Podnětně o užívání jazyka v naší současnosti

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Knížka J. Skácela a P. Zimy Jazyk mezi lidmi (s podtitulem O úloze jazyka v řízení socialistické společnosti a s doslovem ředitele Ústavu pro jazyk český ČSAV J. Petra) vydaná nakladatelstvím Profil v Ostravě r. 1983 (205 s.) je věnována těm aktuálním a společensky prospěšným tématům, která vyplývají z úlohy naší mateřštiny v běžném životě, v situacích, s jakými se od rána do večera setkáváme. Oba autoři tu navazují na svou nedávnou popularizační knížku Jazyk jako most i propast (spolu s J. Švarným, 1982; srov. recenzi F. Štíchy, NŘ 68, 1985 /v tisku/), pozornost však tentokrát přesunují od jazyků cizích k češtině a zvlášť pak k jejímu výstižnému a působivému užívání. Autor doslovu právem zdůrazňuje, že knížka vychází z potřeb naší socialistické společnosti a že běžnému uživateli jazyka poskytuje mnoho rad a podnětů pro zdokonalování jeho jazykových projevů, převážně však těch, které se uplatňují při řízení společenských procesů.

V této souvislosti je na místě vyzdvihnout, že ostravské nakladatelství Profil věnuje [91]tématům jazykového dorozumívání soustavnou péči. Připomeňme tu ještě Skácelovu knížku Jazyk a společnost (1977), Sekerův Dar slova (1982) a nejnověji svrchovaně užitečnou a dobře poučenou publikaci J. Hubáčka Jak mluvit a přednášet (1983; srov. recenzi v tomto čísle NŘ, s. 99). Již samy názvy těchto prací prozrazují, že nikoli náhodou je tato edice Profilu pojmenována Slovo a čin.

Podtitul knížky může čtenáře poněkud mást. Daleko víc než o úkoly jazyka v řízení socialistické společnosti jako celku jde autorům o jazykové chování lidí v běžných dorozumívacích situacích oficiálního nebo téměř oficiálního prostředí. A co je zvlášť záslužné, rozebírají se tu žánry z hlediska jazykové stylizace (nebo z opačné strany — interpretujícího porozumění) sice náročné, ale v jazykovědné literatuře pro svou zdánlivou nezajímavost opomíjené, jako např. pracovní návody a pokyny, dotazníky, posudky, hlášení, zápisy ze schůzí, jízdní řády, propagační a propagandistická hesla a výzvy a také postupně se vyhraňující zpravodajské a publicistické útvary televizní. O každém z těchto žánrů umějí autoři říci něco zajímavého. Tématem knížky je tedy vlastně zamyšlení nad těmi typy řečových projevů, které souvisejí s ovlivňováním jednotlivců nebo menších společenských skupin — od bezprostředních příkazů a věcných sdělení až po složitější strategie řečového působení.

Účel svých výkladů spatřují autoři v tom, aby vhodně navázali na školní výuku mateřskému jazyku a na rozvíjení stylizačních dovedností, jichž žáci nabyli ve škole. Správně počítají s tím, že škola nemůže své budoucí absolventy spolehlivě připravit na zvládnutí všech dorozumívacích situací, zvláště těch náročnějších, do nichž budou nebo by mohli v praktickém životě vstupovat. Proto v našem společenském životě vyvstává potřeba mimoškolské jazykové výchovy, ať už k ní dávají podnět jazykovědci svou popularizační činností, nebo sami uživatelé jazyka svými požadavky a zařazováním výkladů o mateřštině do různých školení a kursů, do plánů postgraduálního studia apod. S iniciativou tady v poslední době nejčastěji vystupují pracovníci prostředků hromadného sdělování, právníci, řídící pracovníci, funkcionáři národních výborů a vůbec všichni ti, kdo mají k jazyku a k jeho užívání v oficiálním prostředí a na veřejnosti profesionální vztah. Novější literatura tu přesvědčivě ukazuje, že o příručky praktické stylistiky, rétoriky, umění argumentace, působivého sdělování, polemiky apod. je v socialistických zemích poměrně značný zájem, který inspiruje i samu jazykovědnou teorii. Tento zájem je pro jazykovědce zároveň výzvou k tomu, aby hledali nové cesty k účinné popularizaci těchto znalostí, aby vhodně spojovali poučení o jednotlivých jazykových jevech s celkovou výchovou ke kultivovanému vyjadřování a s péčí o pěstování uvědomělých postojů k jazyku.

