O české terminologii

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Knížka s tímto názvem a o rozsahu 132 stran vyšla roku 1983 v nakladatelství Academia v edici Malá jazyková knižnice. Autory — Bělu Poštolkovou, Miroslava Roudného a Antonína Tejnora není jistě třeba odborníkům, kteří se zabývají terminologií svých oborů, zvlášť představovat. Jsou to zkušení jazykovědci, kteří po mnoho let využívali svých znalostí jako poradci při vytváření a doplňování terminologie nejrůznějších oborů. I když je knížka nevelká rozsahem, naznačuje problematiku v plné šíři a upozorňuje na četná úskalí, s nimiž se terminologové při své práci setkávají. Je určena pracovníkům, kteří se věnují ustalování a sjednocování terminologie vědních a technických oborů, i široké veřejnosti.

Nauka o odborném názvosloví je, jak se v předmluvě říká, „samostatným oborem, který je sice z větší části založen na jazykovědě, ale stává se z nebo mezioborová disciplína opírající se též o informatiku, logiku a gnozeologii a paralelně s tím i o poznatky speciálních oborů.“ Cílem knížky je podat přehled o terminologické práci a shrnout její zásady. Terminologická činnost byla u nás vždy spojena s činností překladatelskou, dnes je s ní však spojena v míře mnohem větší než dříve; předpokládá se koordinace s terminologickou činností v jiných zemích, a to zvláště v souvislosti s vypracováním názvoslovných norem RVHP. Práce terminologická je také u nás vždy pojímána jako součást jazykové kultury. Takto — jako součást péče o spisovný jazyk — chápal terminologickou práci též autor první naší poválečné odborné terminologické příručky, K. Sochor.[1] Její zásady nezastaraly a praxí prověřené se ukázaly jako nosné. Nové obory a nový materiál však přinesly za řadu let i některé nové problémy.

V publikaci se uvádí, že z historického hlediska nalézáme u nás první dochované [247]terminologické snahy vlastně už ve 13. století, kdy do slovníku Mater verborum bylo připsáno na 300 českých glos týkajících se oblasti řemesel, zemědělství aj. V dobách nejstarších se vyvíjela česká terminologie náboženská a — v souvislosti s rozvojem dělby práce — terminologie různých řemesel, vojenská a administrativní. V obrození znamenal pro tvorbu terminologie nesmírně mnoho Jungmannův Slovník česko-německý, práce bratří Preslových aj. (O vzniku a rozvoji českého odborného názvosloví nás v podrobnosti poučuje Havránkův Vývoj českého spisovného jazyka.[2]) Záměrně vytvářená česká terminologie nejrůznějších oborů se postupně stávala živou součástí slovní zásoby. Zatímco české odborné názvosloví některých oborů bylo vypracováno poměrně brzy, systematicky a s velkým důmyslem — bylo to zvláště v oborech, v nichž se systematické třídění jevů podle jednotných měřítek nabízelo (chemie, zoologie, botanika), v oborech jiných se vytvářelo postupně, vytlačovalo původní názvy z němčiny na okraj spisovné slovní zásoby nebo vůbec mimo ni (srov. jen názvy ručních prací: stehovat, plést místo hejtovat, štrikovat). V každém období vývoje odborného názvosloví vystupovala do popředí jiná problematika — jiná byla v obrození a jiná dnes.

Autoři publikace seznamují čtenáře s pojetím funkčního stylu jako výběru spisovných prostředků a způsobu jejich využití k jistému účelu. Funkční styl odborný se vyznačuje vedle projevů ve větné skladbě především užíváním odborných názvů — termínů. Protože se odborné názvosloví ustalovalo většinou během poměrně dlouhých období, obrážel se v něm celý vývoj oborů. Tím se stává, že termíny označující blízké pojmy nejsou jednotného charakteru; vedle sebe stojí názvy cizího i domácího původu, názvy jednoslovné i víceslovné, značkové i popisné. Víceslovné názvy, jejichž součástí je příd. jméno, se zprav. uplatňují při detailnějším třídění jevů.

Značnou část knihy tvoří poučení o vlastnostech termínů. Autoři uvažují o tom, jak by měl vypadat ideální termín, jaké by měl mít vlastnosti, a uvádějí, jaká je situace v jazyce ve skutečnosti. Některé vlastnosti ideálních termínů byly popsány již v Sochorově Metodickém průvodci po odborném názvosloví.[3] Dále upozorňují čtenáře na to, že naprostá většina termínů je tvořena systematicky a při jejich tvorbě se přihlíží k podstatným znakům pojmů. Vedle toho však existují v jazyce i termíny, které jsou tzv. nesprávně orientující nebo jsou neústrojné. Je velkým problémem, zda tyto nesprávně utvořené termíny nahrazovat, a především, zda je nahrazovat i v běžně sdělovacím jazyce. Vzpomeňme jen potíží při nahrazování slova vteřina jako časové jednotky názvem sekunda, nebo potíží při prosazování slova hmotnost; tady není zanedbatelná ani okolnost, že k slovu hmotnost nemáme sloveso, zatímco k slovu váha máme sloveso vážit. V běžně sdělovacím jazyce by snad bylo zbytečné nahrazovat např. vžité slovo velryba, [248]i když je nesprávně orientující.[4] Porušování systémového charakteru v minulosti, u vžitých termínů, není pravděpodobně na překážku, při terminologické práci současné; v budoucnosti by se však mělo dbát na to, aby se termíny hodnotily z hlediska systému a aby se terminologie, pokud možno, vypracovávala v souladu se směrem vývoje oboru. Mělo by se pamatovat na možnost tvoření odvozených názvů a antonym.

