Staročeské adjektivum plachý

Milada Nedvědová

[Drobnosti]

(pdf)

-

U kategorií pojmů a představ poměrně značně abstraktních je zpravidla nutno předpokládat vznik pojmenování na základě nějakého konkrétnějšího, smysly dobře vnímatelného jevu. Lze tedy i u adjektiva plachý vycházet ze základní představy překotného pohybu,[1] zvláště takového, do něhož se dává plašivý kůň, zahlédne-li nebo zaslechne něco neobvyklého. Vždyť právě proto se koním dávají na oči klapky, aby se tak čelilo jejich snadnému splašení.

Předpoklad výchozího spojení plachý kůň potvrzuje staročeský (dále stč.) lexikální materiál už od počátku 14. století. V stč. Alexandreidě (AlxV 990)[2] píše např. Darius Alexandrovi: „vniž plachý kóň, tak tě svieže“, tj. ‚jako divokého koně, tak tě spoutá‘. Přímo ze stč. památek můžeme rovněž zjistit synonymní i opozitní výrazy adj. plachý. V Tkadlečkovi se např. konstatuje, že „kuoň krotký vzácen jest mezi lidmi nad kuoň plachý a neokrocený“ (TkadlB 36b).

Nejen u koní však naši dávní předkové pozorovali plachost, tj. divokost, nezkrocenost, a tím i těžší ovladatelnost. Proto se označuje za moudrou ruka hospodářova, která „telce s volkem upřeže je v pluh oba spolkem“, neboť „tiem skroti nezbedného (tj. mladého volka) volem krotkým i plachého“ (BawEzop 2545). Také charakterizuje-li se Neptalim, jeden z biblických synů Jákobových, jako jelen plachý (BiblLit Gn 49,21), naráží se tu na jeho nezkrotný temperament.

Přenesení představy plachosti, tj. divokosti (a s ní související bázlivosti), ze zvířat na člověka a jeho chování je opět sémantický posun, který můžeme nejen ve vývoji češtiny, ale i celé řady jiných slovanských i neslovanských jazyků považovat za zcela zákonitý. V starší češtině ovšem dochází současně k modifikaci významu, ať už ve smyslu neklidu (zvl. nervozity, roztěkanosti) vedoucího k nerozvážnosti či lehkomyslnosti, nebo k ne[162]ukázněnosti, popř. k prudkosti až prchlivosti.

Přímo v kontextu poměrně starých dokladů na stč. adjektivum plachý, užité k charakteristice lidí nebo jejich chování, je přitom možno sledovat těsné sepětí s představou strachu (ve dvou případech jde dokonce o rýmová slova). V stč. Alexandreidě (AlxV 2431) se líčí situace před dalším vojenským tažením, kdy je mudrc Aristander nucen svými rozvážnými slovy upokojit vzbouřené vojáky, znepokojené navíc zatměním měsíce, které považují za zlé znamení. Uvádí se tam: „Tiemž přěsta zlé umyšlenie (tj. vojáků) z tak radného promluvenie (tj. Aristandrova); tiemž zavrhú všě strachy. Ktož by počal býti plachý, ten přěsta všie své dřěvnie řěči, jsa juž hotov ke všiej sěči“. Ve veršovaném Umučení roudnickém z poloviny 14. století (verš 1039) se vypočítávají okolnosti, které nedokáží odloučit spravedlivého člověka od Boha: „hrózy ni straši, ani kteří skutci plaší“ (opět s rýmovou dvojicí: straši — plaší).

V stč. Pasionálu z 1. poloviny 14. století se píše o plachých hněvnících (PasMuzA 82). Tištěný pasionál z r. 1485 má na tomto místě variantu plaché, hněvivé lidi a potvrzuje nám tím stč. adjektivum plachý ve významu ‚prchlivý, vznětlivý‘.

