Časopis Naše řeč
en cz

Medardova kápě

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Takto případně a atraktivně se nazývá sympatická knížka brněnského přírodovědce Jana Munzara, která vyšla nedávno ve dvou vydáních s podtitulem Pranostiky očima meteorologa v nakladatelství Horizont.[1] Je to již několikátá publikace tohoto druhu u nás, zatímco filologové tu mají stále dluh. Jen malou splátkou má být naše recenze, která se ovšem blíže podívá na pranostiky a jejich interpretace hlavně po jazykové stránce.

Podle úvodu přináší knížka v základním kalendářově uspořádaném oddílu více než 1100 komentovaných českých povětrnostních pranostik v nejširším smyslu, tedy i těch pořekadel, která nepředpovídají vývoj počasí nebo úrodu v závislosti na něm. Z toho se týká více než čtvrtina rázu počasí jednotlivých měsíců, případně i jeho „vlivu“ na následující údobí (ostatně takovéto charakteristiky obsahují v jádru už sama jména měsíců a zčásti i ročních dob). Je proto také škoda, že sem nebyly zařazeny i širší sezónní průpovědi typu Na jaře lžíce vody — kapka bláta, na zimu kapka vody — lžíce bláta, Podzim na strakaté kobyle jezdí aj.

Autor se svého hlavního úkolu — odlišit v úhrnu tohoto dědictví po ven[105]kovském způsobu života našich předků „zrno od plev“ — zhostil velmi šťastně a přitom pozorného čtenáře poutavě zasvětil i do nejednoho taje meteorologické kuchyně.[2] Ale neomezil se svou profesí. V úvodní kapitole, nazvané (ne právě přesně) Pravěk pranostik, podává navíc i náčrt historie našich pranostik, tj. prognostik nejrůznějšího druhu, jak se vyvíjely od pozdně středověkých ciziojánů[3] přes Calendarium oeconomicum perpetuum (Hospodářský opakující se kalendář) z r. 1617 od Šimona Partlicia po soubory lidového mudrosloví v 19. stol.[4] Pranostiky mají ovšem opravdovou prehistorii o hodně starší a za jejich východisko lze považovat už antiku, a to po linii hvězdopravecké, „meteorologicky“ věštivé (hromobití, vítr) i kalendářově svátkové (dny v týdnu, Nový rok). Na druhé straně je ovšem správné, byť někdy překvapivé, Munzarovo zjištění, že konečná podoba právě těch nejběžnějších pranostik pochází až z 19. stol. Jednotlivé etapy tohoto vývoje tu pak nejsou (a ani nemohou být) sledovány soustavně, nýbrž jen na zvolených případech. S autorem zde zvlášť upozorňujeme na veršované kalendáriové pranostiky na Mánesově orloji, kladené do pol. 16. stol. — tak třeba pro říjen: „Remigius hrozny sbírá /a Viktorín presem svírá,/ Havel Luk(áši) apoštolovi/ mráz přinesl, Šimonovi.“ Jak realistické podání běhu času s poslední sklizní a nastupující zimou! Proti tomu o sto let dřív dosvědčená česká verze pranostiky ke dni Obrácení sv. Pavla (25. 1.) představuje směs povětrnostních předpovědí a věšteb, kdy se dokonce z počasí daného dne usuzuje na chod historie, podobně jako z běhu hvězd: „… a budú-li ten den větrové, to sě zbúřie proti sobě národové! …“

I ve vlastním kalendáriu je pak věnována pozornost hlavně vybraným, populárním, nebo zase svou paradoxností, popř. jinak ozvláštněným pranostikám, jako jsou třeba: neuvěřitelný skřivánek, který si musí vrznout na hromnice; pověstní ledovci či zmrzlíci, zrýmovaní vlastně ne pranostikou, ale zakončením svých jmen, a dosvědčení u nás překvapivě až v půli 19. stol.; Medardova kápě — v této podobě stejně pozdní, jinak však jedna z nejstarších předpovědí; všemožná (nejen babí) pozdní léta; Martin na brůně, či vlastně na bílém koni — takto rovněž neuvěřitelně pozdní; Lucie upíjející [106]noci — dnes už jen pro rým, ale před reformou kalendáře zcela ve shodě se slunovratem; bílé či blátivé vánoce v protikladu k předchozí Barboře nebo počátku jara o velikonocích atp. Tento postup je jistě pro čtenáře vítaný: dnes už ostatně zbyly z probírané pokladnice v oběhu jen málokteré jiné mince. Na druhé straně je to však postup od případu k případu a mnohé z řečeného se musí vždy znova opakovat.

