Časopis Naše řeč
en cz

Funkce stylizované verbální komunikace v povídkách Jana Nerudy (K 150. výročí narození)

Jana Bartůňková

[Články]

(pdf)

-

I. Prozaické literární dílo představuje svérázné sdělení. Je prostředkem „dialogu“ autorského subjektu se čtenářem, ale zároveň obsahuje monologické a dialogické promluvy postav, vypravěče, příp. autora, stylizované formálně nejrůznějšími způsoby (přímou řečí uvozenou, neuvozenou, nevlastní přímou řečí, polopřímou řečí apod.).[1]

Základní typ promluvy v próze představuje pásmo vypravěče, zatímco dialog či jiné formy stylizované komunikace jsou autorem využívány jako kterýkoliv jiný stylistický prostředek. Podléhají syžetovému plánu, který je silně ovlivňuje, jsou prvkem v textu nápadným.[2]

Při interpretaci prozaického uměleckého textu je proto nutné věnovat pozornost nejen obsahové a jazykové stránce stylizovaných promluv,[3] [125]ale i řadě dalších otázek: Proč těchto stylizovaných promluv autor využívá, co sdělují z hlediska obsahového a ideového, kam je umísťuje, jaký je jejich podíl vzhledem k ostatnímu textu, jak jsou formálně zpracovány a začleněny do celku apod.

II. Z tohoto hlediska jsou nesporně zajímavé Nerudovy Povídky malostranské.[4] Tento povídkový soubor představuje vyvrcholení Nerudovy prozaické tvorby, je vykrystalizováním tendencí, které můžeme pozorovat v dílech dřívějších. Již v Arabeskách (z r. 1864) se řeč o řeči významně podílí na výstavbě všech tematických složek syžetu, na kompozici jednotlivých arabesek i celé knihy. Např. názvy některých povídek jsou vlastně citáty z přímých řečí — Byl darebákem, Blbý Jóna, Měla gusto, Za půl hodiny, Erotománie, Ona umírá, „Ty nemáš srdce!“ Vzhledem k exponovanému postavení titulu a vzhledem k jeho vztahům k celkovému smyslu díla i k jeho stylu nelze tuto skutečnost přehlédnout.[5]

Již ze srovnání dvou úvodních arabesek jsou některé základní tendence patrné. V próze Byl darebákem je verbální komunikace zvláště významně exponována. Jde o řeč „vpjatou do široké komunikační sítě“, která vytváří na Malé Straně veřejné mínění.[6] O této řečové aktivitě informují v pásmu vypravěče slovesa mluvení (verba dicendi), jako jsou např. chválili ho, vedl ho nadávaje, nazývali ho, ptal se, vypravoval atd.[7]

Zajímavé je, že i většina prohřešků Františka Horáčka, za něž byl nazýván darebákem, patří do sféry verbální komunikace: pokřikoval prý za židem (nespravedlivé osočení, jemuž se nebránil), vedl „důležité rozhovory s krůtami“, a nešel proto do školy, neporozuměl učitelově replice, nedovedl ve škole německy odpovědět, psal do novin (navíc česky), sám sebe pomluvil u rodičů své dívky, nehájil se, když byl nařčen ze zpronevěry.

Přestože základní osnovu arabesky vytváří síť komunikačních vztahů, je v ní málo zastoupen dialog. V úvodní části je umístěn dialog anonymní, tvořený čtyřmi neuvozenými replikami, v němž nás prostřed[126]nictvím „hlasu lidu“ autor seznamuje s hlavním hrdinou, jehož životní příběh se retrospektivně odvíjí, a s neznámým mladým mužem, který — jak se později ukáže — osudově zasáhl do života F. Horáčka. Zajímavý a příznačný je postoj veřejnosti k oběma hrdinům. Oběť (Horáčka) odsuzují, původce zla (cizího pána) litují.

Z hlediska průběhu děje patří tento dialog (odehrávající se na Horáčkově pohřbu) do závěru příběhu, na tomto místě však plní důležitou kompoziční funkci.[8] Spolu s narážkami v pásmu vypravěče má vsugerovat čtenáři všeobecně rozšířenou představu o hlavní postavě („byl darebákem“). Biografické údaje tvořící hlavní dějovou linii povídky pak tuto představu stále narušují a odhalují její neopodstatněnost. Důkazem toho je závěrečný dialog, který ukazuje skutečnou kvalitu, ale i neměnnost soudů malostranských sousedů.

