Časopis Naše řeč
en cz

Termín v textu a v jazykovém systému

Josef Hrbáček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V roce 1984 vyšla jako 21. svazek Studií ČSAV monografie Běly Poštolkové Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny (Academia, Praha 1984, 124 stran, německé résumé). Titul práce naznačuje, že nejde jen o další příspěvek k rozsáhlé literatuře o problematice termínu a terminologie, ale že autorce jde především o osvětlení vztahu terminologické složky slovní zásoby k složce neterminologické. Tento vztah pak zkoumá nejen ve slovní zásobě, ale především v komunikaci, v textech. Autorka jako znalkyně terminologické problematiky, dobře známá čtenářům Naší řeči z četných příspěvků, které zde po léta o této problematice publikuje, i jako spoluautorka nedávno vyšlé populárně vědecké monografie o terminologii,[1] opírá svou analýzu o nejnovější výsledky bádání o termínech a v souladu s aktuálním trendem lingvistického výzkumu zaměřeného na širokou problematiku komunikace, zvláště též odborné, zkoumá termín v jeho jazykovém prostředí a ukazuje důsledky, které v dnešních společenských podmínkách z jeho užívání vyplývají pro slovní zásobu češtiny.

Monografie má dvě části, rozdělené celkem do pěti kapitol. V první, obsáhlejší části (zabírá dvě třetiny práce) se řeší problematika syntagmatického zapojení terminologie do textu, a to do textu vědeckého (1. kapitola), do textu popularizačního (2. kapitola) a do textu uměleckého (3. kapitola). V druhé části se zabývá autorka paradigmatickými vztahy terminologie a ostatní slovní zásoby, konkrétně dvěma druhy dynamických vztahů vedoucích k přesunům ve struktuře slovní zásoby a vyplývajících jako důsledek z dnešního společenského vývoje, v němž věda má rozhodující význam: ve čtvrté kapitole se analyzuje proces terminologizace, v páté pak proces de[86]terminologizace. Jak je patrno, vymezila autorka pro svou práci okruh otázek, které jsou aktuální jak z hlediska současné orientace jazykovědy, tak z hlediska důsledků, které má společenský vývoj na vývoj jazyka v oblasti jeho slovníku.

Zapojování termínů do vědeckého textu je, jak ukazuje analýza v první kapitole, různé. Kromě termínů v dané vědní oblasti běžných, které se ve vědeckém textu neobjasňují, setkáváme se s různými způsoby výkladu termínů, tj. termíny se vysvětlují s definičním zaměřením. Vedle elementárních způsobů vedoucích k větší názornosti, jako je uvádění synonym nebo opozit, provádí se výklad termínů-pojmů různými dalšími způsoby na vyšší abstrakční úrovni, jako je srovnání, diferenciace nebo vymezování termínů jejich členěním a výčtem. Užívá se i negativního vymezení termínů-pojmů a výkladu vedlejší větou. Postupy výkladů termínů jsou rovněž rozmanité: induktivní, deduktivní, souhrnné, víceaspektové, genetické, na základě současných znalostí, výklady postupnou specifikací pojmů, etymologické aj. Pro složitější výklady je příznačné využívání formálně paralelního způsobu výkladu (uváděného spojkovým výrazem jako, jakožto). Autorka všechny druhy výkladu a postupy ilustruje názorným dokladovým materiálem. V této kapitole se seznamujeme rovněž s tím, jak jsou termíny ve vztahu k výkladům v textu umístěny a jak jsou signalizovány (graficky, upozorňovacími a výkladovými spojovacími výrazy). Na závěr kapitoly je uveden příklad, jak pracuje s termíny konkrétní autor, z něhož vyplývá, že týž autor používá termínů a způsobů jejich explikace různě podle cíle jednotlivých částí odborného komunikátu. Individualita autorova se projevuje různou mírou poznámek a hodnotících komentářů.

