Časopis Naše řeč
en cz

Nová příručka pro jazykovou praxi

Jaroslav Machač

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykových příruček, které mohou být užitečné pro jazykovou praxi, není nikdy dost. Je o ně i zájem, přestože u nás stále ještě převládá představa, jako by první a poslední jazykovou příručkou byla Pravidla pravopisu. Proto tedy i když očekáváme, že se na knižním trhu objeví nový jednosvazkový akademický Slovník spisovné češtiny, který má plnit funkci základního jazykového kompendia pro školu a veřejnost s mnohostranným poučením o slovní zásobě a jejích jednotkách[1], lze přivítat, že vychází menší slovník speciální — slovník synonym a frazeologismů[2]. Po léta totiž při různých příležitostech s postesknutím podotýkáme, že speciální slovníky s tímto zaměřením musí být u nás dočasně suplovány právě jednojazyčnými slovníky výkladovými (hlavně čtyřsvazkovým Slovníkem spisovného jazyka českého).

Tento nedostatek, zjevný při rozhlédnutí i jen po světě slovanském, totiž že v našem prostředí nebyly dosud zpracovány a vydány takovéto speciální slovníky dva, vedl k tomu, že 30 let po vyjití Stručného slovníku českých synonym J. Mašína a J. V. Bečky,[3] objevuje se tato synonymická pomůcka v novém zpracování jednoho z jejích autorů v rozšířené verzi a s frazeologickým doplňkem.

Připomeňme při té příležitosti, že na Slovensku vyšly v nedávných letech oba speciální slovníky toho druhu — Malý synonymický slovník a Malý frazeologický slovník,[4] ten druhý dokonce letos už v reedici. Jejich názvy odpovídají rozsahu: jde o slovníky nejmenšího typu, určené nejobecnější praxi, zvláště školské. Přesto, anebo právě proto autoři obou malých slovníků, prošlí „školou“ lexikografické práce na velkém slovenském slovníku výkladovém, považovali za samozřejmé opatřit příznakové lexikální jednotky charakteristikami z hlediska normy, stylové příslušnosti, citového zabarvení a frekvence a naznačit i obligatorní, popř. typické kontexty, v nichž se tyto jednotky realizují. Vybavují je tedy i ve shodě se současnou lexikografickou [205]teorií a praxí základními údaji o relevantních vlastnostech projevujících se při jejich užívání (fungování); v obou slovnících se (svým způsobem) přihlíží důsledně i k stránce významové.

Český slovník Bečkův je ve své části synonymické (s. 5—320) počtem heslových slov i synonymických ekvivalentů podstatně rozsáhlejší než malý slovník slovenský i než původní stručný slovník Mašínův-Bečkův; ve způsobu zpracování se však v zásadě tohoto výchozího slovníku přidržel.

Rozšíření a aktualizace výběru vyplývá např. z tohoto dílčího srovnání: V úvodní části (písmena A—Č) je poměr mezi oběma slovníky tento: 658 heslových slov v slovníku novém (na str. 11—29) proti 525 (na str. 11—20) v slovníku M-B; doplněna byla např. tato hesla: abnormální, abonent, absolutismus, absolutně, absorbovat, abstrahovat, abstraktní, adjustace, afekt, agitace, agrese, alegorie, alergický, čadit, čarodějný, čarokrásný, časopis (s cizími ekvivalenty), časovost, částečně, částka (s ekvivalenty obnos, suma), častost (frekvence), čekatel, čelný, čemejřit se.

Pojetí synonym ve slovníku je poměrně široké. Zařazují se i synonyma okrajová a kontextová (např. dutý planý, lichý; dlouhodobý perspektivní; papírový knižní, nereálný, neživotný, jalový /heslo/, planý, lichý, frázovitý; kočičina — rámus), synonymní prostředky víceslovné (např. agent obchodní jednatel; aktivita — činná služba; represálie odvetné opatření; hněvat se — mít pifku; adoptovat přijmout za vlastního; aspirovat uplatňovat nárok; zčásti opisné a výkladové povahy: dispečink — ústřední řízení provozu; agilní horlivě činný); k zařazeným gramatickým slovům a částicím připojují se (jako záměnné) významově blízké výrazy, které mají platnost jiného slovního druhu (ale naproti tomu, na druhé straně; inu jedním slovem, zkrátka a dobře; hned — v tu ránu, bez průtahu; aspoň — když ne jinak atp.). U sloves se nerespektuje důsledně slovesný vid, a to nejen u obouvidých sloves cizího původu, jak se konstatuje v úvodu, ale i jinde (bloudit — sejít z pravé cesty, dokonavé zabloudit neuvedeno; hnát honit /do práce/).

