Časopis Naše řeč
en cz

Z historie českého soustružnického názvosloví

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

1. Diachronní studium různých terminologických okruhů slovní zásoby se stalo s rozvojem historickosrovnávací jazykovědy zdrojem nejen pro poznání vývoje jazyka, ale také pro poznání vývoje kultury jeho uživatelů.[1] V současné době vzrůstá význam tohoto studia po stránce kulturně historické tím, že se klade důraz na komplexní, tj. interdisciplinární poznání minulých sociokulturních faktů. Nastoluje se otázka jejich poznatelnosti, protože historické společenské vědy si uvědomují hranice svých možností. Například archeologové jsou si vědomi toho, že vzhledem ke zkáze organické složky se archeologicky zachovává pouze 30—40 % úhrnu hmotné kultury,[2] a proto zde byl v poslední době zdůrazněn závažný požadavek, že „obraz minulosti je třeba skládat z dochovaného i nedochovaného, z pozitivu nálezů i negativního otisku zprostředkovaného mimoarcheologickými prameny“.[3] Přitom se jako mimoarcheologický pramen, který poskytuje unikátní informace, hodnotí také jazykověda.[4]

2. Pokusme se tedy na podrobnějším příkladu ukázat, že jazykovědný rozbor skutečně přináší důležité informace pro hlubší poznání vývoje naší kultury. Zaměříme se ovšem na oblast archeologicky nedostatečně doloženou, kde právě stoupá důležitost údajů jazykovědy. Půjde nám o soustružnickou výrobu, o jejíchž výrobcích — nádobách — bylo konstatováno, že se jejich „soustružené tvary podařilo nalézt jen v nepatrné části slovanského světa a poměrně až v mladším období“.[5] Je pochopitelné, že se soustružené výrobky ze dřeva v chemickém a bakteriologickém složení slovanské půdy dochovaly ze starších dob jen okrajově. Více však již překvapuje, že se tato slabá archeologická doloženost negativně obráží i na stavu poznání jiných historických společenských věd. Například naše etymologie [63]dosud dostatečně neosvětlila slovo soustruh a nevěnovala pozornost původu staročeského (dále stč.) slova řěpicě, jež nepochybně označovalo soustruženou nádobu miskovitého tvaru; svědčí o tom kontexty typu řepice sústruhová,[6] řepice v sústruze vytočená[7] a také příbuzná slova jiných indoevropských jazyků — lotyšský název pro káču ripa, středohornoněmecké pojmenování kruhu či kola reiſ aj.[8] Ačkoliv vysoustruhované káči jsou archeologicky na slovanském území dobře doloženy již v 12. století[9] a soustružnické nádoby u nás lze prokázat vykopávkami už z 9. stol.,[10] o soustruhu a soustružených výrobcích nepojednává ani tak obsáhlé současné dílo, jako jsou dvousvazkové Dějiny hmotné kultury (v redakci J. Petráně v Praze r. 1985). Tím spíše je proto třeba věnovat pozornost příslušným údajům jazykovědy. Vždyť už středověké texty našeho jazyka zaznamenávají nejen názvy pro soustružené nádoby (2.1), hračky (2.2) a jiné výtvory soustružníků (2.3), ale také pojmenování soustruhu a jeho hlavní součásti (3).

2.1 O soustružené nádobě miskoviteho tvaru zvané v nejstarších textech řěpicě (později řepice) již byla řeč. Dodejme k tomu, že tvar misky na nožičce mívaly také staročeské číše, a proto je slovo řěpicě i synonymem stč. slova čiešě.[11] Soustružením se ovšem ve středověku vyráběly i větší nádoby miskovitého tvaru. Takovou větší nádobou mohla být mísa na zadělávání těsta, nazvaná v Klaretově slovníku z konce 14. stol. na základě německých názvů mísy a díže slovem pajdr[12] a také nádoba s latinským názvem discus, tj. mísa na jídlo; Klaret ji pojmenovává kot, nejspíš podle jejího oblého tvaru s tendencí kotiti sě, tj. kutálet se, koulet se.[13] Obě tato pojmenování oblých dře[64]věných nádob jsou zde totiž uvedena v kapitole, v níž Klaret soustředil názvy soustružených výrobků, zvláště hraček (viz níže 2.2). Kromě uvedených speciálnějších názvů měla stará čeština obecnější pojmenování pro soustruženou nádobu — sústružná nádoba za řecko-latinské toreuma.[14] Toto pojmenování můžeme vykládat jako ‚soustružená, soustružnicky vyrobená nádoba‘, ale vzhledem k řecko-latinskému ekvivalentu, který označuje nádobu cizelovanou, jemným rytím zdobenou,[15] nelze vyloučit, že šlo o nádobu na soustruhu zdobenou rovnoběžnými zářezy (viz níže 2.3).