V druhé kapitole podává autorka nejprve charakteristiku popularizačního textu jako celku a potom analyzuje způsoby výkladu termínů, typy výkladů a jejich uspořádání obdobně jako v kapitole první s cílem ukázat shody a rozdíly v užívání termínů v obou typech odborných textů. V závěru kapitoly se zabývá sledovanými jevy u konkrétního autora. Z analýzy vyplývá, že termín sám zůstává v popularizačním užití ve svém základu nedotčen, avšak způsob, jak se odborný termín do textu uvádí, je mnohdy jiný než ve vědeckém textu. Většinu termínů je nutno vyložit. Mnohem častěji než ve vědeckém textu se používá synonym, výrazů podobných nebo i opozitních. Významné uplatnění má srovnávání, analogie, poukaz ke známé skutečnosti, uvádění příkladů. Organizace výkladu termínů je v popularizačním textu obdobná jako ve vědeckém, ale daleko výraznější funkci má upozorňování na termín. Připomíná se také jedna z vlastností popularizačního stylu, která se ne vždy bere v úvahu při jeho charakteristice: je to snaha popularizačních prací vyvolat o odbornou problematiku zájem, probouzet zvědavost ve čtenáři (funkce upoutávací). Autorka touto kapitolou podává výstižnou charakteristiku odborného popularizačního stylu a přispívá k jeho hlubšímu poznání.

[87]V třetí kapitole se autorka zabývá termínem v uměleckém textu, kde je na rozdíl od předcházejících druhů textů prvkem stylově příznakovým a aktualizačním. Platí to ve zvýšené míře pro poezii, v níž využití odborné terminologie je příznačné pro řadu básníků 20. století, jak ukazuje autorčin výběr. (Našli bychom však i v 19. století básnické sbírky, v nichž je využito odborné terminologie, např. Písně kosmické Jana Nerudy, kde je použito některých názvů z terminologie astronomické). Vzhledem k relativně malému rozsahu této kapitoly musela autorka provést přísný výběr a omezit se jen na namátkově vybrané ukázky, přesto překvapuje, že byl ze současné poezie opomenut básník, který je bytostně spjat se světem vědy jako málokterý jiný, totiž Miroslav Holub.[2]

V próze má termín využití mnohostranné, jde jednak o jeho tvárné, zejména metaforické využití (doložené na příkladech z prózy Pujmanové, Páralovy a Hrabalovy), o využití jako prostředku charakteristiky zobrazovaného prostředí a postav (demonstrováno na Páralovi), termíny jsou spjaty s tematikou díla, jak ukazuje autorka na Čapkově Krakatitu, nebo mohou být dokonce konstrukčním stavebním prvkem díla, prostředkem, na němž je motivicky a sémanticky celý útvar vybudován (ovšem útvar nevelký svým rozsahem; demonstrováno na dvou povídkách Hrabalových). Je třeba dodat, že v otázce využití prostředků terminologických v umělecké literatuře se neměla autorka o co opřít, protože toto téma nebylo dosud v naší lingvistické literatuře podrobněji zpracováno.

Ve své druhé části se monografie zabývá dvěma protichůdnými, ale spolu souvisejícími procesy ve vývoji slovní zásoby, terminologizací a determinologizací. Terminologizaci slov (4. kapitola) chápe autorka velmi široce, nejen jako sémantické tvoření termínů, kdy se slovo běžné slovní zásoby změní pouhou významovou proměnou v termín, ale také jako syntakticko-sémantické tvoření, kdy se termín realizuje jako nové spojení slov z běžného jazyka, a dokonce jako slovotvorný proces, kdy termín vzniká derivací, kompozicí nebo zvláštními způsoby tvoření (jako je např. abreviace). V tak širokém pojetí se terminologizace vlastně stává synonymem pro tvoření termínů. Avšak autorčina lexikologická a sémantická charakteristika terminologizace je užší. Z hlediska lexikologického je terminologizace „proces přejímání slov běžné slovní zásoby do terminologických soustav“ (s. 80), z hlediska sémantického jde o významovou adaptaci slova pro funkci termínu nebo o rozšíření významu o nový, terminologický význam. V prvním případě jde o různosystémovou stejnovýznamovost (např. u slov hvězda, [88]voda… v netermínové a termínové funkci), v druhém o různosystémovou polysémii (např. paměť v běžném jazyce a paměť počítače). Jestliže terminologický význam je hodně vzdálený nebo úplně jiný, dochází k různosystémové homonymii (např. šum v běžném jazyce a v hutnictví, kde znamená ‚pěnu na povrchu roztavených kovů‘).

