Tvoření podstatných jmen typu kašel, zádrhel, příčel
Igor Němec
[Články]
-
Podstatná jména mužského rodu a měkkého sklonění na -el, gen. -le (cumel, chrchel, kašel, pytel, trupel, uzel aj.) nejsou v češtině ojedinělá, ale jako celek nemají průhlednou slovotvornou stavbu. Formant maskulin -el, -le není proto evidován v souborném díle o tvoření českých substantiv,[1] i když existuje několik slov tohoto typu, která lze motivačně spojovat se základním slovesem: zádrhel se zadrhnout a příčel s příčit ‚příčně pokládat‘. O těchto dvou deverbativech lze říci, že mají společný slovotvorný význam výsledku děje, že označují to, co vzniklo dovršením základní činnosti (zadrhnutím něčeho, příčným položením něčeho). Přesto však nejde o slovotvorný typ produktivní. — Úkolem našeho článku je ukázat, čím se tato neproduktivnost projevuje v rovině synchronní (1) a diachronní (2), v jakém vztahu je deverbativní typ zádrhel k jiným, neprůhledným maskulinům na -el, gen. -le (3) a čím je dána neproduktivnost tohoto typu (4).
(1) I když je v dnešním jazyce ještě patrná souvislost mezi podstatnými jmény příčel, zádrhel, obratel a příslušnými slovesy příčit, zadrhnout, obrátit, nejde tu o pravidelný vztah mezi odvozeninou a slovem základním, jak tomu bývá u produktivního slovotvorného typu. Slovo obratel nemá slovotvorný význam výsledku děje, podstatné jméno příčel má zase oslabený vztah ke slovesu (protože nereflexívní příčit ‚klást něco napříč‘ je již dnes okrajové)[2] a zádrhel dnes zaujímá v slovní zásobě periferní postavení výrazu expresívního; jak známo, expresívními se stávají jednotky, které se přesunuly na periférii lexikálního systému ztrátou své produktivnosti.[3] Kromě toho není zde ani pravidelnost po stránce formální: zatímco obratel, -tle se skloňuje podle měkkého vzoru mužského, příčel, -čle má dnes [180]sklonění rodu mužského i ženského a v deklinaci slova zádrhel se vedle přípony -l- v nepřímých pádech vyskytuje také přípona -el- (např. gen. zádrhle, ale i zádrhele atd. a ještě ve větší míře se zde uplatňují tvary tvrdého vzoru (gen. zádrhelu atd.). Takový stav zachycuje nejnovější slovník českého jazyka (o. c. v pozn. 2).
(2) Ale stačí tyto údaje srovnat s tím, co uvádí PS, abychom si uvědomili, že dříve byly slovotvorné opozice typu zadrhnouti: zádrhel pravidelnější a významově semknutější. V PS je zádrhel doloženo jen jako maskulinum s měkkým skloněním zádrhle, zádrhlů(v) apod., a to v neexpresívním významu ‚něco zadrhnutého, uzel, klička‘ (nechoditi v síť a zádrhel, rozvázati dramaticky zádrhel apod.). U slova příčel zde rovněž převažuje sklonění mužského rodu příčel, příčle a dobře je tu doloženo sloveso příčiti ‚klásti něco přes něco napříč‘ (např. příčiti ruce). — Nahlédneme-li pak do vzdálenějších období minulého jazykového vývoje, shledáme takových pravidelněji vybudovaných dvojic slovesa a deverbativního jména ještě více — ať už v slovní zásobě apelativní (2.1), anebo neapelativní (2.2).