2.2 Snad nejstarší slovanský popis soustružnické práce nám zachovala věta Komenského díla Orbis pictus v slovensko-českém překladu z r. 1685 (kap. 69, s. 129):[16] Tokář sedicy na sedle toči dlátem na stružniku kúle, kolky (krehle), babáta a podobné struhane věcy. V zčeštění J. Bahyla (zemřel r. 1759) je zde spojení slov s významem ‚soustružník soustruhuje dlátem na soustruhu‘ opraveno na soustružník strouže stružidlem na stroužníku.[17] Za pozoruhodné lze považovat, že jako „strúhané věci“ jsou tu uvedeny především hračky kúle, bábata ‚loutky, panenky‘ a kolky ‚kuželky‘. Právě názvy takovýchto předmětů ke hraní máme totiž zaznamenány ve zmíněném již latinsko-českém slovníku Klaretově:[18] vedle výše uvedených názvů mís pajdr a kot nacházíme zde pojmenování globus kúle, trocus šamrha, torna kuželky. K stč. slovu kúle je třeba říci, že tento soustružený výrobek byl v českém středověku oblíbenou „hračkou“ pro dospělé, stejně jako ze dřeva vysoustruhované kuželky. Obě slova, kúle i kuželka, k nám přišla z německého prostředí s rytířskou kulturou a historické doklady těchto slov ukazují, že hra „v kúle“ i „v kuželky“ se postupně rozšířila z panské společnosti do všech vrstev obyvatelstva.[19] Proti tomu slovo šamrha označovalo dětskou hračku, kterou J. Jungmann ve svém Slovníku česko-německém (IV, 1938, s. 435) popisuje [65]jako „dřevo kuželaté neb v tenký konec zříznuté, kteréž rukou neb nití zatočené vrtí se do kola; hříčka dětem, kteří je bičíkem ve vrcení se poněkud udržují“. K tomu uvádí mj. doklady z 16. stol. a mladší. Tento název káči je tedy u nás doložen již z konce 14. stol. (u Klareta), ale historie hračky samé je starší (viz výše 2). Káča má také starobylé jméno vlček, doložené v staroruských textech (volčok7) i v staré češtině; ale zde, v Klaretově slovníku[20] — jak se zdá — má již posunutý význam: latinsko-česká dvojice tegippa vlček, uvedená vedle názvů dveří, stěžejí, zárubně, klíče apod., označuje tu nejspíš otočný váleček nebo kuželík jako součást dveřního kování nasazovanou na závěs zárubně.

