Časopis Naše řeč
en cz

Práce o neologismech v současné spisovné češtině

Vladimír Mejstřík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Změnám ve slovní zásobě jako odrazu změn ve vývoji jazyka a společnosti byla věnována v české jazykovědné literatuře dosti značná pozornost,[1] chyběl však soustavný, synchronně pojatý popis té části změn ve slovní zásobě, jejichž výsledkem je vznik nových slov a slovních spojení — neologismů. V r. 1983 vyšla v edici sborníků pedagogické fakulty Univerzity Karlovy monografie Olgy Martincové Problematika neologismů v současné spisovné češtině (160 stran se stručným ruským a anglickým resumé a obsáhlým, pro zájemce o tuto problematiku instruktivním soupisem odborné literatury), která se pokouší tuto mezeru vyplnit.

Autorka zkoumá nová pojmenování z hlediska genetického, tzn. z hlediska jejich vzniku (vychází ze synchronního onomaziologického přístupu Dokulilova), i funkčního, tj. všímá si fungování neologismů v rámci a na pozadí současné spisovné češtiny. Martincová je si vědoma toho, že práce takto pojatá by měla přinést nejen poznatky teoretické, ale měla by posloužit i jazykové praxi. Proto jsou autorčiny teoretické úvahy dokumentovány bohatým lexikálním materiálem získaným nejen konfrontací soudobých výkladových slovníků spisovné češtiny[2] a studiem lexikální kartotéky Ústavu pro jazyk český ČSAV, ale především vlastními výpisy z novin, časopisů, be[94]letrie, odborné literatury a učebnic převážně ze šedesátých a sedmdesátých let.

Monografie obsahuje šest kapitol. První je věnována dnešnímu stavu a řešení problému neologismů, jak se obráží zejména v jazykovědě české, slovenské, sovětské a polské. Druhá kapitola pojednává o nových pojmenováních z hlediska vztahu jazyka a společnosti. Autorka se v ní hlásí k pojetí Al. Jedličky, podle něhož „pojmenovací (společenská) činnost v jazyce je motivována sociálními činiteli v nejširším slova smyslu: podmínkami dnešní společenské komunikace a složením aktivních uživatelů spisovného jazyka“.[3] Pro zkoumání této problematiky je proto možno s výhodou využít i nových poznatků z teorie spisovného jazyka a sociolingvistiky.

Třetí kapitola nazvaná Nová pojmenování z hlediska genetického přináší obsáhlý, onomaziologicky zpracovaný pohled na vznik neologismů. Rozlišuje tři skupiny nových pojmenování:

a) Do první skupiny řadí ta, jejichž příznakový rys novosti — řečeno autorčinými slovy — záleží v pojmenování nového myšlenkového obsahu novou formou. Jde v podstatě o vznik nových podstatných a přídavných jmen, sloves a příslovcí odvozováním příponami nebo předponami (např. potrubář k potrubí, ochutnávka k ochutnávat, superraketa k raketa atp.) či skládáním (děrnoštítkový k děrný štítek, mnohodětný ‚(o rodině) mající mnoho dětí‘ apod.). Tato část kapitoly podává systematický obraz tvoření nových pojmenování běžnými slovotvornými postupy za posledních zhruba 40 let (i když nepochybně některá z uváděných pojmenování jsou i staršího data: srov. např. druhořadost, cukrárnička, kritička, kilíčko aj.).

b) Druhou skupinu nových pojmenování představují ta, jejichž rys novosti záleží v pojmenovaném obsahu. Vznikají tak nová ustálená spojení víceslovná (např. civilní obrana) nebo výrazy tvořené sémanticky na základě podobnosti, vnitřních souvislostí jevů atp. (např. žlutý anděl pro ‚vůz silniční služby Svazarmu‘, mánička pro ‚dlouhovlasého chlapce‘, robot jako název kuchyňského prostředku z původního vlastního názvu).

c) Rys novosti u třetí skupiny spočívá v novém slovotvorném zpracování dříve pojmenovaného obsahu. Autorka sem řadí nová pojmenování vzniklá univerbizací (např. úsekář ‚úsekový důvěrník‘, dietka ‚dietní jídelna‘) nebo spřažením, srůstem slov na pozadí existujícího víceslovného pojmenování (srov. rychleschnoucí), dále výrazy vzniklé úpravou fundujícího slova (většinou slangového, nespisovného rázu: sváča ‚svačina‘, sdrůžko ‚rodičovské sdružení‘), využitím konkurujícího variantního slovotvorného prostředku (např. tramvaják vedle tramvajář užitím dnes produktivnější přípony -ák), zkracováním slov a některými postupy dalšími.

