Časopis Naše řeč
en cz

Nejedlého kritika Thámovy české gramatiky z r. 1798

Lenka Kusáková

[Články]

(pdf)

-

Jedním z nejplodnějších pracovníků první etapy národního obrození byl gramatik, lexikograf a překladatel Karel Ignác Thám (1763—1816), bratr významného dramatika Vlastenského divadla (1786—99) a pořadatele prvního novočeského básnického almanachu (1785), Václava Tháma. Dílu K. I. Tháma nebyla dosud věnována soustavná pozornost. Úkolem této stati je přispět k osvětlení problematiky Thámovy mluvnice českého jazyka.

V knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově (pod signaturou JL VII 40) je uložen jako přívazek patnáctistránkový spis bez vročení Kritische Revision der Thamischen Grammatik podepsaný šifrou J. N-ý (vormaliger Zuhörer der böhmischen Sprachkunde auf der Prager Universität). Je věnován zevrubné kritice 3. vydání Thámovy gramatiky Böhmische Grammatik zum Gebrauche der Deutschen.[1] [136]Roku 1798 vyšlo také druhé vydání gramatiky F. M. Pelcla, profesora na pražské univerzitě, Grundsätze der böhmischen Grammatik. Jeho součástí je soupis mluvnic českého jazyka od r. 1533 do r. 1798. Pelcl se tu zmiňuje také o Thámově gramatice z r. 1785 a zvláště o jejím 3. vydání, které je prý z velké části a navíc s četnými chybami opsáno z 1. vydání jeho gramatiky. Pro nedostatek místa a času se Pelcl nemohl věnovat kritice podrobněji. Tu za něj provedl, jak ukazuje strahovský spis, jeho žák a budoucí nástupce, Jan Nejedlý. Toto jméno se také skrývá pod uvedenou šifrou. Z úvodu ke spisu vyplývá, že Nejedlý reaguje na Thámovu Dritte und letzte Antikritik z 21. 6. 1798, v níž Thám píše, že si z Pelclovy kritiky nic nedělá, protože Pelcl tak činí z potřeby co nejlépe prodat svoji gramatiku. — Kritische Antikritik musela tedy vyjít po 21. 6. 1798.

Nejedlý probírá Thámovu gramatiku stránku po stránce. Vypisuje jednotlivé nedostatky a vyslovuje se i k celkové koncepci knihy. Jeho výtky lze v podstatě rozdělit do tří skupin:
/1/ pasáže přejaté z Pelcla (týká se hlavně kapitoly Etymologie, tj. v obrozenské gramatické terminologii tvarosloví);
/2/ chyby vzniklé Thámovou nedbalostí nebo neujasněností probíraného jevu (jako příklad pro výslovnost hlásky h uvádí Thám slova dluh a sáh, kde se však vyslovuje ch; substantiva muž. rodu zakončená na -l řadí ke vzoru „pán“ i „císař“ bez dalšího vysvětlení, podobně nerozlišuje zřetelně mezi vzorem „nemoc“ a „ovce“; v tabulce posesívních adjektiv Davidův má chyby; instrumentál zájmen on, ona, ono uvádí po předložce s jím, s jí, atd.);
/3/ uvádění gramatických tvarů soudobého běžně mluveného jazyka vedle tvarů knižních.[2] Nejedlý je prvním obrozenským jazykovědcem, který se staví, a to velmi důrazně, proti tomu, aby se tyto podoby v mluvnicích uváděly. Gramatiky mají podávat cizincům i Čechům nejlepší formu národního jazyka — jazyk dobrých knih. Odmítá proto např. tvary krásnej, krásnýho atd., dvouch, dvoum, miluju, milujou aj. Nejedlého text je psán vysměvačným, až urážlivým tónem (Was soll denn der Deutsche hier machen? Mancher wird die Grammatik unter den Tisch werfen! A což pane Karli, neumíš lépe česky? aj.). Nabízí se otázka, byl-li tento postoj skutečně oprávněn.

Srovnejme nyní některé pasáže ze čtyř vydání Thámovy mluvnice, jež nám pomohou objektivně posoudit citovanou Nejedlého kri[137]tiku. Všechna uvedená vydání mají charakter učebnice: jsou členěna na část teoretickou, podávající výklad o českých hláskách a slovních druzích, a část praktickou, sloužící k procvičení učební látky.

