Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk selských suplik z Těšínska z r. 1766

Jan Balhar

[Články]

(pdf)

-

Zhoršující se hospodářské a sociální postavení poddaných v 18. stol. vedlo také ve Slezsku k selským bouřím proti vrchnosti. K menším protestním akcím tu docházelo už od poč. 18. stol., velké povstání rolníků propuklo v r. 1766. Bezprostředním podnětem k němu byl nález robotního řádu Ferdinanda I. ze 16. stol., jehož opisy se rychle rozšířily z Ratibořska i na Těšínsko. Rolníci měli možnost srovnávat někdejší povinnosti poddaných se svým podstatně zhoršeným stavem a proti bezpráví protestovali. Docházelo k robotním stávkám, k shromažďování rolníků, ke konfliktům s panskými úředníky a s vojskem. Situace se přiostřila, když se nepokoje rozšířily na Opavsko. Za trvajícího napětí mezi habsburskou monarchií a Pruskem snažila se vrchnost vyřešit konflikt pokojnou cestou. Sedláci byli vyzváni, aby sepsali své stížnosti a postoupili je k vyřízení Slezské urbariální komisi. V ní došlo k tříbení názorů a posléze k prosazení pokrokového stanoviska. A tak v r. 1771 byl vydán robotní patent, v němž se stanoví normy a maximální zatížení břemeny pro všechny příslušníky rolnického stavu. Selské povstání z r. 1766 patří k prvním protestům utlačovaných selských mas, které měly šťastný konec a přinesly poddaným zmírnění útlaku.

Supliky sedláků z konce 18. stol. se nám dochovaly a jsou připraveny k vydání tiskem. Pro edici byla pořízena i detailní analýza jejich jazyka. Zde chceme podat ukázky uvedených stížností a první informaci o tom, jakým jazykem byly sepsány.

Supliky jsou psány dílem německy, dílem jazykem slovanským, tj. českým nebo polským. Všichni pisatelé se snažili psát spisovně, ale znalost češtiny ani polštiny nebyla u všech pisatelů stejná, a tak tu máme řadu jazykových projevů blízkých spisovné češtině té doby, ale i české texty s přemírou nářečních prvků, popř. projevy nářeční s českými prvky. Polsky jsou psány jen tři z nich, a to z Dědic, z Hor. Žukova a ze Zábřeha; i ty jsou plné nářečních jevů a nepostrádají stopy českého vlivu.

K dispozici jsme měli stížnosti z 31 vesnic někdejšího Knížectví těšínského (z dnešních okresů Frýdek-Místek a Karviná).

Všechny supliky ukazují na slezskou provenienci a všechny je možno podle dialektických prvků poměrně přesně lokalizovat.

Jako ukázky tu předkládáme krátké úryvky ze tří suplik psaných česky, ovšem s četnými prvky nářečí. První pochází z Nebor, okr. Frýdek-Místek, a nese výrazné stopy úředního českého jazyka. Pisatel po[170]měrně dobře zvládal větnou stavbu, ale rozvětvená souvětí ukazují na vzor v latinské nebo německé skladbě. O tom, že znal obstojně spisovnou češtinu, svědčí četné knižní obraty a prostředky, jež v slezských nářečích jinak neexistují a k nimž ani nelze najít plné nářeční ekvivalenty.

Vyskytují se tu přechodníky „českého“ typu, např. padame prossycze; y gsaucz my wssechni, s panskem utisknieni gsme, časté opsané pasívum, např. byl pozvolen, odebran gest, ukržywdzeno gest, vztažná zájmena, např. dulehliwost, w ktereg seterwame; 6 sedlakuw, kteržy panssczyznu gsau zbeywali, konečně knižní spojky a spojovací výrazy a předložky s významy neobvyklými v mluveném jazyce, např. procžež we wssy neyponiženiegssy pokorže padame; budžto my, aneb czeladka nassa pržyderžana beywa; kdyžto den po dniu; ale genom tylko, že by nasse panstwo sskody netrpielo; gak dawki, tak panske platy; pro dalekost od mista, podle pržyslibeni aj. Jen pro psaný jazyk té doby je charakteristické hojné užívání tvarů minulého času s pomocným slovesem i ve 3. os., např. kteržy gsau panssczyznu zbeywali, na swobodu gest odprodal.

