Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k zkoumání jazyka J. A. Komenského

Věra Petráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Z významných osobností naší minulosti, které se zároveň svou tvorbou nesmazatelně zapsaly do dějin české vědy a kultury, stojí na jednom z předních míst Jan Amos Komenský. Jeho odkaz — co do obsahové rozmanitosti, rozsahu i úrovně formálního zpracování — nemá v české literatuře (a nejen starší) obdoby. Je proto zcela pochopitelné, že se k němu neustále vracíme a analyzujeme ho z hlediska různých disciplín společenskovědních (hlavně filozofie, pedagogiky, historie) i přírodovědných. V nespočetné řadě prací zabývajících se dílem Komenského však nacházíme málo těch, jež by zevrubněji a komplexněji charakterizovaly jazyk jeho českých (ale i latinských) spisů. Pozornost se dosud zaměřovala spíše na dílčí otázky.[1] Několik studií[2] podává sice komplexnější obraz Komenského češtiny, avšak většinou jen na materiálové bázi jednoho spisu. Pouze Fr. Oberpfalcer v práci J. A. Komenského milý a milostný jazyk otcovský (Praha 1921) popsal češtinu Komenského na základě jazykové analýzy většího počtu děl. K této ojedinělé práci české lingvistiky a komeniologie se po více než šedesáti letech přiřadila další, monografie Jazyk českých spisů J. A. Komenského od pražského lingvisty Karla Kučery.[3]

Proti průkopnické práci Oberpfalcerově, založené na čistě popisném přístupu, využívá Kučera ve své monografii (metodicky se opírající o studie Běličovy, Šmilauerovy a zčásti také Porákovy) diferenčního popisu. Soustřeďuje se na systematizaci a výklad podstatných rozdílů mezi českým jazykem Komenského a češtinou dnešní. Všímá si rovněž jevů a rysů typických jednak pro jeho individuální projev, jednak pro jazyk jeho doby vůbec. Výběrově a obrysově se dotýká případů (obvykle tehdy, jde-li o účelnost vzhledem k potřebám výkladu jiných jevů), u nichž se čeština dnešní od češtiny Ko[238]menského neliší. Diferenční přístup k analýze a popisu materiálu určil také jeho výběr. Kučera totiž nevychází z totální excerpce všech dostupných česky psaných projevů, nýbrž opírá se o reprezentativní materiál získaný excerpcí zhruba dvaadvaceti spisů[4] (samozřejmě nestejného rozsahu, různorodého obsahu i formálního pojetí). Každý probíraný jev je v práci vhodně a přiměřeně ilustrován doklady[5] (z úsporných důvodů bylo v citacích použito autorova vlastního systému zkratek).

Svou monografii o jazyce českých spisů J. A. Komenského Kučera rozčlenil do čtyř stěžejních částí, v nichž probírá hláskosloví, tvarosloví, skladbu a slovní zásobu.[6] Popisu hláskoslovné roviny předchází stručná, ale dostatečně informativní kapitola o pravopise Komenského spisů (dochovaných v tiscích a částečně v rukopisech, srov. pozn. 4). Práci uzavírá kapitola Celková charakteristika jazyka českých spisů J. A. Komenského a české a anglické shrnutí. Mimo seznam pramenů a literatury obsahuje monografie věcný rejstřík a rejstřík prvků a jevů.

V nástinu pravopisu Komenského spisů se čtenář seznamuje s inventářem grafémů, jichž bylo užito v dobových tiscích a rukopisných záznamech, a je zároveň upozorňován na některé zvláštnosti a jejich pravděpodobné příčiny.[7] Jednotlivosti z dobového pravopisného úzu dokumentuje autor na textech poloviny použitých spisů (a to jen — mimo Didactiku — podle odpovídajících pasáží v edičních poznámkách k vydáním v DJAK).

Přestože inventář hlásek v češtině Komenského se v podstatě neliší od inventáře v dnešní češtině, vykazují dochované texty některé odlišnosti, které dovolují uvažovat o určitých charakteristických znacích jeho individuální výslovnosti poplatné rodnému nářečí (např. téměř důsledné rozlišování l — ł, často rozdílné využití samohláskové kvantity, zejm. a — á v základu dvouslabičných podst. jmen rodu ženského a středního, u — ů v koncovce 3. p. mn. č. u mužských a středních podst. jmen aj.). Tyto a další případy Kučera zmapoval, podrobně popsal[8] a vyložil z hlediska odrazu některých starších [239]hláskoslovných změn (s. 25—28 monografie).