Okresní lékař pro chudé přišel v den nato v obyčejnou hodinu jaksi zamyšlen do lékárny.
„Ten darebák jest tedy mrtev?“ tázal se pan provizor usměvavě. „Horáček? — Nu ano!“
„A čím sešel?“
„Inu — — napíšeme třeba, že ho ranila mrtvice.“
„Tak! — Ještě dobře, že nenadělal dluhů za léky, ten darebák!“[9]

Hlavní postava promluví v celé povídce pouze jedenkráte, a to jednoslovně:

Jednou po škole se pan učitel zastavil u obou hochů, hladil panského synka po tvářích a pravil: „Vidíš, Konráde, jaký jsi pěkný hoch, že dovedeš svůj krejzlík před nečistotou uchránit! Vyřiď pěkné pozdravení panu otci!“
„Ano,“ odpověděl František.
„S tebou nemluvím, záplatovanče!“

Tak je zde vytvořen předobraz podivínů z pozdějších Povídek malostranských. František Horáček sice není z komunikace s okolím zcela vyloučen, ale hovoří o nevhodných věcech a na nesprávných místech. Jinými slovy — hovoří s okolím, ale neporozumí si s ním.

Horáček nepromluví ani ve scéně s principálovým synem, která má pro jeho další osud klíčový význam. Z tohoto rozhovoru je zaznamenána pouze replika mladého pána, Horáčkova reakce je neverbální.

Druhá arabeska — Josef harfenista — je pravým opakem. Hlavní hrdina je výrazně zapojen do komunikace s okolím. Je osou dění, [127]radí lidem, sepisuje jim úřední písemnosti, zpívá písně a vypravuje vlastní povídky. Veřejnost z jeho minulosti mnoho neví, nekolují o něm pomluvy, není známo ani jeho jméno. V textu jsou na mnoha místech zachyceny promluvy hlavního hrdiny, ale ve vrcholné scéně povídky odchází bojovat na barikádu beze slov, oddělen od ostatních mlčením i nezvyklostí oděvu.

Teprve v okamžiku smrti, v úplném závěru, se opět obrací k lidem, konkrétně k vypravěči, a povídka se tak vrací do původní polohy. Dokonce lze říci, že jeho komunikace s lidmi pokračuje i potom, neboť po sobě zanechává knihy, z nichž často předčítal a citoval.

III. 1. Tyto dva základní principy, tj. různá míra zachycení verbální komunikace v jednotlivých povídkách a různá míra komunikace hlavních postav s okolím, se objevují v dokonalejší, propracovanější formě v Povídkách malostranských.

Jednotlivé povídky vycházely sice postupně časopisecky,[10] ale Neruda je vytvářel programově jako části budoucího celku, který uspořádal pod názvem Povídky malostranské r. 1878. Důkazem prokomponovanosti souboru je mimo jiné i možnost odhalit jeho strukturu.

Karel Polák[11] rozeznává vstup (Týden v tichém domě), kruh první (Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky), první mezihru (Večerní šplechty), kruh druhý (Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku), druhou mezihru (U tří lilií), třetí kruh (Svatováclavská mše, Jak to přišlo, Psáno o letošních Dušičkách) a závěr, loučení (Figurky). Mezníky vidí zejména v obou mezihrách komponovaných náladově. Toto členění vystihuje strukturu díla, je však nutno ještě více zdůraznit funkci rámujících próz a jejich odlišnost. Týden v tichém domě a Figurky zachycují řadu postav a postaviček v širším časovém rozpětí, další dva kompoziční uzly (Večerní šplechty a U tří lilií) zachycují jedinečné scény.[12]

Ideově tematickému plánu těchto povídek odpovídá i podíl stylizovaných promluv v textech. Týden i Figurky jich obsahují značné procento (v souladu s počtem jednajících postav). Mezi oběma prózami je však rozdíl formální, vyplývající mimo jiné i z časového odstupu jejich vzniku.

Týden v tichém domě (1867) představuje tradiční typ prózy ztvárněný objektivním vyprávěním v 3. osobě, i když i zde se na několika [128]místech projevuje autorský subjekt.[13] Obsahuje vedle přímých řečí jednotlivých postav i verbální komunikáty jiného typu, v té době velmi oblíbené — osobní zápisky (deník) a drobnou novelu psanou formou dopisů.