V ukázce se nacházejí dvojhlásky ou (psáno jako au, za pův. ú) a ej (za pův. dlouhé ý), které v té době a dříve pronikaly do spisovných textů, a to i mimo nářeční oblasti, v nichž byly provedeny, ale nenabyly statutu hláskových podob spisovných, srov. např. w aumyslu, gsau zbeyvali.

Znalost češtiny — i když nedokonalá — se odráží též po stránce tvarové. Proti nářečním unifikovaným koncovkám ve skloňování podst. a příd. jmen (zejména v 3., 6. a 7. p. mn. č.) zjišťujeme ve stížnosti větší pestrost koncovek, např. po žniwech, po furach w tieskich mistech gakžto w kopczech, s tržema konmi apod. Na knižní charakter jazyka ukazuje důsledné užívání infinitivu na -ti: pozatzi, beyti, shromaždzowatzi.

Nebory

… nassy weliku stižnost a dulehliwost (= utrpení), w ktereg giž nekolik leth seterwame, we wssy neyponiženiegssy pokorže pržednesti pržynauczeni gsme, a seycz (= a sice):
Kterak w nasseg dziedzinie 6 sedlakuw, kteržy panssczyznu gsau zbeywali, gest bylo. W bochu odpoczywagiczy diedziczny pan pan baron Jozeff Beess ale s tiech ssesti 3 grunta scassirowal (= zrušil) a do swecho panskeho požytku uwedel. A tak skrz to, czo gsme prwe nas 6 sedlakuw nowus (= hnůj) na pole přzes den 8 krate wywezli, to do nini budžto my aneb cželadka nassa od auržednika pržyderžana beywa, že kdy se nowuss na pole zaczne wywažetzi, že by prwni den gak neywicz [171]fur wywezla a tak po tom prwnim ty gine nasledugicze dni pokračzowane beyti musegi, kdyžto den pod dniu po 12 ti y po 13 ti furach. A czo wicz že kolik w letnim dluchim, to take w kratkim dni zasse tolik fur wywesti mussi…
Nassa powinnost seycze (= sice) gest, gak starodawna beywalo, třzy konie pro pansku robotu howatzi (= chovat), panstwo ale takowu robotu nam dawati ma, abychme s tyma tržema konmi wykonati mohli. Take kdy gsme prweg w negakich tiesskich mistech gakžto w kopczech orali, to gsme dwa odpolniczy k tomu se spřachli. Nini ale necht gest w gakichkoliw mistech potržebno oratzi, to geden každy bez wssecho spržachnieni (= spřahování) wykonati mussime.

Druhé dvě ukázky, pocházející ze Šumbarku a ze Starého Města u Karviné, skýtají obraz, jak je psána většina suplik. Kromě hojnějšího počtu dialektismů jsou typické zejména jednoduchou stavbou vět. Po stránce skladebné vypadá jejich text místy jako věrný záznam mluveného projevu. Nápadné jsou časté odkazovací výrazy a to, a tam, to, např. a to musi gechat rano stwiorem bydla (= čtyřmi kusy dobytka), a tam gsau do notzy, a to mame poczitane za pul dnia, dále četné případy dodatečného připojení skrz to nemužeme ani czeledzi mit, skrz ubližnost (= pro ubližování), a to skrz pisarza Paletu. Vůbec jde o texty jednotvárné, stylistické nevytříbené.

Popravdě řečeno, někteří pisatelé měli se spisovným jazykem tak málo zkušeností, že obsah bývá podán až heslovitě a výrazy nebývají uvedeny do syntaktických vztahů. Když vezmeme v úvahu primitivní grafiku a málo úhledný rukopis, docházíme k závěru, že některé partie takových textů musely být zástupcům císařského úřadu přímo nesrozumitelné.

