Časopis Naše řeč
en cz

Publikace o mluvení

Oľga Schulzová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Knížka Mluvím, mluvíš, mluvíme[1] má podtitul Kapitoly z moderní rétoriky a vyšla jako další publikace řady instruktážních textů určených pro lektory Socialistické akademie. Může však dobře sloužit jako návod a pomůcka [94]správného mluvení i pro další zájemce, kteří mluví na veřejnosti v rámci své profese nebo jako amatéři.

Obsah této počtem stran nevelké publikace je rozdělen do pěti základních kapitol. Jejich rámec tvoří stručný úvod a závěrečná, shrnující stať.

1. kap. (Úloha mluvené řeči, zvukové sdělení v životě člověka) osvětluje čtenáři vznik lidské řeči a její úlohu. Ohlédnutí do historie ukazuje, jaká byla v etapách vývoje lidské společnosti působnost mluveného jazyka. Uvádějí se některé profese (kazatelé, učitelé), jejichž působením se myšlenky vyjadřované mluveným slovem dostávaly do vědomí lidí. Vysvětluje se zde také, jak se rozsah tohoto působení v pozdějších obdobích existence zvyšuje s vynálezem přenosových zařízení. Dále se tu podává vymezení termínu komunikační proces. Zdůrazňuje se, že je to činnost sloužící k předávání sdělení a že se může uskutečňovat prostřednictvím různých signálů. Největšího efektu se dosahuje, jestliže je signálem a kódem mezi původcem a příjemcem sdělení jazyk.

2. kap. (Příprava, výstavba a výchovný aspekt mluvených projevů) seznamuje čtenáře s komunikační situací, s tím, kdo, co, komu, jak a proč něco sděluje. Adresátovi publikace se velmi názorně vysvětluje, jak se má postupovat při sdělování, na co se má především dbát, aby to, co chce sdělit, bylo co nejúplněji přijato a pochopeno. Mluvčí musí koncipovat obsah svého výkladu především podle složení svých posluchačů. Každé publikum s ohledem na věk, povolání apod. vyžaduje specifického způsobu výkladu. Mluvčí musí při svém projevu brát v úvahu také prostor, ve kterém projev pronáší. Podle rozsahu prostoru, podle toho, zda je v něm umístěno reprodukční zařízení, nebo nikoliv, musí modulovat svůj hlas. Čas je také činitel, který má vliv na úspěšnost sdělení. Stanovený čas si mluvčí musí správně rozvrhnout, aby plánovaný projev úspěšně zvládl. Pro souboj s časem je důležité i tempo projevu.

Každé, i nejběžnější sdělení, sleduje nějaký komunikační záměr: chce nebo má adresáta o něčem informovat, přesvědčit, pro něco získat (např. pro výkon nějaké činnosti), nadchnout atp. Aby byl záměr splněn co nejlépe a nejúplněji, doporučuje se připravit si pro sdělení komunikační plán. Plány pro svá sdělení si připravovali již řečníci ve starověkém Římě. Při přípravě plánu se jako nejdůležitější uvádí vlastní příprava a výstavba projevu a v jejím rámci dokonalé sepětí formy projevu s obsahem sdělovaného.

První část 3. kap. (Základní útvary řečnických projevů) seznamuje čtenáře s nejčastějšími útvary veřejných řečnických mluvených projevů, které autorka rozděluje do dvou, slohově značně odlišných typů. Projevy jednoho typu se zaměřují hlavně na obsahovou stránku, na sdělování nových poznatků, projevy druhého typu na formální, výrazovou stránku, aby co nejintenzívněji působily na city posluchačů. V některých případech, např. v popularizačních přednáškách, je možný kompromis. Někdy realizaci řečnických vystoupení předcházela důkladná příprava, jindy jsou realizovány bezpro[95]středně, bez jakékoliv předcházející přípravy. — Obecná konstatování jsou doložena několika typickými a frekventovanými řečnickými útvary: referátem, přednáškou, diskusním příspěvkem, projevem a proslovem, řečí a slavnostní řečí. Zvláštní pozornost je věnována výkladu a jeho koncipování, rozvržení, obsahovému i výchovnému zaměření, protože v rámci tematických vzdělávacích cyklů Socialistické akademie se právě tohoto útvaru velmi často užívá.