2.3 Nebudeme tedy pochybovat o tom, že naši předkové již ve středověku soustružili dřevo do oblých tvarů koulí, kuželů, válečků apod. Pro soustružený výrobek oblého tvaru měli také obecnější název. Bylo to slovo sústruh. Že od původu označovalo útvar vykroužený soustruhováním (strouháním dokola), to prozrazuje již jeho slovotvorná stavba: svými komponenty označuje hromadný výsledek jednotlivých zásahů děje (strúhati) vedených souběžně, společným směrem (sú-), podobně jako v stč. názvu obilné truhly súsěk obdobná slovotvorná struktura signalizuje hromadný výsledek jednotlivých zásahů (sekání) zaměřených na spojení zasažených dřev dohromady (sú-) v sroubený celek.[21] Význam oblého vykrouženého tvaru můžeme u slova sústruh doložit např. veršem (6, 29) třetí Královské knihy v Bibli olomoucké z r. 1417, kde se mluví o výzdobě stěn chrámu rozličným rytím a sústruhy; v novočeském textu zde výrazu sústruhy odpovídá slovo vypukliny[22] a oběma těmito slovy se překládá latinský výraz tornus, jehož příbuzná forma torna u Klareta znamená totéž co kuželky (2.2). A tentýž základ má ovšem také latinské adjektivní označení čehokoliv dlátem vykrouženého, soustruženého tornatilis (srov. zvláště výklad tornatilis id est torno ornatus); jeho ekvivalentem v stč. textech je jednak přídavné jméno uhlazený, jednak opis v sústruh vytočený (např. crater tornatilis … řepice v sústruh vytočená).[23] Slovní spojení v sústruh vytočiti, v sústruh dělati[24] mohli [66]bychom sotva interpretovat jako ‚(vy)soustružit v soustruhu‘; spíše tu jde ještě o starobylé pojetí výsledku děje, tedy o význam ‚(vy)soustružit do hladkého oblého tvaru‘ (původně ‚vykroužit do ozdobných soustředně souběžných kruhových zářezů‘). Na takový význam ukazuje staré přirovnání s předložkovým pádem v sústruh doložené v skladbě zvané Tkadleček z počátku 15. stol.: její hrdina je obviňován, že by „vše z své strany jako v sústruh mieti chtěl, ale téhož nepodati“, to znamená ‚mít vše čisté, pěkné, hladké, bez drsností apod.‘ (srov. editorův výklad).[25] Podobné přirovnání chce míti všecko jako na sústruh máme pak doloženo ještě v 17. stol.[26] Předložkové akuzativy v sústruh, na soustruh v takovémto lexikalizovaném obrazném spojení tedy zřejmě původně nevyjadřovaly určení místa ‚v soustruhu‘, nýbrž určení způsobu ‚na způsob hladce, pěkně vysoustruženého výrobku‘.

3. Určení místa ‚v soustruhu‘ však již můžeme připisovat stč. formulacím typu v sústruze vytočiti něco (viz 2), v sústruhu se snadno dělá (d. cit. v pozn. 6, s. 82) apod. Setkáváme se však s nimi až v textech 15. stol. Z předcházejícího (14.) stol. ještě neznáme spolehlivý doklad na to, že by slovo sústruh označovalo soustruh v novodobém smyslu, tj. zařízení obrábějící nožem otáčející se předmět. V Klaretově slovníku z té doby sice slovo sústruh pojmenovává výrobní prostředek, ale nikoli stroj, nýbrž nástroj: je zde (viz d. cit. v pozn. 13, s. 200) uvedeno mezi názvy nástrojů jako struh, hladidlo, kleště, hoble, stružice (a zase je mezi nimi i pojmenování soustružené hračky planea lútka, srov. 2.2). Slovo sústruh tu má latinský ekvivalent dolatrum, který — v podobě dolatorium — označoval ve středověku kovový nástroj k obrábění kamene nebo dřeva.[27] Šlo tedy ještě o nůž k soustružení, jaký se v středověké latině nazýval také tornus (tj. ‚Dreheeisen, Drechseleisen‘);[28] do tehdejší češtiny byl ovšem i tornus překládán slovem sústruh, jak je patrno např. z dobové definice tornus — instrumentum ad tornandum sústruh vel struh (d. cit. v pozn. 23, fol. 115b). Vzhledem k synonymu struh a pozdějším ekvivalentovým rovnicím točí = strouže a dláto = stružidlo (2.2) bude třeba počítat s tím, že [67]také staré názvosloví s bezpředponovým náslovím struh- a latinským ekvivalentem obsahujícím významový komponent soustružení nebo hlazení patřilo k staročeské soustružnické terminologii. Platí to nejspíš o stč. výrazech strúhati, strúžu (za lat. tornare ‚soustružit‘ i pavire ‚hladit‘, viz d. cit. v pozn. 14, fol. 143a), dielo strúhané (za lat. tornatura, viz d. cit. v pozn. 23, fol. 58a, srov. strúhané věci, 2.2), stružice (za lat. levigal, viz d. cit. v pozn. 13, s. 200, srov. lat. levigare ‚hladit‘) aj. Mluvíme-li o staročeském, tj. středověkém soustružnictví u nás, máme tedy na mysli obráběcí činnost ručně drženým nožem či dlátem zvaným (sú)struh (později stružidlo, 2.2, a soustružní želízko, viz níže). Tento nástroj se přikládal přes podpěrku k otáčejícímu se materiálu, který se otáčel šlapacím pohonem.[29] Jak ukazují stč. slovní spojení v sústruze vytočiti, v sústruhu dělati (viz výše), i tomuto zařízení se již ve staré češtině říkalo sústruh a později stroužník (viz strouhati na stroužníku, 2.2). Ale soustruh jako stroj obrábějící otáčený předmět upevněným posuvným nožem, to je až pozdní zdokonalení novověké. V té souvislosti stojí za připomínku, že Jungmann dokládá slovo soustruh s významem „celý stroj soustružníkův“ až z doby obrozenecké a tento význam vysvětluje jako synekdochickou obměnu tehdy běžné funkce onoho slova označovat pouze „soustružní dláto nebo želízko“.[30]

