Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o životě a díle Jana Gebauera

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Významná výročí vztahující se k životu J. Gebauera, velké osobnosti našeho kulturního a vědeckého života v druhé polovině 19. a na počátku 20. stol. (narodil se 8. října 1838 a zemřel 25. května 1907), zvyšují aktuálnost nedávno vydané závažné monografie T. Syllaby, Jan Gebauer (Melantrich, Praha 1986, 360 s.).

Vyšla v edici Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, která už svým pojetím, uspořádáním a zpravidla i formou podání v jednotlivých svazcích zaručuje, že vypsání života a charakteristika díla velkých osobností nezůstanou omezeny na úzký okruh specialistů, ale že proniknou i k širším vrstvám zájemců z řad odborných i kulturněpolitických pracovníků. V případě uvedené monografie k tomu přistupuje i skutečnost, že Gebauerovo dílo a působení, zabírající širokou oblast slovanské filologie, především v její složce jazykovědné, ale také literárněhistorické, zčásti folkloristické a etnografické, stalo se na jednom úseku, při zkoumání pravosti Rukopisů (královédvorského a zelenohorského), i výraznou záležitostí politickou. Právě účast v rukopisných bojích podává výmluvné svědectví nejen o vědeckých, ale i o morálních hodnotách osobnosti J. Gebauera. V těchto bojích šel neochvějně za poznáním objektivní vědecké pravdy, i když musel čelit prudkým útokům, které byly proti němu vedeny a které jej bolestně zasahovaly.

Při vypracování širšího a kulturně i politicky prohloubenějšího pohledu na Gebauerovu osobnost mohl Syllaba uplatnit také svou erudici filozofickou a sociologickou. Projevuje se to v tom, že působení a dílo J. Gebauera vidí a [252]hodnotí na pozadí sociálních a politických rozporů a problémů, které v daném období poznamenávaly vývoj české společnosti.

Skutečnost, že k napsání knihy o Gebauerově životě a díle došlo teprve v dnešní době, je možno považovat za opožděnou splátku dluhu české jazykovědy k jeho odkazu. Vydání monografie ovšem předznamenávaly už publikace a stati vypracované v souvislosti se stým výročím zřízení semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě v r. 1880.[1]

Potřeba napsat důkladnou monografii o J. Gebauerovi byla ovšem pociťována už dříve. Podněty vycházely od přímých Gebauerových žáků; T. Syllaba připomíná požadavek vyslovený J. Pátou v jubilejním roce 1938 a odvolává se i na osobní rozhovory s Kv. Hodurou a J. Horákem. V této souvislosti stojí za připomenutí, že mnozí příslušníci starší generace současných lingvistů i jiných vědeckých a kulturních pracovníků měli to štěstí, že jim bylo Gebauerovo působení a dílo zpřítomňováno v přednáškách, konzultacích a osobních vzpomínkách jeho žáků (připomeňme vedle uvedených ještě alespoň oddaného gebauerovce Fr. Ryšánka). Dnes už patří J. Gebauer a jeho škola historii a předmětem historického zkoumání se v plné míře stal i český jazyk a jeho vývoj v gebauerovském období.

Autor monografie rozčlenil svůj výklad ve shodě s koncepcí edice tak, že podal v prvním oddílu podrobný a bohatě dokumentovaný výklad o Gebauerově životě, přičemž zachytil jeho dětství a studie, charakterizoval jeho působení na školách středních (v Pardubicích a v Praze) a podrobně pak vědecké počátky a vlastní působení univerzitní. Mnoho pozornosti věnoval Gebauerovým žákům a jeho škole, z níž vzešla celá generace vysokoškolských učitelů a vědeckých pracovníků i učitelů odborně činných. V druhém oddílu probral Syllaba Gebauerovo dílo od vědeckých počátků přes období bojů o Rukopisy až po zpracování základních děl mluvnických a vrcholných děl o vývoji českého jazyka, čtyřdílné Historické mluvnice jazyka českého (za života Gebauerova vyšly tři svazky) a nedokončeného Slovníku staročeského, i s přihlédnutím k literárněhistorické složce jeho díla. Důležité místo zaujímá v monografii podrobný bibliografický soupis Gebauerových prací stejně jako přehled významnějších prací o J. Gebauerovi.

Názornou představu o Gebauerově tvorbě, o jeho názorech, ale také o jeho jazyce a způsobu výkladu získá čtenář z ukázek zařazených do samostatného oddílu. Výběr ukázek dokládá snahu T. Syllaby představit J. Gebauera nejen jako vynikajícího filologa, ale také jako velkou osobnost české vědy a kultury v daném období. Proto je poměrně obsáhle dokumentována ve třech ukázkách Gebauerova účast v bojích o Rukopisy. I další ukázky do[253]svědčují Gebauerův vztah ke vzdálené i blízké kulturní minulosti: Památce Jungmannově je věnováno uvedení nového časopisu — Listů filologických a pedagogických (jak zněl původní název) v r. 1873, o Tomáši ze Štítného promluvil Gebauer v slavnostní rektorské řeči v r. 1899, kde lapidárně charakterizoval jeho styl těmito slovy: „Stylizace je obratná a je jasná tak, jako bylo jasné jeho myšlení“.

