Tvoření obyvatelských jmen od jmen místních

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Obyvatelská jména jsou osobní jména motivovaná příslušností k místu (v širokém slova smyslu), např. Pražan (k Praha), Brňan (k Brno), horák nebo horal (k hory). Pojem příslušnost zde zahrnuje buď původ, nebo trvalý pobyt: Pražan je rodák z Prahy, nebo obyvatel Prahy.

Obyvatelská jména tvořená od jmen vlastních označují obyvatele obcí (Pražan, Brňan), krajin (Skandinávec, Šumavan), zemí (Slovák), ostrovů a poloostrovů (Balkánec), států (Jugoslávec, Kanaďan), světadílů (Afričan, Evropan), popř. nebeských těles (Marťan).

Obyvatelská jména tvořená od jmen místních se odvozují z téhož základu určitého místního jména[1] jako příslušná adjektiva, a to zpravidla příponou -an (-anka).

Obyvatelská jména tvořená z místních jmen nejsou bohatá na přípony. Dosud byla obvykle pro tvoření obyvatelských jmen ve spisovném jazyce k dispozici jen jediná přípona -an (-anka[2]).

Základní způsoby tvoření jmen obyvatelských lze shrnout do těchto pravidel:

1. U slov jednoslabičných se obvykle koncová hláska pokládá za součást základu, tzn. že se obyvatelská jména tvoří připojením přípony -an k celému místnímu jménu, např. Aš — Ašan, Cheb — Cheban, Kluž — Klužan, Spa — Spaan.

2. U slov dvojslabičných a víceslabičných se obvykle koncová samohláska vynechává, např. Bratislava — Bralislavan, Moskva — Moskvan, Sofie — Sofian. (Je však Baku — Bakuan, Malmö — Malmöan).

[133]3. Končí-li základ na souhlásku pravopisně měkkou nebo obojetnou (kromě -c), nemění se, např. Bukurešť — Bukurešťan, Kazaň — Kazaňan, Krakov — Krakovan, Kyjev — Kyjevan, Paříž — Pařížan, Řím — Říman.

4. Končí-li základ na souhlásku pravopisně tvrdou, dochází k měkčení, např. Curych — Curyšan, Novgorod — Novgoroďan.

Typy alternací

A. Samohláskové alternace

1. Korelativní alternace

a) Krátí se -í- v příponě -ík, např. Dubrovník — Dubrovničan, Mělník — Mělničan, Orlík — Orličan.

b) Ojediněle dochází i ke krácení jindy, např. Česká Lípa — Českolipan.

2. Disjunktivní alternace

K disjunktivním alternacím patří alternace samohlásek různé kvality i kvantity, např. Josefův Důl — Josefodolan, ale tento způsob tvoření obyvatelského jména je značně neobvyklý.

B. Souhláskové alternace

1. Zánikové alternace

Odsouvání koncového -k

Stojí-li před koncovou slabikou -ka souhláska č, souhláska k se odsouvá, např. Polička — Poličan.

2. Disjunktivní alternace

Patří sem:
c//č: Hradec — Hradečan, Katovice — Katovičan, Rokytnice — Rokytničan
k//č: Benátky — Benátčan, Helsinky — Helsinčan, Norimberk — Norimberčan, Nymburk — Nymburčan, Písek — Písečan (též Casablanca — Casablančan)
g//ž: Astorga — Astoržan, Cambridge — Cambridžan
h//ž: Praha — Pražan, Zbiroh — Zbirožan
ch//s: Adršpach — Adršpašan, Curych — Curyšan, Stachy — Stašan
n//ň: Barcelona — Barceloňan, Berlín — Berlíňan, Brno — Brňan, Kolín — Kolíňan
d//ď: Náchod — Náchoďan, Novgorod — Novgoroďan
t//ť: Brest — Bresťan, Erfurt — Erfurťan, Lanžhot — Lanžhoťan
r//ř: Akkra — Akkřan, Krasnodar — Krasnodařan

C. Alternace souhláskových skupin

Alternace -sk, -ck // -šť, -čť

[134]Končí-li základ místního jména souhláskovou skupinou -sk, -ck, skupina -sk se mění v -šť a skupina -ck v -čt, např. Angarsk — Angaršťan, Benecko — Benečťan, Gdaňsk — Gdaňšťan, Jakutsk — Jakutšťan, Novokuzněck — Novokuzněčťan, Omsk — Omšťan, Smolensk — Smolenšťan.

Zcela ojediněle se tvoří od místních jmen obyvatelská jména nepravidelně. Ze jmen tvořených od jmen měst lze uvést jen Astrachaněc (k Astrachaň) a Amsterodamec/Amsterdamec (Amsterodam, Amsterdam). Podoby jako Leningradec, Moskvič apod. nejsou utvořeny způsobem v češtině obvyklým; lze jich užít pouze při zdůraznění koloritu ruského prostředí i jazykovými formami, jako slova citátová.

Obyvatelská jména tvořená z víceslovných místních jmen se odvozují ze základu, z něhož se tvoří příslušné adjektivum, např. České Budějovice — českobudějovický — Českobudějovičan,[3] New York — newyorský — Newyorčan. Netvoří se však automaticky od všech typů víceslovných místních jmen, a to i když se od nich příslušné adjektivum tvoří.