V kapitole Slovo mají meteorologové zaujme mj. to, jak dávno se pranostikám dostává z této strany kritické pozornosti. U nás s tím začal už prof. A. Strnad jako „Královský hvězdář“, takto ředitel klementinské observatoře, když r. 1793 vydal svůj zcela netradičně pojatý Stoletý kalendář. Jeho osvícenský postoj k pověrečným předpovědím předznamenal tradici vyznačenou v minulém století jménem F. J. Studničky a v naší době pak S. Hanzlíka, A. Gregora a K. Pejmla (poslední vydatně přispěl i ke vzniku Munzarovy knihy). A v tomto duchu se nese i celý text, obsahující dál kapitolu Pranostika — rovnice o více neznámých (zde hlavně upozornění na měnící se hodnotu předpovědí v závislosti na místě a době vzniku, ve vztahu ke gregoriánskému posunu datace na konci 16. stol., ale i na proměnlivosti klimatu) a po vlastním kalendáriu o 186 stranách ještě i shrnutí Od pranostik k televizním předpovědím počasí: zde je konečně na s. 221 i jisté utřídění pranostik do 7 skupin „z hlediska formy a meteorologického obsahu“, které má pouze povšechný charakter. Připojen je v závěru i jmenný rejstřík podle patronů a svátků (užitečný by byl i rejstřík věcný).

Hlavní náplň knihy, komentovaný kalendář Rok v pranostikách, přináší vedle paremií (tj. přísloví, pořekadel a úsloví) k jednotlivým svátečním údobím a dnům (jejich počet kolísá od jediné, téměř vždy rýmované, po 41 rčení hromničných) i namnoze velmi starobylé pranostiky měsíční.[5] Jak přitom autor postupuje, můžeme si ukázat na 21 pořekadlech k Medardu: co do počtu jsou pátá v pořadí, jistě i proto, že až na dvě, vzpomínají ještě mráz, jsou všechna jen obměnou staré zkušenosti, že „Medard vládne deštěm“, jak to bylo formulováno v 16. stol. Pět rčení to říká pouze tak, že Medard určuje následující počasí v senách, popř. i dál v létě, šesté pak vytýká, jak vítaný je na Medarda jasný den. Ostatní jsou rýmovaná a kromě podvojné krápě-kápě[6] s ozvou kape (k tomu slovenská paralela kvapka — kvapká) v nich [107]vystupuje i dýšť — plíšť ‚nečas‘. Ale k autorovým komentářům: Na jádro souboru rčení k medardovskému syndromu navazuje výklad o evropském kvazimonzunu a jeho až sedmi vlnách. Důkladně, až do Sumeru, je sledováno číslo čtyřicet; jsou ovšem i varianty s jiným počtem dní — od „celý měsíc“ po „6 neděl“, v polštině je to „4 týdny“ — srovnání narazí i na anglického světce Swithina, který úřaduje za Medarda právě o týden později. Detailně je dál vyloženo originální valašské Prší-li na Medarta, pohanka v zemi hartá (tj. pospává) a doprovozeno i exkursem o pěstování teplomilné pohanky.

Nezřídka se autor zabývá při výkladech nejen obsahem dané pranostiky, ale i formou jejího vyjádření. Někdy ji snad chápe až příliš přísně. Tak tuším u rčení Roste den, roste i zima (u Erbena explicitně Když přibývá dne, přibývá i zimy) není závažné, jak dlouho opravdu platí, ale že právě platí velmi přesvědčivě na počátku přibývání dne. Též okolo Martinova bílého koně jako nástupce brůny a hlavně pak okolo brůny jako ne stoprocentního bělouše se tu uvažuje dost nadbytečně (brůna prostě zastarala). Přitom není zdůrazněn fakt, že Martin rád přijíždí právě takto, ale může se i opozdit: vlastně se jen říkává ex post, že přijel na bílém, nebo na hnědém koni (ten šedivý s mlhou je zjevně navíc pro další zpřesnění). Zcela prominutelné zato je, že pranostika Šimona a Judy — buď sníh, nebo hrudy se považuje za šalamounsky vyhýbavou. Jenže hruda znamená ve Slezsku zmrzlou oranici (tak bylo i ve staré češtině a odtud je i polský název prosince grudzień): jde tedy o předpovědní alternativu sníh — holomráz.