4. Závěr. Soustružení se tedy u nás až do 19. stol. chápalo jako obrábění otáčejícího se materiálu ručně drženým nožem nebo dlátem, a takováto výroba rotačních těles — nádob (2.1), hraček (2.2) aj. (2.3) — byla u nás již ve středověku značně rozvinuta. Vedle stč. názvů uvedených výrobků a slovesných termínů pro soustružení (vy)točiti něco (2) a strúhati něco (3) prokazuje to ta jazyková skutečnost, že pojmenování soustružnického nástroje sústruh patří k centrálním lexikálním jednotkám staročeské slovní zásoby, protože je zde zakotveno celou sítí vnitrojazykových vztahů: vztahem k synonymu (struh, 3), vztahem k jednotce sémanticky základní (sústruh ‚oblý výrobek vzniklý soustružením‘, 2.3) i k jednotce sémanticky odvozené (sústruh ‚zařízení umožňující soustružit, soustruh‘, 3), vztahem k jednotkám slovotvorně odvozeným (sústruhový, 2, sústružný, 2.1, [68]sústružený,[31] sústružník[32]), k jednotce frazeologické — k přirovnání (vše jako v sústruh mieti, 2.3), k jednotkám obrazným (např. ruce jako sústruhové, d. cit. v pozn. 6, s. 67) aj. Takto daný centrální charakter pojmenovávacích jednotek totiž zákonitě odpovídá „větší míře společenského využití jimi pojmenovaných věcí“.[33] O značné míře využití soustružnické výroby v středověkých Čechách svědčí zejména to, že stč. soustružnické názvy se neomezují pouze na konkrétní technické pojmosloví, nýbrž že slouží také k obraznému označování předmětů netechnických (sústruhové ruce), dokonce i abstraktních (vše jako v sústruh mieti). Takovéto druhotné výrazové prostředky pak ovšem ještě více rozvinula nová čeština, srov. ručky jako soustruhované, soustruhovat veršíky, mluvit soustruhovanou češtinou apod.[34] Ale základ k tomu poskytlo již soustružnické názvosloví staročeské. Svým bohatstvím tedy nevydává jen svědectví o tehdejší vyspělé hmotné kultuře našich předků, ale také samo představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu — jako zdroj obohacení českého spisovného jazyka.


[1] Zkoumání jazyka jako výrazu kultury patří k starým tradicím srovnávacího jazykozpytu; o jejich rozvíjení u nás viz I. Němec, On Historical Sociolinguistics, in: J. Chloupek, J. Nekvapil (vyd.), Reader in Czech Sociolinguistics, Prague 1986, s. 287—304. O soudobé aktivitě zahraničních komparatistů v úsilí rekonstruovat dávné kultury pomocí lingvistické paleontologie viz P. Trost v recenzi knihy J. Haudryho, Listy filologické 110, 1987, s. 53.

[2] Viz S. Vencl, Nádoby z látek živočišného původu, Archeologické rozhledy 31, 1979, s. 531.

[3] S. Vencl, Otázky poznání vojenství v archeologii, Praha 1984, s. 263.

[4] D. cit. v pozn. 3, s. 47.

[5] D. cit. v pozn. 2, s. 531—532.

[6] Viz Výklad Piesniček Šalomúnových, in: K. J. Erben, Spisy M. J. Husi 3, Praha 1868, s. 82.

