Přístup vývojové psychologie k problematice osvojování řeči

Jasňa Šlédrová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Současná lingvistika, na rozdíl od klasických systémových lingvistik, vyhledává poznatky jiných oborů, které se rovněž zabývají sémiotickými systémy. Zejména v posledních dvaceti letech se promítá spolupráce lingvistiky s dalšími obory v mohutném rozvoji pomezních disciplín, jako jsou psycholingvistika, sociolingvistika, neurolingvistika aj. V přístupu k řešení většiny otázek jsou u těchto disciplín v převaze lingvistické poznatky.

V současnosti se lingvistika stále více soustřeďuje na co nejúplnější popis komunikace, a tak naráží na řadu procesů převážně biologické, psychické či sociální povahy. V takových případech je spolupráce s pomezními obory nedostatečná a k úplnému objasnění je nutná orientace na disciplíny „čisté“, nikoli pomezní.

Pro studium osvojování řeči může být přínosná spolupráce s jednou z oblastí psychologie, a to s vývojovou psychologií. Jakými poznatky konkrétně obohacuje tato dílčí psychologická disciplína lingvistiku, pokusíme se ilustrovat na výsledcích polské vývojové psychologie.

Vývojová psychologie dětí a mládeže,[1] kterou sestavil autorský kolektiv vedený Marií Žebrovskou, navazuje na řadu zdařilých zahraničních prací v tomto oboru. Slovenský překlad zpřístupnil našemu čtenáři šesté vydání této knihy (první pochází z r. 1966). Zdálo by se, že takové stáří není nijak na prospěch práci v tak prudce se rozvíjejícím oboru, jako je vývojová psychologie. Recenzovaná práce však přesáhla první vydání a akceptovala další význačné teoretické i experimentální práce, které ji od prvního vydání dělily.

Vzniklé slovenské vydání na téměř tisíci stranách podává hlavní výsledky práce v této oblasti. Zahrnuje zjištění evropských, sovětských i amerických vývojových psychologů. Pro nás je cenné zejména to, že stranou nezůstávají ani otázky týkající se vývoje řeči. Vzhledem k tomu doporučujeme jmenovanou práci i lingvistovi. Jsou v ní zpracovány i ty oblasti, které by mohl postrádat i v novějších psycholingvistických pracích. Orientaci v knize znesnadňuje chybějící obsah. Částečnou náhradou je důkladný věcný a jmenný rejstřík a systematické zpracování látky v jednotlivých kapitolách.

Autoři zpracovali látku do podoby učebnice a určili ji především posluchačům psychologie a pedagogiky na vysokých školách. Charakter učebnice podtrhuje zvolená kompozice práce a ilustrujícího materiálu. Na druhé straně však rozsah práce přesahuje obvyklý učebnicový rámec. Současně učeb[102]nice předpokládá vědomosti z anatomie, fyziologie a obecné psychologie. Každou kapitolu uzavírá seznam reprezentativní literatury.

Učebnice se skládá ze dvou hlavních částí. První část obsahuje pět kapitol a má obecnější ráz. Druhá část charakterizuje, rovněž v pěti kapitolách, jednotlivá vývojová období — od narození po dospívání. Poměrně samostatná je jedenáctá kapitola zabývající se vývojovými poruchami.

V úvodu je vymezen předmět vývojové psychologie dětí a mládeže a jsou popsány počátky vzniku této dílčí disciplíny.

Poměrně rozsáhle popisují autoři historii vývojové psychologie 20. stol. Lingvista zde najde v rámci některých směrů či škol zmínky i o vývoji řeči; jinak jsou poznámky týkající se řeči dosti kusé, čtenář je spíše odkazován k samostatnému studiu literatury uvedené v poznámkách či za kapitolou. Např. zmínka o K. Bühlerovi neposkytuje žádné bližší vysvětlení k podstatě jeho přístupu. Rovněž Piaget, jeden z hlavních představitelů západoevropské psychologie, není uváděn jako autor významné vývojové teorie vycházející z ontogeneze myšlení a řeči, ale je zdůrazňován jeho metodologický přínos.

V rámci výkladu americké vývojové psychologie již nalezneme psychologické teorie a koncepce, které vznikají v oblasti psycholingvistiky. Patří mezi ně např. neobehavioristické či neoasocianistické teorie vysvětlující jednotným mechanismem vývoj myšlení a řeči.

Sovětská vývojová psychologie je zastoupena badateli světového významu jako Vygotskij, Leonťjev a Lurija. Ti se zapsali do vývojové psychologie zejména výzkumy v oblasti myšlení a řeči. Učebnice dále uvádí stejně důležité experimentální zjištění těchto psychologů týkající se jiných psychických funkcí a vlastností. Poměrně zevrubně jsou popsány výzkumy paměti, kterou kromě výše uvedených psychologů zkoumali další významní představitelé sovětské psychologie jako Rubinštejn, Smirnov, Blonskij a Zinčenko. Na toto zjištění autoři odkazují i v jiných kapitolách. V učebnici jsou velmi zdůrazněny výzkumy utváření rozumových operací spajté hl. se jmény Gaľperin, Eľkonin a Davydov. V rámci těchto výzkumů se řeší osvojování pojmů — problematika, která rovněž stojí v centru pozornosti některých lingvistů. Exkurze po vývojové psychologii 20. stol. je uzavřena podrobným přehledem výzkumů uskutečněných v Polsku.

Teorie psychického vývoje vychází z údajů v předcházející kapitole, autoři dále rozvíjejí některé již uvedené teorie a soustřeďují se zejména na ty, které jsou specifické pro oblast vývojové psychologie.[2] Podrobně jsou rozpracovány činitele psychického vývoje a metodika členění na jednotlivá období. Autoři se museli touto otázkou zabývat vzhledem k volbě kompozice druhé části knihy.

