Zamyšlení nad jmény ulic
Petr Peňáz
[Posudky a zprávy]
-
Publikaci Seznam ulic města Brna s vývojem jejich pojmenování, jejímiž autory jsou Milena Flodrová, Blažena Galasovská a Jaroslav Vodička, vydala r. 1984 Muzejní a vlastivědná společnost v Brně už ve druhém, doplněném vydání, což svědčí o popularitě i užitečnosti příručky. Přestože autory publikace nejsou lingvisté a příručka je koncipována především pro matriční a administrativní pracovníky, stojí za zamyšlení i z jazykovědného hlediska, neboť se dotýká živých otázek jazykové kultury.
Kniha je opatřena úvodem, který stručně (možná až příliš) referuje o vývoji brněnského území, o způsobu administrace města a o zásadách označování ulic. Vlastní seznam ulic je uspořádán abecedně. Se vzácnou důkladností, ale i stálým zřením k přehlednosti a praktičnosti, jsou v seznamu zahrnuty všechny názvy zaniklé (kromě těch, jejichž identifikace s některou z dnes existujících komunikací je nemožná) i současné. U zaniklých jsou pouze odkazy k současným názvům a u současných je kromě výkladu o motivaci pojmenování i chronologický přehled vývoje názvu od nejstarších dob, pečlivě odrážející i změny ryze formálního charakteru (např. tu skutečnost, že v době Rakousko-Uherska byly oficiální názvy německé s užívanou variantou českou, za tzv. 1. republiky byla oficiální varianta česká a užívaly se i varianty německé, v době okupace byly úřední názvy německo-české s předností německé verze apod.). Pro úplnost je připojen i rej[89]střík zaniklých názvů, vysvětlující motivaci dnes uz neexistujících pojmenování.
Není divu, že v díle tak náročném na přesnost, úplnost a vzájemné sladění odkazů se objevují i drobné nedostatky. V uspořádání hlavního seznamu a pomocného rejstříku je např. jistá koncepční nejednotnost: Zatímco obecná označení typu náměstí, třída, návrší jsou pro abecední řazení chápána jako součást názvu, označení ulice pochopitelně nikoliv.[1] V rejstříku zaniklých názvů je další rozpor: Zatímco názvy neobsahující osobní jména jsou řazeny podle doslovného znění v době své oficiální platnosti (tedy i s různými předložkami, dokonce i u opisných a spíše příležitostných latinských označení typu ex opposito monasterii S. Johannis ‚proti klášteru sv. Jana‘), názvy tvořené z osobních jmen jsou zařazeny pod příjmením příslušných osob (tedy např. Andreas-Hofer-Gasse pod Hofer). Pokud jde o tyto koncepční otázky, mohli bychom dokonce uvažovat o tom, zda při náležitém využití škály typografických možností (aby neutrpěla přehlednost) by nebylo účelnější neodtrhovat rejstřík zaniklých názvů od vlastního seznamu všech názvů (seznam názvů zaniklých je tak vlastně v knize dvakrát). Spíše technickou drobností jsou nedostatky ve vzájemném sladění odkazů: např. náměstí Na Helgolandě, zaniklý název dnešního Vaňkova náměstí, nemá v hlavním seznamu svůj odkaz k současnému názvu, ačkoliv německá verze Helgolandplatz tento odkaz řádně má. Tiskovou chybou (nebo snad jde o písařský lapsus calami?) je zřejmě nečekaný tvar ex opposito hortum (!) fratrum minorum[2] ‚proti zahradě menších bratří‘.