V prvním (druhém) vydání popisuje Thám soudobý jazykový úzus: tvary knižní (tj. z dobrých knih) klade vedle tvarů běžně mluvených, např. s pány oder -ami, -ama, -mi, -ma; krásný oder krásnej, krásného oder krásnýho atd., aniž je rozlišuje a hodnotí. Obě vydání jsou velmi stručná. Kapitola o slovních druzích obsahuje hlavně paradigmata vzorů a množství příkladů. Výjimkami se Thám nezabývá.

Třetí vydání je značně rozšířeno o řadu dodatků a oprav. Z toho jsou však Thámovou vlastní prací hlavně doplňky v praktické části knihy (Namen verschiedener fabelhaften Götter, Auslegung der männlichen und weiblichen Lauf oder Vornamen, Namen der Länder, Städte, Flüsse, Völker, Orden, Sekten). Do části teoretické převzal Dobrovského nauku o přízvučné prozódii a nepřiznaně celý oddíl z Pelclovy mluvnice — kapitolu Etymologie neboli Tvoření slov (viz výše). Poučen Pelclem zmiňuje se tentokrát i o některých výjimkách (např. dítě-děti, bratří). Rovněž pod Pelclovým vlivem vnesl do gramatiky některé zastaralé tvary (v 1. vyd. v 2. p. množ. č. muž. rodu -ů, ve 3. vyd. -ův i -ů; 1. p. posesívních adjektiv v 1. vyd. Davidův i -ů, ve 3. vyd. opačně Davidu (sic!) i -ův aj.). Pokud jde o tvary běžně mluvené, projevuje se v tomto 3. vyd. určité váhání: patrně opět působením Pelclovy gramatiky vynechal Thám v první části mluvnice běžně mluvené podoby, ale v dodatku (Nothwendiger Nachtrag) je opět uvádí. Gramatika jako celek působí značně chaoticky: řada chyb způsobených nedbalostí a neujasněností problematiky, zmatené stránkování a četné opravy svědčí o spěšné, neklidné a nedozrálé práci.

Zcela opačně — vyváženě, zklidněně a promyšleně — působí vydání následující, čtvrté. Thám se v něm zjevně jednak poučil z předchozích kritik (Pelclovy a Nejedlého), jednak promyslel a dořešil řadu problémů ve směru sblížení s dobovým územ. Opravil všechny zjevné chyby 3. vydání, vynechal Pelclův oddíl Etymologie, starší tvary pánův a Davidů (-u) sice ponechal, ale vedle tvarů živých atd. V otázce běžně mluvených podob setrval u své původní koncepce a uveřejnil je přes Nejedlého výtky opět, byť odděleně.

Thámovu gramatiku je třeba vidět také v kontextu ostatních mluvnických děl jeho doby. Od roku 1782 do 1809 vyšlo pět nejvýznamnějších raně obrozenských gramatik českého jazyka: Böhmische Sprachlehre F. J. Tomsy (1782), gramatika Thámova (1785), Pelclova [138](1795), Nejedlého Böhmische Grammatik (1804—5) a Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809) J. Dobrovského. (Rukopisná podoba díla Dobrovského však sloužila v různé míře všem výše uvedeným gramatikám.)

Hlavním úkolem první etapy národního obrození byla kodifikace spisovného jazyka. Gramatikové, spisovatelé a novináři se setkávali s variantností češtiny, jež se projevovala v plánu hláskoslovném, tvaroslovném i lexikálním. Gramatiky, které byly většinou i učebnicemi, a to nejen pro Němce, ale i pro Čechy,[3] se musely s touto skutečností nějakým způsobem vyrovnat. Jedním z možných řešení byl návrh Dobrovského, který se projevil v gramatikách Pelclově a Nejedlého,[4] vyjít ze spisovného úzu češtiny 16. století, kdy jazyk dosáhl svého vrcholu jak ve stabilizaci tvarosloví, tak v bohatství lexikálním. Pelcl a Nejedlý tak podávají ve svých gramatikách pravidla vyabstrahovaná z nejlepších českých knih 16. století. Přitom však uzákoňují i jevy, které v soudobém jazyce jistě už nežily (tvrdé l, pomocné sloveso ve 3. osobě préterita, supinum, zastaralé infinitivní vazby aj.[5]).