(2.1) Na centrálnější postavení typu zádrhel, -hle mask. v české slovní zásobě minulých století ukazuje už ta skutečnost, že v době národního obrození mohlo zde zdomácnět nové slovo obratel, -tle mask.[4] V starším jazyce mělo totiž oporu v celé řadě apelativních deverbativ mužského rodu označujících prostředky, především ve slově obrtel, -tle, jehož existenci dodnes připomíná deminutivum obrtlík ‚otočná uzavírací součástka‘. Podobný význam mělo již stč. slovo obrtel, které navíc označovalo i jistá zařízení fungující na principu rumpálu;[5] všechny tyto významy byly motivovány slovesem obrtnúti sě ‚otočit se‘, podobně jako slovesem podvrtnúti byla fundována lexikální jednotka podvrtel ‚nástraha k podvrtnutí nohy‘ (např. v muzejním Pasionále ze 14. stol. na str. 247 čteme tajně kázal na mostě podvrtle činiti). Ke jménům prostředků tohoto typu patří také základ dodnes živého slova vrhlík ‚květináč‘, totiž stč. vrhel — název lékárnické nádoby na tření různých přípravků (např. lékařský rukopis z konce 15. stol. UK XVII D 10 na fol. 172a zaznamenává návod nalí vína na to listie zsekané a toho spolu potři v vrhli); tato odvozenina slovesa vrci sě / vrhnúti sě ‚opustit přirozenou polohu‘ (srov. prkno [181]se vrhlo ‚zbortilo se‘) pojmenovává danou nádobu podle její nápadné vnější vlastnosti, tj. že je „tvaru kuželového, oblého a dole užšího“,[6] takže se snadno může dostat ze své polohy, zvrhnout se. Odvozeninou téhož slovesného základu s předponou po- je pak již stč. slovo povrhel, -hle mask., označující odpadek, tj. „něco nepotřebného, vyvrženého nebo odhozeného“.[7] Ale to už významově nepatří do kategorie jmen prostředků, nýbrž do kategorie jmen výsledků děje, jako slova zádrhel (něco zadrhnutého) a příčel (něco napříč umístěného). Patří sem i dodnes živé slovo trupel, -ple mask. ‚beztvárný kus něčeho‘, původně něco vzniklého rozbitím, rozkouskováním, rozdrobením; základní sloveso trupiti s významem ‚drolit‘ je sice doloženo až v Jungmannově slovníku, ale o jeho starší existenci svědčí stč. ztrupati ‚rozbít, rozlámat‘.[8]
(2.2) V starším jazyce byla tedy dobře doložena deverbativní jména prostředků jako obrtel, vrhel i deverbativní jména výsledků děje typu povrhel, trupel. Lze říci, že jdeme-li do minulosti, produktivita těchto deverbativních typů vzrůstá. Je proto pochopitelné, že takto tvořená jména nacházíme i v starší lexikální vrstvě neapelativní, zvl. mezi jmény místními. V. Šmilauer již upozornil na to, že toponymum Žihle vzniklo z dříve doloženého Žehel, -hle, které původně — jako apelativum — označovalo sežehnutou půdu.[9] Pojmenovávacím příznakem zde tedy byl výsledek děje žéci, žhu ‚pálit, vypalovat‘. Stejným způsobem můžeme vyložit místní jméno Třěbel, -ble jako jméno výsledku děje třiebiti ‚čistit, mýtit‘ a také Skřipel, -ple jako jméno prostředku — objektu konajícího činnost označovanou slovesem skřípěti (srov. příbuzné tvoření u hydronyma Hlučel, -ěle).[10] Ke jménům, která pojmenovávají lokalitu jako objekt konající charakteristickou činnost, lze přiřadit také stč. místní jméno Davel, dnešní Davle: vzhledem k mimojazykové skutečnosti — zúžení řečiště Vltavy — šlo nejspíše o odvozeninu slovesa dáviti sě ‚tlačit se‘, která původně označovala vodu tlačící se úzkým korytem, a tak zrychlující svůj proud; připomeňme, že ve staré češtině mohlo být o proudu lidí řečeno davte sě, [182]aby vešli úzkú cěstú.[11] Na starobylost příslušných deverbativních apelativ (*žehel ‚sežehnutá půda‘, *třěbel ‚vymýcený pozemek‘, *skřipel ‚skřípající objekt‘, *davel ‚tlačící se, valící se voda‘) ukazuje ta skutečnost, že ona místní jména mají doklady z nejstarší lexikální vrstvy a převážně patří k starému sídelnímu území v Čechách, z něhož nebyla přenášena do nových sídelních oblastí.[12] Takový výklad místních jmen Žihle, Davle, Skřipel, Třěbel ovšem oslabuje věrohodnost tradičního názoru, že čeština měla epentetické l, doložené pouze v jménech místních, a to ještě jen v jejich zakončení(!).[13] Opustit tento názor nás nutí i ta skutečnost, že zbývající místní jména s domnělým vkladným l mají pouze základy obsahující -ov- před -el-/-l- (Litovel, Třebovel / Třebovle, Vidovle apod.), anebo jde o odvozeniny ze jmen osobních (Liblice ← Ľubel, Roblin ← Robel apod.). Stč. osobní jména typu Ľubel uvádí ve své monografii J. Svoboda[14] a upozorňuje zde i na deverbativní typ Švihel / Švihla, jehož apelativní základ švihel označoval předmět, kterým lze švihat;[15] v češtině z tohoto základu žije dodnes deminutivum švihlík jako botanický termín a jako expresívní pojmenování svižného muže (PS).
