Časopis Naše řeč
en cz

Slova a dějiny

Milada Homolková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pro autorský kolektiv Staročeského slovníku, vedený Igorem Němcem, je charakteristické, že výsledky komplexní analýzy lexikálního materiálu z období do roku 1500 neprezentuje pouze v postupně vycházejících sešitech Staročeského slovníku, ale že zajišťuje i jinými formami publikaci získaných poznatků. Obrací se s nimi jak k zájemcům z odborných kruhů,[1] tak i k ostatní veřejnosti. Těm prvním jsou např. určeny články z rubriky „Ze staročeského slovníku“, která našla své trvalé místo na stránkách Listů filologických, a obsáhlé sémantické analýzy některých klíčových slov zveřejňované v témže časopise nebo ve Slově a slovesnosti. Čtenáři Naší řeči jsou pravidelně informováni o obsahu nového sešitu Staročeského slovníku; výčet všech článků a drobností z pera členů kolektivu by byl již značně rozsáhlý. Konečně nelze v této souvislosti opomenout ani četné další příspěvky [213]historickolexikologické, které přinesly sborníky a jiné časopisy orientované šíře slavisticky nebo medievalisticky.

Nejširšímu okruhu zájemců o vše, co může jazyk prozradit o historii našeho národa, jsou pak určeny pravidelné sloupky s názvem „Z historie slov a věcí“, které už po několik let přináší deník Svobodné slovo. Trvalý čtenářský ohlas svědčí o životnosti této vhodně zvolené formy popularizace. Již soubor nebo výběr z těchto sloupků by mohl být vděčným edičním činem (připomeňme oblíbené výběry z rozhlasových jazykových koutků). Autorský kolektiv si však stanovil cíl vyšší: vtělit poznatky získané dlouholetou prací na Staročeském slovníku do knihy, která by na základě metod historické sociolingvistiky představila vzájemnou souvislost vývoje jazyka a společnosti ve 14. a 15. století, tedy v etapě českých dějin — včetně dějin jazykových — nejbouřlivější.[2]

V dosavadní naší vědeckopopularizační literatuře je zvolený přístup poněkud neobvyklý. Proto bylo nutné, aby byl čtenář v úvodu na vybraných příkladech poučen o tom, co všechno se lze o společnosti dozvědět zkoumáním historie jazyka, jímž hovoří, a tak byl získán pro četbu následujících stránek.

První ze sedmnácti kapitol nazvaná Přítomnost osvětlená minulostí poskytuje základní charakteristiku jazyka našich předků ze 14. a 15. století a jeho vztahu k dnešní češtině. Podobně jako už v publikaci Čeština za školou[3] nejde tu o školský výklad hláskových změn a shod či rozdílů v gramatice a slovní zásobě, ale především o předvedení vývojové kontinuity češtiny od dob nejstarších až do současnosti, o přesvědčivý důkaz, že současný jazyk je ve všech svých plánech výsledkem minulého vývoje a že při zkoumání nové češtiny se neobejdeme bez důkladné znalosti jejích předchozích etap. Druhá z „ryze jazykovědných“ kapitol je věnována vývoji psané podoby jazyka (Když ještě nebyla Pravidla českého pravopisu). Přináší zasvěcený výklad o přednostech i záporech staročeských pravopisných systémů, oživený kromě četných ukázek textů vtipnou paralelou mezi šachovým zahájením a pravopisnými pravidly i zajímavým detailem ze sporů o pravost Královédvorského rukopisu.

