Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o základech slavistiky

Josef Štěpán

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vysokoškolská učebnice Jana Petra Základy slavistiky (Státní pedagogické nakladatelství, 1. vyd., Praha 1984, 143 s.) je určena výnosem ministerstva školství ČSR především studentům bohemistiky filozofických a pedagogických fakult. Je výsledkem zkušeností autorova dlouholetého vyučování základům slavistiky a staroslověnštiny na filozofické fakultě UK.

V úvodu (s. 5—10) je podán vývoj slavistiky jako vědy od konce 18. stol. do současnosti.[1] Jejím předmětem je podle J. Petra zkoumání jazyků a některých forem společenského vědomí slovanských národů a části jejich materiální kultury. K slavistice řadí slovanskou jazykovědu, literární vědu, folkloristiku, dějiny umění, politické a kulturní dějiny slovanských zemí. Vlastní výklady, soustředěné do pěti kapitol, jsou věnovány slovanské jazykovědě.

V 1. kap. (s. 11—47) popisuje J. Petr vztah slovanských jazyků k jazykům indoevropským.[2] Ukazuje místo slovanských jazyků mezi těmito jazyky, zabývá se problematikou baltoslovanské jazykové jednoty na jednotlivých rovinách jazykové stavby, otázkou pravlasti Slovanů, popisuje praslovanštinu a její nářeční rozrůznění, klasifikuje slovanské jazyky, specifikuje pojem balkánský jazykový svaz. Především však podává stručnou, ale velmi hutnou charakteristiku jednotlivých spisovných jazyků slovanských, a to na základě hláskoslovných a tvaroslovných jevů. Seskupuje přitom tyto jazyky do skupin podle společných jevů (slovanské jazyky západní, východní a jižní).

Ve 2. kap. (s. 48—75) autor vykládá slovanské hláskosloví. Nejprve se zabývá raně praslovanským vokalickým systémem a jeho změnami.[3] Jde především o zákon otevřených slabik, který se projevoval v zániku souhlásek na konci slova, v přesunu hranice slabiky uvnitř slova, v metatezi likvid a vzniku východoslovanského plnohlasí, ve vzniku nosových samohlásek, v dalším vývoji nosovek a slabikotvorných likvid, v monoftongizaci klesavých diftongů a ve vývoji jevů protetických a hiátových. Ve vokalickém systému rané praslovanštiny se uskutečnila změna vokalické kvantity v kvalitu, praslovanská přehláska a depalatalizační a palatalizační změny samohlásek. — [84]Poté autor charakterizuje raně praslovanský konsonantismus souhláskovými palatalizacemi, které byly projevy obecnější tendence po harmonizaci slabik z hlediska místa artikulace. Byly to důsledky působení j (i̯) na předchozí nepalatální souhlásku, dále se uvádějí palatalizace podmíněné samohláskami přední řady a palatalizace souhláskových skupin. — Závažné jsou pro bohemisty výklady o nejdůležitějších změnách po 10. století: rozvoj praslovanských jerů, nosovek a samohlásky ě, stahování (kontrakce), vývoj praslovanského y, rozvoj prozodických poměrů, měkkostní souhlásková korelace, praslovanské a změna q>h.

3. kap. (s. 76—117) je věnována přehledu slovanského tvarosloví. Popisuje ho ve srovnání s indoevropským základem, především však analyzuje podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa v praslovanštině. Nejde zde o úplnou paradigmatiku, ta je podána v mluvnicích staroslověnštiny a srovnávací slovanské mluvnici, nýbrž o analýzu slovanských ohebných slovních druhů hlavně z hlediska mluvnických kategorií. U podst. jmen je to i zanikající kategorie kmene, u příd. jmen protiklad krátkého a dlouhého tvaru, u slovesa výklady o asigmatickém a sigmatickém aoristu, o imperfektu atd. Vyloženy jsou neohebné slovní druhy. Zajímavý je popis nejdůležitějších změn ve vývoji tvarosloví, jimiž se rozlišily jednotlivé slovanské jazyky. Např. u podst. jmen byla — jak známo — slovanská deklinace plně přebudována podle rodového principu, v rámci pádové soustavy došlo k několika změnám (např. v bulharštině a makedonštině zanikla koncovková deklinace), u slovesa se jednoduché minulé časy zachovaly jen v bulharštině, makedonštině, srbochorvatštině a lužické srbštině atd.

4. kap. (s. 118—126) obsahuje popis praslovanské slovní zásoby a slovansko-neslovanských lexikálních vztahů. J. Petr uvádí řadu slov praslovanského původu (nebo, zemja, oko, čelo, mati aj.), jejichž původ byl získán porovnáváním slov staročeských, staroslověnských a staroruských, ale i dalších slovanských (i neslovanských) jazyků. Ukazuje, že se praslovanská slovní zásoba obohacovala také lexikálními výpůjčkami z cizích jazyků indoevropských i neindoevropských. Tak např. germánskými výpůjčkami v praslovanštině byla slova duma ‚slovo‘, buky ‚písmeno‘, kupiti aj.

Poslední 5. kap. (s. 127—137) načrtává směry a metody uplatňované v jazykovědné slavistice od konce 18. stol. do současnosti (historickosrovnávací metoda, systémová metoda, nové metody v jazykovědě).

Z metodologického, metodického a věcného hlediska je třeba vyzdvihnout tyto rysy recenzované knihy: /1/ Slovanské jazyky jsou podány jako archaická část indoevropských jazyků. Autor tím navazuje na F. Miklošiče. /2/ J. Petr využívá nejnovějších vědeckých poznatků, např. v úvaze o jazycích anatolských, v popisu dvou nářečních celků, východního a západního, v nejstarším období Slovanů, v oddílu o predikativech apod. /3/ Autor má schopnost poskytnout čtenáři co nejvíce údajů na malé ploše, která byla dána, a to velmi přehledným způsobem. Dosahuje toho nejen desetinným tří[85]děním, ale hlavně tím, že odhaluje některé širší souvislosti a zákonitosti ve vývoji slovanských jazyků. Tak např. pod zákon otevřených slabik zahrnuje řadu změn raně praslovanského vokalického systému (srov. výše 2. kap.). Přehlednosti slouží také řada tabulek. /4/ J. Petr přihlíží i ke stavu v současných slovanských jazycích.

Kniha J. Petra svědčí o autorově erudici a rozhledu, je napsána srozumitelně, jasně a kultivovaně. Je nejen vhodnou učebnicí pro posluchače filozofických a pedagogických fakult, ale i přínosem k poznání slovanských jazyků vůbec.


[1] K období předcházejícímu srov. nejnověji J. Nechutová, D. Šlosar a R. Večerka, Čítanka ze slovanské jazykovědy v českých zemích 1 (učební text), Brno 1982; recenze: Jazykovědné aktuality 19, 1982, s. 130—132, NŘ 67, 1984, s. 98—100.

[2] O nich souborně srov. A. Erhart, Indoevropské jazyky, Praha 1982; recenze: SaS 44, 1983, s. 248—251.

[3] K. Horálek se ve svém Úvodu do studia slovanských jazyků (Praha 1955, s. 106) nejprve zabývá raně praslovanským konsonantismem a teprve potom vokalickým systémem.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 2, pp. 83-85

Previous Josef Filipec: Sborník ze slovenské lexikologické a lexikografické konference

Next Josef Hrbáček: Termín v textu a v jazykovém systému