Časopis Naše řeč
en cz

K výzkumu městské mluvy v SSSR

Olga Müllerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V současné době se v lingvistice v mezinárodním měřítku věnuje zvýšená pozornost mluveným projevům. Cílem teoreticky různě fundovaných a prakticky různě zaměřených výzkumů je postižení jak výstavby mluvených projevů probíhajících v různých komunikačních situacích, tak i způsobů a podmínek produkce a vnímání textu. Při posuzování průběhu komunikace i výstavby textu se berou v úvahu kategorie spjaté s chováním a jednáním člověka (např. cíle, záměry, strategie atd.), komunikace sama je pojímána jako činnost, jednání.

Zatímco u nás je soustavný výzkum a popis mluveného jazyka ještě z větší části úkolem budoucnosti, má sovětská lingvistika už k dispozici řadu prací popisujících jazykové prostředky mluvené ruštiny. Na základě analýzy reprezentativního materiálu jsou popsány typické prostředky lexikální, morfologické, slovotvorné, syntaktické i hláskoslovné i zvuková stránka mluvených projevů.[1] V pojetí sovětských lingvistů existuje spisovná ruština ve dvou formách (srov. Barnetův pojem různotvar ve stati Vztah komunikativní sféry a různotvarů jazyka v slovanských jazycích (K sociolingvistické interpretaci pojmu jazyková situace), Slavia 46, 1977, s. 337—347). Jsou jimi kodifikovaný spisovný jazyk a hovorová řeč (razgovornaja reč). Hovorovou ruštinou jako nekodifikovanou formou spisovné ruštiny realizují mluvčí své neoficiální a polooficiální jazykové projevy (ve sféře spontánního sdělování a dorozumívání). Od jejího s relativní úplností ukončeného popisu obrátili badatelé pozornost k nespisovné mluvě, s níž se lze setkat především ve velkých městech. Označují tuto nespisovnou mluvu jako „prostorečije“, event. „gorodskoje prostorečije“ (srov. u nás označení městská mluva).

Pozornost věnovaná nespisovné mluvě především městských obyvatel vyústila ve sborník nazvaný Gorodskoje prostorečije. Problémy izučenija., red. J. A. Zemská a D. M. Šmeljev (Moskva 1984, 188 s.). Sborník obsahuje 11 příspěvků. Jeho výrazným rysem je různost pohledů a názorů jednotlivých autorů na samotný předmět zkoumání, tj. na nespisovné mluvené projevy. Přístup některých (Zemská, Kitajgorodská) je formován jejich názory na současnou ruskou jazykovou situaci, podanými v řadě zmíněných monografických prací, v jiných příspěvcích převládá pohled tradičně dialektolo[151]gický a etnografický (Vysotskij), další se dívají na problematiku pod zorným úhlem jazykové stylistiky (spisovnost/nespisovnost, druhy jazykových projevů, stylotvorné činitele, příspěvek Děvkinův). Většina článků je založena na analýze materiálu (jde o materiál získaný magnetofonovými nahrávkami v Moskvě a Leningradě, dva příspěvky se zabývají řečí obyvatel jiných měst), některé jsou spíše úvahové. Jako příloha je na konci sborníku připojeno několik textových ukázek, úryvků dialogů pořízených v Moskvě a Leningradě.

Cílem výzkumu nespisovné (nadnářeční) mluvy (prostorečija), jak se píše v úvodu, je zjišťovat tendence v současné ruštině, vyjasnit povahu a prameny jevů charakteristických pro současnou hovorovou ruštinu, a přispívat tak k možnostem prognózy vývoje celonárodního jazyka i k možnostem poskytování různých doporučení normativního charakteru.