V poslední době se obvykle vyhovuje požadavku na internacionálnost termínů. Mezinárodní termíny mají pro nás značkovou podobu, často proto i delší životnost a vyhovují při mezinárodní dělbě práce. Autoři brožury však nikde neopomíjejí upozornit na „zrady“, které se objevují i u slov internacionálních. Tak např. neodpovídá v jednotlivých jazycích hodnota číslovek jako miliarda, bilion, trilion, kvadrilion; slovo benzín se překládá — i když je zdánlivě internacionální — úplně jinak do britské a jinak do americké angličtiny, jinak do francouzštiny apod. (viz s. 71). Předpokládá se, že termíny by měly být přesné — měly by odrážet obsah pojmenovávaného pojmu; to však někdy vede k termínům mnohoslovným a příliš dlouhým, které jsou nepraktické. Termíny by měly být nosné, tj. měli bychom mít možnost utvořit od nich slova odvozená. Špatně v tomto směru vyhovují právě některá slova domácí; tak od podstatných jmen slovesných na -í se až na výjimky (napěťový, seťový, lešenář, topenář) odvozená slova nevytvářejí, při odvozování nevyhovují ani názvy her na -á (kopaná — hráč kopané, fotbalista, házená — házenkář, košíková — košíkář, basketbalista). Charakterickým znakem termínů je jejich pojmovost (nocionálnost), absence subjektivního a emocionálního zabarvení. Proto lze v odborném názvosloví využít ojediněle i zdrobnělin jako kádinka, frézka. Z hlediska odborného názvosloví je v podstatě nežádoucí, existuje-li vedle sebe několik synonym pro označení téhož pojmu, proto se nežádoucí synonymita odstraňuje. (Většinou ovšem vedle sebe stojí názvy cizí a domácí.) Požadavek jednoznačnosti je třeba uplatňovat alespoň v rámci daného oboru; v praxi se však i tento požadavek prosazuje někdy těžko, tak např. v elektrotechnice se užívá slova odpor ve třech významech. Jako poslední vlastnosti náležitých termínů autoři uvádějí ústrojnost (soulad s normami spisovného jazyka) a úkonnost (funkčnost) — termín slouží komunikačním potřebám.

Zatímco ještě v době poměrně nedávné bylo potřeba terminologii sjednocovat a ustalovat, dnes vyvstává problematika jiná. Při dnešní neobyčejně velké výměně informací v celosvětovém měřítku je třeba obsah termínů pokud možno jasně vymezit, specifikovat (pomocí definic a přesných popisů) a uvádět jejich jinojazyčné ekvivalenty. I když se názvosloví neustále doplňuje, především je třeba v současnosti terminologii propracovávat [249]vzhledem k celým systémům a směru vývoje a případně normalizovat. Nové obory často budují na názvosloví oborů starších.

Jak vypadají termíny v současném spisovném jazyce z hlediska své struktury? Odborné názvy se tvoří morfologicky, syntakticky, sémanticky a přejímáním z cizích jazyků. K morfologickému způsobu patří především stále produktivní odvozování předponami, příponami, dále kompozice a abreviace. V dnešní době se podle autorů projevuje zvláště specializace jednotlivých odvozovacích prostředků, tak např. přípony -č se využívá pro názvy strojů a zařízení, -dlo pro nástroje. Někdy se oživují i prostředky méně produktivní (např. přípona -ivo). Vždycky však jde při specializaci prostředků jen o jisté tendence; úplná specializace je narušována různými odchylkami vzniklými v procesu vývoje jazyka; tak známý je příklad šlehačky (měla by se spíše nazývat šlehanka — analogicky podle strouhanka, řezanka).

Ze složenin pronikají nově do současného odborného jazyka hybridní složeniny. Nejsou sice hodnoceny vždy jako plně spisovné, ale jejich tvoření se zcela nezamítá, jako tomu bylo v minulosti. Jde o slova jako např. elektropřístroj, fotopapír, minisukně. Četné zkratky hláskové i slabicné mají různou životnost, často se zkratkovými názvy označují výrobky, které po určité době mizejí z trhu, jsou nahrazovány jinými, a tak zanikají i názvy (kasilon). Vhodná jsou zvláště taková zkratková slova, která se nějakým způsobem mohou začlenit do systému, tj. lze je podle zakončení přiřadit k některému vzoru a skloňovat.