[7] Viz rukopis mamotrektu z 1. poloviny 15. stol., KapPraž A 167, fol. 45b. Takovéto doklady z nevydaných rukopisů aj. čerpám z excerpčního materiálu připraveného k vydávání akademického Staročeského slovníku Ústavem pro jazyk český ČSAV; děkuji této instituci za možnost jejího materiálu použít.

[8] Viz E. Fraenkel, Litautsches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen 1965, s. 737.

[9] Viz B. A. Kolčin, A. S. Chorošev a V. L. Janin, Usad’ba novgorodskogo chudožnika XII v., Moskva 1981, s. 111.

[10] Viz např. F. Frýda, Nálezy středověkého dřeva z Plzně, Archaelogia historica 8, 1983, s. 295.

[11] Viz podrobněji I. Němec, Z historie slov a věcí — číše, Svobodné slovo 19. 3. 1986, s. 4.

[12] Viz Staročeský slovník 15, za vedení I. Němce a J. Petra, Praha 1985, s. 15.

[13] Podle podobného příznaku (tendence zvrhnout se) byly pojmenovány nádoby vrhel, vrhlík aj. (NŘ 63, 1980, s. 180n.). Pojmenování kot J. Gebauer ve svém Slovníku staročeském II (Praha 1913, s. 114) sice odvozuje od slovesa kotiti, ale chápe je jako název prostředku ke hraní („čím se ve hře vrhá, kotí“), protože je Klaret uvádí vedle názvů hraček; viz V. Flajšhans, Klaret a jeho družina I, Praha 1926, s. 184.

[14] Viz rukopis latinsko-českého slovníku z poloviny 15. stol., Ostřihom II 8, fol. 116a.

[15] Viz J. Pražák, F. Novotný a J. Sedláček, Latinsko-český slovník, 13. vyd., Praha 1939, s. 1221.

[16] Viz Veškerých spisů J. A. Komenského svazek X. (8.), vydal H. Jarník, Brno 1929.

[17] Srov. d. cit. v pozn. 16.

[18] Srov. V. Flajšhans, d. cit. v pozn. 13, s. 183—184.

[19] Viz podrobněji I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986, s. 428.

[20] Viz V. Flajšhans, d. cit. v pozn. 13, s. 177.

[21] Srov. výklad slova sousek v díle V. Machka Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 568.

[22] Viz Bible česká I, 2 (přeložil J. Hejčl), Praha 1932, s. 185.

[23] Viz rukopis Krumlovského výkladu (biblického slovníku) z 1. poloviny 15. stol., Praha UK dep., fol. 115b.

[24] Srov. d. cit. v pozn. 6, s. 67.

[25] Viz Tkadleček, vydali H. Hrubý a F. Šimek, Praha 1923, s. 291.

[26] Doklad z díla Rosova uvádí J. Jungmann, Slovník česko-německý IV, Praha 1838, s. 32.

[27] Viz Du Cange, Glossarium mediae et infimae Latinitatis III, Graz 1954, s. 157.

[28] Viz K. E. a H. Georges, Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch II, Hannover-Leipzig 1918, s. 3151.

[29] Viz F. Frýda, d. cit. v pozn. 10, s. 290. Soustruh byl asi vyvinut na principu hrnčířského kruhu, ale již pro dobu laténskou se předpokládá „soustružení na jednoduchém soustruhu, poháněném patrně lidskou silou pomocí tětivy“ (L. Nový a kol., Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, Praha 1974, s. 46).

[30] D. cit. v pozn. 26.

[31] Viz rukopis Práva saského z r. 1455/9, Praha Muz III E 46, fol. 53b.

[32] Viz excerpta z městských knih Archívu města Prahy 2088, r. 1480, fol. C 9 r.

[33] I. Němec, Dějiny hmotné kultury a jazykověda, Archeologické rozhledy 35, 1983, s. 193.

[34] Srov. Příruční slovník jazyka českého V, Praha 1948—1951, s. 524—525. Novou kvalitou jsou zde zejména lexikalizované metafory jako vysoustruhovaný ‚mající pěkný tvar‘ a ‚pečlivě propracovaný, vytříbený‘ (tamtéž VII, s. 431).

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 2, s. 62-68

Předchozí Milada Hirschová: Netypické případy užití ukazovacích výrazů takový, tak

Následující Alena Hovorková: Vlastní jména a apelativizované názvy výrobků v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1