Jedním z teoretických problémů je už vymezení samotného pojmu prostorečije. Obtížnost vymezení a dosažení jeho jednoznačného užívání je zvyšována tím, že tohoto termínu se i v současné době užívá v několika významech (srov. též sborník Literaturnaja norma i prostorečije, Moskva 1974). Označují se jím: /1/ expresívní jazykové prostředky, /2/ zvláštnosti řeči (mluvy) lidí, kteří neovládají normy spisovného jazyka, /3/ v historických jazykovědných pracích běžná mluva, aktuální jazykové projevy v protikladu ke knižnímu spisovnému jazyku. Jako městská mluva (gorodskoje prostorečije) se ve sborníku s jistou mírou důslednosti[2] označuje nekodifikovaná, sociálně vymezená, nespisovná mluva obyvatel měst. Jejími charakteristickými znaky jsou zejména výlučná mluvenost (s výjimkou osobních dopisů, písemných vzkazů atp.), stylistická nediferencovanost jazykových prostředků, skutečnost, že nejde o strukturní útvar jako např. tradiční teritoriální dialekty, její neprestižnost. Při vymezování nespisovné mluvy (prostorečija) se vždy klade důraz na její odlišení od spisovné hovorové češtiny (razgovornaja reč). Pro jejich rozlišení se však neužívá primárně jazykových hledisek, ale spíše sociální charakteristiky mluvčích (hovorová spisovná ruština je nepřipravená spontánní mluva nositelů spisovného jazyka v neoficiálním a polooficiálním styku, „prostorečije“ je nepřipravená spontánní mluva lidí neovládajících spisovný jazyk). Toto odlišení nese s sebou přinejmenším dva problémy. Jednak je to problém vzájemného odlišení a prostupnosti hovorové spisovné ruštiny a nespisovné mluvy; je totiž nepochybné, že určení hranic spisovnosti a nespisovnosti např. v syntaxi je obtížné a jeho kritéria jsou nejasná; v některých příspěvcích se pro odlišení spisovných jevů v syntaktické výstavbě mluvených textů užívá kritérií častosti výskytu (některé jevy, např. konstrukce s nominativem se sice vyskytují v hovorové ruštině, ale v nespisovné mluvě v míře mnohem větší). Druhým problémem je, že vymezení nespisovné mluvy, spočívající v neznalosti norem spisovného ja[152]zyka, se musí nepochybně stále více týkat minulosti a uživatelů jazyka starších věkových kategorií. V současné době, kdy středoškolské vzdělání je povinné, by neměli být lidé, kteří by opouštěli školu bez znalosti spisovného jazyka. Přesto je pravděpodobné, že jisté komunikační situace zůstanou vyhrazeny vyjadřování s velkou mírou nespisovnosti (s prostředky slangovými, profesními atp.). Typ komunikační situace by zřejmě měl být vzat do úvahy při vymezování nespisovné mluvy.

Cílem publikace je přispět k vyjasnění statutu nespisovné mluvy a objevování jejích současných pramenů (vliv starých, ustupujících jevů, prostředků nářečních, profesionální řeči, slangů, argotů atp.).

Povšimněme si obsahu některých příspěvků.

N. N. Rozanovová se zabývá charakteristikou zvukové stránky moskevské městské mluvy ve vztahu ke spisovnému jazyku. Zkoumá její výrazné hláskoslovné charakteristiky, především rysy staré spisovné výslovnostní normy a hláskoslovné rysy společné se současnou spisovnou hovorovou ruštinou. Pokouší se v rovině hláskoslovné a u prozodických jevů (jde zejména o přízvučnost a nepřízvučnost samohlásek) vytypovat rysy, které odlišují nespisovnou mluvu od spisovného hovorového jazyka; mnohé rysy jsou ovšem společné a rozdílná je jen častost výskytu.

