Časopis Naše řeč
en cz

Konfrontační rusko-české studie

Hana Hrdličková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník porovnávacích rusko-českých gramatických a lexikologických studií, který vyšel v ruské a české verzi,[1] přináší práce sovětských a českých bohemistů, rusistů a obecných lingvistů. V pražském vydání je sborník dvojjazyčný (česky psané příspěvky mají ruská résumé), moskevské vydání vyšlo celé v ruštině.

Studie osmi sovětských autorů jsou převážně z oblasti morfologie. V obecněji kon[201]cipované stati I. G. Miloslavskij pojednává o dvou postupech ve srovnávací morfologii — od gramatické formy k vyjadřovanému významu a od významu ke gramatické formě. Z hlediska slovnědruhového je nejvíce pozornosti věnováno slovesu. A. G. Širokovová porovnává transpozice slovesného způsobu v současné ruštině a češtině. Kromě shodných posunů (zejména při užití indikativu ve funkci imperativu, např. Napijeme se! Vyp’em!) jsou mezi ruštinou a češtinou často rozdíly. Např. v češtině jsou větší možnosti transponovat pro vyjádření různých významů kondicionál (… prosil bych … — význam indikativu, … dal byste mi — význam imperativu, … aby ses už pomalu chystal … — význam mírné žádosti, … ne abych tě s ním potkal … — význam silného zákazu aj.), zatímco ruština má bohatší transpozice imperativu (např. pro vyjádření nechtěného děje: … a ja sidi doma … — ale já abych seděl doma; neočekávaného děje: … a on i popadi v lužu … — ocitl se v louži; podmínky: … znaj eto ran’še, ja by … — kdybych to věděl dřív, já bych aj.). Je. A. Petruchinová se zabývá funkcemi prézentních tvarů sloves nedokonavých a dokonavých v obou jazycích a S. A. Lebeďová zařazováním přejatých sloves do vidového systému ruštiny a češtiny. Rozdíl je v tom, že v ruštině se vidový protějšek zpravidla netvoří (např. avtomatizirovať funguje jako obouvidové sloveso), naproti tomu v češtině se projevuje tendence zařadit tato slovesa do vidového systému utvořením párového slovesa dokonavého (automatizovat — zautomatizovat). K morfologii se vztahuje i studie E. A. Bryzgalovové o formální shodě, ale funkční odlišnosti předložky po v ruštině a češtině, dále příspěvek I. M. Gorškovové o kategorii čísla substantiv v obou jazycích, a to jak z hlediska formy, tak zejména z hlediska funkce. Tvoření slov je zastoupeno studií G. P. Neščimenkové. Porovnává inventář a produktivitu sufixů, jimiž se tvoří deminutiva v ruštině, češtině a bulharštině a vyvozuje závěr, že v příbuzných jazycích probíhají různou rychlostí identické vývojové procesy. K problematice lexikologické se vyslovuje V. F. Vasiljevová. Zaměřuje se na zjištění některých sémantických, slovotvorných a gramatických faktorů, jež působí na spojovatelnost kvalitativních a vztahových adjektiv v ruštině a češtině.

