Časopis Naše řeč
en cz

Lechovat, lichovat; lícha, líha

Ludmila Švestková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Při dnešní modernizaci zemědělství nás nijak nepřekvapí, že se zapomínají staré nářeční výrazy jako právě sloveso lechovat, které v jihozápadních Čechách znamenalo ‚označovat okraje osetého pruhu pole slámou nebo větvičkami‘. Lechovalo se při ručním setí obilí (později i za secím strojem), aby rozsévač nesil dvakrát na stejném místě. Případně někde vyznačovali nohou čáru do země. Odtud snad vzešla přezdívka le[49]chovák pro toho, kdo táhne jednou nohu za sebou.[1]

Jinde v Čechách a na západní Moravě se ve stejném významu užívalo slovesa lichovat, ještě zrejměji odvozeného od výrazu lícha (stč. lécha), tj. pruh pole o šíři jednoho rozhození zrna rozsévačem (asi čtyři kroky do šířky).[2]

S poněkud odlišným významem slova líchovat (i líchat a líhovat) se setkáme v některých jiných nářečních dokladech a slovnících. U Jungmanna znamená líchovat nebo líchat: „brázdami líchy naznamenati, aby rozsevač semeno na vedlejší líchu nepřehodil. (Das Beet beim Säen bezeichnen.) Pospěš si a čerstvě to zlíchej, bych mohl síti. Us.“[3] Líchovalo se tedy ještě před setím a vyoraná brázda (někde nazývaná lícha) měla případně funkci hranice záhonu. Slovník J. F. Šumavského (Praha 1851) tu překládá sloveso lichuji (et líhuju) ‚breite Beete machen‘, tj. dělat široké záhony, kdežto líchám: ‚das Beet beim Säen bezeichnen‘ a konečně lehu, lehuju — ‚Säezeichen machen‘ (označovat záhony při setí, dělat znamení pro setbu).

Líchování vyoranou brázdou lze tedy chápat jako oddělování jednotlivých částí pozemku hlubší brázdou (líchou), která má vlastně funkci hranice při dělení na menší části, nazývané pak také líchy.[4]

Toto staré, všeslovanské slovo dokládá Klaretův Glosář jednak v kapitole o setbě, jednak v plurálové formě lechy poblíže slov jako šachovnice; zdá se tedy, že bylo odedávna vícevýznamové.[5]

I v pozdějších dobách se pak setkáváme s líchou jak při obdělávání polí (‚míra při setí‘, ‚zoraná plocha mezi hlubšími brázdami‘, ‚úzký záhon‘), tak i při dělení pozemků a lesů. Zde jde již o posun jejich specifického užití. O rozdělování obecních pozemků na líchy či líhy se dočteme nejen u Bartoše (d. c. v pozn. 2), ale i v dalších nářečních dokladech, zejména při vysvětlování jmen tratí (polí, luk a lesů), např. Na líchách, Na líhách apod. Většinou jde právě o úzké, protáhlé pásy pozemků, které obec pronajímala.

Slovo lícha se, jak už i z předchozího odstavce vyplývá, někdy vyskytuje spolu s podobou líha. Patrně tu jde o dvě od původu různá slova, která se časem významově sblížila a namnoze i zaměňovala. Pokud se tato slova v minulosti přesněji rozlišovala (což se pokoušely postihnout slovníkové definice),[6] označovala lícha ‚pruh pole osetého při jednom, popř. dvojitém projití rozsévače — tedy o šíři 4, popř. 8 kroků‘, kdežto líha (li[50]ha) ‚širší záhon pole, oddělený hlubší brázdou (rozorem)‘ — zpravidla asi 20 brázd široký. Hlubší hraniční brázdy měly zřejmě i funkci odvodňování. Takový byl ještě i nedávný úzus v Podještědí.[7]

