Sborníky filozofické fakulty Univerzity Palackého

Věra Petráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

První[1] ze dvou nových sborníků filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci je věnován demokratickým a internacionalistickým tradicím slavistiky.

V první části jsou nejdříve příspěvky, které si všímají filologické složky díla J. Dobrovského, jejího přínosu a vlivu na slavistická bádání u nás i u jiných slovanských národů (srov. Al. Jedlička, Josef Dobrovský a mluvnická norma spisovné češtiny; M. Komárek, Odkaz Josefa Dobrovského a boje proti RKZ; M. Oroženová, Mluvnice Josefa Dobrovského jako metodologický vzor slovinské mluvnice F. Metelka; J. Skutil, Dobrovského Institutiones a Kopitarova „panonská teorie“).

Al. Jedlička ve svém příspěvku (s. 15—19) hodnotí mluvnické dílo Dobrovského z funkčního hlediska. Při specifičnosti jazykové situace v národním obrození (dané celkovými historickými, kulturními a sociálními podmínkami) byla ústředním problémem, spjatým s jazykovou komunikací ve veřejné sféře a s jazykovou stránkou soudobého literárního tvoření, soudobá spisovná norma a kodifikace. Dobrovský ve svých pracích poprvé detailně a důsledně uplatnil zásadu vázanosti autor : adresát projevu a pojetí nositele (ev. nositelů) jazykové normy (jde v podstatě o to, zda určité jazykové jevy jsou pociťovány jako časté nebo řídké; s uváděním frekvence se ovšem setkáváme už dříve, např. u Rosy a dalších gramatiků konce 17. a začátku 18. století, avšak nedůsledně — pozn. V. P.). Dobrovský vyvozoval pravidla převážně na základě důkladné analýzy textů, proto se musel celkem zákonitě odrazit v jeho pracích princip variantnosti (princip rovněž neuplatňovaný v našem mluvnictví poprvé, např. uváděné dublety dělal jsi / dělals mají obdobu v choval si / chovals u Nudožerského, podobně je tomu u Rosy ap.; komentáře k dubletám jsou však v starších pracích mnohem jednodušší než u Dobrovského — pozn. V. P.). U diferenciace tvarů spisovných a nespisovných (v starších mluvnicích spíše správných a nesprávných nebo doporučovaných a nedoporučovaných — V. P.) Dobrovský přihlížel k vývojově podmíněným dubletám; nepomíjel rovněž žádný z faktorů, jako např. stylový, významový a samozřejmě ani formální.

Vývojem názorů na RKZ v minulém století se zabývá M. Komárek (s. 21—25). Souhlasí s historicko-společenským výkladem sporu mezi generací Dobrovského a jungmannovskou, zároveň však požaduje, aby historické hle[94]disko v pohledu na spor (jde mu o zvažování všech okolností, zejm. stupně vědeckého poznání, za kterých Dobrovský posuzoval RKZ) bylo pro obě strany uplatňováno důsledně.

Nad vztahem J. Dobrovského a J. Kopitara a nad vlivem jejich stěžejních prací (Ausführliches Lehrgebäude a Grammatik der Slavischen Sprache) na vznik první úplné praktické mluvnice slovinštiny od F. Metelka se zamýšlí (s. 27—32) M. Oroženová z SFRJ.

J. Skutil (s. 33—40) sleduje názorovou rozdílnost Dobrovského a Kopitara na umístění staroslověnštiny v třídění slovanských jazyků. Příčinu některých mylných dílčích závěrů Dobrovského vidí i Skutil v tom, že Dobrovský ještě neznal některé starobulharské památky.

Další příspěvky této části sborníku jsou věnovány různým složkám slavistického díla J. Dobrovského, jeho činnosti kulturní, osvětové a jeho kulturním zájmům.

Druhá část sborníku obsahuje příspěvky vztahující se k počátkům slavistiky. Zmíníme se stručně aspoň o několika z nich.

E. Eichler z NDR (Ober progressive Tradition der deutschen Slawistik zu Beginn des 19. Jahrhunderts, s. 105—108) předložil výsledky svých bádání v oblasti dějin německé slavistiky. Zaměřil se na dílo F. Adelunga a J. S. Vatera s přihlédnutím k jejich vztahu k Dobrovskému.

