Časopis Naše řeč
en cz

Staročeské názvy tlumočník a tlumač

Milada Nedvědová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ve výčtu názvů středověkých řemeslníků (a některých jiných činitelských a konatelských jmen), který se zachoval v několika rukopisných zápisech stč. překladu Trojánské kroniky v kapitole „… o ustavení města nového Trojánského a o hradu v něm (výborném) a měšťany i řemeslníky usazeném…“ nalézáme ve třech rukopisech,[1] v nichž je zmíněný výčet nejrozsáhlejší, mj. též označení tlumočník, a to v užším kontextu „měšečníci, tobolečníci, polštářníci, tlumočníci, sedláři, podkladníci“. Přiřazení k výrobcům měchů, tj. kožených vaků, a tobolek, tj. kožených váčků, ukazuje na výrobce tlumoků, tj. cestovních vaků, jejichž pojmenování souvisí patrně se stč. názvem cizího původu telma ‚pastýřská mošna‘, příbuzným s litevským označením pro kapsu.[2] Slovo tlumok je doloženo už v stč. Alexandreidě paralelně se slovem měch, srov. „když měch, tlumok natlačen (tj. kořistí), avšak člověk veždy lačen“ (zl. Svatovítský, v. 1849). V kapitole O oblečení zachycuje latinsko-českou dvojici „mantica tlumok“ v užším kontextu vojenské výstroje veršovaný slovník, tzv. Bohemář, mistra Klareta (v. 587). Pozdější abecední slovník z poloviny 15. století (tzv. Ostřihomský) připojuje ke Klaretově česko-latinské dvojici navíc stč. synonymum sak (na s. 92); slovník Klementinský z r. 1455 uvádí rovněž dva stč. ekvivalenty: tobolka, tlumok (na fol. 62b).

Současně nelze přehlédnout, že v uvedeném seznamu názvů řemeslníků se rovněž vyskytují nejen měšečníci (k měšec, měch), tobolečníci (k tobolka), tlumočníci (k tlumok), ale v nejstarším z dochovaných rukopisů i sačníci (k sak), i když v jiném (předcházejícím) sledu: „nevodníci, tenetníci, sačníci, sítaři, řešetáři“ (jde o výrobce saků na ryby). K motivaci seskupení tlumočníků mj. s polštářníky, sedláři a podkladníky je pak možno ocitovat zápis z r. 1425, otištěný v Archivu českém (sv. 14, s. 438), v němž jde o vybavení koně na cestu: „sedláři mají prodávati poduštice (zvané stč. též polštáře, podklady) buďto pode šle, nebo pod tlumok.“

Doklad slova tlumočník není na uvedeném místě Trojánské kroniky zcela ojedinělý. W. W. Tomek zaznamenává v Základech starého místopisu pražského (díl 1, s. 660) k r. 1415 na Starém Městě dům „Saxonis tlumočník a navíc je znám i zápis z r. 1424[3]: „Paulus tlumočník. Vzhledem k tomu, že v případě tlumočníka jakožto ‚výrobce tlumoků‘ šlo o úzkou specializaci v rámci sedlářské profese, není nikterak zarážející, že vedle pěti sedlářů zaznamenal Zikmund Winter k r. 1427 v Praze pouze jediného „tlumočníka“.[4] Týž autor nás v jiném svém spise[5] obeznamuje i s pozdějším významovým posunem, k němuž u slova tlu[165]močník došlo. Uvádí totiž, že v Praze byl na ochranu „nákladníků piv“ (tj. pivovárců) r. 1630 zaveden zvláštní trest pro dopadené překupníky obilí: kterého prý popadne rychtář „z tlumočníků a pytláků, že obilí skupuje, ten aby za jistý čas bláta a rumy na kárách ven z města vozil.“ Z širšího kontextu vyplývá, že šlo o překupníky obilí, kteří s tlumoky a pytli vybíhali daleko před městské brány skupovat obilí a připravovali tak „nákladníky“ o možnost zakoupit obilí k vaření piva řádně na městském trhu.

S dodnes živým a zcela běžným homonymním činitelským jménem tlumočník, označujícím toho, kdo tlumočí, tj. především ústně překládá, se v češtině setkáváme teprve od poloviny 16. století. Užil ho Václav Hájek z Libočan, ale především je už zcela průkazně zakotveno v školním latinsko-českém slovníku Daniela Adama z Veleslavína, Dictionarium latinum z r. 1579. Bylo přitvořeno k mladší dubletní slovesné podobě tlumočiti rovněž zachycené v uvedeném Veleslavínově slovníku. Nepochybně starší však byla slovesná dubleta tlumačiti, jak zaznamenává mj. slovník Jana Vodňanského, tzv. Lactifer, vytištěný r. 1511. Toto sloveso vzniklo jako denominativum k stč. výrazu tlumač (se starší nepřesmyknutou variantou tulmač). Jeho původ je podle V. Machka[6] patrně nutno hledat na Východě. Příbuzné výrazy kumánské, osmanské, ujgurské aj. umožňují uvažovat o prapůvodu v asyrštině.