Několik starších i novějších dílčích studií (viz pozn. 1) ukázalo, že tvarosloví Komenského češtiny se nevyznačuje přílišnými odchylkami od nové češtiny. Proto se Kučera soustředil na popis a výklad detailů, konkrétních slov a jejich tvarů, popř. frekvence (zvláště deklinačních[9]) koncovek. Jako v hláskoslovné části i zde rozšiřuje své komentáře o zběžný pohled do vývoje daného skloňovacího typu.

Syntaktickou část uvádí Kučera obecnějšími poznámkami k těm gramatickým jevům a prostředkům, u nichž lze většinou (vzhledem k využití ve větné souvislosti) pozorovat jisté zvláštnosti ve srovnání s novou češtinou. Těžiště části však spočívá v sledování jednotlivých slovních druhů v roli větných členů a dále v postižení těch skladebních prostředků, jež jsou typické nejen pro jazyk Komenského, ale pro češtinu té doby vůbec. Na prvním místě uvádí pořádek slov ve větě (ovlivněný do značné míry mluvnickou a zvukovou stavbou větnou, na které měla vliv jednak — u spisů intelektuálního rázu — jeho latinská erudice, jednak — u spisů určených širšímu okruhu čtenářů — soudobá běžná mluva a jeho kazatelská praxe). Podtrhává se tu odlišné kladení přísudkového určitého tvaru slovesného (na konec věty), dále volněji pojatá poloha přívlastků a příslovečných určení, neobvyklé postavení příklonné spojky -li ap. K jiným odlišnostem, které charakterizují jazyk Komenského, patří vyjádření závislosti shodou a řízeností (zde se Kučera omezil na výčet jedenačtyřiceti nejužívanějších sloves a jejich vazeb ve srovnání se stavem novočeským, pro substantiva a adjektiva[10] mu materiál takové možnosti neposkytl). K odchylkám od pravidelnosti větné stavby (anakolutu, zeugmatu, elipse) zaujímá Kučera oprávněně zdrženlivé stanovisko, protože se s nimi setkáváme ve spisech docilovaných v rukopisné podobě a navíc takových, o nichž jsme přesvědčeni nebo bezpečně víme, že byly diktovány nebo opisovány později (bez účasti Komenského). V úseku Věta a souvětí si všímá využití a forem záporu (zejména častého výskytu záporu členského na místě větného), registruje nejobvyklejší typy jednočlenných vět, vyjádření větných členů a krátce charakterizuje Komenského souvětí a složité souvětí (a to ve shodě s dřívějšími zjištěními).

Komenského tvorbu člení Kučera (zjednodušeně, ale vcelku přesně) na projevy intelektuální a projevy s převahou emocionálních a emotivních prvků. Tomuto — vlastně funkčnímu — členění odpovídá využití jednotlivých slo[240]žek soudobé české slovní zásoby, především zastoupení složky internacionální (převážně latinského původu) na straně jedné a složky běžně mluvené, včetně nářeční, na straně druhé. Protože slovní zásoba Komenského češtiny (a stejně tak pro jeho jazyk typické slovotvorné postupy) byla poměrně podrobně popsána v jiných studiích,[11] shrnul Kučera jejich závěry a na několika místech doplnil a upřesnil (např. otázku užití přivlastňovacích adjektiv na -ův, -ový, typ krokodýlovy — baziliškové oči ap., srov. s. 103). Kapitolu o slovní zásobě uzavírá ukázkové orientační srovnání frekvence jednotlivých slovních druhů v jazyce Komenského českých spisů a v češtině dnešní.[12]

Kučerova monografie o jazyce českých spisů J. A. Komenského je seriózní, metodicky jednotná práce, prokazující důkladnou znalost shromážděného materiálu a schopnost skloubit materiálovou analýzu s teoretickými závěry. Ty, ať celkové, nebo dílčí, působí přesvědčivě. Ke kladům práce je nutné přičíst vyhraněně vědecký výkladový styl nezatížený zaváděním nové terminologie (proto má naději stát se pramenem poznatků i pro badatele z jiných vědních odvětví zajímající se o dílo J. A. Komenského). Monografie je vskutku solidním a záslužným příspěvkem k studiu češtiny 17. století.