K stylové diferenciaci synonym se v zpracování nepřihlíží. Bez stylistického omezení se jako heslová slova i ekvivalenty uvádějí výrazy hovorové i nespisovná slova obecné češtiny i výrazy expresívní (např. ferman, fortelný, fušer, gusto, chlastat, ochlasta, nakulovat pentlit, perplex, pěšourem, pracháč, prachař, z řady „hlupák“: hňup, moula, trdlo, ťulpas, ťululum, tupec atd.) i výrazy výrazně knižní povahy (jako slout, slynout, perutný „vzletný“, indignace, peremptorní, preterovat ap.). V té souvislosti tím více překvapuje, že u několika ojedinělých případů byla (proti vydání prvnímu) doplněna zkratka lid., např. u sloves čučet, čumět, čupr, dlabat „jíst“, ďobat „zobat“); blíže se však tato charakteristika, v starší lexikografické tradici užívaná v různé platnosti, neobjasňuje (v úvodu se o slovese čumět např. i praví, že je „silně lidové“).

[206]Od uživatele slovníku očekává autor velmi mnoho: „Odhadnout, které z uvedených synonym se právě nejvíce hodí, musí už čtenář sám. Nechť se při tom řídí svým vlastním jazykovým citem a svou zkušeností“ (je to formulace převzatá z původního vydání). Ovšem to neplatí jen o volbě synonym z hlediska jejich stylové příslušnosti, ale — a to tím více — i se zřetelem k jejich významu. I když se polysémie v zpracování graficky naznačuje (mezerou mezi synonymními řadami), je tento způsob pro uživatele málo instruktivní jednak proto, že se jím nezachycuje synonymní vztah k vícevýznamovým ekvivalentům (ty se v jednotlivých řadách neopakují), jednak proto, že jej autor nedodržuje důsledně (srov. např. črta: tah /perem/, náčrt, drobná próza, sloupek, kurzíva; žurnál: deník, noviny, denní pohotovost; čučet: civět, vězet, trčet, čekat dlouho). I uvádění minimálního kontextu je omezeno na nejnutnější a spíše ojedinělé případy; srov. např. zrušit: odstranit, zastavit (provoz závodu), zlikvidovat, odvolat (příkaz), anulovat (platnost čeho), stornovat (objednávku ap.).

Svou částí synonymickou poslouží tedy slovník především uživatelům s dobrými jazykovými zkušenostmi a s tvůrčími jazykovými schopnostmi. Na ty autor především myslí, neboť podle jeho slov slovník „není určen k tomu, aby čtenáře podrobně poučoval, nýbrž pouze aby napomáhal jeho paměti“.

Druhá, menší část příručky (321—430) obsahuje frazeologismy, rozdělené do čtyř oddělených, různě řazených a samostatně komentovaných souborů. První soubor obsahuje ve výběru tzv. frazeologismy zesilující, tj. ustálená spojení se závislým frazeologicky vázaným členem intenzifikujícím význam členu hlavního (železná kázeň, drtivá většina, vehementně vymáhat, vařit se klokotem; utíká, div se nepřerazí) a ustálená přirovnání téže významové platnosti (bílý jako padlý sníh; řve, jako když ho na nože bere). V další skupině jsou frazeologické obraty slovesné, autor jim říká též verbalizační; zahrnují jednak slovesně jmenné konstrukce typu mít strach, být v rozpacích, upadnout do rozpaků atp., jednak nejtypičtější spojení slovesa se substantivem ve vztahu determinačním i predikačním (sjednat, uzavřít, porušit, zrušit dohodu; boj vzplanul). A třetí část pak tvoří tzv. rčení, frazeologické obraty, které podle výměru autora „jako celek označují skutečnost složitým pojmenováním nepřímým (metaforickým, metonymickým, synekdochickým)“.

První soubor je abecedně řazen podle základních slov intenzifikovaných. Tento způsob však znemožnil zařazení takových typů, kde je intenzifikovaný výraz relativně volný a vyměnitelný; týká se to např. frazeologického vyjadřování negace (za nic na světě, za živého boha), některých ustálených spojení k vyjadřování míry (až hrůza) aj. (autor se o nich obecně zmiňuje v úvodu k této partii). V druhé skupině, řazené podle substantiv, jsou zastoupeny vedle typů nesporných z hlediska teorie frazeologie i případy problematické, a to zejména pokud jde o predikaci (deficit roste, d. se sni[207]žuje, klesá). Třetí část je soubor po stránce formální velmi různorodý; vzhledem k tomu použil autor řazení podle významu, naznačovaného (po způsobu III. části slovníku Zaorálkova) jednoslovně i víceslovně (balamutit: vodit koho za nos, věšet bulíky, hejla, fangličky na nos, dělat si z koho blázny, malovat straky na vrbě, lid. tahat koho za nohu; dále např. cíl, bez cíle; čilý; breptat; dobrý člověk; odejít; opilý atp.).