Pokud se týká výkladů o motivaci pojmenování, jsou podřízeny ryze praktickým potřebám administrativní praxe a omezeny na minimum. Je ovšem otázka, zda taková koncepce není zbytečným zúžením okruhu možných uživatelů. Z administrativního i matričního hlediska je totiž zcela bezpředmětná informace o tom, že název Měnínská ulice je vyvozen z názvu středověké městské čtvrti, a přitom běžný čtenář by patrně ocenil informaci o tom, že název čtvrti, ulice i městské brány souvisí s městečkem Měnínem jihovýchodně od Brna, dnes zcela bezvýznamným. Bylo by možné jmenovat řadu dalších drobností, které by z publikace učinily praktickou příručku, umožňující široké veřejnosti seznamovat se s kulturně historickým odkazem, který názvy ulic představují. Podrobnější výklad, místy etymologický, místy historický, místy urbanistický, by byl o to cennější, že jediný myslitelný pramen informací podobného druhu, totiž Dějiny města Brna,[3] je zaměřen k obecnějším otázkám [90]a poučení o historii ulic a míst z nich obvykle načerpat nelze. Tak např. u výkladu ulice Kotlářské se čtenář dozví o existenci „někdejší strojírny vyrábějící na konci 19. stol. kotle“, ale uvítal by jistě zmínku o tom, kde na poměrně dlouhé ulici kotlárna stávala a jak dlouho tam byla. Mnoho názvů (např. Královka, Zvonařka) je vyloženo jako „staré místní pojmenování“, aniž je připojeno vysvětlení vzniku takového pojmenování nebo prosté přiznání toho, že původní motivace je nejasná. Řada názvů ulic se mohla stát příležitostí pro výklad názvů brněnských čtvrtí (např. Královopolská, Husovická, Žabovřeská), ale této možnosti nebylo využito. U některých názvů je výklad zaměřen nevhodným směrem. U ulice Polské (v Králově Poli) by uživatel patrně oželel výklad o tom, že Polsko je „slovanský stát na sever od Čech“ a čekal by spíše zmínku o tom, že ulice v Králově Poli jsou vesměs motivovány slovanskou tematikou.
Přílohu publikace tvoří reprodukce tří plánů města, a to z let 1824, 1879 a 1919. Čekali bychom ovšem především podrobný plán současného města, který by umožnil např. zjistit, kde vlastně ležela ulice Kolonie úlehle (s tímto pravopisem!), jediná, která si, jak se zdá, uchovávala pečlivě odstraňované označení kolonie; nic o ní už neví podrobný listový plán z r. 1984.[4] V publikaci natolik precizní by uživatel mezi přílohami patrně ocenil i podrobné plány města ve 14.—19. stol., vypracované O. Vičarem;[5] bez nich je často nemožné orientovat se ve výkladech o tom, jak v současných názvech splývají označení různých částí historické výstavby.
Bylo by jistě možné uvést i další návrhy na doplnění této jinak přesné a pečlivé práce. Uvítali bychom např. bližší informace o tom, kdo a podle jakých zásad rozhodoval a rozhoduje o pojmenování brněnských ulic. Dovídáme se např., že moravské místodržitelství vydalo „24. 5. 1887 výnos, jímž stanoví zásady pro následné zavedení názvů ulic“ a že „zásady shrnuté tehdy do pěti bodů se tak staly základem nové orientace v Brně a jsou v podstatě platné dodnes“.[6] Není však nikde řečeno, jaké jsou to zásady. Ještě na několika místech překvapí jistá vágnost, pokud jde o dříve i nyní platné směrnice a zásady, neboť je v jakémsi protikladu k přesné důslednosti, s níž je sestaven vlastní seznam. Uživatel např. jen podrobným studiem jednotlivých dokladů zjistí, že součástí „řádu pro pojmenování ulic“ z 25. 9. 1946[7] byla zásada jednoslovnosti, neboť k tomuto datu nalezneme změny typu Mezi cestami → Mezicestí, Na luhu → Luh, Antonína Dvořáka → Dvořákova apod.[8]
Přitom zainteresovaného uživatele by určitě zajímalo, kdo a proč rozhodl o některých změnách, právě proto, že „pojmenování ulic není nikdy samoúčelnou a ryze orientací určenou akcí, neboť odráží i myšlení své doby, její politický a ideologický [91]charakter, je tedy zároveň činem vysoce politickým a záležitostí vrcholně odpovědnou“.[9]