Výstižně charakterizoval uvedený rozdíl devadesátiletý rolník (Sedlčany 1959): Lícha je to, co se jedním rozmachem ručně zaseje, líhy však jsou různě široké podle povahy pole.“ Lze snad předpokládat, že v oblastech, kde bylo třeba dělat užší líhy, splývaly významy obou slov a nebylo nutno je lišit. Např. na Krumlovsku pravil (r. 1953) hospodář: „Na tomle kruntě mušime dělat ouský líhy, je tu dost mokro.“[8] Tento doklad nám znovu připomíná již zmíněnou funkci líchy, a to brázdy pro odtok dešťových přívalů. Možná, že k záměnám líchy a líhy na polích přispěla i určitá podobnost se slovem liha (liz), které Jungmannův slovník vysvětluje jako „znamení na stromu odseknutím kusu kory udělané. Jak oběh mízy počne, ta stružka, která se v lesní řeči jmenuje liz, či liha (Lache) se naplní pryskyřičnou mízou. Um. les.“ (s. 325). U obou slov jde totiž o stružku — brázdu, kterou něco odtéká (pryskyřice — voda z dešťů). A ještě jednu závažnou funkci má liha s líhou (líchou) společnou: obě představují vymezující hranice. V případě lihy (líhy) doložením ze staré češtiny šlo přímo o hraniční znamení na stromech.[9]

V širším soudobém úzu je tu už ovšem známo pouze slovo lícha. Příruční slovník je definuje v první řadě ještě jako „úzký pruh, úzký záhon pole, nejčastěji jak se dohodilo obilí při ručním setí“ a v básnickém smyslu pak jako „pole a role vůbec“.[10] Podobně je ve Slovníku spisovného jazyka českého[11] toto slovo definováno jako „úzký pruh pole, dříve též záhon“, neuvádí se však již jeho význam při setí a slovo samo je tu označeno jako zastaralé; na básnickém smyslu se však oba slovníky shodují. Slovník spisovné češtiny (Praha 1978) je při své stručnosti neuvádí vůbec.

Dnes je pro nás slovo lícha opravdu výrazem zejména knižním, básnickým; používá se hlavně v archaických frázích jako např. obdělávat otcovskou líchu.


[1] F. Teplý, rkp. z Volyňska; odtud i J. Fiala: lechovati — při setí klásti znamení (Český lid 13, 1924, s. 124).

[2] F. Bartoš, Dialektologie moravská I, Brno 1886, s. 306; týž, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, s. 184. Podobně význam slova vymezují i jiní autoři.

[3] J. Jungmann, Slovník česko-německý II, Praha 1836, s. 326.

[4] Srov. etymologické výklady ve slovnících: J. Holub — F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 206; A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa 1957, s. 292n; V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 19682, s. 332 (Za východisko tu V. Machek považuje slovní kořen leis- ‚jíti‘, v německém Gleise přešel význam ‚chod‘ též v ‚stopu chodu, kolej‘.)

[5] V. Flajšhans, Klaret a jeho družina, Praha 1926, Glosář, s. 133 (Prix lecha); s. 184 (Offens lechi).

[6] Tak např. J. F. Šumavský překládá výraz líha ‚ein grosses Beet‘, kdežto lícha (et líha) ‚ein breites Ackerbeet, ein halbes Beet‘.

[7] Líha je přez dvaceť brázd část pole. J. Š. Kubín, Ještěd, rkp. v Archívu lidového jazyka ČSAV, s. 213.

[8] Oba doklady z Archívu lidového jazyka (dopisovatelé).

[9] V. Brandl, Glossarium, Brno 1876, s. 134, heslo L(í)ha (der Einschnitt in die Bäume als Gränzzeichen).

[10] Příruční slovník jazyka českého II, Praha 1937—38, s. 588n.

[11] Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 1111.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 48-50

Předchozí Antonín Müller: Vrtač, nebo vrtař na souřadnicových vrtačkách?

Následující Libuše Čižmárová: Znamená vokál pouze ‚samohlásku‘?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1