J. A. Zemská a M. B. Kitajgorodská se ve společném příspěvku soustředily na morfologické jevy nespisovné mluvy obyvatel Moskvy a Leningradu (kromě toho vytyčily program výzkumu nespisovné mluvy), na ty jevy, kterými se v rámci jednotlivých slovních druhů odlišuje nespisovná mluva od spisovného jazyka. Např. u sloves jde o tyto nespisovné tvary: peku, pekëš (nestřídá se kmenová souhláska); choču, chočeš, chočim, nebo choču, chotiš, chotim (dochází k analogickému vyrovnávání jednotlivých tvarů buď podle tvarů č. jedn., nebo podle tvarů č. množ.); u sloves 2. časování se ve 3. os. č. množ. vyskytuje koncovka — jut (oni smotrjut); infinitivy typu prinesť atp.

Zajímavá je (i pro srovnání s obdobnými jevy v českých běžně mluvených projevech) stať A. F. Žuravleva o přejímání cizích slov do ruské nespisovné mluvy. Autor ukazuje na hláskoslovné, morfologické a lexikálněsémantické změny, ke kterým dochází při adaptaci slov v nespisovné mluvě. Zatímco spisovný jazyk připouští hláskoslovné a morfologické rysy, které jsou mu cizí, toleruje je, v nespisovné mluvě jsou silné tendence tyto rysy „cizosti“ eliminovat a přejímaná slova přizpůsobovat.[3] Cenný je zde bohatý materiál (nebyl získán magnetofonovými nahrávkami, ale poslechem v obchodech, pivnicích, na nádražích atp.). Nejpodrobněji jsou charakterizovány jevy hláskoslovné, např. asimilace samohlásek (marmelad → marmalad), disimilace samohlásek (inžener → anžener), přesmyknutí samohlásek (marmelad → mermalad), přesmyknutí souhlásek (rezidencija → redizencija), asimilace souhlásek (revoľver → levoľver), disimilace souhlásek (koridor → kolidor, simpatičnyj → sinpatičnyj), záměna souhlásky f za ch (futbol → chutbol, kofta → kochta), [153]zmenšování počtu slabik ve slově (instrument → strument), přesmyknutí slabik (meteorologija → meteroologija). Z morfologických jevů se uvádí změna rodu substantiva, např. mužská jména zakončená na ľ jsou pociťována jako ženská (pod rojaľju, iz gospitali), jména ženského rodu přecházejí ve střední (kak tvojo familije?), jména ve spisovném jazyce nesklonná se skloňují (v paľte, iz kina, na pianine), nesklonná jména zakončená na -i se pociťují jako plurálová a skloňují se (taksi — v taksjach; mne eti viski ne nravjatsja). V oblasti lexikální sémantiky se ukazuje, že uživatelé nespisovné mluvy často neznají významy přejatých slov nebo že z více významů jednoho slova znají jen některý, dochází k významovým posunům, zajímavé jsou příklady, na nichž se ukazuje, jak mylný výklad původu slova vede k jeho hláskoslovné obměně, např. buľvár → guľvar (asociace se slovesem guľjať) atp.

L. A. Kapanadzeová ve svém článku poukazuje především na neobyčejnou pestrost slovní zásoby nespisovné mluvy; vyskytují se v ní na jedné straně slova pejorativní, vulgarismy, na druhé straně slova hyperkorektní, eufemismy (otdychať ve významu spať, kušať ve významu jesť), slova slangová, profesionalismy, knižní a oficiální slova (zona otdycha). Přitom se tato pestrá slovní směs v jazykových projevech vyznačuje tím, že mezi variantami s obdobným významem víceméně nejsou pociťovány stylistické rozdíly, a neužívá se jich tedy ani pro stylové rozrůznění.

