Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V 1. sešitě VII. roč. Časopisu pro moderní filologii a literatury pokračuje J. Janko ve svých příspěvcích k českému slovníku etymologickému a ukázkou, jak by dnes mohl vypadati podrobný český slovník etymologický se všemi materiáliemi, podává v abecedním pořádku řadu výkladů k slovům začínajícím se literou f. Jsou to většinou slova cizí; vybrána jsou nejen z jazyka spisovného, ale i z nářečí, z vulgární řeči, i z jazyka staršího. Tak slovo fába, které v mluvě zlodějské značí hlad, souvisí se jménem sv. Fabiána (říká se též »pan Fabian se ozývá,« v nářečí val. též »měl Fabiša« a p.), jehož svátek připadá na 20. ledna. Významu »hlad« nabylo slovo »fába« podle výkladu Jankova odtud, že na ten svátek připadají obyčejně kruté mrazy (t. zv. fabiánské zimy), kdy i poctivci je nesnadno vydělati si něco a nasytiti žaludek tím lačnější. Jihoč. slovo fábera, znamenající hocha, který si rád nožem ledaco vyřezává, pochází z latinského »faber«, řemeslník (od[25]tud i osobní jména »Faber, Fabera«). Z francouzského slova »pavillon« vzniklo prostřednictvím německým slovo fabión n. fabian, názděnek okolo stropu, aby strop nečinil koutu, nebo kabřinec. Moravské slovo fabiš, které znamená hlupáka a vyskytuje se též jako jméno vlastní, souvisí podle Jankova výkladu se zlodějskými výrazy »fába, fabiš, fabián« a významu »hlupák« nabylo tím postupem, že zloděj trpící hlad (= fábiš) je zloděj špatný, hlupák. Oporou tohoto mínění jest i vulgární rčení »udělati si z někoho fabiána«t míti ho za blázna. Slovo fábor má základ v latinisovaném tvaru něm. »Favor«, který pochází z francouzského »faveur«; »faveurs« (původem = lat. »favor«, přízeň) byly stuhy, zvl. úzké, hedvábné, avšak i jiné předměty, které rytíři v turnaji vítěznému darovávala jeho dáma na znamení přízně; faveury nosil rytíř obyčejně na přílbě nebo na pravém rameni. Základem slova »fabrika« je latinské slovo »fabrica«, dílna; zajímavé jest, že slova »fabrikant, -ka« značila dříve (na Valašsku dosud) dělníka a dělnici ve fabrice, nikoli továrníka jako dnes. Vlastní jména Fác, Fácek jsou obměnou jména »Bonifác«, právě tak jako italské »Fazio« a něm. »Watzel.« Jihomoravské slovo facák, prsten, prstýnek, značilo původně silný prsten na »fácnutí« (t. j. udeření), jaké se nosily kolem r. 1850; jeho základ je týž jako v slově »facka.« Italského původu je slovo facalít (také faculík, fačalík a p.), šáteček, zvláště kapesní (slovensky ručník); bylo utvořeno z italského zdrobnělého slova »fazzoletto«, které vzniklo asi křížením něm. »vetzele« (zdrobn. »Fetzen«, útržek látky) s latinským »facies« (tvář) a značilo šáteček na utírání potu.

V 5. sešitě 46. roč. Listů filologických upozorňuje K. Skála na obdobu, kterou má t. zv. pravidlo jerové v dnešní francouzské výslovnosti polohlasných e v řadě slabik po sobě následujících. Tyto polohlásky, zvané jery, začaly se totiž v slovanských jazycích brzo vytráceti, a to dílem mizejíce beze stopy, dílem ustupujíce samohláskám plným, v češtině samohlásce e. V češtině se projevilo v tomto dvojím způsobu jich zanikání v jistých dobových mezích pravidlo skoro až matematicky přesné a mechanické, že totiž polohlásky jerové v slabikách lichých od konce počítajíc zanikaly bez náhrady, v slabikách sudých byly pak nahrazovány samohláskou e. To je základ tak zvaného pohybného e, které v různých tvarech a spojeních téhož slova může se objevovati na místech různých. Proto na př. za; pův. tvar d’ n’ (v němž znaménkem ’ označujeme polohlásku jerovou) máme nyní den, 2. p. d’ne, dne, s předložkami v’ d’ n’, v den, v’ d’ne, ve dne; p’s’ se změnilo v pes, 2. p. p’sa v psa, 7. p. p’s’m’ ve tvar psem; s předložkou s’p’m’ se psem; ze š’v’ je šev, ze š’v’c’ je švec, ale 2 p. š’v’ca je ševca, ševce atd. V tom je také důvod t. zv. vokalisování předložek, o němž je zmínka v Hovorně tohoto sešitu na str. 29.