(3) Slovotvornému významu jmen prostředků typu švihel („švihající prostředek“) je blízký slovotvorný význam jmen činitelských („osoba konající něco“). Lze proto pochopit, že mezi deverbativy tvořenými příponou -el-/-l- jsou zastoupena také jména činitelská, ovšem s příznačnými koncovkami osobními. Příkladem zde může být staré slovo zěvel ‚zevloun‘, doložené v 16. stol. u slovníkáře Rešelia: mladí zevlové chtí mnoho znáti a uměti.[16] Je utvořeno ze slovesa zěviti ‚otvírat ústa‘, které známe ze stč. předponového perfektiva rozzěviti, srov. po[183]tom rozěviv Job ústa svá … a řka Bible olomoucká (Job 3,1). Z poznatků historickosrovnávacího jazykozpytu je známo, že jména činitelská a jména prostředků činnosti (nástrojů) mohla u některých útvarů primárně označovat také výsledek děje a děj sám. K takovým útvarům patří mj. i indoevropská deverbativní podstatná jména tvořená starobylou příponou *-ul- (srov. chetit. warš- ‚upokojovat (se)‘ a warš-ul ‚upokojení‘, podobně lat. tum-ul-tus, sanskr. tum-ul-am ‚shon, zmatek‘, staroprus. weid-ul-is ‚zornice‘, příbuzné s naším viděti, dále starohornoněm. ang-ul ‚háček na ryby‘ aj.),[17] s nimiž jsou nepochybně geneticky příbuzná i naše jména nástrojová a činitelská typu obrtel a zěvel, jež také plnila funkci jmen dějových: k obrtel ‚otočení‘ srov. stč. definici dne co jest den: … obrtel dvanádsti nebeských znamení,[18] k zěvel ‚zevlování, okounění‘ srov. doklad z Jungmannova slovníku (V, 657) kdo nechce hasiti, aby svými zevli nepřekážel jiným. Český formant -el (gen. -le) u substantiv mužského rodu je ovšem starý sufix -ъl- rozšířený o jo-kmenové zakončení -jь (gen. —ja), tj. v starší rekonstruované podobě *-ul-jo-, jak potvrzují také litevské paralely s příponou -uljo-,[19] srov. např. stč. obrtel (*ob-vьrtъljь) a lit. virtulỹs ‚převracení‘, zěvel a žiovulỹs ‚zívání‘. Česká deverbativa tvořená tímto formantem musíme tedy považovat za typ značně starobylý. Proto bude nutno počítat s tím, že k němu patřila i řada starých substantiv, jejichž verbální původ již není průhledný, zvl. pokud příslušná slovesa v době historické nejsou již doložena. Jde především o následující jména dějová (3.1) a jména výsledku děje (3.2).
(3.1) Jak ukazuje dobře doložený stav v litevštině (viz l. c. v pozn. 19), starobylá deverbativa tohoto typu jsou zvláště pojmenování dějů týkajících se tělesného stavu, tj. jména označující kašel, kýchání, zívání, točení hlavy, žízeň apod. Do tohoto významového okruhu patří nejen uvedené stč. jméno dějové zěvel (3), na jehož starší význam ukazuje litev. responze (protějšek) žiovulỹs ‚zívání‘, ale také naše slovo kašel a stč. název výtoku z očí plavel; srov. epifera — plavel s očí v kodexu [184]Vodňanském z počátku 15. stol. (Praha Muz II F 2, fol. 22b). Zatímco plavel má ještě etymologicky průhlednou souvislost se slovesem plúti ‚téct‘, u slova kašel již tomu tak není; V. Machek (o. c. v pozn. 15, s. 244) přímo uvádí, že zde „jako často, slovanština nezachovala primární sloveso“, které žije dodnes v litev. kósių ‚kašlu‘. Ale V. Machek nespojuje slovo kašel s litev. protějškem kosulỹs, protože kašel (csl. kašьl) vyvozuje z *kas-ljo-, a nikoli z východiska *kas-ul-jo- (které ovšem předpokládá u onomatopoického základu běžnou variabilitu kās/kāš). Z okrajovějších zvukomalebných jmen dějových tohoto typu lze uvést nářeční šumel „shon“ (V. Machek, tamtéž s. 209) ze slovesa šumět.