Figurky (1877) jsou zkomponovány jako subjektivní výpověď hlavní postavy formou deníkového zápisu. Základem je tedy vyprávění v 1. osobě. Promluvy postav jsou vlastně promluvami až druhého stupně podání a jsou realizovány řečí přímou, nevlastní přímou a polopřímou.

Odlišné je využití stylizovaných promluv v obou mezihrách. Večerní šplechty jsou na dialogu založeny, což je ostatně naznačováno i v titulu, zatímco v povídce U tří lilií je verbální komunikace silně omezena. Tím více se však uplatňuje řeč pohledů, gest, dotyků apod.[14]

Tyto čtyři povídky představují krajní póly frekvence promluv postav v Povídkách malostranských — na jedné straně jsou prózy s přemírou stylizovaných promluv, na druhé straně povídky s jejich malým výskytem.

Příkladem druhého typu mohou být ještě povídky Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, Pan Ryšánek a pan Schlegl. Motivace této nízké frekvence je sice různá, ale jedno je společné. Dialogy mají významné místo ve struktuře povídky — způsobují zásadní změny v rozvoji děje, v osudech postav.

O Nerudově citlivé práci s tímto stylistickým prostředkem svědčí i způsob jeho využívání. Důležitost, až osudovost dialogu je mnohdy zastírána tematickou banalitou. Dlouholeté nepřátelství (projevující se i v naprostém odmítání komunikace) pana Ryšánka a pana Schlegla je ukončeno rozhovorem o tabáku, o osudu pana Vorla se rozhodne v běžném kupeckém rozhovoru se slečnou Poldýnkou, o panu Vojtíškovi v dialogu s bábou Miliónovou apod.

V Povídkách malostranských však najdeme i dialogy, jejichž závažnost funkční je v souladu se závažností obsahovou. Např. závěrečný rozhovor povídky Hastrman nese důležité ideové poselství; v rozvoji děje má klíčové postavení dialog, v němž Heribert zjišťuje, že rada Schepeler není mrtev (Doktor Kazisvět).

Bylo již řečeno, že druhým základním principem využívání stylizovaných promluv v Povídkách malostranských je různá míra komunikace postav s okolím (nebo okolí s nimi). Můžeme rozlišit postavy s vý[129]razným komunikačním zapojením, jako jsou pan Rybář (Hastrman), paní Ruska (O měkkém srdci paní Rusky), pan Vojtíšek (Přivedla žebráka na mizinu), nebo naopak postavy s nedostatečnou komunikací, a to buď se všemi, jako pan Vorel (Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku), doktor Heribert (Doktor Kazisvět), slečna Máry (Psáno o letošních Dušičkách), nebo jen s někým (Pan Ryšánek a pan Schlegl).

Velmi často změna, která se stane s postavou (změna v sociálním postavení, ve vztahu okolí k postavě, postavy k okolí, změna vyvolaná mimořádným zážitkem apod.) je vyjádřena právě proměnou komunikační. Pan Rybář, který vždy vyhledával kontakt s lidmi, se po rozhovoru s profesorem Mühlwenzlem vrací mlčky (navíc se změní i jeho chování, které je komunikačně významné). Paní Ruska, známá svou výřečností a pomlouvačností, ve vrcholné scéně povídky — ani později na komisařství — nemluví. Pan Vojtíšek přestane hovořit s lidmi a lidé s ním, doktor Heribert, samotář a nemluva, promluví pouze v jediném dialogu, ale zato klíčovém, naproti tomu pan Ryšánek a pan Schlegl po letech nevraživosti začnou spolu — pod vlivem těžké nemoci pana Ryšánka — opět komunikovat.

V Povídkách malostranských je ovšem významná i komunikace pohledů, gest, dotyků apod., tedy komunikace neverbální. Výše jsme již upozornili na prózu U tří lilií, kterou podrobně interpretoval i z tohoto hlediska K. Hausenblas v citovaném článku. Tento typ komunikace má významnou úlohu i v jiných prózách. Např. slečna Máry (Psáno o letošních Dušičkách) „hovoří“ se svými nápadníky pouze pohledy. Povídka Pan Ryšánek a pan Schlegl je na tématu o verbální komunikaci (lépe řečeno o její absenci) vystavěna, ale přesto v ní autor vyhrazuje významnější místo řeči pohledů.