Staré Město

Za pana Věntzkowskecho měli gsme passonek w stawe staromegskym (= pastvu na místě staroměstského rybníka) pro koně. a to pro tu prziczynu, poněwatz mame wdytzki (= vždy) sskodu, že gsme gsu při wodzě. A teraz w tym stawě mame postaweny folwark pansky a skrz to mame ubližnost (= křivdu) … Gedzěme do lesa pro dřewo caliste (= pro klády), a to se musi gechat rano stwiorem bydla, pacholek i pochonek (= pohůnek), a tam gsu do notzy, a to mame poczitane za pul dnia. Kdy se gedzě wlaczyť, to se possle w poledně paru bydla a pochonek a k tomu drucha osoba. To possle rano rosiwat obili a kdy neskoro przigedzě, to dosatne bitio (= bití) a skrz to nemužeme ani czeledzi mit, skrz ubliznost naměstnikow (= zástupců, úředníků) panskych, a to skrz pisarza Paletu. Kdy se žně, to musime poslat o 8. hodzine dwě osoby a trzeti musi w poledně gechat z wozem a tam gest wssetzko do notzy a za to przi te robotě dostawali gsme gidlo slussne skrz tzele žniwa, a teraz za to dostawame diputat gak ginsse dzědziny a na tym nam nemožno obstat.

[172]Šumbark

… kdy kteremu z tiech zahradnikuw (= drobných rolníků) koň upadl a zhinul, perwniegssi werchnost zase tomu zahradnikowi konia dodala. Terazniegssi (= nynější) werchnost ale nuti, že by geg sobie sam kupil … Chalupniczy robotugiczy, kterych gest 9, tito se stiezugi, ze nemagi zemie, z ktereg by dwoge bydla (= dva kusy dobytka) przez zymu a leto a dwie osoby lidi wychowati mohli. Byli osazeni od przedessle werchnosti, že by przez zymu w pansky stodole z miry (= podle výměry) mlatili a w tom giž tež y panscziznu (= robotu na panském) odbytu mieli przez zymu … Terazniegssi werchnost ale gim stodolu odgala a panscziznu tiezku ge trapi.
Mlynarze trze, kterži poddanosti pansku zawazani negsau, gakož take gini dwa osadniczy nepoddani, kteržižto wsseczkich piet ukupene grunty magi, przi swogich kupach (= kupních smlouvách) od terazniegssy werchnosti pokoge nemagi, neb mali ktery strom dubowy na swym gruntie, to gemu zaludi odbirati chcze aneb dub stinati dati a wzyti.

Supliky pocházejí ze starého jazykového pomezí česko-polského. Těšínská nářečí nesou znaky shodné s polštinou. Mnohé archaické nářeční jevy české se tu dochovaly ne bez vlivu sousedního živlu polského a některé dialektické rysy byly přejaty z polštiny. Jak jsme již uvedli, ve stížnostech se objevují četné dialektismy. Uvádíme aspoň ty častější.

Za dialektismy je třeba považovat neprovedení změny a>ě, u>i po měkkých souhláskách, např. skrz pisarza, sluncza, czeladka nassa, przez wiesniczu, zachování u z ú místo dvojhlásky ou, např. nemohucze, pro pansku robotu, w dluchim.

Na slezská nářečí ukazují dále tyto znaky: měkké souhlásky i před původním e, které ve spis. češtině nezpůsobuje změkčení předcházející souhlásky, např. w poledně, do wěcžora; asibilace, tj. výslovnost palatalizovaných zubnic se sykavkovým elementem, tedy č, dž, popř. ć, dź. Ukazuje na ni i nedokonalá grafika, např. shromaždzowatzi, czeledži, przegedže, za tžmy. Časté jsou průvodní vokály u slabičného r, např. na kerk, terpiti, werchnost.

Naproti tomu změna dlouhého á (i á sekundárně zdlouženého) v o není v mnoha textech doložena vůbec; jen řidčeji čteme např. piessoczy (= pěšáci), calo obec Chotěbuz.[1] Rovněž „polské“ ro, lo (proti „českému“ ra, la) v případech jako krowa, sloma je vzácné. — V našich textech chybějí doklady na nosové samohlásky. Pokud se s nimi celkem ojediněle setkáváme, bývají psány rozloženě, tj. jako spojení ústní samohlásky a nosové souhlásky, např. pokond Dědice, tak magom wodem [173]negistom Hradiště. Vlivem spisovného českého jazyka dali pisatelé přednost samohláskám ústním. — V ukázkách uvedených v tomto článku se vyskytuje jen jediný doklad na dispalatalizaci ě v a, e v o před tvrdými zubnicemi (dřewo caliste). V některých suplikách je však poměrně častá, např. zala (= celá) obec Chotěbuz, od zony (= od ženy) Zábřeh, wiosna Albrechtice.

