Nad Slovníkem české frazeologie a idiomatiky
Věra Petráčková
[Posudky a zprávy]
-
V posledních pěti letech se začaly objevovat práce snažící se postupně vyplnit mezeru, která se v naší jazykovědě pociťuje už dlouho, totiž potřebu zevrubnějšího, systematického teoretického a praktického zpracování české frazeologie. Té byla dosud věnována pozornost především jen v souvislosti se zpracováním české slovní zásoby vůbec v jednojazyčných slovnících výkladových i v dvoujazyčných slovnících překladových. Soustavné zpracování [250]současné české frazeologie v slovníku speciálním a její teoretický popis dosud chyběly.
K zlepšení dosavadní situace přispěla teoreticky orientovaná Idiomatika a frazeologie češtiny F. Čermáka (Praha 1982, srov. recenzi J. Filipce v NŘ 67, 1984, s. 139—142), dále konfrontační studie Slavjanskaja frazeologija V. M. Mokijenka (Moskva 1980) a do jisté míry také Studia porownawcze nad słownictwem i frazeologią polską i czeską J. Damborského (Varšava 1977).[1] Po lexikografickém zpracování české frazeologie, kterého se před čtyřiceti lety ujal J. Zaorálek[2] a později J. V. Bečka,[3] následovaly sice další práce, avšak ty mají charakter konverzačních příruček[4] a skutečnou frazeologii zachycují jen dílčím způsobem, nesoustavně. Polští lingvisté M. Basaj a D. Rytelová vydali poměrně rozsáhlý Czesko-polski słownik frazeologiczny (Katowice 1981, srov. recenzi J. Poráka v NŘ 65, 1982, s. 151—2), určený především posluchačům bohemistiky na polských vysokých školách. Třebaže musíme přiznat této práci nespornou užitečnost, nelze říci, že by byla s to plnit všechny požadavky kladené hlavně také ze strany současného českého uživatele.
Takovou příručkou nejspíš bude, jak lze soudit podle vyšlého prvního svazku (Přirovnání), práce kolektivu bohemistů z filozofické fakulty UK a Ústavu pro jazyk český ČSAV, Slovník české frazeologie a idiomatiky (Academia, Praha 1983, 492 s., hlavní redakce F. Čermák, J. Hronek, J. Machač).
Cílem Slovníku české frazeologie a idiomatiky (dále SČFI) proponovaného do tří[5] svazků je představit v relativní úplnosti současnou českou frazeologii a idiomatiku, tj. obsáhnout a podle dnešních lingvistických teoretických měřítek popsat tuto oblast naší slovní zásoby. Úsilí autorů je stimulováno nároky a potřebami aktivního i pasívního uživatele výrazů tohoto druhu. Protože jde o práci výjimečnou, svým způsobem novátorskou, objevnou, považujeme za vhodné aspoň stručně na ni upozornit.
Stále vyhledávaná a používaná práce Zaorálkova, která dosud plnila úlohu frazeologického slovníku, registruje často frazémy již neužívané nebo málo známé. SČFI se naopak soustřeďuje na výrazy živé, frekventované, a vedle nich také na výrazy nové, co nejsoučasnější, a pokouší se o jejich celkový lingvistický popis v rozsahu, jejž dovoluje lexikografická podoba slovníku. [251]Jde tu o představení objemného souboru ustálených frazeologických pojmenování, souboru, v němž se věnuje mimořádná pozornost i výrazům z mluvené řeči (ať spisovným, nebo nespisovným) a zachycuje se jejich úzus. U slovníku je však třeba vyzdvihnout nejen rozsah a výběr[6] frazeologických výrazů, ale vůbec celkovou koncepci, promítající se samozřejmě nejvíce do struktury a obsahu heslových statí. Pominout nelze ani návodnou, jasně formulovanou úvodní stať, doplňkový rejstřík hesel podle sémantické příslušnosti, ani přínosnou závěrečnou studii F. Čermáka o českých přirovnáních.
