Quintilianovy Základy rétoriky

Jan Janoušek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V řadě Živá díla minulosti má český čtenář poprvé možnost seznámit se s úplným překladem slavné rétorické učebnice[1] římského řečníka a pedagoga Quintiliana (40—98 n. l.). Tento první státem placený učitel řečnictví v Římě si v knize, jež představuje souhrn jeho bohatých teoretických znalostí i praktických zkušeností, vytkl náročný úkol: obsáhnout v jednom díle historické dědictví antické rétoriky, poskytnout teoretická východiska k dobové řečnické praxi a podat též zásady výchovy budoucího řečníka. V souladu s tím je možno rozdělit dílo (členěné na 12 antických knih) do tří částí: knihy I.—II. o výchově adeptů řečnictví, II.—XI. o vyhledávání látky, uspořádání tématu a stylizaci a posléze XII. knihu o osobnosti řečníka a pravidlech projevu. Historická tematika všechny tyto oddíly prostupuje.

Pro nás je patrně nejzajímavější partie věnovaná výchově mládeže. Quintilianus zde anticipuje mnohé zásady, jež se později objevují i v díle J. A. Komenského. Výuka má být přiměřená věku dítěte, přičemž se zdůrazňuje, že zvláštní pozornost musí být věnována nadaným jedincům. Nadání není samo o sobě zárukou úspěšného uplatnění člověka v životě, jestliže se nespojí s cílevědomou prací v interakci žáka a učitele. Před individuálním vzděláváním prostřednictvím najatých učitelů v rodině dává Quintilianus přednost školnímu kolektivu. V něm je také možno žáky úspěšněji motivovat k vyšším výkonům na základě zdravé soupeřivosti. Pro udržení pozornosti při vyučování [212]je dále důležité, aby se jednotlivé předměty střídaly a byly vykládány různými učiteli.

Rétorika má kromě stránky technické i aspekt morální. Má vést mladého člověka k tomu, aby byl jazykovou průpravou vychován v čestného a řádného občana státu. Představa řečníka byla už od dob Katona staršího v Římě spojena se souborem kladných charakterových vlastností. Autor Základů rétoriky ovšem poukazuje na to, že sama výchova nestačí k formování jedince, ale teprve prostřednictvím kultury v celém jejím komplexu se člověk stává plnohodnotným členem společnosti. Rétorika byla totiž v antice něco více než pouhé umění, řemeslo či věda. Představovala složitý konglomerát idejí a životních postojů zabíhajících do všech oblastí lidské činnosti. Je sporné, zda její nároky nahradit filozofii byly oprávněné. Jisté je však, že zatímco filozofické systémy ztrácely svou životnost, rétorika se jako školsky tradovaný soubor antické kultury stala základem, z něhož později vyrostlo středověké školství (zejména univerzitní) i renesační vzdělanost. Z obsahové náplně vzdělání klade Quintilianus důraz na jazykovou kulturu, jež je v jeho pojetí klíčem k pravému rozvinutí lidskosti. Jazyk je základní rys odlišující člověka od zvířete, dar, který ho provází celý život. Jeho tříbením se tříbí i kvality jedince.

Nejenom svými názory na výchovu a jazykovou kulturu je Quintilianovo dílo pro dnešek aktuálním poselstvím. Žijeme v době, která je charakterizována nadbytkem informací, silným vlivem prostředků hromadného sdělování a převahou psaného slova nad mluveným. Ne nadarmo se v poslední době rétorika — vedle sémiotiky, informatiky, psycholingvistiky a dalších — stává předmětem živého zájmu odborníků. Potřeba péče o kulturu mluveného jazykového projevu a jeho řád je požadavkem nad jiné oprávněným. A proto není dialog se slavnými řečníky minulostí antikvarni a úzce historickou záležitostí. Dodáme-li k tomu, že Quintilianův živý a kultivovaný styl věrně tlumočí citlivý překlad V. Bahníka, pak bude pro mnohé české čtenáře toto dílo zdrojem poučení i zábavy.

---

[1] Marcus Fabius Quintilianus, Základy rétoriky, Odeon, Praha 1985, Živá díla minulosti sv. 101, přel. Václav Bahník, 680 s.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 4, s. 211-212

Předchozí Alena Fiedlerová: Z jedenáctého a dvanáctého sešitu Staročeského slovníku

Následující Věra Vlková: Stylistika hospodářských písemností