B. Téma (K demokratickým tendencím a tradicím ve vývoji češtiny a polštiny, s. 109—112) se snaží na příkladu češtiny a polštiny postihnout roli jazyka jako adekvátního dorozumívacího prostředku v etapě vytváření velkých politických, hospodářských a kulturních celků.

Na otázku, zda je Dalimilova kronika slovesně uzavřená v době svého vzniku a proč nepronikla do širšího slavistického povědomí, hledá odpověď K. Hádek (Dalimilova kronika v českém a slavistickém kontextu, s. 177—181). Za nejzávažnější z důvodů lze shodně s autorem pokládat bytostnou spjatost této památky s českým prostředím a fakt, že ostatní Slované měli žánrově příbuzná díla se svými výraznými hrdiny.

Další sborník[2] obsahuje devět jazykovědných a deset literárněvědných příspěvků. Z bohemistického hlediska jsou zajímavé články H. Flídrové (Interpersonální a masová komunikace, s. 7—17), M. Komárka (Vývoj vztahu mezi i a j v praslovanštině, s. 31—35), E. Lotka (Implicitnost a explicitnost vyjádření obsahových vztahů v polštině a češtině, s. 49—56) a B. Témy (Kulturní apelativa v toponymii východního Těšínska, s. 81—88).

U popisu obou typů komunikace — individuální i masové (pojmem masová komunikace je tu míněna jednak komunikace realizovaná masovými komunikačními prostředky, jednak přímý vztah mezi sdělovatelem a masovým příjemcem) — zkoumá H. Flídrová všechny komponenty komunikačního aktu. [95]Dochází k závěru, že oba typy komunikace se liší nejen počtem partnerů, ale i prostředky, obsahem a situací. To a sociální charakteristika partnerů komunikace, jejich vzájemné vztahy ovlivňují formování výpovědí.

Přednost Vachkovy fonologické koncepce vidí M. Komárek hlavně vtom, že počítá s tzv. přechodným pásmem mezi vokály a konsonanty. Důkaz o existenci tohoto pásma podává jak synchronní, tak i diachronní analýza fonologického systému. Z tohoto hlediska se dívá Komárek i na vztah (i) a (j), tedy hlásek zachycujících v sobě jak vokalické, tak i konsonantické rysy, hlásek, jejichž hodnocení se může měnit např. v souvislosti s jejich různou distribucí. Na základě sledování těchto procesů v praslovanštině ukazuje, že slovenská tendence nerozlišovat (i) a (j) jako rozdílné fonémy, jak ji podává především Pauliny, se jeví více jako relikt takového chápání zmíněných hlásek v praslovanštině než jako vývojová perspektiva.

Z Lotkova porovnání stavu v současné češtině a polštině, zejm. v odborných a publicistických textech, je patrná výrazná převaha explicitního vyjadřování obsahových prvků a jejich vztahů v polštině na rozdíl od implicitního vyjadřování v češtině. Některé rozdíly jsou v korespondenci s typologickými zvláštnostmi češtiny a polštiny.

Na popisu bohatého dokladového materiálu ukazuje B. Téma, že v zeměpisných pojmenováních východního Těšínska se nejčastěji odráží materiální kultura a — v poněkud menší míře — také geomorfologická charakteristika území. Pojmenování jsou proto rovněž cenným zdrojem pro vytvoření dějinného obrazu Těšínska. V zeměpisných vlastních jménech zde převažují (původní) apelativa (obecná podstatná jména) konkrétní, abstrakta jsou výjimkou (jde tu vesměs o slovanská apelativa, německá se vyskytují řídce).

---

[1] Pocta Josefu Dobrovskému, Václavkova Olomouc 1978, K demokratickým a internacionalistickým tradicím slavistiky, AUPO, Facultas philosophica — supplementum XXVII, SPN, Praha 1982, 214 s.

[2] Slavica Olomucensia IV, AUPO, Facultas philosophica — Philologica 47, SPN, Praha 1982, 202 s.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 93-95

Předchozí Petr Nejedlý: Užitečný příspěvek k výkladu Vančurovy tvorby

Následující Josef Hrbáček: Sborník Filologické studie XI