K životnímu jubileu Milady Nedvědové

Zdeněk Tyl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

„Ach žel, jak plyne … let kvapný proud,“ posteskl si římský básník před více než dvěma tisíci let;[1] z tohoto proudu času však vystupují různá jubilea a mezi nimi zejména ta osobní a „zaokrouhlená“ bývají vítanou příležitostí, abychom jubilanta srdečně pozdravili a přitom si připomněli jeho dosud vykonanou práci. V prosinci letošního roku oslaví takové životní jubileum dlouholetá pracovnice Ústavu pro jazyk český ČSAV a naše přední odbornice v oblasti staré češtiny a medievistiky vůbec, PhDr. Milada Nedvědová.

Narodila se 17. prosince 1927 v Bělehradě v českosrbské rodině, tam absolvovala i nižší třídy dívčího reálného gymnázia; středoškolská studia však dokončila už v Praze, kam se rodina po nacistické okupaci Jugoslávie nuceně přestěhovala. V l. 1946—50 studovala na filozofické fakultě UK, kde na její specializaci nejvíce působil profesor Fr. Ryšánek, který natrvalo obrátil její pozornost k staré češtině. Doktorátu v oboru slovanská filologie a fonetika dosáhla v r. 1952. Mezitím však už r. 1950 nastoupila v Ústavu pro jazyk čes[267]ký (dále ÚJČ). Stala se tak vlastně „zakládající“ členkou kolektivu zpracovávajícího v ÚJČ Staročeský slovník a v něm jako samostatná vědeckotechnická pracovnice působí dodnes.

Její činnost je tu trvale spjata především s tímto kolektivním úkolem, se Staročeským slovníkem (dále StčSl). Prošla přitom postupně všemi stadii lexikografické práce, od excerpce staročeských (dále stč.) památek přes práci na autorském rukopise až k funkci členky a sekretářky redakce. Záslužná byla také její aktivní účast při organizaci stč. lexikálního archívu. Podílela se na vypracování první koncepce slovníku (1956) a v konečné podobě díla je spoluautorkou instruktivního přehledu o struktuře hesel a jejich typografické úpravě.[2] Do série lexikologických statí, které byly v souvislosti se StčSl postupně publikovány v časopisech namísto chystaných Prolegomen, přispěla výkladem o vlastních jménech jako pomocném materiálu k doplnění obrazu stč. slovní zásoby apelativní (Listy filologické, dále LF, 1973). Hlavní význam její dlouholeté spolupráce na StčSl spočívá však v uměřeném přístupu k základní otázce lexikografických děl tohoto typu: v duchu tradice, vyznačené jmény J. Gebauera, Fr. Ryšánka a B. Havránka, důsledně dbá o zachování rovnováhy mezi vyhraněným lingvistickým přístupem k sémantické analýze lexikálního materiálu a požadavkem maximální filologické přesnosti, vždy opřené o konkrétní doklady.

S týmovou prací na StčSl úzce souvisí i řada jejích historickosémantických výkladů jednotlivých slov, zpracovaných se zřetelem k historii společnosti a vývoji materiální i duchovní kultury. Připomeňme si tu — mimo jiné — slova barbar (LF 1974), obraz (LF 1976), ohlechnúti/ohluchnúti (LF 1977), psohlavec (NŘ 1977), žíla, cieva, žilina (LF 1978), karhan (LF 1979), dvorný, zdvořilý (NŘ 1979), tlumočník, tlumač (NŘ 1983), manna, rosa, padl (LF 1983), plachý (NŘ 1984). Stejného zaměření jsou i její příspěvky v obou knižních publikacích, ve kterých kolektiv publikoval tematicky utříděný výběr z populárně naučných výkladů, které po více než deset let vycházely ve Svobodném slově pod záhlavím Z historie slov a věcí.[3]

