Z našich časopisů

Red. (= Redakce), B. Hk. (= Bohuslav Havránek)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Staroslovanu (v č. 9. a 10.—11., ze dne 17. dubna a 8. května) jsme čtli výklad prof. Oldřicha Seykory o otázce po pravosti Královédvorského rukopisu, jejž učinil 14. března ve schůzi »Společnosti přátel staroslovanských památek«. Nehodláme se do této otázky podrobněji dávati, jednak proto, že to je otázka ležící mimo naše vlastní úkoly, jednak proto, že by to bylo zbytečné; kdo ještě dnes věří, že tento rukopis pochází z 15. stol. nebo dokonce z nedosti určité doby starší, toho opravdu nepřesvědčí nikdo, že to není pravda. Ale máme za svou povinnost i za své právo, říci svým čtenářům, co my o té věci soudíme; již proto, že nám jeden z nich měl za zlé, když jsme počátkem r. 1918 k stému výročí »nalezení« Rukopisu vytiskli Frintův článek »Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč«.

Nevěříme v pravost rukopisu Královédvorského, protože v ni nevěří znalci písma, jaké mají české rukopisy z doby, do které se klade, a protože jsme měli příležitost viděti promítané zvětšené obrazy RKého i rukopisů pravých, z nichž jsme poznali, že písmo RKého není psáno rukou v písmě starém zběhlou, nýbrž kresleno, malováno rukou nejistou. Nevěříme, že by chemie dnes mohla pravost RKého dokázati; RK., i pochází-li z 19. stol., je starý přes 100 let, a kdo by chtěl chemickým rozborem zkoušeti jeho pravost, musil by zkoušeti jeho písmo dnes a připraviti jiný rukopis, psaný na pergameně co možná stejném a stejným inkoustem, a tento rukopis by musil býti chován podobně, jako byl chován RK., a teprv za 100 let by snad bylo lze o výsledku nějaké zkoušky mluviti. A nevěříme v pravost RKého, protože víme z prací Gebauerových a trochu také z práce své, jak stará čeština vypadala; před sto lety nevěděl ani Dobrovský vše to, co víme dnes my (a bylo by hanbou české filologie, kdyby nebyla za sto let pokročila), neřku-li lidé, jejichž dílem je RK., a proto nalézá český filolog dnešní v každé řádce RKého důkazy, že jej psal někdo, kdo myslil, že píše staročesky, ale dnes by při zkoušce ze staré češtiny neobstál.

[210]V tomto přesvědčení nás výklad Seykorův nezviklal. Pomysleme si, že by někdo chtěl udati kolkovanou bankovku, na níž by druhý viděl na př. 20 známek padělanosti; přijal by kdo tuto bankovku, kdyby se ukázalo, že z těch 20 známek 2 nepřesvědčují? Anebo by stál někdo před porotou pro vraždu a žaloba by na něj shledala na př., že již před 10 lety někoho ranil, a kdo ví co jiného; uznali bychom jej za nevinna, kdyby obhájce dokázal, že něco, o čem žaloba vypravuje, není pravda? Koho přesvědčuje Seykorova obrana, měl by si ji srovnati s Gebauerovou žalobou, s »Poučením« z r. 1888, s replikou na Flajšhansovy výklady v Listech filol. z r. 1896; viděl by, jak nepatrného zlomečku Gebauerových výtek se Seykora dotýká, viděl by, jak Gebauer sám liší chyby nepochybné, jichž nedovede srovnati s pravostí RKého, od věcí méně rozhodných, od zvláštností zvětšujících jen podezření (doufáme, o tom že prof. Seykora 14. března svým posluchačům něco řekl), viděl by, jak se Seykora ohání věcmi v skutku bezvýznamnými. Byl by zázrak, kdyby podrobné studium známých památek, kdyby každý nově nalezený nebo nově prostudovaný rukopis nerozmnožoval našich posavadních vědomostí o starém jazyce, kdybychom nenalézali i věci v rukopisech pravých, nad kterými se ještě Gebauer pozastavoval, pokud je znal jen z RKého; jazykovými pochybnostmi o RKém by mohl otřásti teprv rukopis, ovšem že pravý, který by vyvrátil základní námitky Gebauerovy (takový objev by ovšem znamenal, že buď jsou padělky všecky rukopisy, jež jsme posud měli za pravé, anebo že byla stará čeština v kusech velmi podstatných dvojí). A ubude-li jedna nebo druhá z námitek Gebauerových, nachází česká filologie námitky nové; sami bychom dovedli ledačím přispěti, kdyby bylo třeba.

Ledacos bychom mohli uvésti i proti způsobu, jak Seykora vykládá o svých námitkách. Co na př. plyne z toho, že psané rzye, což obyčejně znamená řě, může znamenati také rzě (skrzye = skrzě, skrze) nebo ržě, ržie (drzye = držie)? Jak pak vůbec měl písař RKého tyto hláskové skupiny jinak napsati? Je-li »pohýbati něco« (místo něčím) latinismus (což ostatně Gebauer sám dávno napsal), je to skutečnou omluvou chyby RKého, památky přece původní a podle mínění vyznavačů její pravosti tak národní? Co se týká 4. pádů jako hada rádi bychom byli čtli, co soudí Seykora o naší poznámce III, 58. Tvar dajú místo dadie je Seykorovi tvar »moravský«, jako vůbec Morava je beránek, která má stále snímati hříchy RKého. Ale rozdíl mezi dajú (dají) a dadie není krajový, nýbrž časový. I moravská nářečí původně měla dadie (nebo někde snad dadia), a ten tvar se změnil v dajú (dají) teprv působením sloves vzoru dělati. V Čechách první doklady tvaru dají se počínají trousiti od r. 1512, a nevíme, jak [211]bylo na Moravě; odkud ví Seykora, že dajú je tvar »moravský«, možný v době, do níž on klade RK?