Současná praxe ukazuje, že mimoškolní jazyková výchova může pracovat prostřednictvím nejrůznějších metod a že se nemusí vyhýbat ani cestám náročnějším, protože vzrůstají nároky a vzdělanost těch, jimž je určena. Nesdílíme proto názor autorů recenzované knihy, že „… pomůckami pro tako[92]vou výchovu jsou sbírky vzorových textů, které je možno napodobovat, obměňovat a samozřejmě i zdokonalovat při konkrétním používání“ (s. 195). Je nesporné, že při každé výuce je příklad prostředkem důležitým, ne-li nezbytným, ale metoda napodobování, pokud nesměřuje k formulaci obecnějších zásad, zaujímá při rozvíjení komunikačních schopností v mateřském jazyce postavení přece jen poněkud okrajové. Daleko víc tu jde o to, aby si uživatelé jazyka osvojili uvědomělý postoj k jazyku a v souvislosti s tím si osvojili zásady pro správné, přiměřené a výstižné užití jednotlivých jazykových prostředků i pro stylizaci sdělení jako celku.

Knížka je volně rozdělena do dvou větších oddílů, jejichž názvy prozrazují obsah jen velmi obecně (1. Řídit znamená také předávat a přejímat informace, 2. Situace, slovo, čin). Tyto oddíly se pak člení na několik kapitol (v 1. oddíle např. Zvládáme záplavu informací, O technologii sestavování a přednesu textů, O některých typech informativních textů, Zdroje informací v neznámém prostředí, Zábrany v přenosu informace anebo jazykové bariéry) a drobnějších kapitolek. Koncepce autorů pak staví převážně na jednotlivých nápadech, často anekdoticky vyhrocených, a na kratších ukázkách, k nimž se autoři kriticky vyjadřují. Díky tomu tu čtenář nalezne několik bystrých nápadů, zvolený přístup však často autory svádí k soustředění vždy jen na jeden, nejnápadnější aspekt probírané věci, a tím občas i k jistému zjednodušení. Např. kapitolka nesoucí název O tzv. úředním stylu sice správně kritizuje obrat „vyrozumění o zajištění zařazení do centrálního plánování“ a vliv podobných stylizací na jiné funkční oblasti dorozumívacího styku, ale přece jenom poněkud opomíjí skutečnost, že administrativní sloh má své vlastní zásady, k nimž rozhodně patří převaha jmenného vyjádření stejně jako snaha respektovat určitý syntaktický stereotyp. Záporně tedy nemůžeme hodnotit všechny vlastnosti administrativního vyjadřování, ale jen ty, jichž není užito přiměřeně k účelu sdělení.

Předností knihy je široký záběr otázek, které s problematikou veřejných a oficiálních (a do jisté míry také soukromých) projevů souvisejí. Proto autoři umějí lecos zajímavého povědět např. o televizním vysílání, o vyjadřování zdvořilosti v jazyce (kapitolky O diplomacii v jazyce, Titul dělá člověka?, Nepozdravil u vrbiček, Řekl to soudruh generální (o tzv. vznešených slovech) atd.), o hlášeních pro veřejnost, o jazyce pracovních porad. Kniha vede čtenáře k tomu, aby nad jazykovou stránkou těchto situací občas přemýšlel, i když se tu některé podněty podávají snad až příliš stručně a na základě malého množství příkladů. Tímto omezením trpí např. výklady v kapitolkách Argumentujeme a Kupte si naše preclíky, mám už jen čtyři poslední… (umění přesvědčovat), které by z hlediska podtitulu knihy bylo možno pokládat opravdu za klíčové. Snad by tu mohlo být na místě podání přece jen trochu systematičtější a čtenářsky náročnější; připomeňme v této souvislosti jen na okraj, že jazykovědná problematika teorie argumentace, polemiky a přesvědčování se v poslední době začíná přetvářet v samostatné [93]obory. A zájem mnohých uživatelů jazyka, kteří se v rámci svého pracovního zaměření setkávají se značně vysokými požadavky na úroveň vyjadřování, by měl jazykovědce vést k tomu, aby jejich péče o jazyk a styl společensky závažných projevů byla co nejsoustavnější.

Autor závěrečného slova vhodně připomíná, že tato aktuální knížka obou autorů vychází z potřeb naší socialistické společnosti. Lze si proto přát, aby nalezla co nejvíce pozorných čtenářů a aby je naučila vypěstovat si skutečně uvědomělý a odpovědný postoj k mateřskému jazyku a k jeho každodennímu užívání.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 2, s. 90-93

Předchozí Jiří Nekvapil: K pojetí jazykovědy u Karla Čapka

Následující Vladimír Mejstřík: Práce o neologismech v současné spisovné češtině