Schopnost přesné filologické práce s textem i důkladná znalost staré češtiny, která v historické lexikologii i lexikografii do značné míry nahrazuje jazykové povědomí, o něž se může opírat synchronní jazykověda, předurčila jubilantku k plnění důležitých úkolů edičních. Výrazná byla její autorská i redakční spolupráce na obou dosud vyšlých dílech akademického Výboru z české literatury.[4] Sama uspořádala a k vydání připravila výbor Hus a Jeroným v Kostnici (Praha 1953), dále Jana Češky Řeči a naučení hlubokých mudrců (Praha 1982) a spolu s J. Kolárem obsáhlou antologii Próza českého středověku (Praha 1983). Uznání zasluhuje její činnost v akademické Komisi pro [268]vydávání spisů M. Jana Husa: jako recenzentka, popř. vědecká redaktorka přispěla svými textově kritickými připomínkami — v rozsahu podstatně převyšujícím obvyklou míru takové spolupráce — k dobré úrovni dosud vydaných českých spisů Husových.[5] Stč. složky se týkala i její spolupráce na 2. vyd. Lidových rčení J. Zaorálka (Praha 1963). V přítomné době připravuje jako pokračovatelka v práci svého univerzitního učitele, akad. Fr. Ryšánka, edici Štítného Řečí besedních, dosud přístupných jen v nevyhovujícím vydání M. Hattaly z r. 1877. V souvislosti s prací na StčSl i aktuálními problémy editorů stč. památek se zabývala a stále ještě zabývá dosud ne zcela prozkoumanou problematikou kvantity samohlásek v staré češtině: po zjištění hlavních zákonitostí platných pro jména pracuje na dořešení tohoto úkolu i v oblasti stč. slovesa.[6]

Podaný přehled dosavadní činnosti naší jubilantky, omezený ovšem jen na práce významnější a pro její vědecký profil charakteristické, by však byl jednostranný, kdyby nebyl doplněn aspoň stručným poukazem na její početné překlady ze srbocharvátštiny. Pro tuto práci je mimořádně kvalifikována jak svým bilingvním rodinným původem, tak i speciálním studiem: její doktorskou disertací byla (neotištěná) studie o jazyce Hanibala Luciće, charvátského dramatika z 1. pol. 16. stol.; jako členka autorského kolektivu zpracovala pro Slovník spisovatelů Jugoslávie (Praha 1979) hesla týkající se představitelů staršího období (do konce 17. stol., kromě slovinských); na bělehradském shromáždění jugoslávských slavistů („Vukovy dny“) v r. 1983 přednášela o některých specifických problémech při překládání historické prózy. Jako překladatelku ji však zajímají zejména moderní prozaikové, jejichž osobitý jazyk, zpestřený hovorovými, nářečními i jinými nestandardními prvky staví mnohdy překladatele před nesnadné úkoly při hledání vhodných ekvivalentů; ty však naše překladatelka zvládá — vzhledem ke své lingvistické erudici a dobré znalosti reálií — zpravidla úspěšně, takže její podíl na naší překladové literatuře ze srbské a charvátské prózy je hodnocen uznale.[7]

Poněkud nostalgicky laděný začátek tohoto pozdravného příspěvku budiž v závěru kompenzován notou optimističtější. Na svou až dosud vykonanou práci může naše jubilantka pohlížet s plným a zaslouženým uspokojením; její neutuchající energie a pracovní elán dávají dobrou naději, že nezůstanou nesplněny ani další úkoly, které si pro různé okruhy své aktivity vytkla a na kterých stále houževnatě a obětavě pracuje. A tak nakonec tradiční sice, ale v jejím případě zvláště vhodné přání: Mnoga ljeta!

---

[1] Q. Horatius Flaccus, Ódy a epódy II, 14 (přel. O. Jiráni, Praha 1923).

[2] Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 123—130.

[3] Slova a dějiny, Praha 1980; Dědictví řeči, Praha 1986.

[4] Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957; Výbor z české literatury doby husitské I—II, Praha 1963, 1964.

[5] Sv. I: Výklady, Praha 1975; sv. IV: Drobné spisy české, Praha 1985.

[6] Srov. předběžnou zprávu K otázce kvantity staročeských samohlásek, Informační bulletin pro otázky jazykovědné č. 5, 1964, s. 2—5.

[7] Z vydaných překladů několik titulů: M. Lalić, Nad hlavou jen stromy (1965); M. Krleža, Tisíc a jedna smrt (1966, spoluúčast); I. Andrić, Žena, která není (1967); M. Krleža, Vrazi a falešní hráči (1968, spoluúčast); M. Lalić, Pramen tmy (1973); N. Ibrašimović, Zlá krev (1976); M. Crjanski, Běženci panonských bažin (1981).

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 5, pp. 266-268

Previous Ivana Bozděchová, Josef Hrbáček: Časopis Český jazyk a literatura

Next Pavel Jančák: Český dialektolog Luděk Bachmann (1931—1987)