Ale řekli jsme již, že není zde místo dokazovati podvrženost RKého (i rukopisu Zelenohorského). Právo, nevěřiti v jejich pravost a ukazovati, kde se nahodí příležitost, jak se liší od skutečných památek staročeských, vyhrazujeme si ovšem i nadále. Quand même. Snad pan Oleg i nás ocejchuje v »Staroslovanu« na podvodníky; útěchou by nám bylo, že bychom se dostali do dobré společnosti.

V Časopise pro moderní filologii a literatury (seš. 2.) pokračuje J. Janko ve svých příspěvcích k českému slovníku etymologickému, o nichž jsme referovali na tomto místě v 1. seš. N. Ř. Ze slov, jichž se až dosud užívá, vykládá především slovo facír (a jeho odvozeninu »facírovat«), jehož základem je něm. sloveso »vacieren« (s výslovností facírn), utvořené z lat. slovesa »vacare«, býti prázdnu, míti volno. Facit je zpodstatnělá 3. os. lat. slovesa »facere« (facit = činí, dělá, t. j. úhrnem); podobné slovo je »deficit«. Obě slova se rozšířila z účetnictví. Facka (klobouk na tři facky, dáti někomu facku) souvisí s lat. slovem »facies« (tvář) a vznikla buď přímo z italského (benátského) slova »fazza« (= facies) anebo za jeho vlivu z lat »facies« (facia). Podobných významů jako v češtině nabylo lat. »facies« i v jiných jazycích; franc. »à dix faces« značí »desítiplochý«, »couvrir laface à quelqu’un« znamená »někoho zpoličkovati«, vulgární citoslovce »face« rovná se významem našemu »bác«. Změtením se slovy »fatka« a »pac« (Batzen) vzniklo rčení »koupiti něco za facku« (lacino). Fáč (fáčovati) má základ v lat. slově »fascia« (obvazek), které velmi záhy vniklo do jazyků germánských; přímým vzorem českého »fáče« je asi středohornoněmecké slovo »fasch«, jehož š se v některých nářečích vyslovovalo jako č. Slovenské slovo fačaráda (= paráda) vzniklo změtením slov »fačáda« a »paráda«. Jiné slovenské slovo »fačko« (= bledočervené víno tarant) má asi základ v lat. »fax, facis« a v utvořeném z něho ital. slově »face«, pochodeň, lesk, bleskot; ze slova »fačko« je asi odvozeno sloveso »fačkovať«, s někým nebo s něčím lehkomyslně zahrávati. Novočeské slovo »fádní« zakládá se na franc. slově »fade« (a to na lat. fatidus, hloupý, nechutný), které již v 18. stol. přešlo do jazyka německého; podle slov jako »noblesse« a p. vzniklo pak podst. jméno »die Fadesse«, které je pramenem čes. »fadesa«.

Red.

 

[212]Jazykověda v Časopise turistů. Bylo by lze se z toho radovati; ale tentokráte by byla větší radost naše, kdyby byla redakce filologický příspěvek 3. čísla letošního ročníku hodila do koše, než když jej otiskla. Jest to článek »Putování Slovanů v starověku starým světem« od Lud. Klepétky (str. 90—97). Pravlast Slovanů prý ležela v severovýchodní Asii; Slované se usadili »v Arabii, v Africe a v Řecku, zváni Pelasgové«. Byli i v Italii a Španělích; Britové byli Slované stejně jako Gallové. Svědky slovanského osídlení jsou jména Skylla (skála), Charybdis (Carbet, Hrbet), mare Tyrrhenum (trhovní moře) atd. Pak odvozuje většinou česká jména osobní a místní takovýmto způsobem za sanskrtu; spojuje stejně nahodile zvukově trochu podobná slova. Na př. jm. Machát se skr. mahán »veliký«; jm. Assmann není slovo německé, ale souvisí se skr. tvarem asmán; jest to ak. pl. zájmena 1. os. atd. Tak lze ovšem dokázati vše na světě; Klepétko spojuje boha Bakcha s tureckým bakšiš a s čes. buchta, bochník. Vypadá to skoro sylvestrovsky, ale více máme trapný, velmi trapný pocit.

Názory své přijal Klepétko od »slavného linguisty ruského Platona Lukaševiče«, o němž čteme v Jagićových Dějinách slovanské filologie na str. 497: »Do své smrti vydával filologické knížky divokého obsahu, svědčící o ne úplně normálním psychickém stavu autorově.«

Divíme se velice neopatrnosti redakce Časopisu turistů, že takovou věc otiskuje.

B. Hk.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 209-212

Předchozí František Trávníček: Příspěvek k mluvě naší sibiřské armády

Následující Banální