Termíny technické a přírodovědné jsou často, jak ukazuje autorka na příkladech, motivovány podobností s různými konkrétními jevy, jako jsou části lidského nebo zvířecího těla, oděvu, rostlinných organismů apod.: hlava (válce), ručičky (přístrojů), čelisti (stroje), plášť (hodinek), kořen (svaru), koruna (hráze), temeno (hory), krček (zubu), jádro (zemské) atd. Proti tomu termíny společenských věd bývají výsledkem terminologizace pojmů abstraktních, různých vlastností, činností, stavů; např. v jazykovědě: shoda, souřadnost, výslovnost atd. Termín může být motivován primárním významem běžného slova (neterminologickým), ale také sekundárním významem (i terminologickým), takže termín je pak motivován opět termínem.

Poslední, pátá kapitola je věnována procesu opačnému, determinologizaci. První část kapitoly zachycuje průběh determinologizace na vybraném vzorku termínů (krystal, elektřina, mikroskop, telegraf, fotografie, film a dalších a termínů odvozených z nich), závěr kapitoly analyzuje důsledky determinologizace pro postavení slova v lexikálním systému. Determinologizaci vykládá autorka jako sémantický proces přeměny odborného významu v neodborný, probíhající v termínech při jejich přechodu z terminologických podsystémů, které jsou na periférii lexikálního systému, do centra lexikálního systému národního jazyka. Termíny se tím stávají běžně užívanými slovy (televize, saponát, tranzistor…). Výsledkem obou procesů, terminologizace a determinologizace, je existence termínů a netermínů stejné lexikální formy vedle sebe. Prostřednictvím pojmenovacích prostředků tohoto druhu jsou odborná a běžná slovní zásoba pevně spolu propojeny.

Svým obsahem se posuzovaná monografie B. Poštolkové týká tedy jak fungování termínů v jazykovém projevu, tak jejich postavení v systému slovní zásoby. Na konkrétních příkladech postihuje obecnou problematiku diferenciace mezi termíny a netermíny, ukazuje nejen na jejich rozdíly, ale současně na jejich vzájemné sepětí a svými výsledky přispívá k řešení i některých nejobecnějších lingvistických problémů, jako jsou polysémie a homonymie, centrum a periférie lexikálního systému a jiné. Monografie je cenným přínosem pro lexikologii a sémantiku, pro stylistiku i pro teorii textu.

[1] B. Poštolková, M. Roudný, A. Tejnor, O české terminologii, Praha 1983; viz recenzi E. Macháčkové v NŘ 67, 1984, 246n.

[2] V doslovu k jeho sbírce Naopak (Praha 1982) píše o tom Josef Peterka: „Rozhodujícím formantem Holubovy poetiky se stala básníkova autentická zkušenost ze základního vědeckého výzkumu. /…/ Vědecká tvořivost se prolíná s poetickou“ (s. 110n.). Důsledkem toho ovšem je i výrazné využití odborné terminologie v Holubově poezii (např. v cit. sbírce: /Diagnóza zní bronchopneumonie,/ mnohočetné malácie mozku, /senilní kachexie./).

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 2, pp. 85-88

Previous Josef Štěpán: Kniha o základech slavistiky

Next Eva Macháčková: Jan Gebauer na pražské univerzitě