Vedle této přísně „veleslavínské“ koncepce vznikly dvě gramatiky, jejichž autory byli F. J. Tomsa a K. I. Thám, oba — jako překladatelé a redaktoři[6] — dobří znalci soudobého mluveného úzu. Tento fakt se také projevil v jejich dílech.

Tomsova mluvnice z roku 1782 je dobrým a důkladným popisem soudobé češtiny, a to nejen psané, ale také běžně mluvené. Na prvním místě uvádí Tomsa tvary knižní a hned vedle nich tvary běžně mluvené. Např.: (po uvedení knižních tvarů zájmene můj) „So fin[139]det man das Fürwort můj in guten Büchern, man muss aber auch wissen, wie es im gemeinen Leben am häufigsten gebraucht wird“. Kromě toho upozorňuje Tomsa na nesprávnost tvarů, jež sám hodnotí jako „pöbelhaft“ (o rukouch aj.), krajové (ležal, seďal aj.) či archaické (př. „Einige setzen zu der dritten Person … jest und sou: volal jest, volali sou, das muss man aber nicht thun.“).

Rovněž mluvnice Thámova uvádí podoby ze soudobého mluveného úzu a v prvních dvou vydáních (1785) je klade dokonce na stejnou úroveň vedle tvarů knižních. Teprve v pozdějších vydáních (1798, 1801), ovlivněných Pelclem a Nejedlým, jsou umístěny do dodatkové kapitoly či pod čarou.

Z uvedeného srovnání vidíme, že Pelcl a Nejedlý kodifikací normy knižního jazyka 16. století přinášeli sice potřebnou jednotu a ustálenost spisovného jazyka, ale za cenu určitého násilí — kroku zpět proti přirozenému vývoji jazyka (pro další vývoj spisovného jazyka měl jistě význam fakt, že oba — profesoři češtiny na pražské univerzitě — psali své gramatiky jako vysokoškolské učebnice). Tomsa a Thám naopak ve svých mluvnicích představili obraz soudobého jazyka, a to jak knižního, tak běžně mluveného a zastaralé tvary odmítali. Spor obou těchto stran, který vidíme mimo jiné ve výše uvedeném strahovském spise Kritische Revision, ukazuje, že kodifikace spisovného jazyka v počátcích obrození neprobíhala zcela bez konfliktů. J. Dobrovský spojil oba základní požadavky — jednotu a přirozenost jazyka. Kodifikoval v základě poměrně archaickou podobu veleslavínského tvarosloví, ale přihlížel zčásti k formě variant i k soudobému úzu v plánu hláskoslovném i tvarovém.[7]

Vraťme se nyní k Thámově gramatice. Její 3. vydání z roku 1798 je, jak jsme ukázali, nápadně odlišné od vydání předchozích i od vydání následujícího. Není vyloučeno, že tento obrozenský pracovník, který po celý život marně usiloval najít stálé zaměstnání a živil se jen příležitostnými pracemi, právě v této době, snad i z důvodů existenčních, pracoval spěšněji a neklidněji než jindy. Odtud chyby a neujasněnosti, jež mu Nejedlý právem vyčítá. Ostatní výtky, pramenící z odlišných postojů obou autorů (přítomnost běžně mluvených tvarů), jsou, jak jsme výše ukázali, přinejmenším problematické.

[140]Kromě zmíněné gramatiky napsal K. I. Thám sedm jiných mluvnic a cvičebnic a devět slovníků,[8] jež si žádala doba a které překvapují rychlostí a pohotovostí, s níž vycházely, zvláště uvědomíme-li si, za jakých podmínek autor pracoval. Mnohé z těchto prací mají ve své specializaci prvenství.

Náš příspěvek není hodnocením celého Thámova bohemistického díla. Tomu by muselo předcházet důkladné studium všech jeho gramatik, učebnic a příruček a jejich srovnání s ostatními gramatikami a slovníky tehdejší doby. Přestože Thámovy práce nejsou z odborného hlediska důkladně propracovány, obsahují chyby a byly ovlivněny puristickými pracemi Pohlovými, Rosovými aj., přece patří k základním bohemistickým dílům raného obrození (ve své době byly potřebnými příručkami a učebnicemi). Kromě toho jsou důležité i tím, že zachycují dobře soudobý jazykový úzus. Rovněž rozsah Thámova díla, celoživotní obětavá a pohotová práce věnovaná českému jazyku napovídají, že si jeho jméno naší pozornost zasluhuje.