V našich třech ukázkách chybějí také doklady na změnu e, o před nosovými souhláskami v y, u. V některých suplikách je však obvyklá, dokonce se objevuje i v slovech přejatých ze spisovné češtiny, např. negyn (= nejen), lyn (= len), nymuzemy (= nemůžeme) Ropice.

V těšínských dialektech se zachovává hláska g. V suplikách se tak děje jen v textech psaných polsky a jen u jednotlivých výrazů, např. zogrodnicy, kogo Dědice. Písaři považovali uvedenou souhlásku za nářeční a nahrazovali ji „českým“ h, popř. ch, k, a to i v slovech polského nebo německého původu, např. na hrontach Suchá, dulehliwost Nebory, kruntuw H. Bludovice. Na neupevněnost této hlásky v nářečním systému ukazuje její častý přepis jako ch a vůbec hojná záměna obou hlásek, srov. např. w bochu, w dluchim, pochonek St. Město, ale též hodimi (= chodíme) Suchá, halupnicy z tych halup howali Albrechtice.

O těšínském, popř. slezském původu svědčí i některé jevy tvaroslovné a slovotvorné. Patří k nim především 2. p. mn. č. na -ov (prozrazující výslovnost -ův), např. ot ofitzirow, za panow, do dluchow. Četné doklady na -uv (ot tich zahradnikuw, šest sedlakuw) pak mohou svědčit buď o původu písařů z oblasti tzv. lašských nářečí, nebo o tom, že se písaři vokál ů jevil jako bližší zavřenému u.

V 2., 3. a 6. p. j. č. žen. rodu zájmenné a adjektivní flexe bývá někdy ve shodě se stavem v těšínských nářečích koncovka -ej, např. z ktereg, na nasseg, od panskeg, slawneg komissi. — V suplikách nacházíme také doklady na přecházení adjektiv měkkého typu ke vzoru tvrdému, např. gak ginsse dzědziny, mensse grunta Pohoř.

Zvratné zájmeno si má vedle obecně slezské podoby se (nikoli si!) též delší tvar sobě, např. tito se stežugi; že by geg sobie kupil Šumbark.

Ve většině slezských dialektů je koncovka 1. os. mn. č. oznamovacího způsobu -my. V analyzovaných textech ji sice máme doloženu, např. mami, dowomi (= dáváme) Suchá, nymuzemy Ropice, obvyklejší je však shodně s češtinou zakončení -me, např. nemužeme, zwime, czo dostaneme.

Tvary minulého času se většinou shodují se spisovnou češtinou, např. dostawali gsme St. Město, utikali gsme se Šumbark. Slezský typ na [174]-ech, -ch je v textech vzácný, např. nerobilichme Prstná, tochmi dostali Suchá.

Kdybychom probírali jeden nářeční jev za druhým, ani jeden — kromě nedostatku dlouhých samohlásek — není v suplikách zaznamenán důsledně. Běžně se tu setkáváme s tím, že po nářeční formě vzápětí následuje — třeba i v jediném slově — spisovná podoba česká.

Na jedné straně snaha psát česky, na druhé nedokonalé zvládnutí češtiny ústí v hojné hyperkorektní tvary. Nacházíme je v suplice každé vesnice. Tak se objevily hyperkorektní dvojhlásky ou, ej i za spisovné krátké i, u, ba dokonce i za u ze sekundárně zdlouženého o, např. tym drauchim dwauma, z mnohich panskich poul (= polí) Pohoř, propaustieni beywali, dvě kauri (= kury ‚slepice‘), tak tauze (= tuze); a seycze (= sice). Hyperkorekcí lze také vyložit nejen psaní h v slovech cizího původu místo náležitého g, např. na hrontach (= gruntech) Suchá, ale i psaní h za staré náležité ch, např. hovali u hlopa Suchá.

Zvlášť výrazně se projevuje vliv nářečí v slovní zásobě. A tak se v textech vyskytují pojmenování charakteristická pro širší oblast Slezska. K nim patří např. w dziedzinie, wyliczit (= vypočíst), bydlo (= dobytek), karkossky na otop (= suché větve na topení), do mecha (= do pytle), haluzy (= větve), neskoro (= pozdě), wczilek (= teď), zbozy (= obilí), ku roshybowanu (= k rozhazování), pomerkowali (= pozorovali) aj.