Výběr hesel zpracovaných v 2050 heslových statích (s. 31—413) odpovídá vytčenému pojetí frazému a idiomu. Frazém je chápán jako kombinace slov vyznačujících se v různé míře anomální spojovatelností (uplatňuje se zde tedy hledisko formální). Idiom, u něhož se v souladu s novou (sémantickou) klasifikací frazeologismů (srov. J. Mlacek, d. c. v pozn. 1, s. 22 a 141) sleduje stránka sémantická a funkční, je chápán jako kombinace (slov) nerozložitelná na původní elementy.
Výběr se řídil zejména zásadou zachytit ustálenou frazeologii a idiomatiku se současnou celonárodní platností, počítaje v to i výrazy cizího původu a spojení mezinárodní platnosti. Dále se řídil zásadami: a) ustálenosti daného, minimálně dvouslovného, výrazu, a to bez ohledu na zastoupení slovních druhů v dané kombinaci, b) významově a funkčně omezené, příp. nulové spojovatelnosti s jinými slovy alespoň u jednoho členu výrazu, c) možností sémantického posunu (přenesenosti významu).
Slovník pracuje s abecedně uspořádanými[7] hesly výkladovými a odkazovými. Mimo to se tu však — v rámci heslových frazémů — rozlišuje ještě podtyp hesel okrajovější (periferní) povahy, která jsou co do rozsahu výkladu stručnější, neboť obvykle prezentují úzus zčásti starší, zčásti neologický, dosud ne zcela ustálený.
Heslové frazémy jsou uvedeny ve spisovné češtině (event. s nespisovnou paralelou), a to převážně v základním tvaru.[8] Součástí záhlaví bývají rovněž (graficky zřetelně odlišené) syntagmatické[9] nebo paradigmatické[10] varian[252]ty, dále stylová[11] a gramatická[12] charakteristika probíraného frazému a nastiňují se rovněž některé jeho možné transformace (nominalizace, adjektivizace, verbalizace, adverbializace). Tuto informaci (stejně jako popis kontextu s upozorněním na valenci, který předchází výkladu významu), dosud ne plně vžitou v lexikografické praxi vůbec, ocení zejména teoretikové jazyka a uživatelé z řad publicistů, překladatelů ap.
V navazující výkladové části hesla najdeme kromě vymezení druhu podobnosti a její povahy výčet a popis stěžejních i vedlejších významových rysů frazému (idiomu). Ke kladům slovníku můžeme přičíst i zásadu, že k výkladu významu se používá jen slov stylově neutrálních. Doprovodné příklady (exemplifikace) v podobě necitátových vět představují pak typické kontextové využití daného frazeologismu. Podle potřeby a hlavně možností (ovlivněných zjistitelností) zahrnuje výklad také etymologii výrazů a popř. upozorňuje na jejich některé strukturní znaky (zvláštnosti). V závěrečné části výkladu je naznačeno postavení výrazu v celém subsystému frazémů a idiomů, tzn. vztah synonymie (po značce S), antonymie (A) a vztah sémantické příbuznosti s jinými frazémy a idiomy (srovnání následuje po značce Cf — confer). Srovnání, synonymum nebo antonymum (často fakultativní) představují zároveň odkazy na hesla, kde jsou tato slova klíčovými členy.
Celé heslo uzavírají čtyřjazyčné (anglické, německé, francouzské a ruské) ekvivalenty výrazu v jeho základním významu, event. v dalších významových odstínech. Cizojazyčné ekvivalenty (uvedené, ale i chybějící, nebylo-li možné je zjistit a ověřit) zvyšují hodnotu slovníku především pro potřeby překladatelů, teoretiků a nečeských uživatelů, neboť mohou (i přes některé drobné nedostatky, zejména v ruské části) sloužit ke konfrontaci češtiny a uvedených jazyků v patřičné sémantické oblasti, tj. takové, pro niž je charakteristické buď společné reálné východisko, nebo obsahuje pojmy, které zachycují jevy vzájemně se ovlivňující, popř. naopak stojící v protikladu, tedy lišící se.