[95]Čtvrtá kapitola probírá nová pojmenování z hlediska fungování v slovní zásobě češtiny. Za neologismy ve funkčním smyslu považuje autorka ty výrazy, které mají předpoklady formální, významové i stylové, aby se staly běžnými jednotkami slovní zásoby. Jsou to zejména ta slova, která pojmenovávají novou, dosud nepojmenovanou skutečnost (zvláště se to týká nových termínů), dále ty nové variantní prostředky, které podporují formální, významovou či stylovou konkurenci s dosud existujícími pojmenováními, které vyvolávají jisté napětí v rovině lexikální (např. vedle drůbežník nově vzniklé drůbežář s příslušnou slovotvornou řadou drůbežářský, drůbežářství). Ty nové lexikální prostředky, které tyto vlastnosti nemají (jsou tvořeny příležitostně a zpravidla jsou vázány pouze na jeden pojmenovávaný předmět: např. čisťák znamenající v kamenickém slangu ‚čističe kamenů‘, tedy specialistu v profesi kameníků), nazývá autorka slovy okazionálními. Věnuje jim pak poslední, šestou kapitolu své monografie. Zde poznamenáváme, že — podle našeho názoru — některé z výrazů řazených autorkou k okazionalismům přerůstají stálým a ustáleným užíváním rámec této „příležitostnosti“: srov. třeba polopatismus, jánabráchismus aj.

Pátá kapitola představuje vyvrcholení práce. Vymezuje soubor lexikálních neologismů, definuje je shrnutím přístupu genetického i funkčního. Za lexikální neologismy pokládá O. Martincová ta nová pojmenování, která se vyznačují rysem novosti co do svého vzniku i fungování v jazyce a zároveň mají přes tuto svou příznakovost předpoklad stát se běžnými lexikálními prostředky po stránce formální, významové i stylové. Liší se jak od pojmenování okazionálních, tak i tzv. potenciálních, jak jsou nazývány ty slovní jednotky, které vzniknout mohou, protože splňují podmínky, za nichž se běžně nová slova tvoří, zpravidla se však nerealizují anebo se jich užívá jen omezeně (např. některá příslovce a podstatná jména na -ost v pravidelné slovotvorné řadě odvozené od přídavného jména). Na příkladu hybridních složenin pak autorka zkoumá, jak se konkrétně určitý typ lexikálních neologismů uplatňuje v dílčím jazykovém systému.

Jak bylo jen velmi stručně naznačeno, O. Martincová se na základě rozboru novějšího lexikálního materiálu pokusila popsat jak základní typy nových pojmenování, tak i podat obraz o tom, jak se uplatňují, event. mohou uplatňovat v existujícím repertoáru pojmenovacích prostředků. Ukázala, že vznik a fungování neologismů nejsou podmíněny pouze pojmenovacími potřebami, jak se v lingvistické literatuře někdy traduje, ale že je třeba přihlížet i k mimojazykovým činitelům, k sociální podmíněnosti uplatnění tohoto jazykového jevu. Je tedy zřejmé, že tato monografie o neologismech je přínosná nejen pro jazykovou praxi, ale i pro lingvistickou teorii.


[1] Od klasické práce B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda II, Praha 1936 přes studie M. Dokulila, Al. Jedličky, Fr. Daneše, V. Šmilauera, I. Němce, J. Filipce aj. a celou řadu dílčích příspěvků o jednotlivých slovech, slovních spojeních a typech, uveřejňovaných mj. v rubrice Drobnosti v Naší řeči, souhrnně ve sbornících Jazykový koutek Čs. rozhlasu i jinde, až k soustavnému pohledu, jak je představen zvláště v Dokulilově Tvoření slov v češtině I, Praha 1962 a v Hauserově Nauce o slovní zásobě, Praha 1980.

[2] Porovnává Příruční slovník jazyka českého (1935—57) se Slovníkem spisovného jazyka českého (1960—71).

[3] Srov. Al. Jedlička, Dynamika současného spisovného jazyka a jeho stylová diferenciace, sb. Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, s. 215.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 2, s. 93-95

Předchozí Jiří Kraus: Podnětně o užívání jazyka v naší současnosti

Následující Petr Mareš: Příspěvek k výzkumu dialogu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1