi šachovým zahájením a pravopisnými pravidly i zajímavým detailem ze sporů o pravost Královédvorského rukopisu.

Tematické okruhy dalších kapitol byly voleny tak, aby výklad příslušného terminologického okruhu pojmenování postihl některé ze základních rysů životního stylu, rytmu a z úrovně každodenního života středověkých Čech (Slova o neobyčejných obyčejích v rodinném životě, Ze staročeského lékařství a léčitelství, Půl kopy názvů pro příbuzenské vztahy, Z naší krajiny, O staročeské kuchyni, K počátkům vlády paní Módy), [214]osvětlil strukturu tehdejší společnosti (Svědectví o vztazích mezi lidmi), charakterizoval sociálně nejnižší vrstvu obyvatelstva (Komu práce nevoněla) a zaměřil čtenářovu pozornost na organizaci, výzbroj a výstroj vojska (Slova řinčící zbraněmi) a také na to, jak na sebe naši předkové útočili i beze zbraní (Cíle útočných slov). Vzhledem k dějinnému významu Husovy činnosti a husitské revoluce vůbec nemohl být opomenut ani její odraz v jazyce (Ze slovníku husitské revoluce). Dále je pak sledováno postupné utváření pojmu „stát“ v souvislosti s historickými proměnami vztahu vládnoucích a ovládaných (Pojem a pojmenování státu). Na tuto kapitolu organicky navazuje stať o odrazech právních vztahů v jazyce a o právnické terminologii (Jazyk práva). Na závěr byla vhodně zařazena kapitola o ambicích češtiny stát se ve 14. a 15. století náboženskovzdělavatelským jazykem všech Slovanů (Čeština latinou Slovanů?) a konečně shrnující stať o podílu jazykovědy na vědecké rekonstrukci vývoje společnosti (Jazyk a obraz vývoje společnosti). Přináší myšlenkově dosti náročný výklad metod historické sociolingvistiky a sociolingvistickou ilustraci dějin staročeské společnosti. Je-li tím překročena hranice nároků na popularizační publikaci, pak nikoli s negativním důsledkem pro čtenáře: dotváří se tu jednolitý dynamický obraz o kulturním bytí a myšlení našich předků, který z různých perspektiv načrtly kapitoly předchozí.

Mezi jednotlivými kapitolami jsou ovšem znatelné rozdíly v uplatnění metod, v šíři a hloubce záběru a s tím souvisejícím množstvím interpretovaných staročeských pojmenování, v teoretické propracovanosti a v neposlední řadě i ve stylistické úrovni. U kolektivní publikace to lze předpokládat a částečně i omluvit.

Nejběžnějším východiskem práce s vybraným lexikálním materiálem je jeho etymologický výklad. (U některých slov zůstalo bohužel jen při něm, popřípadě se autor spokojil s popisem označované reality, se známým kulturně historickým poznatkem o ní.) V centru pozornosti většinou stojí dobový lexikální význam slova, jeho polysémní významová struktura a její vývoj na základě souvislosti s vývojem mimojazykové skutečnosti. Vzhledem k tomu jsou záměrně odsunuty do pozadí vnitřní jazykové faktory vývoje; leckdy se však výklad bez poukazu na ně neobejde. (Proto např. autoři vysvětlují nástupnictví podob zeměnín — zeman, upozorňují na původní příbuznost slov jako rýti — rov, dělo — dílo zastřenou pozdějším hláskovým vývojem a u slov jako zpósobiti, chyba, věnovati, zahajovati konstatují posun k abstraktnímu významu.)

K jazykovým faktům, na nichž se přímo projevuje společenský vývoj, patří především význam tzv. klíčových slov a jejich synonym. Vedle slov obcě, cierkev, sbor, která odrážejí vývoj pojmu společnost, a koruna, obecné dobré a moc, jejichž historie je i historií pojmu „stát“, jsou to např. pojmenování šlechticů, jejichž mocenský vzestup či úpadek se odráží ve vý[215]znamových proměnách názvu a v rozvoji celých slovních čeledí (šlechta, pán, rytieř atd.), nebo čeleď slova kacieř a jiné termíny z oblasti náboženské reformace. Systémový charakter slovní zásoby vystupuje výrazně do popředí při rozboru terminologických okruhů. Např. dávno zaniklý systém rodinných vztahů nachází nutně odraz v příbuzenské terminologii, která je dochována v jazykových památkách. Na základě interpretace složité soustavy staročeských příbuzenských názvů, v níž nalézáme stopy předhistorického stavu (zelva), doklady přesného rozlišování rodové linie muže a ženy (strýc, ujec) a konečně i tendence k postupnému zjednodušení (teta, tchán), lze pak rekonstruovat jednotlivé etapy ve vývoji rodinných vztahů.