[1] Srov. např. A. Fiedlerová, K vývoji neshodného přívlastku ve staré češtině a u J. A. Komenského, SaS 31, 1970, s. 337n.; K. Hádek, Ke kvantitě samohlásek v češtině 17. století, Listy filologické 93, 1970, s. 44n.; N. Lupínková, Obraz kvantity kořenných slabik v raném díle J. A. Komenského, Listy filologické 40, 1971, s. 41n.; E. Michálek, Tradiční rysy v slovní zásobě Komenského Labyrintu, Acta Comeniana 26, 1970, s. 164n.; V. Petráčková, K deklinaci substantiv v češtině 1. pol. 17. století, Studia Slavica Pragensia 1973, s. 75n. atp.

[2] Např. K. Kučera, Charakteristika slovní zásoby Labyrintu J. A. Komenského, Česká literatura 20, 1972, s. 346n.; ediční poznámky k vydání českých spisů v řadě Dílo J. A. Komenského — J. A. Comenii Opera omnia (dále DJAK), sv. 1, 2, 3, 11.

[3] Vydala Univerzita Karlova, Praha 1983, 131 stran.

[4] Podkladem mu ponejvíce byla jejich ediční zpracování ve zmíněných svazcích řady DJAK, případně další edice podobného charakteru. Pouze v jediném případě — u spisu Didactica, to jest Umění umělého vyučování — pracoval s dobovým rukopisem, na jehož podobu měl Komenský evidentně vliv. Přímá práce s rukopisem se ukázala nejpřínosnější.

[5] Kučera zde postupuje velmi obezřetně, správně volí jen ty doklady, které jsou prokázaným svědectvím individuálního autorského jazyka Komenského. Části textů stojící mimo tento rámec neeviduje.

[6] I když tu není dán samostatný prostor stylistickému popisu, Kučera jej zcela nepomíjí: činí tak formou jednoduchých stylových charakteristik u některých jazykových prostředků.

[7] Své názory na vztah mluveného projevu, písemného záznamu a dobové pravopisné normy formuluje Kučera uvážlivě, ponechává prostor pro event. nová zjištění, jež může přinést další bádání.

[8] Lze říci, že jeho poznatky se vcelku shodují s odpovídajícími úseky ve zmíněných edičních poznámkách DJAK.

[9] Při popisu skloňování podst. jmen se řídí běžnými postupy známými ze současných popisných a normativních mluvnic, tzn. zařazuje doklady podle rodové příslušnosti a zakončení 1. p. jedn. č. ke vzorům. U sloves se přiklonil k jednoduššímu třídění prézentnímu. Paradigmata jako celek nikde neuvádí.

[10] Změna ve vazbě adjektiv je v práci dokládána na příkladu, který není právě přesvědčivý: způsobný k (Didaktica 80) ve významu ‚uzpůsobený, přizpůsobený, vhodný k‘, srov. Příruční slovník jazyka českého VIII, Praha 1955—7, s. 788, a Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1971, s. 843. Náš materiál ukazuje na odchylky ve vazbě jiných adjektiv, např. křiv (čemu) (Dvéře 77), prost od (Lasitský 145) aj.

[11] Srov. L. Klimeš, K vývoji české slovní zásoby v druhé polovině 17. století, Sborník Pedagogického institutu IV, Plzeň 1962; E. Michálek, K charakteristice české slovní zásoby doby střední, Listy filologické 96, 1973, s. 77n.; I. Němec, Nová slova Husova a J. A. Komenského, SaS 31, 1970, s. 313n.

[12] K získání dat bylo využito materiálu z rozsahově rovnocenných úseků spisů Theatrum universitatis rerum (spis odborný) a Labyrint světa. Údaje o stavu v nové češtině byly vhodně převzaty z odpovídajících oddílů v práci J. Jelínka, J. V. Bečky, M. Těšitelové Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině (Praha 1961).

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 237-240

Předchozí Alena Polívková: K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na -ice

Následující Zdeněk Tyl: Slovník k českým spisům J. A. Komenského

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1