Tvary životné a neživotné

Z. (= Josef Zubatý)

[Hovorna]

(pdf)

-

Nejmenovaný čtenář mne upozorňuje na zprávu ve »Sborníku filol.« 4, 362, že podle výkladu O. Seykory v »Českém Slově« 1912 »doklady genitivu-akkusativu u jmen živočišných (hada) jsou již v nejstarších památkách hojnější než tvary typu had«. A ptá se, jak s tím srovnati větu v »N. Ř.« III. 8, že jména zvířat nalézáme v nejstarší době ve 4. pádě obyčejně v tvaru stejném s 1. pádem (had).

Prof. Seykora provedl statistiku těchto tvarů v starých památkách, jejíž výsledek uveřejnil v »Č. Sl.« 1912 (č. 57, 61, 68, 71). Ale není statistika jako statistika: někdy číslo poví více než celá kniha, jindy nepoví vlastně nic. Ukáži to na dvou příkladech, jednom vymyšleném, druhém skutečném.

Dejme tomu, že by někdo spočítal, kolikrát je v českých knihách a časopisech z r. 1918 v 1. p. mn. č. u jmen zvířat tvar životný (-i, -ové), kolikrát tvar neživotný (-y, u měkkých kmenů -ě, -e). Napočítal by tvarů životných snad méně než neživotných. My pamětníci roku 1918 bychom tomu nevěřili a řekli bychom, že se přece obyčejně říká hadi, komáři atd.: ale statistik by nám ukázal, že tvar koně [59]našel velice často, mimo něj několikrát tvar koníčky, ve zprávách o slavných dnech říjnových (29. října v »Právu Lidu), jak »všecky orlíčky byly odstraněny« a zase (3. pros. v »Nár. Listech«), jak »odstraněni byli rakouští orlové«; z nějaké kuchařské knihy by snad měl i doklad hlemýždě (tomu, co na Štědrý den tak pečlivě vyškrabujeme a vyklepáváme ze skořápek, pravý Pražan neříká ani hlemýždi, ani šneci, ba ani hlemýždě, nýbrž, neživotně, »šneky«) atd. Dohromady o něco více, než tvarů jako psi, syslové, komáři atd. Pravdu by měl statistik se svými čísly, ale my také: a naše pravda by byla lepší, protože ty neživotné tvary jsou ve skutečnosti výjimečné, objevují se jen u některých jmen a jinde jen za určitých podmínek, a jsou-li doklady hojnější, je to proto, že o koních náhodou byla častější řeč v čísle množném než o zvířatech jiných.

Spočítal jsem doklady 4. pádů j. č. jmen zvířat v »Řeči pěkné o Bruncvíkovi« podle rukopisu Baworovského. Počítal-li jsem dobře, je tam tvar lva 9krát, kuoň 4krát, vepř 2krát (k tomu životnější tvar 3. p. lvovi 2krát, lvu jednou). Tedy: životný tvar, stejný s 2. pádem, 9krát, o 3krát častěji, než neživotný, stejný s 1. pádem. Smím proto říci, že skladatel této povídky častěji nebo obyčejně užíval tvaru životného? Podle statistiky to je pravda: ale jest také uvážiti, že o lvu je tam stále řeč, a zejména, že lev není jako obyčejný dobytek nebo nějaká zvířecí havěť (Čech 15. stol. lva ve skutečné, zvířecí podobě hrubě neznal), že ten lev v pohádce je velmi činný a samostatný pomocník Bruncvíkův. Také je tam řeč o drakovi: 4. p. náhodou tam doložen není, ale kdyby byl, pranic bych se nedivil, kdyby zněl draka, protože ani drak není zvíře, které by člověk vodil na provázku. A při tom při všem dovedu si pomysliti, že skladatel Bruncvíka obyčejně u jmen zvířat, když mluvil o obyčejných zvířatech, užíval tvaru starého, stejného s 1. pádem. Jinde v starých památkách snad byly v těchto věcech i krajové nebo osobní rozdíly: tak na př. písař cambridgeského rukopisu kroniky Dalimilovy nebo Dalimil sám užíval vůbec tvaru »životného«. To jsou rozdíly, kterých statistika nesmí nedbati: ve výtahu statistiky Seykorovy, uveřejněném v »Č. Sl.«, pohřešujeme však poučení podrobnějšího ve věcech, které v této otázce nejsou bez významu. Již z povídky o Bruncvíkovi vidíme, že se zvíře samostatně a sebevědomě si počínající jevilo starému Čechovi osobným na rozdíl od zvířete obyčejného: skutečný výklad těchto věcí by musil přihlížeti podle toho i k rozdílům na př. mezi bajkou a jinými skladbami, v nichž zvíře vystupuje osobněji než obyčejně, a obyčejnými výklady nebo vypravováním o zvířatech v obvyklém smysle. Snad by se pak změnil výsledek počtů Seykorových, podle nichž v staré češtině životný tvar, dnes všude provedený, byl častější než neživotný: pokud však neznáme takových a jiných podrobností, nelze než spokojiti se povšechným dojmem, jejž si čtenář ze starých památek odnáší, a podle toho dojmu usoudil na př. Gebauer, že tvar 4. p. j. č. jmen živočišných byl v staré době »pravidlem« neživotný.

Kdo by chtěl správně posuzovati poměr mezi životnými a neživotnými tvary jmen zvířecích, nesměl by si nevšimnouti, že i jména předmětů neživých mohou míti ve 4. p. tvar životný. Komu je hřib pouhým předmětem kuchyňským, řekne, že našel »hřib«; kdo má pravý hubařský cit, s láskou a úctou ke králi našich hub, najde [60]»hřiba«. A v staré době možnost, užíti o mrtvé věci tvaru životného, byla větší než dnes (Gebauer 3, 1, 92 a 100). V starých překladech z bible čteme na př. i věty, jako »zdvihnu jej já jako stroma zeleného«, »vizte fíka a všecky stromy«, »přenesl poledního větra«: již Kralická bible na takových místech musí míti tvary neživotné. Jest to jakési zosobňování neživé věci: a podobně lze často pojímati i životné tvary jmen živočišných, podle Gebauera vlastně nepravidelné, jaké se v starých biblích vyskytují podezřele často. I v bajce o předmětech neživých my již sotva položíme tvar životný: Dalimil však mohl vypravovati, jak žáby »byly pně za král (peň za krále) jměly«, u Hájka si lidé »biskupa volili jako žáby špalka«. Ve známé bajce o lišce a džbánu v rukopise Hradeckém je několikrát 4. p. čbána, a protože toto slovo v staré době náhodou není často doloženo, je (touto bajkou) tento tvar častěji doložen než tvar neživotný: směl by z toho kdo souditi, že se po staru říkávalo místo dnešního džbán obyčejně čbána?

Přidávám, že jsem výklady Seykorovy znal sám, protože se týkaly vedle otázek jazykových i otázky pravosti rukopisu Kralodvorského.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 2, s. 58-60

Předchozí S pomocí — pomocí

Následující Dr. František Šelepa: Bolševictví