Obohacování některých podsystémů slovní zásoby ať už přejímkami z cizích jazyků, nebo odvozeninami od slov domácích je příznakem rozvoje určité stránky života společnosti (např. rozvoj husitské válečnické techniky lze doložit novými názvy zbraní). Důležitost této stránky se projevuje i v tom, že poskytuje pojmenovací příznaky pro vznik nových názvů, z nichž se mnohé postupně z daného okruhu vyvazují a vytvářejí vlastní podsystém slovní zásoby (např. obrazná abstraktní pojmenování s válečnickou motivací jako duchovní boj, oděnie ďáblovo, charakteristiky lotrů jako pálený, šibaný, vypráskaný podle rozšířených zvyklostí trestního práva). Jednotky slovní zásoby vypovídají také o stupni poznání skutečnosti. Obrazná pojmenování nemocí jako vodné tele, rak, žába aj. nebo původní pojmová nevyhraněnost termínů jako mozk, žíla, dna dokládají mimo jiné i vědomosti našich předků o anatomii a povaze nemocí.

Konečně jazykovým faktem důležitým pro pochopení společenského vývoje jsou sémantické okruhy expresív a jejich kontakty s neexpresívní složkou slovní zásoby. Dokazuje to např. původně znevažující pojmenování Husových stoupenců (husita, husák), významový vývoj slova psohlavec či naopak vznik nadávek z pojmenování domácích zvířat.

Ani zdaleka jsme nemohli uvést příklady všech užitých přístupů k jednotkám jazyka při sociolingvistické analýze. Své místo mezi nimi má i zřetel k dobovým názorům na jazyk (u Husa), charakteristika typu a stylu dochovaných jazykových památek (rostlináře, kuchařská kniha), rozbor dobových úvah o společnosti (Chelčický) atd.

Jak je patrné už z výčtu názvů kapitol, není jejich pořadí v knize nahodilé, ale usiluje o kontinuitu výkladu. K jeho ucelenosti mají přispět poukazy na tytéž lexikální jednotky interpretované i v jiných tematických okruzích a vysvětlení jejich významové diferenciace (např. kabát, klobúk; postrádáme je u slova rota na s. 158 a 258). Snahou po oživení výkladu se řídí výběr citátů (jimž se bohužel někdy nevyhnuly tiskové chyby stejně jako uváděným staročeským slovům) i způsob uvedení do problematiky (vtipné je tu např. využití tematických motivů z tzv. Dalimila; méně šťastné je už zařazení Eisnerova textu do úvodu 10. kapitoly); text oživuje také volba určité „dějové“ osnovy (v kapitole o obyčejích a o krajině). Přehled[216]nost a srozumitelnost výkladu se udržuje i u témat tak složitých, jako je pojem státu, jazyk práva nebo příbuzenská terminologie (zde by bylo možné uvažovat o nákresu prostorového modelu vztahů mezi jednotlivými lexikálními jednotkami). Výrazně neúplná a znejasňující je formulace významu slova zelva (s. 81) a nápravník (s. 145); také u mnoha dalších pojmenování bychom uvítali preciznější výklad. Vzhledem k stylistickým nárokům na popularizační text se autoři lépe vyrovnali právě s výklady abstraktnějších problémů a s formulacemi teoretickými (především v jednolitější druhé části knihy) než mnohdy s popisem běžné reálie.

Publikaci doplňuje 16 obrázků, slovní rejstřík (ten by na některých místech mohl být úplnější) a soupis literatury se zaměřením na nejdůležitější edice staročeských textů, kulturněhistorické prameny a publikace členů autorského kolektivu. V jejich bibliografii bude mít nyní čestné místo i tato kniha a v budoucnu snad i podobná další.

---

[1] Srov. nejnověji I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Academia, Praha 1980.

[2] Slova a dějiny. Pod vedením Igora Němce zpracoval autorský kolektiv Staročeského slovníku za přispění externích spolupracovníků, Academia, Praha 1980, 324 s.

[3] Čeština za školou, Orbis, Praha 1974¹, 1979².

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 212-216

Předchozí Jaromír Spal: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II

Následující Lumír Klimeš: Příspěvek k poznání stavbařského slangu