Zamysleme se nyní krátce nad otázkami, k nimž nás publikace přivádí, a pokusme se nejprve stručně formulovat postrádané zásady, podle nichž by se pojmenování ulic mělo řídit. Název ulice je zřejmě záležitostí /1/ jazykovou a komunikační, /2/ orientační a administrativní a /3/ kulturní a politickou. Z tohoto trojího účelu také vyplývají tři hlavní skupiny zásad pro pojmenování. Čistě z okolnosti /1/ vyplývá, že název má být v souladu s územ, z okolnosti /1/ i /2/ zároveň plyne, že má být stručný, pokud možno jednoslovný a snadno vyslovitelný, nepůsobící pravopisné nesnáze. Z okolností /1/ a /2/ také vyplývá požadavek stability názvu a jeho jednoznačnosti. Sama okolnost /2/ klade na název ulice ten náročný požadavek, aby jednotlivé městské čtvrti vytvářely celky charakterizované pojmenováními určitého druhu. Konečně kulturně politický cíl pojmenování /3/ vyžaduje volbu názvu, jež by odpovídala těm hodnotám a idejím, které daná doba pokládá za cenné a o nichž předpokládá, že je budou respektovat i příští pokolení.
Materiál shromážděný v publikaci o pojmenováních brněnských ulic ukazuje, že se ne vždy postupovalo podle takových zásad. Z přecenění okolnosti /3/ došlo např. k přejmenování Zelného trhu (tak od 15. stol. do r. 1952!) na náměstí 25. února, ačkoliv takové pojmenování je z praktického komunikačního hlediska téměř neúnosné: při mluveném projevu jde o tři nebo dokonce čtyři ne zrovna krátká slova, při písemném zachycení ruší číselný údaj, který zároveň i přivádí do rozpaků při hledání v abecedních seznamech atd. To platí o každém toponymu tvořeném z data, včetně mnohem starších, jako např. náměstí 28. října (tak od r. 1918). Přílišné přehlížení praktického komunikačního a jazykového aspektu pojmenování má jediný a jednoznačný důsledek: žádný z těchto názvů do běžného úzu nepronikl a zřejmě ani nikdy nepronikne, což svědčí nejen o špatném postupu z hlediska jazykového, ale také o mylném postupu z hlediska ideově politického, neboť název, který není užíván, žádnou ideovou ani politickou funkci samozřejmě neplní. Dnes, po více než čtvrt století oficiální existence oněch názvů, si žádná brněnská žena ráno nepřivstane, aby koupila ovoce na náměstí 25. února, ale aby je koupila na Zelným trhu, rynku, nebo nejraději na Zelňáku, kino Jalta nenajdeme v pasáži na náměstí Družby národů, ale na Dominikánském náměstí (nebo prostě: u nový radnice) a ženy z obvodu Brno 3 odcházejí do porodnice ne na náměstí Sovětských hrdinů, ale všechny prostě na Obilňák. Podceněním zásady /1/ je do jisté míry i pojmenování ulice Renneské: nikdo nevztahuje toto označení někdejší Švancarovy ulice k družebnímu francouzskému městu Rennes (snad i proto, že je poměrně málo příležitostí uvědomit si vztah k tomuto družebnímu městu), a tak by bylo zcela marné chtít prosazovat řádnou výslovnost [‘renska:] místo obecného [‘reneska:]. Zamyslíme-li se dále nad tím, proč je běžně a bez rozpaků užíváno označení náměstí Svobody (tak od r. 1918), kdežto motivačně i jazykově blízký název třída Vítězství (vycházející z náměstí Svobody) [92]ještě dnes zápasí o své právo na existenci se starším označením Masarykova (tak v letech 1918—1939, 1945—1955, 1968—1970), nalezneme vysvětlení opět v porušení zásady /1/. Zatímco název náměstí Svobody je možno užít jednak v plné podobě při spisovném projevu, jednak v neoficiální zkrácené podobě Svoboďák (což je např. v mluvě mládeže základní varianta), pak třída Vítězství vyvolává rozpaky, pokud jde o plnou formu, protože výraz třída je (v protikladu k synonymnímu ulice) pociťován jako výlučný a s hovorovým jazykem neslučitelný, vlastní pojmenování Vítězství je bez obecného označení jako název nepoužitelné a zkrácená forma se od výrazu se sufixem -ství tvoří obtížně.
