Znamená vokál pouze ‚samohlásku‘?

Libuše Čižmárová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V jazykové poradně jsme se setkali s dotazem, zda je správné, aby se slova vokál v hudební literatuře užívalo ve významu ‚zpěv‘; ve slovnících totiž tento význam uveden není. Tazatel byl toho názoru, že jde o slovo slangové, které do spisovného jazyka nepatří, a proto by se mu autoři textů v hudebních časopisech, na gramofonových deskách i v rozhlase a v televizi měli vyhýbat.

Slovo vokál je v našich slovnících skutečně uvedeno pouze ve významu ‚samohláska‘. Jako hudební termín dosud ve slovnících zachyceno není, ale běžně se ho v hudebním názvosloví užívá s významem ‚hlasový projev zpravidla doprovázený hrou na nástroje‘, kdežto zpěvem rozumíme obvykle ‚zpívaný text‘. [51]Typickým příkladem užití slova vokál v tomto významu je citát z publikace L. Dorůžky:[1] „Tvorba britského kvartetu Queen je postavena na vypjatém vokálu Fredieho Mercuryho…“ Zde totiž nejde o zpěv v tradičním slova smyslu, ale zpravidla o různé hlasové improvizace a variace beze slov, popř. i v kombinaci se zpívaným textem. Může jít o projev sólový, stejně tak jako doprovodný.

Pokud jde o sémantické vymezení obou pojmů, jde patrně o průnik dvou sémantických polí. U zpěvu se primárně předpokládá přítomnost textu (i když není vždy nutná, např. u melodie zpívané na slabiku la nebo — přeneseně — u ptačího zpěvu), u vokálu je přítomnost textu sekundární. Zpěv je především ‚zpívání‘, tedy aktivita, produkce lidského hlasu, teprve později též produkt, tj. ‚píseň‘, např. církevní zpěvy, příp. ‚báseň‘ nebo ‚část básně‘. Vokál je pak především zvukový fenomén reprezentovaný lidským hlasem, aktem zpěvu. Vokál lze vyrobit synteticky, zpěv nikoliv. Také tzv. brumendo je vokál, ne zpěv. V opeře zase mluvíme o zpěvu, ne o vokálu.

A co má vokál ‚hudební hlasový projev‘ společného s vokálem ‚samohláskou‘? K zodpovězení této otázky je nutné podívat se na historii vzniku slova. Slovo vocalis znamenalo v latině /1/ příd. jm. ‚zvučící, zvučný, znějící, znělý, zpěvný‘ (je odvozeno od slova vox ‚hlas, zvuk, tón‘), /2/ podst. jm. ‚samohláska‘ (tj. hláska, při níž zaznívá tón). Význam /2/ je druhotný, příd. jm. se substantivizovalo a specializovalo. Vidíme tedy, že už v latině došlo u tohoto slova k rozdvojení významu.

Ve spisovné češtině existuje několik odvozenin od základu vokál, týkajících se obou významových oblastí: jednak samohlásky, jednak zpěvu (či hlasového projevu). Někdy jde o slova dvojznačná, někdy se oba významy prolínají. Např. příd. jm. vokální znamená podle SSJČ[2] ‚týkající se zpěvu‘. Jestliže však vyjdeme z výše uvedeného významu slova vokál, pak vokální znamená spíše ‚týkající se hlasového projevu, tedy vokálu‘. Spojení vokální harmonie[3] je termín lingvistický a vztahuje se ke slovu vokál ‚samohláska‘. Spojení vokální hudba je v SSJČ definováno jako „hudba s převahou zpěvu (proloženo aut.)“, v IES[4] však už jako „hudba určená k sólovému nebo sborovému provedení lidskými hlasy (proloženo aut.), a to buď bez doprovodu, nebo s doprovodem nástrojů“. Je zajímavé, že už Jungmann[5] uvádí spojení musika vokalná a příd. jm. vokálný zde vykládá jako ‚hlasový‘, což je blízko dnešnímu chápání slova vokál. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby[6] má u hesla vokální skupiny tento výklad: „Shrnující označení pro různorodé vokální formace působící v oblasti non[52]artificiální hudby[7] a používané zde častěji namísto tradičního termínu sbor“. K odlišení názvů sbor a vokální skupina tu jistě nedošlo jen ze snahy o novost, netradičnost vyjádření, ale především z pochopení jemné odlišnosti mezi sborem založeným obvykle na tradičním zpěvu a vokální skupinou založenou na vokálu.