V staročeských písemných památkách se přejaté slovo tulmač/tlumač uplatnilo už v 2. polovině 14. století především v kontextu biblického příběhu o Josefovi Egyptském z knihy Geneze, jak svědčí první redakce biblického překladu, zachovaná v Bibli olomoucké (Gn 42,23): „i nevědiechu [bratři Josefovi], by Josef tomu rozuměl, protože skrzě tulmačě s ním [bratrem Beniaminem] mluvil jest“. Dále se v podobě tlumač vyskytuje v rukopisných slovnících konce 14. a 15. století, ale i v Postile Petra Chelčického. Jeho frekvence pochopitelně stoupá v starší české literatuře cestopisné. Když na konci 15. stol. popisuje Martin Kabátník v Cestě z Čech do Jeruzaléma a Egypta setkání se sultánovým kancléřem, uvádí: „kteréhožto kancléře viděl sem i skrze tlumače mluvil sem s ním“ (CestKabK 27a). V cestopise Jana Hasištejnského z Lobkovic, Putování k svatému hrobu (fol. 74b), můžeme dokonce číst i paralelně uvedený výraz, užívaný v navštívené východní zemi: „patron poslal jest hned na bárce svého písaře a tlumače, jemuž pohané svú řečí řiekají tučmon, kteréhož s sebú patron z Rodyzu proto nazchvále vzal, neb uměl vlasky, řecky a pohansky.“

Starobylý výraz tlumač se udržel v překladu šestidílné Bible kralické. Spolu se slovesem tlumačiti je zaznamenán jak v latinsko-českém slovníku Tomáše Rešela (z r. 1560), tak ještě i v tříjazyčném slovníku Kašpara Vusína z počátku 18. stol. V obměněné podobě tlumoč ho můžeme najít v Letochových Památkách Uherského Brodu (k r. 1724):[7] „oni [Turci] skrze své bezbožné tlumoče [166]lid vyluzovali.“ S obrazným užitím slova tlumač se pak setkáváme i v barokní poezii; např. u Bedřicha Bridela čteme verše: „Stříbrní, zlatí houfové (tj. hvězd), mé lásky buďte tlumači.[8] Jako archaismus přežívá dokonce v spisovném jazyce až do minulého století, např. u Jakuba Malého, jak cituje Příruční slovník jazyka českého. Dodnes se pak zachoval jednak v chodských nářečích (v podobě tulmač), jednak na Moravě (v podobě tu/l/mač).

Cílem tohoto příspěvku bylo především upozornit, že v starší češtině je nutno rozlišovat dva homonymní výrazy, z nichž se uplatnilo nejprve jméno konatelské tlumočník ‚výrobce tlumoků‘, utvořené k názvu tlumok, a teprve kolem poloviny 16. století vešlo v užívání činitelské jméno tlumočník ‚kdo tlumočí‘. Jeho vznik byl nepochybně vázán na vytvoření dubletní slovesné podoby tlumočiti k staršímu tlumačiti. Po několik století pak ještě žilo slovo tlumočník paralelně se starobylým synonymem tlumač, až nakonec v druhé polovině 19. století v spisovné češtině zcela převládlo a dodnes se běžně uplatňuje.


[1] Jde o rukopisy: Auklandský z r. 1419, fol. 30b, Strahovský z r. 1437, fol. 9a, a Lobkovický z r. 1442, fol. 33a.

[2] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého2, Praha 1968, s. 646.

[3] Cituje B. Mendl, Z hospodářských dějin středověké Prahy, ve Sborníku příspěvků k dějinám hl. města Prahy V/2, 1932, s. 319.

[4] Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. stol., Praha 1906, s. 397.

[5] Z. Winter, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v 15. a 16. věku, díl 2, s. 332, pozn. 64.

[6] Srov. d. c. v pozn. 5, s. 645.

[7] Za nahlédnutí do lexikálního archívu střední češtiny děkuji Z. Tylovi, který tento materiál shromáždil.

[8] Srov. výbor Růže, kterouž smrt zavřela, Praha 1970, s. 429.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 3, s. 164-166

Předchozí Jan Petr: Významný dokument o pěstování jazykové kultury v Polsku

Následující J. V. Horák, Vladimír Šmilauer: Ho Či Minovo Město — nebo Hočiminovo Město

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1