Jako dodatek je připojen soubor citátových výrazů cizojazyčných. Ty jsou vzhledem k své fixované podobě řazeny nediferencovaně, tedy abecedně jako celek. Zahrnují výrazy fungující v platnosti různých slovních druhů (persona grata; fair play; hapax legomenon, chef-d’oeuvre; last, but not least; a conto, à jour, in flagranti) i útvary větné: okřídlené citáty a úsloví (Dulce et decorum est pro patria mori; Alea iacta est), přísloví a pořekadla (De mortuis nil nisi bene; Dura lex, sed lex) atd. Zařazení těchto citátových výrazů do frazeologické části příručky je z teoretického hlediska dobře oprávněné, autor sám je však za frazeologismy nepokládá, „i když některými znaky frazeologii připomínají“. Tak snad si lze vysvětlit, že jen z důvodů úzce praktických byly do tohoto souboru vybrány — a to spíše jen namátkou, popř. jako ukázka — i takové výrazy zcela nefrazeologické povahy jako chargé d’affaires, make-up, comics, předložky versus a contra atp.

Zmínky zasluhuje i autorova poznámka v části věnované „ustáleným spojením nefrazeologickým“, do slovníku nepojatým; autor k nim počítá víceslovná pojmenování terminologická a v různém stupni terminologizovaná a dále i spojení slovesná užívaná v ustálené podobě i významu jen ve vyjadřování odborném (spustit, vztyčit kolmici). Není však přesné a uživatele to zavádí, že se do téže souvislosti uvádějí i „sousloví“[5] typu zuby nehty, hory doly, vidu ani slechu s tím, že „tato dvoudílná sousloví se do frazeologie nezařazují, ale mohou se státi součástí frazeologických obratů“; první z příkladů je také zařazen v oddíle frazeologismů intenzifikačních (držet se zuby nehty), třetí mezi „rčeními“ (pod významem ‚ztratit se‘: není po něm ani vidu ani slechu).

Orientace v této části slovníku není tedy nejsnadnější a klade na uživatele značné nároky. Avšak, jak už jsme dříve naznačili, takový je slovník celý. Jak autor v úvodu říká, je určen především novinářům a publicistům, překladatelům a školským pracovníkům — tedy nejen uživatelům spisovného jazyka vůbec, ale uživatelům s jazykově tvůrčími schopnostmi a předpo[208]klady, u nichž lze očekávat potřebný aktivní a tvůrčí přístup i k slovníku samému.

To není výtka určená této příručce, která svým zpracováním (zvláště části prvé) i přiměřeným rozsahem bude dobře sloužit určenému okruhu uživatelů. A to i v době, až naše lexikografie doplní řadu jednojazyčných slovníků výkladových i přiměřenými slovníky speciálními. Není pochyb o tom, že autor Slovníku synonym a frazeologismů ji této povinnosti zbavit nezamýšlel.


[1] Srov. o něm zvl. informativní článek Jos. Filipce v NŘ 58, 1975, 225—233.

[2] Prof dr. J. V. Bečka, Slovník synonym a frazeologismů, Knihovnička novináře sv. 16, Praha 1977, 431 s.

[3] Jan Mašín a J. V. Bečka, Stručný slovník českých synonym, Knižnice Kruhu přátel českého jazyka sv. 4, Praha 1947, 143 s.

[4] M. Pisárčiková — Št. Michalus, Malý synonymický slovník, SPN Bratislava, 1973, 317 s. — E. Smiešková, Malý frazeologický slovník, SPN Bratislava, 1974, 296 s.

[5] Na uvedení a rozšíření tohoto termínu pro ustálené víceslovné lexikální jednotky (užil ho již v r. 1910 V. Mathesius) má podíl návrh na kodifikaci termínů pro slovní spojení z r. 1934, jehož autory byli právě J. V. Bečka, dále Vl. Šmilauer a J. Haller; srov. NŘ 27, 1943, 197—207. Důsledně ho užívá ve svých syntetických pracích Vl. Šmilauer (pro ustálená spojení nevětná); v. i Slovník slovanské lingvistické terminologie, s. 184.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 4, s. 204-208

Předchozí Hana Lincová: K repertoáru přípustkových spojek v 60. a 70. letech 19. století

Následující Blažena Rulíková: Sborník prací z konference o překladu odborného textu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1