Oba protagonisté se celá léta sice pozorovali, ale jejich pohledy se nikdy nestřetly. Autor tuto skutečnost na několika místech zdůrazňuje, zejména pak v závěrečné scéně, která je pomocí tohoto prostředku rozdělena do tří fází, a tak vystupňována. Když pan Schlegl nabídne panu Ryšánkovi tabák, nedočká se ani odpovědi, ani pohledu. Po významné pauze pan Ryšánek poděkuje, ale na souseda nepohlédne. Verbální kontakt je navázán, oba vymění několik replik, ale ke skutečnému smíření dojde, až když se podívají jeden druhému do očí.

Teď teprv obrátil pan Ryšánek pomalu hlavu k němu. Oči obou mužů se potkaly. A od té doby mluvili pan Ryšánek a pan Schlegl u třetího stolku spolu.

Zajímavé je i důrazové postavení příslovce spolu, které je — se slo[130]vesem mluvit — součástí základní textové propozice.[15]

V dialogu pana Vojtíška s bábou Miliónovou (Přivedla žebráka na mizinu) je sémanticky zatížen žebrákův upřený pohled a jeho nereagování na partnerčiny repliky (ze sedmi možných reakcí reaguje verbálně pouze dvakrát, a to ještě lakonicky). Zlověstnost tohoto dialogu podtrhuje v pásmu vypravěče poukaz na žebraččin výmluvný pohled, jímž pana Vojtíška vyprovází.

Komunikační akt mezi postavami nevede však vždy k dorozumění (tak tomu ostatně bývá někdy i v přirozeném dialogu), ale má mnohdy za následek neporozumění. Krumlovský ve Figurkách nechápe slova ani chování své bytné, paní domácí Ebrová v Týdnu v tichém domě si špatně vykládá řeč pohledů doktora Loukoty, autor sám naznačuje, že jako chlapec nerozuměl některým výrokům pana Vojtíška či pana Rybáře, studentů a kanovníků apod. Neporozumění v dialogu s paní Lakmusovou (Týden) má za následek zcela jiný vývoj událostí, než si doktor představoval. Repliky obou partnerů na sebe věcně i formálně navazují, ale každý mluvčí jim přisuzuje jiný podtext. V okamžiku, kdy nedorozumění v podtextu vrcholí, dochází na vnější rovině dialogu ke shodě. Z tohoto střetávání pak vyplyne celkový smysl rozhovoru.

2. Pro výstavbu prozaického díla je také podstatné, v kterém místě jeho kompoziční struktury jsou stylizované promluvy umístěny, neboť — jak již bylo řečeno — jsou to texty exponované.[16] Povídky malostranské nejsou sice typem prózy založené především na ději, přesto však v nich rozpoznáme části expoziční a zápletkové, části, v nichž se děj rozvíjí a nějakým způsobem vrcholí, části s rozuzlením a uzavřením příběhu.

Expozice povídek jsou většinou rozsáhlé, neboť v nich jde o zachycení událostí a postav časově a prostorově mimořádně pevně zakotvených. Dá se říci, že postavy jsou produkty konkrétního prostředí. Dokonalé vykreslení kontextu vnějšího světa pomáhá dotvářet smysl díla. Bez tohoto okolí by příběhy byly neúplné, ne-li nesrozumitelné.

Setkáváme se zde v pásmu vypravěče s referováním o komunikaci, příp. o nekomunikování. Dovídáme se, co se o kom říkalo na Malé [131]Straně, získáváme první obraz vztahu okolí k postavě a naopak.

Povídalo se o něm, když jakás velmi vysoká osobnost kdysi prohlížela pražské nemocnice a ledacos podotýkala, on že té osobnosti řekl, že ničemu nerozumí. (Pan Ryšánek a pan Schlegl.)
Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní. (Doktor Kazisvět.)

Podobně jsou uváděny i jiné povídky, za zmínku však stojí zejména způsob představení paní Rusky. Je uvedena na scénu za doprovodu pomluvy. Jako stylotvorný prvek to oceníme teprve tehdy, když poznáme, že sama paní Ruska šíří pomluvy s profesionální virtuozitou (a amatérským zanícením).[17]

V expozicích najdeme i anonymní citáty, realizované formálně jako smíšená řeč, přímá řeč nedialogická, případně jako dialog. Zde — i na jiných místech textu — představují zkoncentrované veřejné mínění.

Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a později se i posmívali: „Ah doktor, ano — ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, příliš se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu nepoděkoval. (Doktor Kazisvět.)

