Ze slovenské jazykovědy

Hana Prouzová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zajímavou publikací z historie slovenské jazykovědy je kniha Eugena Jóny Postavy slovenskej jazykovedy v dobe Štúrovej (Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1985, 169 s.). Podle autorových slov v předmluvě knihy nejde o úplné a soustavné dějiny slovenské [203]jazykovědy; jsou zde shromážděny studie o osobnostech, které nejvíce přispěly k formování současné podoby slovenského spisovného jazyka, o Ľ. Štúrovi, M. M. Hodžovi a M. Hattalovi, ale též portréty jejich předchůdců a učitelů nebo spolupracovníků, A. Bernoláka, J. Palkoviče, P. J. Šafaříka, J. Kollára, J. Jungmanna a jiných.

Kniha je rozvržena do 11 kapitol uspořádaných chronologicky; tak se vytváří i obraz doby a událostí významných pro dějiny slovenského jazyka.

V úvodní kapitole seznamuje autor čtenáře s jazykovou i jazykovědnou situací na Slovensku před 19. stol., kdy se vedle latiny ve funkci úřední řeči postupně prosazovala slovakizovaná čeština, označovaná jako bibličtina (podle normy Bible kralické) nebo tzv. kulturní slovenština. (Byla kodifikována mluvnicí Pavla Doležala Grammatica Slavico-bohemica v r. 1746.)

V následující kapitole hodnotí E. Jóna postavu Antona Bernoláka, autora mluvnice Grammatica Slavica (1740), s jehož jménem jsou spjaty počátky vlastní spisovné slovenštiny, a jeho vliv na pozdější činnost Ľ. Štúra. Ten spatřuje především v okolnosti, že Štúr převzal od Bernoláka požadavek samostatného spisovného jazyka. Bernolákovo úsilí o kodifikaci západoslovenského interdialektu koncem 18. stol. vidí autor na pozadí historických událostí té doby, osvícenství a romantismu a snah o formování novodobých národů a jejich národních jazyků. Bernolák nepopíral těsný vztah češtiny a slovenštiny, jeho jazykovědné úsilí však směřovalo vlastně k vzájemnému oddálení obou jazyků, zatímco předchozí období se vyznačovala tendencí sbližovací (slovakizovaná čeština). Chtěl-li však kodifikovat nový spisovný jazyk, musel odlišit výrazové prostředky slovenské od českých (v obdobné situaci byl ve 40. letech 19. stol. Ľ. Štúr).

V obsáhlé kapitole věnované Juraji Palkovičovi jde především o charakteristiku a hodnocení jeho nejdůležitější práce, česko-německo-latinského slovníku (1820 a 1821). Na rozboru několika hesel ukazuje autor způsob zpracování slovní zásoby češtiny, kterou Palkovič považuje podle slov E. Jóny za „vysokou“, tj. spisovnou slovenštinu. Pro potřebu širších vrstev přidává též moravská a slovenská slova. Jóna hodnotí tento slovník jako vynikající lexikografické dílo své doby.

Na vývoj slovenského jazyka působily svým dílem přímo i nepřímo některé významné osobnosti národního obrození, zejména Josef Jungmann a Pavel Josef Šafařík. Jungmann svým příklonem k českému jazyku současnému a obohacováním jeho slovní zásoby mimovolně prohluboval diference ve spisovné češtině v Čechách a na Slovensku. Svým dílem tak nepřímo přispěl k nastolení a formování štúrovské slovenštiny. Z obsáhlého slavistického díla Šafaříkova autor analyzuje a hodnotí zejména jazykovědnou složku. Podobně jako Jungmann, i Šafařík svým jazykovědným dílem, stejně jako vydáním lidových písní přispěl k vysokému hodnocení střední slovenštiny u Štúrovy generace, a tím i k formování spisovného slovenského jazyka.