V překladu vlastního životopisu Karla IV. se zase vedle sebe staví „plaché udatenství a smělost nemúdrá“ (KarŽivB 188a). Znění latinského originálu svědčí o pronikání sémantického prvku ‚opovážlivosti‘ do významu adj. plachý (srov. temeritatis audacia), užitého k vystižení šlechtické udatnosti. Navíc i anonymní slovník z 15. století zachycuje česko-latinskou dvojici temerarius plachý. V jiném zachovaném dokladu (z tzv. Milíčových modliteb, fol. 48a) se ve spojení s rozpustilostí (srov.: „učiň ny vesely bez plachého rozpuščenie“) uplatňuje kontextový význam ‚nevázaný, nespoutaný‘.

Prvek ‚vzpurnosti‘ byl obsažen už v uvedené scéně z Alexandreidy — vojáci v předchozím kontextu vedli vzpurné řeči. Ve spojení s řečí užívá adj. plachý i Tomáš ze Štítného, když se v Řečech besedních (s. 211) rozepisuje o důsledcích hněvu: „jdú z jeho domu: řeč kakás spurná a plachá a spurnost srdečná“. Týž autor užil na jiném místě i spojení plachá ukrutnost (ŠtítSvátA 46b) v protikladu k ušlechtilosti a povolnosti.

Probírkou lexikálního materiálu, shromážděného pro Staročeský slovník, můžeme tedy zjistit, že až do konce 15. století se adjektivem plachý vyjadřovalo převážně záporné hodnocení ať už zvířat a jejich instinktivních projevů, nebo lidí a jejich chování. Šlo vesměs o vystižení negativních jevů, vyvolaných, jak už jsme naznačili, především strachem a rozčilením. Podobné významové jádro je i u příbuzných českých sloves plašiti, plašiti sě.[3] Chceme-li tedy vystihnout na první pohled nepříliš průhledný básnický opis, jehož užil autor staročeské Legendy o Kateřině (verš 2652): „vze (Maxencius) mysl … velmi plašší, neb ji (Kateřinu po mučení) uzře mnohem krašší“,[4] je nasnadě novočeský ekvivalent ‚velmi se poplašil, rozčilil‘, jak dotvrzuje císařovo podezření, že „bez toho nenie, by jiej dobře nechovali“ a příkaz k ještě krutějšímu mučení v bezprostředně následující pasáži textu.

Ovšem strach nemusí vyvolávat jak [163]u zvířat, tak i u lidí jen reakce, jaké jsme až dosud sledovali v dokladech ze zachovaných stč. písemných památek 14. a 15. století. Může do jejich chování vnášet i bázlivou nejistotu směřující k nesmělosti, ostýchavosti. V tomto směru se proto také během historického vývoje češtiny mohl posunout i základní (vývojově starší) význam adjektiva plachý ‚divoký, nezkrocený‘, který v češtině dlouho přežíval, jak registrují slovníkáři ze středního období jejího vývoje (např. Veleslavín a Vusín).

Význam adj. plachý ‚nesmělý, ostýchavý‘, který v současném jazyku běžně známe z typických spojení plachá dívka nebo plachý samotář,[5] nemá příliš starou historickou tradici. Jen zcela ojediněle se v komentáři k textu Kralické bible (Is 3,12): „Lidu mého knížata jsou děti a ženy panují nad ním“ připisuje výklad: „totiž v rozumu, smyslu a ve vší zprávě k místu jejich náležité nejsou než jako děti a ženy plaší a nesmělého srdce, ale v brání a drání tu sou udatní a dospělí mistři“, upozorňující přímo na jejich záporné vlastnosti.

V běžném současném užití adjektiva plachý o zvířatech, např. plachá srna nebo plachý pták, dominuje dosud významový prvek ‚prchající před vším neobvyklým‘. Přežívá i zde chápání příčinné souvislosti strachu a překotného pohybu jako jeho zrakem vnímatelného důsledku.