Další odvozenina vokalizace znamená podle SSJČ nejen termín z oblasti jazykovědy, ‚změnu nějaké hlásky v samohlásku‘ nebo ‚vkládání samohlásky mezi souhlásky‘ (jindy též ‚soubor samohlásek, které se v semitských jazycích obyčejně neoznačují‘[8]), ale také v hudební teorii ‚správné tvoření samohlásek při zpěvu‘. Podobně vokalíza je ‚melodie zpívaná jen na samohlásky‘; tady opět vidíme stýkání obou významu. Slovo vokalista se týká pouze hudby, znamená ‚zpěvák, zejména chrámový‘, slovo vokalismus zase pouze jazyka, znamená ‚soustavu samohlásek‘. Podobně i v němčině der Vokal je ‚samohláska‘, ale die Vokalisation znamená též (vedle jazykových významů jako v češtině) i ‚zpěv beze slov‘. Také výrazy der Vokalist a die Vokalise mají stejné významy jako v češtině, existuje zde i složenina die Vokalmusik ‚vokální hudba‘. Tyto shody jsou pochopitelné; česká hudební terminologie se vyvíjela v těsné spojitosti s německou.

Na přejetí slova vokál ve sledovaném významu do češtiny však neměla vliv němčina, i když jí snad částečně vděčíme za předpoklady, které se v češtině pro přejetí slova vytvořily. V oblasti současné populární hudby zaujímají už dlouho významné místo anglicky mluvící země, proto i anglická hudební terminologie proniká do jiných jazyků. Slovo vocal je v angličtině příd. jm. nejen s významem ‚znělý‘ nebo ‚samohláskový‘ (vedle vocalic), ale též s významem ‚hlasový, vokální (ve spojení vokální hudba), naplněný hlasem, zvuky‘. Může zde však fungovat i jako podst. jm., a to opět nejen s významem ‚samohláska‘, ale také ve významu týkajícím se hudby, srov. opět citát z výše uvedené Encyklopedie: „Interpretační praxe … přinesla také soubory orientované převážně na doprovodnou funkci (tzv. background vocal) (= ‚hlas, zvuk v pozadí‘, pozn. aut.) rozšiřující zvukové a barevné možnosti standardních instrumentálních seskupení“. Je tedy zřejmé, že uvedené slovo se do češtiny dostalo prostřednictvím angličtiny. Protože v češtině už zdomácněla „slova odvozená“ (ta k nám pronikla už dávno, z italštiny a latiny většinou asi prostřednictvím němčiny), přejetí „slova základového“ jen zaplní mezeru, která v této sémantické skupině v češtině dosud byla.

Závěrem tedy shrňme, že slovo vokál ‚hudební hlasový projev‘ sice zatím není v našich slovnících uváděno, avšak vzhledem k zdomácnělým odvozeninám, k mezinárodnímu kontextu i k výskytu v současné hudební literatuře by bylo vhodné přijmout je za spisovné jako součást hudební terminologie.

---

[1] L. Dorůžka, Panoráma populární hudby 1918—1978 aneb Nevšední písničkáři všedních dní, Praha 1981, s. 178.

[2] Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1071, s. 132.

[3] Srov. A. Erhart, Základy jazykovědy, Praha 1984, s. 60.

[4] Ilustrovaný encyklopedický slovník 3, Praha 1982, s. 799.

[5] J. Jungmann, Slovník česko-německý V, Praha 1839, s. 155.

[6] A. Matzner, I. Poledňák, I. Wasserberger, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Praha 1983, s. 356.

[7] Nonartificiální hudba je pracovní označení pro ‚lehkou‘, ‚zábavnou‘, ‚populární‘ nebo ‚spotřební‘ hudbu na rozdíl od hudby ‚vážné‘, ‚umělecké‘; patří sem např. hudba dechových kapel, moderní taneční hudba, kabaretní písně, trampské písně, jazz, beat, folk song, angažované písně atd. Srov. d. cit. v pozn. 6, s. 293n.

[8] V. Krupka, J. Genzor, L. Drozdík, Jazyky sveta, Bratislava 1983, s. 434.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 50-52

Předchozí Ludmila Švestková: Lechovat, lichovat; lícha, líha

Následující Petr Nejedlý: Live nahrávka