Při hodnocení osobnosti Ľ. Štúra se autor zaměřil především na jeho čin[204]nost jazykovědnou. Ve dvou kapitolách podrobně analyzuje jeho články a vysokoškolské přednášky z oboru srovnávací jazykovědy a cení si zvláště úsilí o aplikaci výsledků nové evropské vědy o jazyce na jazyky slovanské. Štúrovy jazykovědné práce chápe jako přípravu na historický čin — kodifikaci spisovné slovenštiny jako národního jazyka Slováků, a to podle vnitřních zákonů střední slovenštiny (Nauka reči slovenskej, 1846). Štúr správně chápal funkci jazyka ve společnosti jakožto prostředku života společnosti, národa. Svou kodifikací spisovné slovenštiny položil její pevné základy, na nichž se dodnes rozvíjí jako celonárodní jazyk.

S uvedením střední slovenštiny do literatury a s její obranou v jazykové praxi je spojeno jméno Jozefa Miloslava Hurbana; první knihou v novém spisovném jazyce byl v r. 1844 Hurbanův almanach Nitra.

Další významnou osobností v dějinách spisovné slovenštiny je Michal Miloslav Hodža. Autor zde charakterizuje zejména jeho účast při reformě štúrovské slovenštiny. Na jejím úspěchu měla podle autora podíl skutečnost, že Hodža ve snaze upevnit spisovnou slovenštinu proti nejrůznějším námitkám a sjednotit kolem ní celý národ usiloval o vystižení jazykovědných názorů své doby a při utváření ortoepické a ortografické normy se snažil využít výsledků zkoumání slovenských nářečí i výsledků studia ostatních slovanských jazyků. Svou koncepci slovenského pravopisu a celého spisovného jazyka vyložil v knize Epigenes Slovenicus (1847); její jádro je ve výkladech ze slovenského hláskosloví a pravopisu, které posuzoval ze slavistických pozic.

Závěrečnou kapitolu své knihy věnoval E. Jóna životu a dílu Martina Hattaly, jehož jméno je spojeno s už zmíněnou tzv. hodžovsko-hattalovskou reformou spisovné slovenštiny. Úlohou reformy bylo v souladu s tehdejší historizující tendencí v slovanské jazykovědě nahradit Štúrův fonetický (fonologický) pravopis pravopisem historickým a etymologickým, jaký měla čeština, ruština i polština. Základem úpravy, která se všeobecně ujala, se stala Hattalova Grammatica linguae slovenicae z r. 1850. V tom je především její význam. Krátká mluvnice slovenská (1852), jejímž autorem je nepochybně rovněž Hattala (i když není jako autor uveden) a jejíž předmluvu podepsali Hodža, Štúr, Hurban a jiní, představuje první kolektivně schválenou příručku slovenského spisovného jazyka, jíž se uskutečnila zmíněná reforma. Z dalších prací Hattalových oceňuje Jóna zejména jeho Srovnávací mluvnici jazyka českého a slovenského, vydanou v Praze v r. 1857 (přepracovaná verze gramatiky z r. 1850). V ní Hattala představil úplný gramatický systém češtiny a slovenštiny. Tato mluvnice se tak stala pro současnou dobu nejen dokladem o úrovni české a slovenské jazykovědy v polovině minulého století, ale obsahuje i některé dodnes cenné a podnětné výklady a postřehy.

Studie E. Jóny o významných postavách slovenské jazykovědy se zakládají na archívním materiále, dobové korespondenci, na rozboru příslušných jazykovědných děl i na starší i novější odborné literatuře zabývající se tímto té[205]matem. Na rozdíl od mnohých předcházejících prací hodnotí Jóna tyto osobnosti nejen v kontextu jejich činnosti pedagogické, literárněhistorické, kulturně osvětové, redakční, publicistické a vůbec národně buditelské, jíž se mnozí zabývali vedle vlastní práce jazykovědné, ale též v kontextu doby, jejích potřeb a možností. V zásadě autor zachovává chronologický princip uspořádání faktů vztahujících se k jednotlivým osobnostem, avšak patrně skutečnost, že se mnohá fakta týkají více postav, vede na několika místech knihy k opakování stejných pasáží. To však nesnižuje užitečnost této knihy, která by mohla být podnětem k podobné práci také z dějin českého jazyka.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 4, s. 202-205

Předchozí Hana Hrdličková: Konfrontační rusko-české studie

Následující Alena Fiedlerová: Z jedenáctého a dvanáctého sešitu Staročeského slovníku