Přímé řeči konkrétních postav (většinou vedlejších) pomáhají dotvářet místní kolorit, atmosféru příběhu. Těžko si lze představit jinou jejich funkci, neboť vlastní informační hodnota těchto promluv je nízká. Mnohdy mají skrytý dialogický charakter, autoři je někomu adresují (adresát je zřejmý z kontextu).

Když potkal hocha, který se mu líbil — hoch ten mohl být také děvčetem —, zastavil ho, pohladil ho po tváři a pak mu řekl: „Pozdravuj doma tatínka,“ třeba ho neznal. (Pan Ryšánek a pan Schlegl.)

Jindy jde o promluvu hlavní postavy, a to buď monologickou (Snad si myslil pan Vorel: „Však ono to půjde!“), nebo zjevně adresnou.

Když zastavili (cizinci) u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvihl prst a hvízdnul: „Ďjó, moře! — Proč nebydlíme u moře!“ (Hastrman.)

Jsou to repliky pro postavu příznačné, často opakované, spoluvytvářejí tedy její portrét (jakési leitmotivy). Podobnou funkci mají i opakované dialogy. Pomocí nich jsou vystihovány i změny, které nastanou ve vztahu k postavě nebo v jejím nitru.

Tu pak — bylo to vždy v sobotu — měli po každé stejný rozhovor.
[132]„Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.“
„Baže máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.“ (Dialog Herzl — Vojtíšek.)

V okamžiku, kdy se Malá Strana od pana Vojtíška odvrací, není už pro tento ustálený sousedský dialog místo, a proto je v krizové části nahrazen rozhovorem, v němž pan Herzl žádá žebráka o půjčku dvaceti tisíc.

I v části zápletkové je využito výše uvedených modifikací verbálních sdělení. Povšimneme si těch, které jsou z hlediska stylu zvláště významné a zajímavé.

K. Hausenblas v citovaném již článku upozorňuje na funkci anonymního citátu (možná pouze předstíraného citátu) v povídce U tří lilií: „Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů.“ Můžeme k tomu dodat, že tuto přímou řeč lze považovat za tzv. topikální větu, tj. za větu, v níž je v podstatě formulováno téma textu.[18]

V povídce Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku je zápletková věta (vlastně neúplný dialog) umístěna ještě před expozicí na úplný začátek vlastního textu.

„Du Poldi, hörst,“ pravila paní setníková v patře nad námi ku své slečně dceři, která šla právě do trhu a byla již venku na chodbě, „krupici kup tady u toho nového, můžeme to zkusit.“

Čtenář tak od počátku vytuší zdrženlivost a nedůvěru, kterou starousedlíci cítili vůči přistěhovalci, vytuší i podstatu zápletky.

Zvláště působivé je vytvoření kolizní situace prostřednictvím dialogu (pochopitelně za spoluúčasti autorského kontextu). Tak je tomu např. ve výše citovaném rozhovoru pana Vojtíška s bábou Miliónovou. Zápletka je v něm naznačována, ale současně zastírána.

Zmínili jsme se o tom, že smysl dialogu ovlivňuje komunikace pohledů. Zvláštní role připadá žebraččiným očím, které jsou v textu třikrát připomínány, vytvářejí rámec i kostru dialogu a vyvolávají tušení zlého. Uveďme příklad alespoň ze závěru celé scény.

Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem.
Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula.

Vyznění dialogu (scény) je neurčité. Čtenář tuší nebezpečí, které vyplývá z odmítnutí žebraččiny nabídky, neboť rozpor mezi slovy a je[133]jím chováním je příliš nápadný.[19] Autor o tomto nebezpečí nikde výslovně nehovoří, dokonce se snaží vzbudit zdání opačné (Snad usnula.).

V těch částech povídek, v nichž se děj rozvíjí a vrcholí, je umístěno nejvíce komunikačních momentů. Monologické promluvy jsou zastoupeny nejméně. Jako příklad můžeme uvést samomluvy pana Vorla, které se — spolu se symbolickým zapálením nové pěnovky a s časovými údaji uvedenými v pásmu vypravěče — podílejí na stupňování napětí.

„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé.
„Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.

Řídké jsou i anonymní výroky. Objevují se pouze v povídce Přivedla žebráka na mizinu v souvislosti s šířením pomluv o panu Vojtíškovi. Početné jsou však dialogy. Všechny jsou nějakým způsobem závažné, a to i tehdy, když na první pohled působí běžným, nezávazným dojmem. Takový je např. dialog pana Vorla se slečnou Poldýnkou při nákupu, nebo neúplný dialog (s explicitně vyjádřenou jedinou replikou) Poldýnky a paní Kdojekové.