Ve druhé části 3. kap. se hovoří o nutnosti správného výběru jazykových prostředků i o využívání některých typických řečnických jazykových prostředků (tj. běžné řečnické frazeologie) a o tom, kde je hranice míry nebo přemíry jejich užívání.

4. kap. (Technika mluveného projevu) poučí o správném dýchání, zacházení s hlasem a o artikulaci jak v běžné mluvě, tak ve vyhraněných situacích, jakými jsou řečnictví a mluvení na veřejnosti. Zde je správná hlasová hygiena podstatně důležitější než v běžném rozhovoru. Při artikulaci nutno dbát nejen na správnou, spisovnou výslovnost jednotlivých hlásek, samohlásek i souhlásek, nýbrž je třeba si uvědomit, že hlásky častěji realizujeme ve větších celcích, v slovech a větách. To znamená, že při jejich artikulaci dochází k hláskovým obměnám, které jsou často také kodifikovány, a to jak pro výslovnost domácích, tak i výslovnost cizích slov a slovních spojení. Rovněž slovní přízvuk, intonace, frázování a přízvuk větný se ve spisovném projevu musí řídit přesnými pravidly. Mimořádnou pozornost si vyžaduje výslovnost číselných údajů, cizích slov a vlastních jmen.

5. kap. (Mimoslovní komunikace v projevu lektora) podává poučení o průvodních jevech řečového projevu. Vysvětluje se zde původ a význam slova komunikace a hovoří se v ní také o jejích různých druzích. Mimoslovní komunikací se rozumí řeč beze slov, gesta, mimika, pohled, chování, pohyby a držení těla, způsob odívání a řada dalších lidských projevů, které doplňují, nahrazují, případně objasňují a upřesňují to, co je vyjádřeno slovně. Projevy mimoslovní komunikace jsou podmíněny různými činiteli. Jsou to především temperament a věk mluvčího, kulturní oblast, ze které pochází, a doba, v níž žije. Některé podněty mimoslovní komunikace jsou společné celému lidskému rodu, jiné jsou jedinečné, zvláštní, typické pro jednotlivá národní společenství.

Kniha končí závěrečnou statí s názvem Slova a věci. Je to stručná shrnující úvaha o látce předcházejících kapitol. — Užitečný a praktický je i seznam literatury, který je zároveň dokladem, že mluvenému slovu, mluvené podobě jazyka se dosud věnuje podstatně méně pozornosti než podobě psané. Proto je třeba hodnotit existenci publikace Mluvím, mluvíš, mluvíme na našem knižním trhu jako prospěšné rozšíření řady prací s touto společensky závažnou tematikou.

Recenzovaná publikace je užitečným návodem k řečnictví a mluvení na veřejnosti vůbec. Není však jenom propracovaným a upraveným vydáním [96]předchozích publikací o mluvené podobě jazyka. Věnuje se v ní pozornost všem činitelům ovlivňujícím veřejný jazykový projev. Nově jsou v publikaci podány zejména sovětské výzkumy o dříve nedoceňovaných psychologických a sociologických aspektech informačních procesů a o jejich významu při řízení společnosti (Afanasjev, Šerkovin aj.). Publikace je napsána formou přístupnou a srozumitelnou široké čtenářské veřejnosti. Lze jen litovat, že vyšla v poměrně malém nákladu. To se však může odstranit reedicí, v níž by bylo užitečné provést některé úpravy v tom smyslu, aby byl jeden problém probírán v úplnosti na jednom místě.

[1] M. Dohalská, J. Hůrková-Novotná, Vl. Pařízek, V. Štěpánek, J. Vymětal, Mluvím, mluvíš, mluvíme, Horizont, Praha 1985, 125 s.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 93-96

Předchozí Petr Peňáz: Zamyšlení nad jmény ulic

Následující Jiří Hasil: Třicátá jubilejní Letní škola slovanských studií v Praze