Slovní zásobě nespisovné mluvy věnovala svůj příspěvek také O. P. Jermakovová. Kromě charakteristiky jednotlivých lexikálních prostředků, frazeologických obratů, způsobů oslovení atp. jsou zajímavé některé souhrnnější poznatky, např. o bohaté metaforičnosti pojmenování. Příkladem je řada paralelních pojmenování částí lidského těla (např. pro hlavu: kumpol, kotelok, čerepok, tykva — jde vesměs o názvy expresívní, negativně až pejorativně zabarvené; taková pojmenování se vyskytují i v češtině), pojmenování aut atp. Zvláštností nespisovné mluvy je metaforické užívání názvů nemocí pro charakteristiku osob (cholera, jazva, čuma),[4] bohaté jsou řady obrazných pojmenování pro označení vín a vodky (samosval, blondinka). Autorka také charakterizuje funkce zdrobnělin. Jejich nemotivované užívání se považuje za rys nespisovné mluvy a jsou také zdrobnělá slova patřící jen do této oblasti (paľtuško, polotenčik, bratok, doroguša). Je však třeba počítat zejména v této oblasti s pohybem: donedávna např. označení detskij sadik bylo nespisovné, dnes se všeobecně užívá i v hovorové spisovné ruštině.

Autorka syntaktického příspěvku T. S. Morozovová věnuje pozornost těm syntaktickým zvláštnostem, jimiž se nespisovná mluva odlišuje od spisovného (většinou psaného) jazyka i od spisovné hovorové (většinou mluvené) ruštiny. Z mnoha problémů si vybrala dva základní: /1/ zjistit, zda se nespisovná mluva liší od spisovného (psaného i mluveného) jazyka souborem jednotek — syntaktických konstrukcí, /2/ sledovat, jak v nespisovné mluvě fungují konstrukce, které jsou vlastní spisovnému jazyku. Pokud jde o první problém, uvádí příklady syntaktických konstrukcí, [154]které se nevyskytují ve spisovném jazyce: užívání přechodníkových tvarů ve funkci predikátu (kvartira-to osvobodivši / možete vjezžať), konstrukce typu a ja govorju / otdychať / ono i doma možno;[5] konstrukce se zájmenem nikto (na prazdniki nikto rodnyje ne prijezžali?) atp. Pokud jde o zvláštnosti fungování syntaktických konstrukcí spisovného jazyka v textech mluvy nespisovné, uvádějí se např. konstrukce se zájmenem kotoryj (kotoryje za arbuzami / von tam stojat). Ve spisovném jazyce se vyskytují konstrukce typu te, kto za arbuzami, von tam stojat, v hovorové ruštině konstrukce kto za arbuzami / von tam stojat nebo za arbuzami / von tam stojat. Konstatuje se, že bohaté funkce nominativu v hovorové ruštině se v nespisovné mluvě ještě rozšiřují, srov. např. konstrukce oni nikto (tzn. nikto iz nich) menja ne bespokojat; semdesjat pervyj god v etu kvartiru vjechali; jedu do Novoslobodskaja atd. Autorka dospěla k názoru, že v syntaxi se nespisovná mluva od spisovného (většinou psaného) jazyka i od spisovné hovorové (většinou mluvené) ruštiny liší jak souborem syntaktických konstrukcí, tak i jejich fungováním.[6]

Sovětský sborník statí o výzkumu nespisovné (městské) mluvy podává obraz o způsobu zkoumání jazykových projevů, které se vyznačují velkou pestrostí, heterogenností jazykových jevů (v tisku je už další práce J. A. Zemské a kol. z této oblasti). Nabízí zároveň možnost srovnání s našimi pracemi o městské mluvě.