Nevešla zcela, přitiskla si šátek honem k nosíčku. Bylť pan Vorel z dlouhé chvíle bafal upřímně a v krámě bylo kouře dost.
„Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?“ tázal se ochotně pan Vorel, ustoupil na dva kroky zpět a položil pěnovku na pudl.
„Dva žejdlíky prostřední krupice,“ poručila slečna Poldýnka a obrátila se napolo z krámu ven.
Pan Vorel se činil. Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Bylo mu, jako by něco při tom mluvit měl. „Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,“ koktal. „Tak — prosím zde!“
„Mnoho-li?“ tázala se slečna Poldýnka s jaksi zadrženým dechem a kuckla se do šátku.
„Čtyry dobráky. — Tak poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky — to budu mít nějaké štěstí!“
Slečna Poldýnka podívala se na něho chladně a vyvaleně. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše, a dovoluje si —. Neodpověděla a vykročila ven.

Sledujeme-li v ukázce pouze kontext slov, nenajdeme nic neobvyklého, jde vskutku o běžný nákupní rozhovor. O to výmluvnějsí jsou však projevy neverbální komunikace slečny Poldýnky. V této rovině však ne[134]dojde mezi účastníky komunikace k porozumění. Pan Vorel tragicky nepochopí „kód“ Malé Strany a svou další replikou situaci ještě přiostřuje. Neporozumí ani bezeslovnému odchodu slečny Poldýnky, proto pohlíží do budoucnosti optimisticky. Čtenář je však poučen z vypravěčova komentáře a z Poldýnčina vnitřního monologu (nevlastní přímá řeč), proto vnímá tuto situaci jako silně konfliktní.

Úloha neverbální komunikace vystupuje do popředí i v dialogu hostinského s panem Schleglem.

Když pak pikslu zase zavřel a jí zatřás, podotknul hledě přitom ke dveřům: „Dnes pana Ryšánka tedy neuvidíme.“
Pan Schlegl neodpověděl, s kamennou lhostejností hleděl přímo před sebe.
„Povídal tamhle pan štábní lékař,“ vypravoval hostinský dále a stál teď zas ke dveřím zády; při obratu byl zrak jeho přejel přes tvář páně Schleglovu. „Vstával ráno jako jindy z postele, tu ho náhle chytne taková zimnice, musel hned zas do postele, a honem pro doktora, honem. — Zapálení plic. — Už tam byl dnes štábní lékař třikrát u něho — starý člověk, nu ale — je v dobrých rukou. Doufejme!“
Pan Schlegl zachrochtal při zavřených rtech. Nemuknul, nepohnul zrakem. Hostinský šel o stůl dále.

Jde o neúplný dialog, v němž se verbálně projevuje pouze jeden mluvčí. Neverbální reakce pana Schlegla jsou však sémanticky podstatné. Vyjadřují rozpornost pocitů, které v něm vyvolávají promluvy hostinského. Nejprve reaguje nepřirozenou, nevšímavou strnulostí, později cítí, že nějak musí potvrdit příjem informace. Snad je to první náznak vnitřní proměny, třebaže v následujícím dialogu se štábním lékařem je opět naladěn nesmiřitelně a odpovídá jen na první část lékařovy repliky.

K osmé hodině odcházel pan štábní lékař. Zastavil se u třetího stolku. „Dobrou noc,“ pravil, „musím dnes ještě jednou k Ryšánkovi. Je potřebí opatrnosti.“
„Dobrou noc,“ odtušil pan Schlegl chladně.

Do této části kompoziční struktury je umístěn také vícestranný dialog v povídce Doktor Kazisvět, který způsobí zásadní zvrat v rozvoji děje, a osudný rozhovor pana Rybáře s profesorem Mühlwenzlem v povídce Hastrman.

Patří sem i jediný dialog prózy U tří lilií, jehož obsah je úmyslně rozdělen do čtyř replik, aby se tak oddálilo vyřčení otřesné pointy, kterou podtrhuje i to, že po první replice hlavní hrdinky vypravěč zdůrazňuje sympatičnost jejího hlasu.