Tematické okruhy dalších kapitol byly voleny tak, aby výklad příslušného terminologického okruhu pojmenování postihl některé ze základních rysů životního stylu, rytmu a z úrovně každodenního života středověkých Čech (Slova o neobyčejných obyčejích v rodinném životě, Ze staročeského lékařství a léčitelství, Půl kopy názvů pro příbuzenské vztahy, Z naší krajiny, O staročeské kuchyni, K počátkům vlády paní Módy), [214]osvětlil strukturu tehdejší společnosti (Svědectví o vztazích mezi lidmi), charakterizoval sociálně nejnižší vrstvu obyvatelstva (Komu práce nevoněla) a zaměřil čtenářovu pozornost na organizaci, výzbroj a výstroj vojska (Slova řinčící zbraněmi) a také na to, jak na sebe naši předkové útočili i beze zbraní (Cíle útočných slov). Vzhledem k dějinnému významu Husovy činnosti a husitské revoluce vůbec nemohl být opomenut ani její odraz v jazyce (Ze slovníku husitské revoluce). Dále je pak sledováno postupné utváření pojmu „stát“ v souvislosti s historickými proměnami vztahu vládnoucích a ovládaných (Pojem a pojmenování státu). Na tuto kapitolu organicky navazuje stať o odrazech právních vztahů v jazyce a o právnické terminologii (Jazyk práva). Na závěr byla vhodně zařazena kapitola o ambicích češtiny stát se ve 14. a 15. století náboženskovzdělavatelským jazykem všech Slovanů (Čeština latinou Slovanů?) a konečně shrnující stať o podílu jazykovědy na vědecké rekonstrukci vývoje společnosti (Jazyk a obraz vývoje společnosti). Přináší myšlenkově dosti náročný výklad metod historické sociolingvistiky a sociolingvistickou ilustraci dějin staročeské společnosti. Je-li tím překročena hranice nároků na popularizační publikaci, pak nikoli s negativním důsledkem pro čtenáře: dotváří se tu jednolitý dynamický obraz o kulturním bytí a myšlení našich předků, který z různých perspektiv načrtly kapitoly předchozí.

Mezi jednotlivými kapitolami jsou ovšem znatelné rozdíly v uplatnění metod, v šíři a hloubce záběru a s tím souvisejícím množstvím interpretovaných staročeských pojmenování, v teoretické propracovanosti a v neposlední řadě i ve stylistické úrovni. U kolektivní publikace to lze předpokládat a částečně i omluvit.

Nejběžnějším východiskem práce s vybraným lexikálním materiálem je jeho etymologický výklad. (U některých slov zůstalo bohužel jen při něm, popřípadě se autor spokojil s popisem označované reality, se známým kulturně historickým poznatkem o ní.) V centru pozornosti většinou stojí dobový lexikální význam slova, jeho polysémní významová struktura a její vývoj na základě souvislosti s vývojem mimojazykové skutečnosti. Vzhledem k tomu jsou záměrně odsunuty do pozadí vnitřní jazykové faktory vývoje; leckdy se však výklad bez poukazu na ně neobejde. (Proto např. autoři vysvětlují nástupnictví podob zeměnín zeman, upozorňují na původní příbuznost slov jako rýti rov, dělo dílo zastřenou pozdějším hláskovým vývojem a u slov jako zpósobiti, chyba, věnovati, zahajovati konstatují posun k abstraktnímu významu.)

K jazykovým faktům, na nichž se přímo projevuje společenský vývoj, patří především význam tzv. klíčových slov a jejich synonym. Vedle slov obcě, cierkev, sbor, která odrážejí vývoj pojmu společnost, a koruna, obecné dobré a moc, jejichž historie je i historií pojmu „stát“, jsou to např. pojmenování šlechticů, jejichž mocenský vzestup či úpadek se odráží ve vý[215]znamových proměnách názvu a v rozvoji celých slovních čeledí (šlechta, pán, rytieř atd.), nebo čeleď slova kacieř a jiné termíny z oblasti náboženské reformace. Systémový charakter slovní zásoby vystupuje výrazně do popředí při rozboru terminologických okruhů. Např. dávno zaniklý systém rodinných vztahů nachází nutně odraz v příbuzenské terminologii, která je dochována v jazykových památkách. Na základě interpretace složité soustavy staročeských příbuzenských názvů, v níž nalézáme stopy předhistorického stavu (zelva), doklady přesného rozlišování rodové linie muže a ženy (strýc, ujec) a konečně i tendence k postupnému zjednodušení (teta, tchán), lze pak rekonstruovat jednotlivé etapy ve vývoji rodinných vztahů.