Podle statistických výzkumů uvedených v příručce se ukazuje, že v odborném názvosloví silně převládají termíny víceslovné (77,5 %), a to nejčastěji dvouslovné (48,34 %). Autoři uvádějí jednotlivé typy složených pojmenování a jejich specifickou problematiku. Při sémantickém tvoření termínů se uplatňuje jednak zpřesňování slov z běžně sdělovacího jazyka, jednak metaforické a metonymické přenášení významů. A konečně velkým zdrojem nových termínů jsou cizí jazyky. Nevyčerpatelným pramenem jsou mrtvé klasické jazyky — latina a řečtina. Odborné termíny vytvořené z latinských a řeckých základů se k nám ovšem mohly dostat nejrůznějšími oklikami — i přes několik živých jazyků. Využívání latiny a řečtiny při tvorbě odborných termínů je v podstatě žádoucí; slova je možno přizpůsobit po stránce tvarové slovům českým a již počeštěným, takže se zařazují do systému a dobře se od nich též tvoří odvozeniny. Vliv němčiny na terminologii se v posledních padesáti letech již neprojevil; ostatní živé jazyky obvykle ovlivňují terminologii jistých jednotlivých oborů. Některá slova zůstávají jen označeními specifických národních skutečností a nestávají se českými termíny; tak např. slovo sborná označuje ve sportu vždy sovětské mužstvo.

Jak autoři uvádějí, je internacionalizace odborného názvosloví na postupu, přejímání termínů z cizích jazyků se dnes není třeba obávat. Je však třeba [250]s přehledem a včas řešit mnohé otázky, které autoři publikace nastiňují a jejichž problematika je velmi složitá. Tak např. ucelené systémy terminologické vytvořené kdysi s velkým důmyslem (např. názvosloví chemické) začínají být dnes — při vzrůstající výměně vědeckých a technických informací — téměř na překážku, termíny jsou nahrazovány názvy mezinárodními. A tak je tomu i v jiných případech. Někdy se vžil velmi pěkný termín domácí (např. družice), zatímco ve většině jazyků se ujalo slovo ruské. Čeština pak zůstala v izolaci a slovo sputnik přece částečně proniká, i když nikoli jako termín (viz např. název rozhlasového magazínu).

Velkým problémem zůstává, zda přejímat cizí slova podle výslovnosti nebo podle psané podoby. Při převzetí psané podoby vyslovují uživatelé často tak, jak se slovo píše, jestliže se přepisuje podle výslovnosti, vznikají slova hláskově až bizarní (displej, dizajn), a hlavně přestávají být takové názvy vlastně internacionalismy. U termínů, kde se počítá s rozšířením i mimo okruh odborníků, např. v oblasti sportovní, by se měly s větším předstihem vytvářet adekvátní názvy.[5] Nevytvoří-li se včas český výraz, pomáhají si uživatelé různě. U dlouhých slov dochází k jejich zkracování a přizpůsobování češtině (grapefruit — grep, windsurfing — serf), popř. se zužuje význam některého domácího slova: windsurfing — prkno. Mnohá cizí slova mají život jen „jepičí“, jiná i přes svou neústrojnost mohou přetrvávat, protože český výraz nebyl s předstihem vytvořen.

V posledních kapitolách nalezneme neobyčejně cenné poučení o normalizační terminologické činnosti a o názvoslovných normách; seznámíme se s činností mezinárodních komisí pro terminologii a s dokumenty shrnujícími zkušenosti při mezinárodní terminologické spolupráci. Připojena je kapitola o organizaci terminologické práce. Závěr příručky tvoří přehledná informace o druzích slovníků. Lexikografická díla se v ní liší podle rozsahu a podle okruhu zpracovávané slovní zásoby. Je podána charakteristika českých slovníků výkladových, frekvenčních, terminologických, věcných, pojmových a nejrůznějších encyklopedií. K této kapitole se váže příloha s ukázkami různých typů odborných slovníků.

Autoři si dobře uvědomovali, že píší knížku populární, proto i jejich jazyk a způsob výkladu je přizpůsoben tomuto účelu. Knížka je napsána klidným, věcným tónem a srozumitelným jazykem, přitom však naznačuje všechny problémy, s nimiž se terminolog může setkat. Jak jsme ukázali, jde tedy o publikaci potřebnou a velmi užitečnou.

---

[1] K. Sochor, Příručka o českém odborném názvosloví, Praha 1955. Důležitá práce slovenská vyšla o rok později: J. Horecký, Základy slovenskej terminológie, Bratislava 1956.

[2] V roce 1979 vyšel jako skripta SPN.

[3] Názvoslovný zpravodaj zemědělský, Praha 1967, č. 3—4.

[4] Uvědomme si, že v běžně sdělovacím jazyce není koneckonců ani rozhodující to, že velryba patří mezi savce, ale to, že žije ve vodě a „vypadá“ jako ryba.

[5] Srov. k tomu též zasvěcený a podnětný článek F. Uhra, Přejaté odborné názvy a hledisko spisovnosti, NŘ 63, 1980, s. 140—145.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 246-250

Předchozí Miroslav Roudný: Druhé vydání slovenského slovníku cizích slov

Následující Marie Krčmová: Konference o slangu a argotu