Sovětský projekt výzkumu městské mluvy klade požadavky charakteristiky všech stránek jazykových projevů, které se realizují v běžné denní komunikaci. Zvláštní důraz, jak je to také v souladu s výzkumy hovorové spisovné ruštiny, se klade na jejich syntaktickou výstavbu. Zde lze pozorovat rozdíl mezi sovětským projektem a našimi dosavadními pracemi o městské mluvě.[7] Většinou tyto práce zkoumají jevy hláskoslovné a morfologické a vyšetřují charakter mluvy příslušného města. Jejich metody jsou v podstatě dialektologické. Analyzují materiál — většinou magnetofonové záznamy vybrané skupiny obyvatel příslušného města (vytypované podle věkových a sociálních kritérií, podle vzdělání, původu atp.) a zjišťují (často statisticky) výskyty různých tvarů slov a srovnávají je se spisovným jazykem, eventuálně se stavem v příslušných nářečích. Některé práce si všímají mluvy nejstarších [155]generací (např. Dejmek, 1981; Brabcová), některé naopak se zaměřují na generaci nejmladší (Valíková, Krčmová). Je však nepochybné, že specifičnost běžně mluvených projevů, které jsou ve všech těchto pracích ztotožňovány s městskou mluvou (běžně mluvené projevy realizované městskými obyvateli), není především v jejich hláskosloví a tvarosloví, i když statistické údaje o výskytu hláskoslovných i tvaroslovných jevů signalizují vývojové tendence, zvláště také s přihlédnutím k údajům o sociálních charakteristikách příslušné skupiny uživatelů jazyka, ev. k údajům o typech jazykových projevů. Nejcharakterističtější pro běžně mluvené projevy je jejich syntaktická výstavba, dále slovní zásoba a zvuková stránka. Jevy těchto oblastí je třeba popisovat a v tomto ohledu se práce sovětské jeví jako progresívní. Bylo by třeba, aby bohatý materiál získaný při výzkumech městské mluvy u nás byl využit právě pro postižení zejména syntaktických jevů typických pro běžně mluvené projevy.

Srovnávání výzkumů běžně mluvených projevů našich a ruských podněcuje znovu k zamyšlení nad naší i ruskou jazykovou situací, pokud jde o různé útvary národního jazyka a jejich užívání v různých typech jazykových projevů.

Podle pojetí J. A. Zemské, jak se vyrozumívá z prací jejích i jejího kolektivu, existují v ruštině tyto strukturní útvary:
— kodifikovaný spisovný jazyk, jímž se realizují většinou projevy psané a oficiální mluvené (kodificirovannyj literaturnyj jazyk);
— hovorová ruština, jíž se realizují většinou projevy mluvené polooficiální a neoficiální (razgovornaja reč);
— místní dialekty a interdialekty, jimiž se realizují mluvené projevy neoficiálního styku v jistých regionech.
Nespisovná mluva (prostorečije, gorodskoje prostorečije), která se nepokládá za strukturní útvar, se užívá v mluvených neoficiálních projevech některých sociálních vrstev obyvatelstva zejména ve velkých městech.

Pro češtinu se všeobecně (srov. např. u A. Jedličky, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 38n.) hovoří o těchto strukturních útvarech národního jazyka:
— spisovný jazyk, jímž se realizují projevy psané a oficiální mluvené (s jeho variantou hovorovou češtinou zbavenou prvků knižních, která však zejména v hláskosloví a tvarosloví zachovává převážně tvary spisovné);
— obecná čeština, jíž se realizují mluvené projevy neoficiální a polooficiální na velkém území Čech;
— dialekty a interdialekty, jimiž se realizují mluvené projevy neoficiálního styku v jistých regionech.

Běžně mluvený jazyk (lépe běžně mluvené projevy) představuje soubor jazykových prostředků spisovných i nespisovných, které se uplatňují v ne[156]oficiální a polooficiální mluvené komunikaci, v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka.[8]

Při pohledu na útvary národního jazyka v ruštině a češtině jsou patrné některé shody i rozdíly. Společné je to, že jako základní rozlišovací kritérium se prosazuje psanost/mluvenost komunikace. Pro psané projevy je v ruštině i v češtině vyhrazen spisovný jazyk. V mluvených projevech, zejména neoficiálních, se v češtině většinou užívá jazyk nespisovný, tj. obecná čeština, dialekty, interdialekty. Zde je rozdíl proti ruštině, v níž projevy realizované v neoficiálních situacích jsou považovány za spisovné. Příčinu lze zřejmě hledat jednak v rozdílném chápání spisovnosti a nespisovnosti, jednak v rozdílné situaci jazykové i společenské.[9]

V češtině se dále nevydělují jazykové projevy, které by odpovídaly ruské nespisovné mluvě (prostorečiju), pro ruštinu se zase zřejmě nejeví potřeba vydělovat kategorii běžně mluvených projevů, která pro češtinu jako označení aktuální, situačně zakotvené běžné denní komunikace je vhodná. Rozdíly se jeví i v chápání kategorie městská mluva (zdá se ovšem, že pro ruštinu není jednoznačně vymezena).