[1] 1. a 2. vydání tohoto díla vyšlo roku 1785 pod názvem Kurzgefasste böhmische Sprachlehre, 3. vyd. 1798, 4. vyd. 1801, 5. vyd. 1804; 6. vyd. pod názvem Böhmische Sprachlehre upravil posmrtně podle Dobrovského gramatiky V. Hanka.

[2] Poznámka k terminologii užívané v této studii: Raně obrozenské gramatiky neznaly termíny jazyk spisovný, nespisovný, hovorový, obecný apod. Zpravidla se v nich hovoří jednak o jazyce dobrých autorů či dobrých knih — v této práci používáme v tomto smyslu termínu knižní —, jednak o jazyce aus dem gemeinen Leben — v této studii jazyk běžně mluvený.

[3] Fr. Cuřín, Stručná charakteristika obrozenských gramatik, Práce z dějin slavistiky X, Starší české, slovenské a slovanské mluvnice, uspořádal J. Porák, Praha 1984.

[4] V předmluvě ke své gramatice Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809 a 1819) hodnotí J. Dobrovský dosavadní obrozenské mluvnice. Pelclova práce prý čerpala sice z jeho materiálu, ale Pelcl ho dál samostatně upravoval. Mnohem přísněji se staví Dobrovský ke gramatice J. Nejedlého. Její teoretická část je prý podle mluvnice Pelclovy, pouze vzory deklinací zaměnil. Dobrovský kritizoval Nejedlého již dříve v Annalen der Literatur und Kunst in den österreichischen Staaten, kde mu vytýká mnohé chyby a omyly. (Viz F. Vodička, Stanovisko J. Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého, Česká literatura, Praha 1954. s. 85.)

[5] J. Bělič ve studii F. M. Pelcl a český jazyk, Slavica Pragensia 21, 1978, s. 115, ukazuje, že Pelcl neznal dobře soudobý jazyk, že se přísně držel pravidel humanistické češtiny. Přesto se do jeho mluvnice dostaly tvary jako do rukouch, młuvějí, germanismy a dialektismy. Ani on se nevyvaroval četných chyb.

[6] V letech 1789—90 pomáhal Karel Ignác Thám svému bratru Václavovi redigovat Schönfeldské c. k. pražské noviny.

[7] Srov. Al. Jedlička, Josef Dobrovský a mluvnická norma spisovné češtiny, in: Pocta Josefu Dobrovskému, Václavkova Olomouc, K demokratickým a internacionalistickým tradicím slavistiky, Praha 1982, s. 15—19. (Srov. recenzi v NŘ 67, 1984, s. 93.)

[8] Jde např. o tato slovníková díla: Neues ausführliches und vollständiges deutsch-böhmisches Nationallexikon, 1. vyd. 1788, 2. vyd. 1799, 3. vyd. I—II 1814 (první novočeský německo-český slovník); Kleines deutsch-böhmisches Wörterbuch, 1799; Nejnovější ouplný česko-německý slovník, anebo příhodný výběrek slov k mluvení po česku, též po německu nejpotřebnějších a nejobvyklejších, I. 1807, II. 1808 (uspořádán podle významových okruhů; název dobře charakterizuje praktické zaměření Thámových slovníků); Neues deutsch-böhmisches topographisch-geographisches Wörterbuch oder Zeitungslexikon, 1800 (koncipován jako dodatek k velkému slovníku z r. 1788; soupis jmen zeměpisných a osobních, první toho druhu u nás); Okus česko-německého právnického a jednatelského slovníku, s ouplným německým ukázadlem, 1808 (jde o první novočeský terminologický slovník, poměrně značně ovlivněný purismem). Kromě vlastních slovníků vydal Thám I. díl A—O Tomsova Neuestes ausführliches und vollständiges böhmisch-deutsches synonymisch-phraseologisches Nazionallexikon oder Wörterbuch, 2. vyd. 1805.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 3, s. 135-140

Předchozí Jana Bartůňková: Funkce stylizované verbální komunikace v povídkách Jana Nerudy (K 150. výročí narození)

Následující Miloslava Knappová: Nová knížka o příjmeních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1