(3.2) Častější jsou deverbativa se zvukomalebným základem, jež původně označovala výsledek děje: chrchel (srov. vychrchnout), nářeč. sopel (srov. rus. sopet’ ‚zvučně dýchat nosem‘), podobně stč. chuchel ‚chuchvalec‘, později doložené chumel aj. Takováto slova z větší části pojmenovávají hmotný útvar vzniklý působením proudu vzduchu, jehož charakteristický zvuk původně vystihovaly slovesné základy onomatopoické. U slov chrchel a chuchel lze počítat s expresívní obměnou veláry ch za k ve vyznění kořene, tj. chrch- za chrk-, srov. stč. chrkati (krví) ‚chrchlat, vykašlávat‘, a chuch- za chuk-, srov. stč. chuknúti ‚zavanout, zafoukat‘ (např. chučeno naň z konopí)[20]; východiskem obou těchto sloves bylo nepochybně zvukomalebné citoslovce s otevřenou slabikou (chrr, chú), před slovesnou příponou zkrácené a uzavřené souhláskou k, která je k tvoření takových onomatopoických základů vyhrazena (srov. interj. bé a slovesa bekat/bečet nebo mňou a mňoukat, dial. mňoučet). Slovo chrchel tedy od počátku označovalo něco vykašlaného a chuchel zase něco větrem sfouknutého a pohromadě, v jednom kuse unášeného, tj. chuchvalec. Podobný význam (‚chumáč‘) i podobný zvukomalebný základ má dodnes slovo chumel s jiným souhláskovým vyzněním kořene (chum-, srov. chumáč/chomáč a východoslov. chomľa ‚vložka do vlasů k držení účesu‘, patrně ze starého jo-kmenu *chomъljь). I slovo chumel mělo ještě v střední době měkké sklonění a také význam ‚s prachem se točící vichr‘ (o. c. v pozn. 4, I, s. 832), který byl bližší významu dějovému (3.1). — Podobně jako onen vzdušný vír byl pojmenován slovem chumel na základě zvukomalebného označení větru, který jej vytváří (chú, srov. stč. chučenie větříka), tak také na základě předhistoric[185]kého slovesa označujícího vázání (*vęz-a-ti) byl pojmenován útvar, který vázáním vzniká, tj. uzel (*voz-ъl- nebo *voz-ьl-). Praslovanské střídání kořenné samohlásky ę / o zde naznačuje, že tvoření takovýchto l-ových jmen bylo značně starobylé;[21] tomu nasvědčuje i existence baltoslovanských paralel tvořených formantem *-uljo-, a to nejen v rámci deverbativ (srov. litev. kosulỹs a čes. kašel), ale také v rámci deadjektiv (srov. litev. gyvulỹs ‚dobytče‘ a stč. živel ‚živočich‘).[22] Právě tato sémantická různorodost a produktivita onoho příponového typu usnadnila v našem jazyce zdomácnění celé řady cizích slov, jako kachel, kotel, kymel (stč.), pytel, z nichž některá byla přejata již v době předhistorické.
(4) Protože dějová jména archaického typu kašel, zěvel se tvoří shodně v jazycích slovanských i baltských, kdežto paradigmatická substantiva verbální se v obou větvích navzájem tvořením liší, musíme považovat rozvinutí paradigmatických podstatných jmen slovesných (typu zívání, mytí) za pozdější slovanskou záležitost. To ovšem znamená, že už v době předhistorické se starší slovesná jména na -ъljь (> -el) octla v konkurenci s novějším progresívnějším typem na -nъje, -tьje (> -ní, -tí); i on byl systemizován k vyjadřování dějů, výsledků a prostředků děje. Uvážíme-li že typ na -el, gen. -le měl navíc nevýhodu méně produktivního skloňování měkkého a střídání tvarů s pohyblivým -e- a bez něho uvnitř svého paradigmatu, dotváříme si již věrohodnou představu o příčinách ústupu jeho produktivnosti v době historické. Konkurencí typu produktivnějšího a onou nevyrovnaností slovotvorné přípony v tvaroslovném paradigmatu zdůvodníme nejen periferní charakter[23] a zánik celé řady slov tohoto typu (obrtel, plavel, podvrtel, povrhel, švihel, těhel, zěvel, zvrhel aj.), ale i přechod takových slov k tvaroslovnému paradigmatu se slovotvornou příponou vyrovnanou, nealternující: slova jako zádrhel, -hle nebo vrhel, -hle s alternující příponou -el-/-l- se mění jednak v typ zádrhel, -hele (nebo -helu) s nealternující příponou -el-, jednak v typ vrhle, [186]-hle s nealternující příponou -l-. Vývoj tohoto druhého typu je dobře doložen v době historické zejména u jmen místních (Chuchel > Chuchle, Žehel > Žihle, Davel > Davle aj., srov. u příjmení Švihel > Švihla), ale probíhal už v době předhistorické; výsledkem takového vývoje jsou bezpochyby podstatná jména ženského rodu jako stč. svisle ‚svislý přístřešek‘, kymle ‚pahýl‘, místní jm. Chomle (srov. chomľa 3.2) aj. Také odvozování deminutiv bylo spojeno s takovýmto odstraňováním příponové alternace (obrt-el, obrt-l-e → obrt-l-ík, obrt-l-íku), a proto příslušná jména zdrobnělá — jako typ produktivnější — zůstávají v jazyce pevněji zakotvena (srov. dodnes obrtlík, švihlík, vrhlík).