Ke zpracování monografie přistoupil T. Syllaba po důkladné teoretické přípravě a po prozkoumání četných materiálů archívních i s využitím prací memoárových (publikovaných i rukopisně dochovaných) a korespondence. Připomeňme zde alespoň vzpomínky Gebauerových žáků, které byly publikovány v našem časopise, a to Fr. Bílého, redaktora NŘ (v r. 1919), a Kv. Hodury (v r. 1943), a dále ty, které v úryvcích otiskl T. Syllaba v publikaci Jan Gebauer (1979) — jde o vzpomínky spisovatele J. F. Hrušky, J. Herbena, germanisty J. Janka a dialektologa J. Malovaného. Velmi mnoho materiálu poskytly Syllabovi i Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera od M. Gebauerové (1926, 1932). Proto je Syllabova práce cenná také po stránce faktografické, relativně úplným snesením faktů spjatých s Gebauerovým životem, působením a dílem. Velmi působivé je oživení hodnotících soudů o J. Gebauerovi od takových osobností politického, kulturního a vědeckého života, jakými byli Zd. Nejedlý, J. Zubatý, A. Pražák, J. Horák aj. Na Syllabově monografii je třeba kladně ocenit i způsob zpracování a formální stránku výkladu. V první části — životopisné — vystupuje do popředí zajímavost až poutavost podání, v části druhé — věnované Gebauerovu dílu — celková přístupnost a výstižnost.

Po této stručné celkové charakteristice monografie chceme se v několika poznámkách podrobněji dotknout — i vzhledem k zaměření našeho časopisu — dvou úseků Gebauerova působení: vědecké školy, kterou založil, a prací, kterými aktivně zasahoval do oblasti jazykové kultury.

Vznik a vytváření Gebauerovy vědecké školy podmiňovaly zčásti i příznivé zevní okolnosti (zřízení semináře pro slovanskou filologii), značnou měrou pak osobní vlastnosti J. Gebauera jako vědce a člověka. Důležitý byl též dobový patos ve sféře vědecké a umělecké, který souvisel se společenským procesem v tehdejším českém národním životě. Gebauerova škola se vyhranila z širšího zázemí jeho univerzitních žáků, k nimž patřili nejen ti, kteří později zakotvili v jazykovědě a literární historii, ale i historikové, etnografové, pedagogové aj. Gebauerovými žáky byli také filologové z jiných slovanských zemí; připomeňme z nich alespoň bulharského jazykovědce Teodorova - Balana, Lj. Miletiče, srbského R. Košutiće, z Poláků slavistu St. Dobrzyckého aj. Ze Syllabovy monografie se čtenář dozvídá i o Gebauerových kontaktech s předními zahraničními slavisty, např. s V. Jagićem, F. Miklošičem aj. Z Gebauerovy školy vyšli jeho pokračovatelé na univerzitě, přímý jeho nástupce E. Smetánka jako bohemista a J. Zubatý, zpočátku indoevropeista, který se však postupem doby také stále více věnoval bohemistice. [254]Dále k nim patřili Fr. Ryšánek, mající podobně jako jeho učitel hlubokou a bezpečnou znalost jazyka staročeských památek, Kv. Hodura, první profesor českého jazyka na nově zřízené pedagogické fakultě UK.

Pokud jde o Gebauerovo dílo, chceme se několika poznámkami dotknout syntetických prací mluvnických. Gebauer vypracoval jak mluvnici vědeckou (tou byla v dobovém pojetí mluvnice historická), tak mluvnice školské a praktické. Význam historické mluvnice české můžeme hodnotit jak z hlediska celkové koncepce a metody zpracování, tak z hlediska vědeckého popisu bohatě shromážděného materiálu.

Gebauerova historická mluvnice podává popis historického vývoje českého jazyka až do současnosti, a to jazyka spisovného i nářečí. Základem popisu novočeského spisovného úzu učinil Gebauer jeho zachycení a charakteristiku v mluvnici Dobrovského (ovšem jen tvarosloví); podle potřeby ji ovšem upravil nebo doplnil. Navázání na Dobrovského umožňuje vyvodit některé závěry týkající se dynamiky vývoje spisovné češtiny v novějším období a Gebauerova přínosu pro její poznání. Zároveň však potvrzuje pronikavost Dobrovského mluvnického popisu, jeho smysl pro odhalování systémových vztahů mezi jevy a schopnost určit činitele, kteří podmiňují tvarovou variantnost.[2]

Můžeme to stručně ilustrovat na popisu tvarů 6. p. jedn. č. muž. jmen vz. „hrad“ (na poměru variantních tvarů na -e a -u) v obou mluvnicích. Už u Dobrovského jsou postiženy dvě základní tendence: a) korespondence mezi genitivní koncovkou -a a lokálovou -e (ze světa — na světě); b) rozlišení předložkových spojení místního významu (v, na) a významu jiného, zvláště vztahového (o, ev. po). Gebauer uvedenou tvarovou korespondenci připomíná jako „povšimnutí hodnou“, rozšiřuje ji však o korespondenci -u / -u, přičemž je nucen na doklad jejího omezení uvádět výjimky. Za zmínku stojí také skutečnost, že se poukaz na tvarovou korespondenci neobjevuje v Gebauerových mluvnicích školských, třebaže o jeho praktické užitečnosti ve smyslu tendence nelze pochybovat.