Okolnost, že řadě nových osobností byly věnovány ulice v již existující starší zástavbě, je často porušením zásady /1/ i /2/. Z jazykově komunikačních důvodů nelze např. nic namítat proti názvu ulice Gagarinova, vzniklému r. 1961 (nejlepším svědectvím o tom je, že se téměř vžil), ale je nutno se ptát, proč bylo zapotřebí dát tento název ulici, která nepřetržitě od 14. stol. nesla název Kobližná a připomínala řemeslníky, kteří pracovali v této části středověkého města? Nebylo by snad účelnější pojmenovávat podle nových osobností nově vznikající objekty? Vždyť by to výrazně přispělo k orientaci ve městě a názvy ulic by tvořily přirozený, v soustředných vlnách se vyvíjející organismus, vypovídající ledacos o vývoji města! V r. 1961, kdy padlo rozhodnutí o změně názvu stabilizovaného více než půltisíciletým územ, vznikaly přece veliké sídlištní třídy, jejichž výstavbou se ještě dnes leckdy chlubíme. Bylo by přece nasnadě očekávat, že Zelný trh bude jedno z historických náměstí, Palackého třída bude jedna z hlavních ulic blízko středu města se zástavbou z přelomu století a Gagarinova bude některá z nových tříd v zástavbě z šedesátých let. Porušením zásady /2/ je i existence podobných názvů v nejrůznějších částech města, např. Vinařického — Vinařská — Viniční — Vinohradská — Vinohrady. Sem také patří nevhodné umísťování nových názvů, které svým charakterem odpovídají spíše jiné čtvrti. Je např. otázka, zda při pojmenování ulic podle sovětských republik v sídlišti Bohunice nebylo lépe vyhnout se slovanským republikám (Běloruská, Ukrajinská) s ohledem na to, že jména slovanských národů byla vzata jako motivace názvů ulic v Králově Poli (Ruská, Bulharská).
Všechny tyto otázky jsou stále pociťovány jako aktuální, a to nejen v Brně. Jsme např. svědky toho, že při pojmenování názvů stanic na trasách[10] pražského metra se objevují námitky proti porušování úzu i praktického orientačního hlediska.[11]
Při procházení příručky o brněnských názvech ulic si možná s překvapením uvědomíme, že je to vlastně poprvé, co se veřejnost seznamuje s motivací pojmenování řady ulic, jejichž názvy zůstávaly zcela neprůhledné, přestože měly plnit kulturně [93]politickou funkci (např. Kšírova, Boženy Antonínové apod.). Jestliže došlo např. r. 1964 k „přejmenování“ ulice Trávníčkovy po geometru Josefu Trávníčkovi na Trávníčkovu po bohemistovi Františku Trávníčkovi, pak je otázka, kde se veřejnost mohla seznámit s tímto kulturně politickým aktem před publikací příručky o brněnských názvech ulic.[12]
Autoři publikace tedy vytvořili užitečné dílo, které svádí k zamyšlení. Snad by nás mohlo vést i k tomu, abychom pojmenování ulic a částí měst chápali jako společenskou záležitost, k níž mají mít budoucí uživatelé, tj. obyvatelé města, možnost se vyjádřit dříve, než se název objeví na domovních tabulkách. Chápe-li se úzus už delší dobu jako jedno z určujících kritérií pro včlenění toho či onoho výrazu do českého lexika, pak nebude jistě na škodu respektovat tento úzus i u městských toponym, nebrání-li tomu nějaký věcný důvod. Názornou ilustrací je zpráva tiskové agentury Novosti v Rudém právu ze 14. 10. 