Příspěvky patnácti českých autorů jsou tematicky rozmanité. Sborník je uveden teoretickou studií V. Barneta, v níž je osvětlena problematika ekvivalence při konfrontační analýze jazyků, a P. Nováka o obecném významu gramatických kategorií. Následuje studie V. Hraběte o invariantním významu (tj. o společném sémantickém rysu) ruského imperativu. Na bohatém materiálu autor ukazuje, že společným významovým rysem ruského imperativu je vyjádření subjektivního přístupu k ději, zatímco v češtině má imperativ nejen hlavní, ale i invariantní význam žádoucí. Zájmeny se zabývají dva z českých autorů. P. Adamec porovnává české zájmeno ten s jeho ruským ekvivalentem. Dospěl k závěru, že v obou jazycích má toto zájmeno podobné funkce, ale v češtině je jeho frekvence výrazně vyšší — užívá se ho i tehdy, není-li to pro identifikaci nezbytné. A. Trnková se zamýšlí nad užíváním zájmen kdo a co v češtině. Předložkám je věnována společná stať V. Barnetové a D. Konečné. Autorky porovnávají význam českých a ruských pravých předložek. Z oblasti syntaktické čerpá námět příspěvek J. Štěpána o vy[202]jadřování kratších a delších časových úseků v češtině a ruštině (od sekundy a minuty po obecné časové významy). Lexikologická problematika je zastoupena studiemi V. Budovičové (porovnání lexikálního pole pracovní činnosti ve slovenštině, češtině a ruštině) a J. Poráka (diferenciace významu českých sloves vědět a znát na základě jejich valence). Jediný příspěvek je věnován zvukové stránce jazyka, a to srovnání větné melodie češtiny a ruštiny od M. Romportla.

V některých studiích otištěných ve sborníku se projevuje vedle hlediska lingvistického i zřetel didaktický — jde o využití sledovaných jevů i jejich porovnání při výuce jazyků. V jednom příspěvku didaktické hledisko převažuje, a to ve studii M. Zatovkaňuka K systému a struktuře lingvometodických cvičení. Autor vychází z konstatování paradoxu: v cizojazyčném vyučování je cílem řečová činnost, tedy činnost syntetická, ovšem vyučování samo je z velké části koncipováno analyticky, tj. žáci si osvojují jednotlivé prostředky zvukové, lexikální, syntaktické atd. Vzniká tedy podle autorova vyjádření jistá „mezera“ mezi osvojovanými jazykovými prostředky a řečovou činností. Na její překlenutí jsou zaměřena právě lingvometodická cvičení. Jejich klasifikací se autor zabývá.

Závěrečné čtyři studie se ze sborníku vymykají, protože v nich nejde o konfrontaci ruštiny a češtiny. O. Schulzová pojednává o rovnocenném fungování češtiny a slovenštiny v československé jazykové situaci. Zbývající tři příspěvky jsou z oblasti stylistiky a teorie textu. K. Hausenblas se zamýšlí nad vztahem mezi stylem a jazykem v české jazykovědě první poloviny 20. stol. Připomíná názory V. Mathesia, B. Havránka a diskusi o stylu ve Slově a slovesnosti v r. 1942. K problematice teorie textu se vztahuje studie B. Palka a A. Macurové. První z autorů zkoumá návaznost textu, druhá studie je zaměřena na zapojení „cizích“ sdělení do textu (ve formě řeči přímé, polopřímé, nevlastní přímé a nepřímé).

Závěrem je možno shrnout, že druhý svazek sborníku Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby přináší bohatý ruský a český (v některých případech i slovenský, bulharský) jazykový materiál z různých oblastí gramatiky a lexikologie, zpracovaný ve většině studií porovnávací metodou. Společným rysem studií je jednak uplatnění hlediska systémového, jednak fungování jazykových prostředků v komunikaci. V některých studiích se výrazně projevuje i hledisko didaktické.


[1] Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II, red. V. Hrabě a A. G. Širokovová; Univerzita Karlova, Praha 1983 (česká verze je ve srovnání s verzí ruskou rozšířena o jednu studii zaměřenou didakticky a o dvě studie textologické); Sopostaviteľnoje izučenije grammatiki i leksiki russkogo jazyka s češskim jazykom i drugimi slavjanskimi jazykami. Izdat. Moskov. univer., Moskva 1983 (ruská verze). První sborník s týmž názvem vyšel v Praze a v Moskvě v r. 1974 — viz recenzi V. Holubové v SaS 39, 1978, s. 153—159.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 4, s. 200-202

Předchozí Alena Jaklová: K Programu jazykového vzdělávání

Následující Hana Prouzová: Ze slovenské jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1