Z tohoto významového jádra lze pak odvodit nejen přenesený novočeský význam ‚prchavý, pomíjivý, nestálý, letmý‘ (např. ve spojeních plaché stíny, plaší snové, plachý polibek aj.), ale na základě zrakových vjemů pozorovatele i odvozený, spíše poetický význam ‚sotva pozorovatelný, nepříliš zřetelný, nepatrný‘, např. ve spojeních plaché (tj. pouze matné) světlo, plaché (tj. jen těžko definovatelné) kouzlo Prahy.[6]

Závěrem ještě zbývá zamyslet se nad oprávněností postupu V. Machka v Etymologickém slovníku jazyka českého,[7] který uvádí jako homonyma plachý 1°: ‚bázlivý‘ s odkazem na sloveso plašiti a plachý 2°: stč. ‚lehkomyslný; chabý, špatný; planý, bezdůvodný‘, jež porovnává s příbuznými výrazy v ostatních slovanských jazycích a dochází (zvl. na základě ruštiny) k předpokladu expresívního druhotvaru (s velmi hanlivým odstínem) slova planý (psl. poln7). Současně však považuje toto adjektivum za málo jasné po stránce etymologické.

Přihlédneme-li k tomu, že dochovaný staročeský lexikální materiál dostatečně potvrzuje jako nejstarší a nejfrekventovanější výchozí spojení plachý kůň, a navíc vyjdeme i z hodnotícího kontextu, který přináší stč. Tkadleček a který potvrzuje i obecné poznání o tom, jak životně důležitý byl pro naše dávné předky právě dobře ovladatelný kůň a jak ‚špatný‘ — ve smyslu ztížené použitelnosti nebo dokonce naprosté nepoužitelnosti — byl pro ně naopak kůň plachý, tj. ‚plašivý, divoký, nezkrocený‘, můžeme si patrně dovolit závěr, že právě z této skutečnosti lze vyvodit i vznik dalšího záporně hodnotícího významu polysémního adjektiva plachý, tj. ‚nehodnotný, špatný‘. Reflektuje se především v ruštině, ale setkáváme se s ním okrajově i v češtině minulého století (spojení plaché kraj[164]ky zaznamenává Jungmannův slovník[8]) a podnes se ve východních Čechách špatná polévka hodnotí jako plachá polévka.[9]

Není tedy nejspíše nutno při zkoumání etymologie u adjektiva plachý vycházet z předpokladu původní homonymie, jak činí V. Machek, ba dokonce asi není nezbytné uvažovat o vlivu německého slova scheu (o koních) na vznik významu ‚lekavý, bázlivý‘, jak uvádějí J. Holub a Fr. Kopečný ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého.[10] Postupné rozvětvení významů je možno vysvětlit na principu polysémie. Na dotvrzení tohoto našeho pokusu by snad bylo možno uvést i významový posun u adjektiva divoký (především o rostlinách) ‚divoce rostoucí, planý‘ směrem k záporně hodnotícímu významu ‚podřadný‘.

---

[1] Srov. Š. Ondruš, K etymologickému výkladu indoeurópskych pomenovaní strachu, Jazykovedný časopis 10, 1959, 12n. (na str. 14: praslov. polch7 — autor stati vyvozuje ze základu pel-/pol- s významovým jádrem ‚pohybovat se‘).

[2] Zkratky a citace pramenů se uvádějí podle Staročeského slovníku, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[3] Srov. Staročeský slovník 16 (v rukopise).

[4] Srov. též edici V. Vážného, Dvě legendy doby Karlovy, Praha 1959, s. 271.

[5] Srov. Příruční slovník jazyka českého IV/1, Praha 1941—1943, s. 282.

[6] Srov. Příruční slovník jazyka českého l. c.

[7] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968,² s. 453.

[8] Srov. J. Jungmann, Slovník česko-německý III, Praha 1837, s. 98.

[9] Uvádí V. Machek, l. c.

[10] Praha 1952, s. 275.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 161-164

Předchozí Lumír Klimeš: K článku Slovník cizích slov od Lumíra Klimeše

Následující Eva Macháčková: Školicí, nebo školební středisko?