[135]I závěry povídek jsou z hlediska formálního ztvárnění promluv různorodé, ale komunikační aspekt je zdůrazněn vždy.[20]

IV. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé — a to i na základě našeho zamyšlení nad částí tvorby jednoho autora — že tento pohled na literární dílo může významně přispět k pochopení jeho celkového smyslu. Všechny formy metařečového vyjádření (a dialog zejména) se mohou podílet na výstavbě kompoziční struktury, mohou navozovat, případně střídat rytmus textu (dynamizace × epizace), mohou pomáhat vykreslit kontext vnějšího světa — charaktery postav, jejich vzájemné vztahy, atmosféru doby, místní kolorit, autorovy životní zkušenosti a názory. Právě v Povídkách malostranských sděluje autor pomocí stylizované verbální komunikace to, co je pro Malou Stranu specifické, příznačné. Je to velmi účinný stylistický prostředek, ale práce s ním není snadná. Teprve porovnání s jinými autory (např. s Nerudovými uznávanými vrstevníky Hálkem a Světlou) odhalí mimořádnost Nerudova uměleckého mistrovství.


[1] Tedy různými formami metařečového vyjádření (řeč o řeči). K této problematice srov. např. J. Hoffmannová-Jiřičková, Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka, SaS 40, 1979, s. 295—302; P. Mareš, Metajazyk, metařeč, metatext, SaS 44, 1983, s. 123—131.

[2] Srov. J. Mistrík, Kompozícia jazykového prejavu, Bratislava 1968; týž, Dramatický text, Bratislava 1979.

[3] Autor při jejich stylizování využívá základních principů výstavby přirozeného dialogu. Srov. O. Müllerová, K výstavbě dialogického textu, SaS 42, 1981, s. 282n.; I. Stehlíková, Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla, NŘ 66, 1983, s. 235—246.

[4] Srov. K. Hausenblas, Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“, SaS 38, 1977, s. 336n.; K. Hausenblas — A. Macurová, Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze, in: Československá slavistika 1983, Literatura, folklór, Praha 1983, s. 151n.

[5] Srov. J. Mistrík, Štylistika slovenského jazyka, Bratislava 1977.

[6] Srov. K. Hausenblas, d. c. v pozn. 4.

[7] V této souvislosti najdeme celkem 29 různých sloves mluvení na necelých šesti stránkách malého formátu.

[8] A. P. Solovjovová (Jan Neruda a konstituování realismu v české literatuře, Praha 1982) říká, že v expozici povídky zaznívá její finále.

[9] Ukázky citovány z těchto vydání: Arabesky, edice Slunovrat, Praha 1973; Povídky malostranské, Praha 1958.

[10] Týden v tichém domě vyšel v r. 1867, ostatní povídky v letech 1875—77.

[11] K. Polák, Nerudovy Povídky malostranské, Praha 1947.

[12] Dějiny české literatury III, Praha 1961.

[13] Srov. A. Závodský, Úloha vypravěče v Nerudových Povídkách malostranských, Slavica Pragensia 4, 1963, s. 713n.

[14] Viz K. Hausenblas, d. c. v pozn. 4.

[15] Základní textová propozice (někdy označovaná jako hyperpropozice) je jádrem tématu textu. Obsahuje především hlavní predikát (zde je to komunikovat — nekomunikovat) a „seznam“ hrdinů (ve vztahu k hlavnímu predikátu, zde to je, kdo s kým nekomunikuje — komunikuje, příp. kdy, kde, jak apod.). Viz J. Hoffmannová, Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“, SaS 44, 1983, s. 96—104.

[16] Zvláště významné je to právě v prózách, kde je frekvence tohoto stylistického prostředku omezena.

[17] Viz K. Hausenblas, d. c. v pozn. 4.

[18] Viz d. c. v pozn. 15.

[19] Některé detaily, z nichž je žebraččin portrét sestaven, mají totiž téměř symbolickou povahu (falešné oči, neuvěřitelně pohyblivá ústa, která stále něco předstírají, ať slovně, nebo mimikou, jediný zub, obava před sluncem, stylizování se do nepřirozené polohy křesťanské pokory atd.).

[20] Více o tom K. Hausenblas, d. c. v pozn. 4, s. 338—9.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 3, s. 124-135

Předchozí Jana Hoffmannová: Seznamovací inzeráty mladých lidí (Charakteristika typu textu jako jednotky sociální interakce)

Následující Lenka Kusáková: Nejedlého kritika Thámovy české gramatiky z r. 1798

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1