1986 o názvech moskevských ulic. Dovídáme se, že „v třicátých až šedesátých letech byly změněny názvy mnoha moskevských ulic a míst. Jak ukázal čas, nedělalo se to vždy promyšleně, zvláště v těch případech, kdy se přejmenování týkalo ulic, jejichž názvy vznikaly historicky a staly se svým způsobem vizitkami města.“ Proto, jak se uvádí dále, „výkonný výbor moskevského sovětu s ohledem na přání veřejnosti vyjádřená v tisku, dopisech XXVII. sjezdu KSSS, moskevskému městskému výboru KSSS a komisi výkonného výboru moskevského sovětu pro pojmenování ulic rozhodl obnovit některé staré názvy ulic.“[13] K nim patří např. ulice Metrostrojevskaja, která se dnes vrací k názvu Ostoženka, úředně zrušenému ve 30. letech. Co se skrývá za touto úřední změnou? Prosté přiznání skutečnosti, že to, co mělo uctívat památku stavitelů moskevského metra, existovalo půl století jen a jen na papíře. Jinak by totiž sotva stálo za to, vracet se po padesáti letech ke starému názvu.
[1] Tento postup je sice v souladu se zásadou prosazovanou F. Trávníčkem (který pokládal označení ulice za věcné určení, kdežto jiná označení včetně synonymního třída za součást názvu), ale přesto ne dost opodstatněnou: struktura názvů typu Leninova ulice je přesně táž jako struktura názvu Leninova třída a oba jsou také chápány jako synonymní do té míry, že si mluvčí ani neuvědomují, která z těchto variant je u příslušné komunikace oficiální.
[2] M. Flodrová — B. Galasovská — J. Vodička, Seznam ulic města Brna s vývojem jejich pojmenování, 2. vyd., Brno 1984, s. 111, 210.
[3] Brno 1969—1973.
[4] Brno, plán města 1:15000, 1. vyd., Praha 1984. Tento plán vyšel zároveň se Seznamem ulic města Brna, a může tedy být užíván jako jeho doplnění.
[5] Tyto Vičarovy plány byly již dříve publikovány jako příloha zmíněné monografie Dějiny města Brna, díl 1., Brno 1969, příl. plán 1—4, 6—7.
[8] Šlo o zásadu P. Váši a F. Trávníčka, uplatněnou na území města Brna důsledněji než jinde s cílem předejít pravopisným nesnázím při psaní velkých písmen ve spojeních typu ulice Pod strání, bydlet pod Strání apod.
[10] K tomuto způsobu uplatnění slova trasa se vyjadřuje D. Šlosar, Jazyčník, Praha 1985, s. 43—44. Upozorňuje, že jde o nový rusismus, neboť české trasa znamená ‚vytyčený směr komunikace‘, kdežto pro samotnou komunikaci i s příslušenstvím, zvláště komunikaci kolejovou, existuje slovo trať. Proto také při dopravě železnicí přestupujeme na jinou trať, kdežto v metru se zavádí v témže smyslu na jinou trasu. — Srov. recenzi v NŘ 69, 1986, s. 150n.
[11] Srov. např. stanice: Hradčanská na Špejcharu, Malostranská na Klárově, Moskevská u Anděla.
[12] Dokumentace tohoto druhu byla dosud shromažďována pouze v archívech Městského národního výboru v Brně; pro budoucnost se chystá vyvěšení uličních tabulek, zveřejňujících základní údaje o osobách, jejichž jména jednotlivé ulice nesou.
[13] Ulice uchovávají historii, Rudé právo 67, 1986, č. 242, 14. 10. 1983, s. 6.
Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 88-93
Předchozí Eva Pokorná: K druhému vydání knížky o rodných jménech
Následující Oľga Schulzová: Publikace o mluvení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1