Relativně samostatnou kapitolou jsou výzkumné metody používané ve vývojové psychologii. Některým metodám věnují autoři zvýšenou pozornost, [103]např. postupům při diagnostikování. Tato kapitola může ukázat lingvistovi možnosti aplikace experimentálních metod na studium ontogeneze řeči.

Anatomicko-funkční základ psychiky je rozpracován v učebnici se zřetelem na potřeby vývojové psychologie. Nejvíce by mohla být přitažlivá pro lingvistu podkapitola týkající se získaných reakcí. V jejím rámci jsou zpracovány i reakce na slovní podněty. Autoři propracovali postupy, jakými nabývají slova v raném období dítěte signalizační funkce. Zdůrazňují pochopení významu jako specificky lidskou schopnost, která se s věkem prudce mění. Postup zpracování tohoto tématu může úspěšně konkurovat pedolingvistickým pracím.[3] Autoři neopomíjejí ani generalizaci[4] a diferenciaci, jedny z mechanismů reflexní činnosti, a popisují je na jazykovém materiálu.

Druhá část učebnice se zabývá vývojem dítěte od narození po dospělost. Z několika možných způsobů periodizace se autoři rozhodli pro následující vývojová stadia:
kojenecký věk — 1. rok života; mladší předškolní věk — 1—3 roky; starší předškolní věk — 3—7 roků; mladší školní věk — 7—11/12 roků; dospívání — 12/13—17/18 roků. Tomuto členění odpovídá rozdělení druhé části na pět kapitol. Všechny kapitoly mají téměř stejnou strukturu. V jednotlivých obdobích jsou popisovány přibližně stejné vývojové aspekty a funkce. Autoři sledují jejich změny v průběhu všech stadií. Každé období současně obsahuje jisté speciální problémy, jež u jiných stadií nemají obdoby; ty se odrážejí v zařazení zvláštní podkapitoly. Např. u mladšího předškolního věku je samostatná podkapitola věnovaná hře jako typické formě činnosti malého dítěte. V každém období je charakterizován fyzický vývoj, vývoj poznávacích procesů, vývoj citů a společenských vztahů. V rámci poznávacích procesů je vysvětlován vývoj řeči (kromě dospívání, kde je o řeči jen několik poznámek v rámci vývoje myšlení).

Zvláště důkladně jsou v učebnici zpracovány počáteční fáze vývoje řeči u kojence — jedna z nejsložitějších oblastí psycholingvistiky. Obdržíme výklady podstaty broukání i žvatlání a jejich přechodu k vlastní řeči. Teoretické výklady jsou podepřeny řadou výzkumů. Důkladnost provází i zpracování vývoje řeči v mladším předškolním věku, kde se zvláštní pozornost věnuje vývoji gramatické formy. Ve starším předškolním věku se autoři soustřeďují hlavně na změny ve funkci řeči a vyzdvihují častou otázku poměru egocentrismu a dialogičnosti v dětské řeči. Citovány jsou zejména výzkumy T. Slamové-Cazacuové. V mladším školním věku autoři popisují proces zvnitřňování dialogické řeči do podoby vnitřní řeči[5] a všímají si problému dvou [104]forem řečové činnosti — ústní a psané, a to zejména vzhledem k pedagogické praxi.

Učebnice je uzavřena přehledem hlavních vývojových poruch. Zde jsou zahrnuty i poruchy ve vývoji řeči, jako jsou např. opoždění ve vývoji, zajíkavost aj.

Jsme si vědomi, že v práci jsou některé problémy jen naznačeny a že hlubší výklady většinou autoři nepodávají. Je tomu tak i na mnoha místech vztahujících se k problémům lingvistického či psycholingvistického charakteru. Na práci však oceňujeme to, že začleňuje vývoj řeči do širších souvislostí. V tom může být učebnice cenným pomocníkem i lingvistovi. Z přístupu autorského kolektivu je zřejmé, že si autoři jsou vědomi důležitosti správného osvojení řeči. Jejich snažení vyjadřuje Lurijova hypotéza, v jejímž duchu se výklady polských autorů nesou: … „jednou ze základních funkcí řeči je regulující funkce chování a … úloha řeči je zvláště důležitá pro správný psychický vývoj vůbec.“

---

[1] M. Žebrovska, Vývinová psychológia detí a mládeže, Psychodiagnostické a didaktické testy, Bratislava 1983, 992 s.

[2] V rámci řešení vlivu dědičnosti a prostředí jsou podrobně popsány výzkumy týkající se úlohy zkušenosti v ontogenezi jedince. Tyto otázky vysvětluje speciální jev — „vtištění“ (imprinting), s. 145—148.

[3] J. Pačesová (Řeč v raném dětství, Brno 1979) v úvodních kapitolách vysvětlujících vznik jazykových pojmenování naznačuje obdobné postupy, avšak psychologické pojetí zastiňuje čistě lingvistický přístup, daný profesí autorky.

[4] L. S. Vygotskij většinu generalizací vysvětluje tzv. řetězovým komplexem, kdy různými asociacemi vznikají stejná pojmenování pro odlišné věci.

[5] Podobné otázky v poslední době znepokojují i lingvisty, srov. např. stať K. Horálka Psaný jazyk a vnitřní řeč, SaS 43, 1982, s. 213—218.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 101-104

Předchozí Jiří Hasil: Třetí mezinárodní sympozium Český jazyk a literatura v zahraničí

Následující Slavomír Utěšený: Medardova kápě