[26]Toto pravidlo, které svou mechanickou pravidelností budilo podiv, bylo různě vykládáno. Nejpravděpodobnějším se zdá výklad, že zanikáním polohlásek jerových vznikaly skupiny hláskové, které si svou obtížnou výslovností vynucovaly na určitých místech vyslovování samohlásek plných a že určité typy, vzory takto vznikající působily pak i na zanikání a nahrazování jerů v slovech jiných. Podporou mohla býti při tom i snaha nahrazovati zánik slabiky (po vypadlém jeru) zesílením slabiky předcházející, neboť koncové jery asi zanikaly nejsnáze.

Podobný zákon se jeví i v dnešní výslovnosti francouzské. Vyskytne-li se v jednom anebo v několika slovech několik polohlasných e po sobě, vysloví se zpravidla první, třetí, páté e (od začátku počítajíc) a zaniká e druhé, čtvrté a šesté; na př. věta »je ne te le demande pas« zní »ženlelmandpa« (řidčeji, je-li totiž na začátku »ce, ne«, jest postup obrácený, na př. »ce que je demande« zní skeždemand«). Důvodem, proč k oživování francouzského e vychází popud od začátku (kdežto při našich jerech »počítáme« od konce), je snad okolnost, že v starých románských jazycích nemohly se věty začínati slovem nepřízvučným.

Blížící se dokončení velikého »Anglického slovníku na historických základech« a nedávné úmrtí jeho hlavního redaktora J. A. H. Murrayho (26. července 1915), který tomuto dílu věnoval 35 let svého života, bylo podnětem některým časopisům, zejména Časopisu pro moderní filologii v seš. 1. roč. VI a Novému Atheneu v seš. 1., aby se rozepsali o tomto monumentálním slovníku a podobných podnicích jiných. Popud k sestavení anglického slovníka, který měl doplniti starší slovníky a osvětliti historický vývoj slovního pokladu řeči anglické, byl dán r. 1857. Sbírání látky, v jehož řízení se vystřídalo několik redaktorů, než se r. 1879 uvázal v redakci Murray, trvalo plných třicet let. Do příchodu Murrayova bylo sebráno půl třetího milionu citátů, na výzvu nového redaktora, jenž bedlivým šetřením poznal nedostatky a neúplnost dosavadních zásob, sebralo osm set ochotných čtenářů další milion citátů, takže úhrnný počet lístků vzrostl na půl čtvrta milionu a počet excerpovaných spisovatelů přes pět tisíc. S pomocí třicíti spolupracovníků, kteří nabídli zdarma své služby pořadatelské a kritické, přikročil Murray ke zpracování tohoto ohromného materiálu a roku 1888 vyšel první svazek velikého díla a po něm v přestávkách 4-5letých vycházely díly další; roku 1918 vyšla již značná část dílu posledního, jehož vydání se Murray již nedočkal. Celá redakce měla ke konci 22 členů. O rozsahu tohoto velikého slovníku, který zpracovává historicky poklad anglického jazyka literárního a konversačního (bez nářečí a výrazů čistě odborných) od roku 1150 do přítomnosti, možno si učiniti představu z toho, že svazky dosud hotové mají 13.864 stran a obsahují 371.948 slov [27](hesel) a 1,617.504 citáty; tato čísla s dokončením obou posledních dílů ještě vzrostou. Nepočítá-li se třicítiletá doba příprav a zkoušek, k nimž patří i navržený, ale po několika letech zase zavržený Furnivallův plán zatímního slovníku stručnějšího, vycházel slovník asi 40 let. Angličané jsou hrdi na toto dílo, připomínajíce, že z německého slovníku bratří Grimmů zbývá po 80 letech vydati ještě šestinu, z holandského slovníku že byly za 69 let vydány jen tři pětiny a ze slovníku švédské Akademie za 26 let pouze šestina. Naše čtenáře budou zajímati tato data pro posouzení velikosti úkolu, který si vytkla Česká akademie svým velkým historickým slovníkem spisovného jazyka 19. stol., k němuž se sbírá látka od r. 1911. Slovník český se omezuje sice proti slovníku anglickému jen na dobu asi 150 let (od poslední čtvrti 18. stol. do přítomnosti), ale již dnes se ukazují vážné důvody posunouti hranici aspoň do sklonku 16. stol., ne-li ještě výše, aby historie slovního pokladu českého byla zpracována souvisle a jednotně a aby zejména překlenuta byla mezera v tradici spisovné řeči, způsobená úpadkem pobělohorským, o níž promlouvá v úvodním článku tohoto sešitu J. M., prof. Zubatý. Čísla výše uvedená o podobných podnicích slovníkových jsou zároveň také pobídkou, že i náš monumentální slovník vyžaduje ochotného a hojného přispění všech schopných pracovníků v národě, aby byl skončen v době co nejkratší. Za války ochabl poněkud zájem o toto veliké dílo a počet spolupracovníků velmi se ztenčil, ač Akademie své spolupracovníky honoruje. Doufejme, že vědomí národní povinností a cti a láska k mateřské řeči, posílená osvobozením národa, oživí znovu tento zájem a probudí novou ochotu k práci o díle, kterým se postavíme po bok jiným národům samostatným.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 24-27

Předchozí Dr. František Šimek: Lesy

Následující Hovorna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1