Všechny části heslové stati ve SČFI jsou proporcionálně vyvážené, poskytují sumu informací jak pro praktické uživatele, tak i pro všechny další teo[253]retické výzkumy na tomto úseku českého lexika. Informace jsou na jedné straně v únosné míře formalizovány tak, aby podaly komplexní a zároveň přehledný popis frazeologismů po stránce pravopisné, morfologické, syntaktické i stylistické, na druhé straně způsob definování i vhodně ilustrující exemplifikace každého frazeologismu zasazuje tuto komplexní lexikální jednotku do systému české slovní zásoby.
V našem krátkém příspěvku jsme se pokusili pouze o obecnější seznámení čtenářů NŘ s prvním svazkem Slovníku české frazeologie a idiomatiky, s dílem, o němž se domníváme, že má všechny předpoklady k širokému využití.
[1] V této souvislosti se musíme zmínit ještě o Slovenské frazeológii J. Mlacka, která vyšla v druhém, doplněném vydání (Bratislava 1984).
[2] Jeho Lidová rčení (Praha 1947) byla dosud naší jedinou větší novodobou příručkou svého druhu.
[3] Srov. Slovník synonym a frazeologismů (Praha 1982, 3. vyd.) a recenzi J. Machače v NŘ 61, 1978, s. 204—8 k vydání předchozímu.
[4] Srov. např. L. Rudolfová, A. Šourková, Česko-ruská konverzace, Praha 1960; L. Prokopová, J. Blázquez, Česko-španělská konverzace, Praha 1960, a mnoho dalších.
[5] Druhý svazek Výrazy neslovesné je v tisku, třetí se připravuje.
[6] Při shromažďování materiálu (prameny nejsou v textu hesel citovány) se kolektiv autorů opíral o významné české výkladové slovníky (především o Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—71) a o některé starší práce speciální (např. o zmíněná Zaorálkova Lidová rčení, dále o Čelakovského Mudrosloví národu slovanského ap.) a v neposlední řadě o vlastní excerpci novodobých textů a záznamy běžné mluvy.
[7] Abecední uspořádání se týká klíčového členu výrazu, který v něm nezaujímá první pozici, nýbrž stojí obyčejně po srovnávacím jako. Je ovšem nezbytné, aby se i zkušený uživatel seznámil s informacemi, které poskytuje úvodní stať.
[8] Základním tvarem se rozumí 1. p. sg. u slov jmenného charakteru a podoba infinitivu u sloves.
[9] Syntagmatické varianty, sázené polotučně a v kulatých závorkách (např. je tu (zima) j. v márnici, s. 198), upozorňují na možnou vypustitelnost daného členu (v tomto případě zima).
[10] Paradigmatické varianty, následující za lomítkem a sázené rovněž polotučně (např. být/koukat/chodit j. omámený, s. 241), naznačují možnou alternaci daného členu kombinace (zde tedy sloveso být slovesy koukat nebo chodit).
[11] Stylová charakteristika vychází z hlediska spisovnost-nespisovnost, frazeologismy se hodnotí jako kolokvialismy. Pak je zde i hodnocení z hlediska frekvence a citového zabarvení. Stylová charakteristika je uváděna důsledně u každého hesla.
[12] Za značkou 0 (nula) jsou vyjmenovány případy (gramatické kategorie a tvary), v nichž se probíraná kombinace nevyskytuje. Vysvětlení značky 0, „uvádí negativní gramatické charakteristiky“, v přehledu značek a zkratek na s. 27 však není (oproti vlastnímu výkladu v úvodní stati, s. 15) formulováno nejvhodněji.
Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 249-253
Předchozí Zdeněk Tyl: Slovník k českým spisům J. A. Komenského
Následující Jan Balhar: Nářečí na Kelečsku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1