Ivana Svobodová
[Short articles]
-
V souvislosti s přestavbou měst nebo s opravami komunikačních sítí dochází ke změnám v trasách hromadných dopravních prostředků. K takovéto změně došlo v jednom krajském městě a v tamních novinách jsme si mohli přečíst článek o nových trasách a o novém staničení autobusů. Jedna pozorná pisatelka se pozastavila nad slovem staničení a ptala se nás, zda je to slovo správně utvořené a významově vhodné, nebo zda jde o neoprávněný, nevhodný novotvar.
Nahlédneme-li např. do Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) nebo do Technického naučného slovníku (2. vyd., Praha 1981—85), zjistíme, že slovo staničení v češtině existuje. Jde o dějové podst. jm., které je odvozeno od slovesa staničit. Toto sloveso i jeho odvozené podst. jm. patří mezi odborné termíny. Vyjadřuje se jimi rozdělování železniční tratě, silnice nebo vodního toku na vzdálenosti po 100 m nebo 1000 m průběžně od jejich počátku do jejich konce, a to pomocí mezníků, kamenů, tabulí apod. Označení vzdáleností bývá zaznamenáno na plánech a v projektech. Staničit a staničení jsou tedy slova s přesně vymezeným významem a jen v tomto významu by se jich mělo užívat.
Při změnách v městské hromadné dopravě však nejde o rozdělení a vyznačení nové trasy uvedeným způsobem. Jde o stanovení a zároveň pojmenování míst, kde budou na zvolené trase dopravní prostředky zastavovat. Pro označení míst nástupu a výstupu cestujících jsou proto vhodnější výrazy stanice či zastávky.
Slovo staničení součástí české slovní zásoby tedy je. Je to dopravní termín, který by se neměl zaměňovat se slovy stanice a zastávka a mechanicky přenášet do novinových článků nebo do zpráv určených širší veřejnosti, protože tam jde především o srozumitelnost.[1]
[1] Srov. A. Tejnor, K jazyku novin, NŘ 49, 1966, s. 241—242.
Naše řeč, volume 69 (1986), issue 5, p. 272
Previous Věra Vlková: K užívání přídavného jména stávající
Next Běla Poštolková: Naše řeč před 70 lety