[1] Viz tabulku na s. 752 v kolekt. díle Tvoření slov v češtině, Praha 1967.
[2] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978) je již neuvádí.
[3] Srov. I. Němec, Vztah centrum — periférie o lexikálním vývoji, NŘ 58 (1976), s. 121n.
[4] Viz J. Jungmann, Slovník česko-německý II, Praha 1836, s. 791. — jde o kalkové pojmenování podle lat. vertebra, odvozeného ze slovesa vertere ‚otáčet, obracet‘ (V. Šmilauer).
[5] Viz Staročeský slovník, Praha 1977, s. 167.
[6] Viz výklad redakce v NŘ 7 (1923), s. 267.
[7] Viz J. Bělič, A. Kamiš a K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 355.
[8] Viz např. Sborník hraběte Baworovského, vyd. J. Loriš, Praha 1903, s. 476.
[9] Viz J. Svoboda a V. Šmilauer, Místní jména v Čechách V, Praha 1960, s. 532.
[10] Podrobněji viz I. Němec, K problematice místních jmen deverbativních, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 21 (1980), v tisku.
[11] Tomáše ze Štítného Řeči nedělní a sváteční, vyd. J. Straka, Praha 1929, s. 26 (fol. 13b). — Ve své redakční poznámce připomíná prof. V. Šmilauer, že představa tlačící se, valící se vody vznikla spíše při rozvodnění Vltavy a Sázavy, která se u Davle do Vltavy vlévá. Upozorňuje též na MJ Davlice odvozené z OJ *Davel.
[12] Viz V. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960, s. 55n.
[13] Již M. Komárek (Historická mluvnice česká I, Praha 1958, s. 32) nepovažuje plíti a blíti za spolehlivý doklad epentetického l v západním dialektu praslovanštiny a výklad místních jmen typu Davle z Dav-j- uvádí s rezervou („je-li správný…“).
[14] Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 169. K Robel srov. zvl. Roblík (tamtéž 294), k Švihel dubletu Švihla na s. 201.
[15] Srov. J. Jungmann, o. c. v pozn. 4, IV, s. 531. K švihel/šmihel/šmahel viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 617.
[16] Viz J. Jungmann, o. c. v pozn. 4, V, s. 657.
[17] Viz E. Benveniste, Origines de la formation des noms en indo-européen, rus. překlad, Moskva 1955, s. 67.
[19] Viz podrobný slovotvorný výklad tohoto litev. typu jmen dějových a činitelských v knize P. Skardžius, Lietuvių, kalbos žodžių daryba, Vilnius 1941, s. 186—189. — O příponovém rozšiřování starého sufixu *-ul-, jimž se původně tvořila dějová jména atematicky (jako je tomu v chetitštině), viz E. Benveniste, l. c. v pozn. 17.
[20] Doklady uvádí J. Gebauer, Slovník staročeský, Praha 1903, s. 557 a 565.
[21] Slovotvorné paralely v starobylých indoevrop. jazycích mají slovan. jména nejen s příponou -ъl- < -ul-, ale i s příponou -ьl- < *-il- (čes. kozel, osel, orel), s -el- (svízel, plevel), s -tel- (datel, jetel), s -ěl- < -ěl- (koupel < stč. kúpěl, píštěl) a s -l- (pyl, týl); srov. o. c. v pozn. 17, s. 65—75.
[22] O tvoření deadjektivních substantiv sufixem -ul- v starých indoevrop. jazycích viz E. Benveniste, l. c. pozn. 17.
[23] O periferním postavení tohoto typu svědčí, že jeho jednotky před zánikem vyjadřovaly zejména významy zvukomalebné (3.2), expresívní (3) a speciální, odborné (3.1), tj. typické pro periférii lexikálního systému, srov. I. Němec, Vztah centrum — periferie v lexikálním vývoji, NŘ 58 (1976), s. 118n.
Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 4, s. 179-186
Předchozí Jaroslava Hlavsová: K jazykovězeměpisným výkladům oblastních tvaroslovných znaků (K původu tvarů 3. p. rodinných jmen na -om)
Následující Eva Macháčková: Výrazy typu došlo k nehodě, došlo k hádce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1