Obyvatelská jména lze utvořit především od těch víceslovných místních jmen, která obsahují přívlastek určující polohu místního jména, např. Dolní Cerekev — Dolnocerekvan, dále od těch místních jmen, jejichž přívlastek rozlišuje dvě nebo více jmen z jiného hlediska, např. Nový Bydžov — Novobydžovan, Starý Bydžov — Starobydžovan. Lze však tvořit i od jiných místních jmen, např. San Marino — Sanmariňan.

Netvoří se však často např. tehdy, je-li součástí víceslovného místního jména osobní jméno, např. Svatý Jiří, Hora Svatého Šebestiána, v případech předložkových, např. Santiago de Chile aj. Ve všech těchto případech je třeba užít opisu, např. obyvatel(é) Svatého Jiří, Hory Svatého Šebestiána, Santiaga de Chile apod.

Kromě toho fungují též někdy jako obyvatelská jména substantivizovaná adjektiva vztahová tvořená od místního jména, ovšem pouze v množném čísle, např. Kladno — kladenský — kladenští (obyvatelé) → Kladenští, Ostrava — ostravský — ostravští (obyvatelé) → Ostravští. Tento způsob je dost obvyklý např. i ve sportovním zpravodajství.

Od mnoha místních jmen se však spisovné podoby pro názvy obyvatel netvoří (např. Ivančice, Mariánské Lázně aj.). Některá obyvatelská jména pro svou nízkou frekvenci působí velice nezvykle.

Jedním z jevů, kdy hovorová forma zcela neodpovídá kodifikaci, je [135]poměr mezi příponou -an (-anka) a -ák (-ačka) u obyvatelských jmen tvořených především od českých místních jmen. Současné kodifikační příručky neřeší tuto problematiku vždy stejně.

Např. v Havránkově-Jedličkově České mluvnici[4] se uvádí, že jména osob s příponou -ák (zvláště jsou-li vedle nich jména s příponou -an) mívají ráz hovorový, někdy s významovým odstínem hanlivým, např. měšťák, Moravák, Hradečák.

Vl. Šmilauer v článku o obyvatelských jménech[5] mj. konstatoval, že tvary na -ák jsou u jmen obyvatel obcí v mnohých případech jediné běžné, např. Kolíňák, Plzeňák atd. V Nauce o českém jazyku[6] pak píše, že přípona -ák je hovorovější než -an, někdy též pejorativní. Podle Šmilauera jsou obě přípony různě ustáleny, např. jen Říman, Pařížan, jen Hanák, Kladeňák, ale Pražan i Pražák, měšťan i měšťák.

Fr. Váhala v Naší řeči[7] uvedl jako spisovnou pouze podobu Pražan stejně jako 2. díl Slovníku spisovného jazyka českého.[8]

V Nauce o slovní zásobě[9] P. Hausera je přípona -ák u obyvatelských jmen označena za málo produktivní. Autor však dále poznamenává, že je tato přípona rozšířená v běžně mluveném jazyce a stále více proniká i do jazyka spisovného.

Současnou situaci podle mého soudu nejlépe vystihují M. Dokulil a K. Hausenblas v kapitole Jména nositelů substančního vztahu v Tvoření slov v češtině 2:[10] „V nejnovější době však přípona -ák (i v jiných významech) proniká stále více do spisovného jazyka (srov. např. svazák) a stále více se oslabuje její nespisovný ráz, zatímco podoby s -an se stávají stále více knižními, srov. např. Kladeňák — Kladeňan, Vídeňák — Vídeňan i Pražák — Pražan.“

Ostatní jazykové příručky v podstatě ještě stále upřednostňují tvoření těchto obyvatelských jmen pomocí přípony -an.

Do normy však stále víc pronikají podoby na -ák (ovšem pouze u jmen tvořených od jmen domácích).

---

[1] Termín místní jméno užívám pouze ve významu ‚jméno lidských sídlišť‘, nikoli v širším pojetí zeměpisné jméno, či dokonce toponymum.

[2] O nepravidelném tvoření a o příponě -ák (-ačka) viz níže.

[3] V místním úzu se zpravidla ještě zkracuje na Buděj(ov)ičan.

[4] B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, 4. vyd., Praha 1981, s. 110.

[5] Vl. Šmilauer, Obyvatelská jména na -ec, -an, -án, -ák, NŘ 23, 1939, s. 3—6.

[6] Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, 2. vyd., Praha 1973, s. 77.

[7] Fr. Váhala, Indonésan, ale Liberijec, NŘ 46, 1963, s. 35—40.

[8] Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—1971. (Podoba Pražák je zde hodnocena jako ob.)

[9] P. Hauser, Nauka o slovní zásobě, Praha 1980, s. 123.

[10] Fr. Daneš — M. Dokulil — J. Kuchař a kol., Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 415.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 132-135

Předchozí Miloslav Sedláček: K základním otázkám interpunkce v češtině

Následující Bohumír Dejmek: Sestava koncovek v 3. pl. préz., délka tvarů, jejich zastoupení a funkce v běžně mluvených projevech v Hradci Králové