Studium výsledků výzkumu nespisovné (městské) mluvy v SSSR (i dalších prací o mluvené ruštině) je pro naši lingvistiku přínosné; nejen tím, že nás obohacuje o další poznatky z oblasti komunikace, které jsou rovněž předmětem našeho zájmu, ale je pro nás inspirativní i svým přístupem k popisu mluvených projevů, způsobem a metodami zkoumání.


[1] Zasloužil se o to především kolektiv autorů vedený J. A. Zemskou monografickými pracemi Russkaja razgovornaja reč, Moskva 1973; Russkaja razgovornaja reč. Teksty, Moskva 1978; Russkaja razgovornaja reč: lingvističeskij analiz i problemy obučenija, Moskva 1979; Russkaja razgovornaja reč. Obsčije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis, Moskva 1981; Russkaja razgorovnaja reč. Fonetika, morfologija, leksika, žest, Moskva 1983, a též O. A. Laptěvová monografií Russkij razgovornyj sintaksis, Moskva 1976. Kromě toho existuje mnoho jednotivých studií týkajících se jazykové výstavby mluvené ruštiny.

[2] Autoři ve svých příspěvcích užívají většinou buď termínu prostorečije, nebo úže gorodskoje prostorečije ve vztahu k výzkumu mluveného jazyka velkých měst.

[3] Tyto jevy poukazují na plynulou hranici mezi spisovným jazykem a nespisovnou mluvou. S některými rysy, které jsou doloženy příklady adaptace slov v nespisovné mluvě, lze se setkat i v pracích Zemské a kol. o hovorové ruštině, např. v partiích o „jazykové hře“ nebo o tvoření slov.

[4] Ve spisovné hovorové ruštině se vyskytují doklady o žertovném familiárním užívání názvů nemocí pro označení osob (Nu ty angina / kak živëš?; Gde opjať etot skleroz?).

[5] Srov. obdobné konstrukce české „pracovat vono se musí“.

[6] Znovu ovšem připomínáme, že jde často o větší výskyt určitého jevu právě v nespisovné mluvě nebo o důslednější prosazování jistých tendencí.

[7] Se systematickým výzkumem městské mluvy se u nás začalo v 60. letech, srov. programovou stať J. Běliče, Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, Praha 1962, s. 569—575. Zprávy o výzkumu podával průběžně P. Jančák, Počátky výzkumu městské mluvy, NŘ 47, 1964, s. 171—174; Jazykovědné aktuality 1965, s. 46—49; 1966, s. 39—41; 1968, s. 23—27). Postupně vznikla řada prací, zejména na pedagogických fakultách, z nichž nejvýznamnější byly publikovány jako monografie: D. Valíková, Běžně mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova, Praha 1971; R. Brabcová, Městská mluva v Brandýse nad Labem, Praha 1973; B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové, 1976; Mluva nejstarší generace Hradce Králové, 1981; J. Skulina, Ostravská mluva, Ostrava 1979; M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981.

[8] Srov. F. Daneš, Kultura mluvených projevů (Její základní předpoklady a aktuální problémy), NŘ 52, 1969, s. 95—109; J. Chloupek, A. Lamprecht, A. Vašek, Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy, SaS 23, 1962, s. 258—266.

[9] K současné jazykové situaci u nás srov. stať S. Utěšeného, K rozrůznění českého národního jazyka (Metodologické a terminologické poznámky), SaS 41, 1980, s. 7—16.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 3, s. 150-156

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Počátky české dialektologie II

Následující Vladimír Mejstřík: O sekundárních předložkách v současné spisovné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1