Menší je počet slov běžných jen na Těšínsku, popř. dále ve slezských nářečích v Polsku, např. na gesen (= na podzim), na ržysko (= na režniště), kapustu (= zelí), kany, kandy (= kde), pokel (= pokud), teraź (= nyní).

Výrazy polského původu jsou nejčastěji svázány s feudálním způsobem hospodaření a s jeho administrativou, např. na podatku (= na dani), ubliznost (= křivda), komorniczy (= podnájemníci), dulehliwost (= útlak), zbywagi panssczyznu (= plní robotu), wydzial (= oddíl), uskarzugemy sie (= stěžujeme si), nowus (= hnůj), bylu obecz (= někdejší obec), tyle (= jen), poki (= pokud), takze (= též) aj.

K lexikálním dialektismům lze přiřadit i některé nářeční spojky. Častěji se vyskytuje zejména přípustková spojka choć, kdežto ostatní jsou řidší (příčinné bo, prostě slučovací i, zjišťovací či, časové jak skoro = jakmile, účelové že by). K nářečním zvláštnostem patří také hojné užívání absolutního vztažného zájmena co.

Za situace, kdy se němčina stala ve Slezsku jazykem jednacím a kdy část stížností už byla psána německy, překvapuje, že se ve většině [175]textů její vliv téměř neprojevuje, nepočítáme-li ovšem vliv německé grafiky. V suplikách se vliv němčiny omezuje na několik lexikálních výpůjček. Jde především o výrazy svázané s poddanskými povinnostmi a se sociálním rozvrstvením tehdejší společnosti, např. wacha (= hlídka), forgespann (= spřež), zullagi (= přídavky), grunt, klasa, obrant (= Oberamt, vyšší úřad), krof (= hrabě), burmystr (= starosta), geschworner (= přísežný) aj. Jen německy jsou uváděny názvy měsíců. To vše potvrzuje starší zjištění, že v době, kdy se jinde u nás už úřadovalo německy, držela se čeština na Těšínsku poměrně dobře. Jak je známo, v Těšíně se vedly zemské desky česky do r. 1761, některé městské knihy pak až do r. 1775. Židovská gruntovnice má české zápisy dokonce ještě z prvního desetiletí 19. stol.

Pro prostý, většinou selský původ písařů mluví nepatrný počet latinských termínů a vůbec slov přejatých z latiny (proti jazyku zemských desk té doby). Jsou to např. výrazy item, quantum, contingent, beneficatii, anno, in summa.

Grafické označování hlásek se v selských stížnostech děje bez pevné soustavy. Není zvláštností, že dokonce i v jednom slově se jedna hláska označuje několikerým způsobem nebo že jedna litera vyjadřuje více souhlásek. Největší potíže dělalo písařům postižení kmitavého ř a některých sykavek a zubodásňových souhlásek. Palatalizované souhlásky ś, ź, ć písaři (asi ne bez vlivu českého jazyka) zpravidla neoznačovali vůbec, běžně užívali spřežek nebo zdvojení liter (podle polské grafiky, jindy podle grafiky německé), tu a tam označovali měkkost souhlásek následující literou i (shodně s polským územ), např. piesso, tziessko. Jistě není náhoda, že nedokonalou grafikou jsou psány zejména texty po stránce stylistické primitivní a obvykle i málo srozumitelné.

Závěrem konstatujeme, že úsilí psát supliky spisovnou češtinou nebylo zpravidla úspěšné, že jazyk stížností poddaných zůstal poznamenán těšínským dialektem, mnohdy do té míry, že se příliš nelišil od místního nářečí. Není bez zajímavosti, že všechny dialektické prvky, které jsme v textech našli, lze doložit i z našich současných těšínských dialektů.

Jak formální stránka suplik, tak jejich primitivní styl prozrazuje, že je psali většinou prostí lidé, kteří s psaným vyjadřováním neměli mnoho zkušeností. Poznamenejme ještě, že stížnosti nejsou zajímavé jen po stránce jazykové, ale že nám podávají obraz i o životě našich předků a o jejich boji proti sociální nespravedlnosti.


[1] Jestliže doklad nepochází ze suplik, z nichž jsme vzali naše tři ukázky, pak za ním uvádíme jméno příslušné obce.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 169-175

Předchozí Věra Vlková: Přístup, nebo přistoupení?

Následující František Daneš: Faktor Rh // Rh-faktor // Rh faktor

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1