Druhá poznámka se váže na ukázku Šetřme jazyka spisovného, kterou T. Syllaba do své monografie vhodně zařadil (s. 323—331). V uvedeném článku vyslovuje Gebauer teoretické názory na spisovný jazyk a podává zároveň svědectví o svém zájmu i o aktuální problémy péče o spisovný jazyk. Vystupuje v něm proti „novotám“, konkrétním jevům, které někteří doboví jazykoví oprávci (brusiči) zaváděli do spisovného jazyka a vnucovali je spisovné praxi.

Šlo o poměrně omezený repertoár jevů, k jejichž výkladu a správnému hodnocení se Gebauer opakovaně vracel, a to: /1/ o infinitivní tvary jako přijati, připjati místo tvarů ve spisovné češtině ustálených (přijmouti, připnouti); /2/ o nesklonné tvary přivlastňovacího zájmena její (tedy od její bratra místo jejího bratra); /3/ o podst. [255]jména vzoru „kost“ vo formě kosť; /4/ o nadměrnou vokalizaci předložek (ve Praze, ze Přelouče ap.); /5/ na rozdíl od našeho dnešního hodnocení odmítal Gebauer tvary 2. p. typu z Čáslavi, Boleslavi a vyžadoval jen starší tvary z Čáslavě, Boleslavě (jako z Jaroměře). Některé jeho postřehy jsou velmi jemné: staví se např. proti paušálnímu odmítání podst. jmen slovesných na -ní, ti a omezuje výtky jen na případy „nešikovnosti stylistické“ (rozuměj: stylizační); jako názorný příklad uvádí jistě vykonstruované „žádost za dovolení přeložení učení kreslení“.

Za určující rys spisovného jazyka, v kterém viděl pojítko národní jednoty a prostředek kontinuity národního života, pokládal Gebauer jeho ustálenost (založenou na tradici), především stránky hláskové a tvarové. Proti ustálenosti tvarů spisovných staví pestrost tvarů nářečních. Z této skutečnosti můžeme vyvozovat, že klade důraz na jednotnost spisovné normy. Podle Gebauerova názoru se spisovný jazyk vyvinul a ustálil sám (praktickým užíváním) — přitom velký význam má podle něho faktor komunikační zřetelnosti —, bez vědomého zasahování gramatiků, brusičů, komisí, teoretiků a spekulantů (v této řadě můžeme snad diferencovat dvojice gramatik, teoretik a proti tomu brusič, spekulant — s negativním hodnocením —, i když to Gebauer sám nenaznačil). Zasahováním rozuměl Gebauer neoprávněné změny a zbytečné novoty, které brusiči zaváděli nikoli podle „norem správnosti“, nýbrž podle „svých chutí“. Hodnocení vědomých zásahů do spisovné normy se ovšem postupem doby s teoretickým propracováním zásad jazykové kultury na vědeckém základě změnilo. Postoje Gebauerovy měly své oprávnění jen v některých konkrétních případech, nikoli jako obecný princip.

Syllabovu monografii můžeme hodnotit jako významný a záslužný čin. Poznávání minulosti i nedávné, osvětlení pokrokových tradic české kultury a vědy spjatých s působením a dílem významných osobností představuje velké hodnoty po stránce poznávací i výchovné.


[1] Srov. sb. Práce z dějin slavistiky VII (100. výročí založení semináře pro slovanskou filologii na Univerzitě Karlově), uspořádal J. Petr, Praha 1979, i stať J. Petra Gebauerův seminář pro slovanskou filologii v NŘ 63, 1980, s. 113—123; srov. i sb. T. Syllaby Jan Gebauer (s úvodní studií a s bibliografií publikovaných prací J. Gebauera), vyd. Slovanská knihovna 1979, a práci téhož autora Jan Gebauer na pražské univerzitě, Praha 1983 (viz recenzi E. Macháčkové v NŘ 69, 1986, s. 89—91).

[2] Podrobněji o tom A. Jedlička, Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny, sb. Studie o jazyce a literatuře národního obrození (Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze), Praha 1959, s. 5—24.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 5, s. 251-255

Předchozí Zuzana Majerčáková, Nora Obrtelová: Soutěž mladých jazykovědců v Brně

Následující Olga Müllerová: Příspěvek k jazykové teorii a praxi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1