Jak patrno, mají zde dost co říci i filologové. Zatím se na sbírání, pořádání a interpretaci materiálu, popř. na úvahách o žánrové stránce pranostik v dnešním smyslu (tedy nikoli hvězdářských planetárních „prognóz“) podíleli víc literáti jako Čelakovský a Erben nebo lidopisci jako Bartoš a Zíbrt a z jazykovědců vlastně jen editoři a vykladači staročeských rčení a kalendárií jako V. Flajšhans, K. Doskočil a J. Nováková (skoro všechny je Munzar na pravém místě připomíná).[7] Ovšem kromě výkladu jednotlivých pranostik je třeba vypracovat celkový vývojový a typologický pohled na naše kalendářní a meteorologická rčení, týkající se různým způsobem času a počasí (a z toho plynoucí sezónní rady do života, hlavně ovšem k „agronomickým lhůtám“). Přitom se musí uplatnit jak hledisko folkloristické, pojímající tato rčení jako specifické žánrové mikroútvary, tak i jazykové a logické, zaměřující se na formy jejich vyjádření (rýmovanost tu pro svou nápadnost bývá přeceňována). K práci na těchto úkolech přináší právě i Munzarova kniha řadu poznatků a podnětů — její autor se osvědčil i mimo svou [108]profesi. Ale i jinak je to dílko velice prospěšné a bude také jistě hojně vyhledáváno a užíváno.


[1] Praha 1985 a 1986 (2. vyd.), 236 s. Knihu originálně glosují ilustrace J. Slívy; z jejího popularizačního poslání plyne i svěží podání, s četnými aktualizačními narážkami na proměny naší doby, kvazipolemikami s bonmoty M. Horníčka ap. Na druhé straně tento ráz i rozsah publikace autorovi nedovolil uvádět podrobnější údaje o materiálu, ba není tu ani seznam literatury, zvlášť časopisecké.

[2] Celou knihu prostupují též informativní poukazy na kritické přezkoumávání hodnověrnosti jednotlivých pranostik od našich i jiných, zvl. německých meteorologů.

[3] Ciziojány jsou záležitostí čistě kalendářovou — každá slabika určovala podle umístění v měsíčním distichu datum svátku, jejž zkratkově jmenovala. Časem tyto mnemotechnické verše pozbyly původního účelu a omezily se jen na několik málo vybraných svátků, zato však přinášely podrobnější charakteristiky příslušného údobí: právě tyto pseudociziojány byly pak jedním ze zdrojů rozvoje pranostik.

[4] Čelakovského sbírka Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (Praha 1851/2) seřadila pranostiky v oddílu Kalendářík (s. 439—457), v němž je propojen náš i pravoslavný rok a zahrnut prostor nejjižnější i nejsevernější Slavie: i pranostiky pak mají tomu odpovídající rozptyl. V Erbenových Prostonárodních českých písních a říkadlech z r. 1864 je položen důraz na kanonizovanou folklórní formu, paralelismy, rytmus a rým. Do obou sbírek se české pranostiky dostaly jen ve velmi střídmém výběru.

[5] Ty vznikaly ještě před kalendářem podle dní a jejich patronů a řídily se jen během času a počasí. Proti tomu zcela mladé a reálně nepříliš vázané bývá rýmování ke jménům à la Na svatého Jáchyma skončila se už zima, O svatém Norbertu chladna jdou ke čmertu (první je k 20. 3., druhé k 6. 6.).

[6] U Čelakovského je krápě, odrážející západočeskou variantu krápěj, vo(d)krap proti centrálnímu kápěj, vo(d)kap. Je evidentní, že asociace s kápí ‚kapucí‘ je nahodilá a zároveň falešná (Medard byl biskup), nicméně Slívův kreslený vtip je možno přijmout. Zato nelze přijmout rovnítko, které tu položil výklad Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) a též Slovníku slovenského jazyka (Bratislava 1959—68) mezi kapku a déšť. I plíšť (u Erbena) znamená jen přeháňkovou nepohodu, nikoli trvalý déšť.

[7] Na rozdíl od sbírek a textů ze staré a střední češtiny není novočeský materiál dosud ani soustředěn: nachází se namnoze v rukopisných sbírkách v rámci jiných širších etnografických nebo dialektologických sběrů, v muzejních archívech ap. Též rozsáhlá Munzarova kartotéka vešla do publikované knihy bez přihlédnutí ke všem variantám. To se týká zvlášť složených souvztažných rčení, např. antinomního vztahu Kateřiny, Barbory a vánoc, různých metaforických měr pro přibývání dne od vánoc do Hromnic ap.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 104-108

Předchozí Jasňa Šlédrová: Přístup vývojové psychologie k problematice osvojování řeči

Následující Bohumír Dejmek: K životnímu jubileu Josefa Hubáčka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1