Obohacování některých podsystémů slovní zásoby ať už přejímkami z cizích jazyků, nebo odvozeninami od slov domácích je příznakem rozvoje určité stránky života společnosti (např. rozvoj husitské válečnické techniky lze doložit novými názvy zbraní). Důležitost této stránky se projevuje i v tom, že poskytuje pojmenovací příznaky pro vznik nových názvů, z nichž se mnohé postupně z daného okruhu vyvazují a vytvářejí vlastní podsystém slovní zásoby (např. obrazná abstraktní pojmenování s válečnickou motivací jako duchovní boj, oděnie ďáblovo, charakteristiky lotrů jako pálený, šibaný, vypráskaný podle rozšířených zvyklostí trestního práva). Jednotky slovní zásoby vypovídají také o stupni poznání skutečnosti. Obrazná pojmenování nemocí jako vodné tele, rak, žába aj. nebo původní pojmová nevyhraněnost termínů jako mozk, žíla, dna dokládají mimo jiné i vědomosti našich předků o anatomii a povaze nemocí.

Konečně jazykovým faktem důležitým pro pochopení společenského vývoje jsou sémantické okruhy expresív a jejich kontakty s neexpresívní složkou slovní zásoby. Dokazuje to např. původně znevažující pojmenování Husových stoupenců (husita, husák), významový vývoj slova psohlavec či naopak vznik nadávek z pojmenování domácích zvířat.

Ani zdaleka jsme nemohli uvést příklady všech užitých přístupů k jednotkám jazyka při sociolingvistické analýze. Své místo mezi nimi má i zřetel k dobovým názorům na jazyk (u Husa), charakteristika typu a stylu dochovaných jazykových památek (rostlináře, kuchařská kniha), rozbor dobových úvah o společnosti (Chelčický) atd.

Jak je patrné už z výčtu názvů kapitol, není jejich pořadí v knize nahodilé, ale usiluje o kontinuitu výkladu. K jeho ucelenosti mají přispět poukazy na tytéž lexikální jednotky interpretované i v jiných tematických okruzích a vysvětlení jejich významové diferenciace (např. kabát, klobúk; postrádáme je u slova rota na s. 158 a 258). Snahou po oživení výkladu se řídí výběr citátů (jimž se bohužel někdy nevyhnuly tiskové chyby stejně jako uváděným staročeským slovům) i způsob uvedení do problematiky (vtipné je tu např. využití tematických motivů z tzv. Dalimila; méně šťastné je už zařazení Eisnerova textu do úvodu 10. kapitoly); text oživuje také volba určité „dějové“ osnovy (v kapitole o obyčejích a o krajině). Přehled[216]nost a srozumitelnost výkladu se udržuje i u témat tak složitých, jako je pojem státu, jazyk práva nebo příbuzenská terminologie (zde by bylo možné uvažovat o nákresu prostorového modelu vztahů mezi jednotlivými lexikálními jednotkami). Výrazně neúplná a znejasňující je formulace významu slova zelva (s. 81) a nápravník (s. 145); také u mnoha dalších pojmenování bychom uvítali preciznější výklad. Vzhledem k stylistickým nárokům na popularizační text se autoři lépe vyrovnali právě s výklady abstraktnějších problémů a s formulacemi teoretickými (především v jednolitější druhé části knihy) než mnohdy s popisem běžné reálie.

Publikaci doplňuje 16 obrázků, slovní rejstřík (ten by na některých místech mohl být úplnější) a soupis literatury se zaměřením na nejdůležitější edice staročeských textů, kulturněhistorické prameny a publikace členů autorského kolektivu. V jejich bibliografii bude mít nyní čestné místo i tato kniha a v budoucnu snad i podobná další.


[1] Srov. nejnověji I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Academia, Praha 1980.

[2] Slova a dějiny. Pod vedením Igora Němce zpracoval autorský kolektiv Staročeského slovníku za přispění externích spolupracovníků, Academia, Praha 1980, 324 s.

[3] Čeština za školou, Orbis, Praha 19741, 19792.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 212-216

Předchozí Jaromír Spal: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II

Následující Lumír Klimeš: Příspěvek k poznání stavbařského slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1