Časopis Naše řeč
en cz

Nad novou populárně naučnou knížkou o jazyce

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V r. 1982 vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici Prameny knížku s atraktivním, přiléhavě metaforickým, výstižným a působivým názvem Rok 2000 — jazyk jako most i propast. Neméně atraktivní je i obsah této hodnotné populární publikace o vlastnostech a tajích přirozeného jazyka jakožto produktu lidského vědomí a sociální interakce a zejména o principech, mechanismech i poruchách fungování tohoto „produktu lidského rodu“ ve společnosti, při všestranné sociální komunikaci. Autory jsou rusista a sociolingvista Josef Skácel, sinolog Oldřich Švarný a afrikanista Petr Zima. Hodnota knížky, jejíž obsah je do značné míry předurčen odborným [159]zaměřením autorů, je především v tom, že čtenáři, a to nejen laickému, ale i odbornému, zprostředkovává na poměrně malém prostoru jediné publikace množství cenných informací z nejrůznějších oblastí jazyka (a jazyků) i sfér jeho užívání. Laický čtenář, jemuž je knížka především určena, nalezne v ní odpovědi, které poskytuje soudobá jazykověda na základní a zásadní otázky týkající se postavení a úkolů jazyka jak ve společnosti obecně a v současné vyspělé společnosti socialistické zvlášť, tak i perspektiv jazyka ve společnosti budoucí. Bohemista nalezne v knize řadu podnětů ke korigování svých „evropocentrických“ představ o vztahu jazyka a národa, o procesech demokratizace tzv. jazyka spisovného, o aspektech a hodnotách rozvrstvenosti celku národního jazyka, jeho jednotlivých útvarech či variantách. Nalezne tu však také informace o jednotlivých jazykových jevech zvláštní povahy (zejména z oblastí jazyků neindoevropských), s nimiž vzhledem ke svému speciálnímu odbornému zaměření nemusí jinak přijít do styku a které mohou přispět k prohloubení jeho vědeckých názorů na jevy a principy obecné povahy. Plně se tedy ztotožňujeme s názorem vysloveným J. Krausem[1], že tato knížka je poučnou četbou i pro odborníka a že „lze počítat s tím, že podobné práce pomohou přiblížit ucelené poznání dosažených výsledků věd o jazyce i těm pracovníkům, kteří se zabývají dílčími aspekty oboru.“

Kniha je rozdělena do tří kapitol: 1) Jazyk a výměna informací, 2) Jak jazyk lidi spojuje a rozděluje, 3) Jazyk a společnost roku 2000. V první kapitole se autoři (J. Skácel a P. Zima) zaměřují na dva dílčí okruhy jevů: Nejprve si všímají úloh, možností a forem jazyka jako zprostředkovatele přenosu informací; zvláštní pozornost přitom věnují jazykové situaci zemí třetího světa, zajímavě a přesvědčivě dokládají spojitost této situace se společenskou strukturou, kulturou a politikou národů a státních útvarů tohoto světa. Následující výklady jsou pak věnovány vztahům mezi jazykem, myšlením a kulturou. Výchozím motivem úvah druhé kapitoly je otázka, jaké jsou příčiny různosti jazyků na naší planetě; jejím řešením se představují pojmy jazykové příbuznosti a jazykové rodiny. Zajímavé je v této souvislosti upozornění, že zatímco jazyková rodina indoevropská je již relativně důkladně prozkoumána v celku i v jednotlivostech, znalosti o historické příbuznosti a o klasifikaci jazykových rodin mimoevropských jsou malé nebo žádné (s. 94). Programově se proto vytýká potřeba odstraňovat „bílá“ místa z jazykové mapy světa. Poměrně větší prostor, který je dále věnován nastínění klasifikace jazyků Afriky, uvítá jistě vzhledem k „vůni jazykové rozmanitosti“ a cizokrajnosti těchto jazyků mnohý čtenář. V této kapitole se dále předvádějí na vybraných příkladech z gramatiky podoby a rozdíly stavby jazyků v různých kontinentech. Třetí kapitola obsahuje zásady tzv. jazykového plánování a jazykové politiky v socialistických zemích, zvláště v SSSR. Tyto zásady i konkrétní výsledky (např. vznik spisovných variant [160]50 jazyků národů SSSR za sovětské vlády) jsou konfrontovány s jazykovou situací a politikou zemí nesocialistických, zvláště USA a zemí Afriky. Výklady o vztahu jazyka a společnosti se dále zaměřují na některé aspekty jazykového prognózování, dotýkají se vztahu procesů rozvoje vědy a techniky a rozvoje jazyka a vysvětlují vztah jazyka a ideologie.

Velká tematická šíře, přesahující místy hranice jazykovědy, množství konkrétních jevů a praktických otázek v knize probíraných nutně vede k připomínkám neúplnosti, útržkovosti a kusosti některých výkladů, ale i patrnějších mezer v obsahu knihy. V této souvislosti lze opět souhlasit s názorem J. Krause (d. c. v pozn. 1), že by v knížce asi neměla být opominuta problematika regulování spisovného jazyka kodifikační činnosti jazykovědy, je-li rozpracovávání teoretických i praktických zásad kodifikace jednou z předností právě jazykovědy marxistické. S nutně zkratkovitými výklady některých partií souvisí také některé sporné názory, problematické formulace a drobná nedopatření.

Přes uvážlivost většiny zobecňujících výroků se některé postoje přece jen jeví jako poněkud jednostranné. Tak např. ze všech výkladů o jazycích světa, o jejich příbuznosti i rozdílech má čtenář patrně dojít k závěru, že všechny jazyky světa jsou stejně dokonalé, stejně rozvinuté. Autoři sice velmi vhodně upozorňují, že „žádný způsob jazykového vyjádření není samospasitelný“, avšak čtenář může dospět k pochybenému, ale zcela pochopitelnému názoru, že jeden způsob vyjádření je lepší než jiný. Kromě toho nejde jen o různý způsob vyjadřování (relativně) téhož obsahu v různých jazycích, ale i o to, které a jaké obsahy vyjadřují a které a jaké nikoli. Bylo by tu také třeba ukázat, co je v jazyce zbytečné (např. existence až pěti různých koncovek pro jeden pád v češtině), co má hodnotu vzhledem k vyjadřovacím potřebám dané společnosti relativně malou, až zanedbatelnou, a co je naopak hodnotou zásadní atp. Uznává-li se dnes v marxistické jazykovědě všeobecně, že vyjadřovací schopnosti jazyka jsou v podstatě podmíněné a ohraničené vyjadřovacími potřebami společnosti, pak lze říci, že etnické společenství s méně vyvinutou sociální strukturou, podmíněnou omezenějším množstvím sociálních aktivit, disponuje i jazykem s analogicky méně vyvinutou soustavou vyjadřovacích prostředků, ovšem nikoli vzhledem k vlastním vyjadřovacím potřebám. Je pochopitelné, že gramatika jazyka některého z tzv. přírodních národů by nestačila vyjadřovacím potřebám obyvatel Sovětského svazu či USA, tak jako by nestačila stará čeština vyjadřovacím potřebám dnešních obyvatel Československa. Z toho ovšem nelze vyvozovat, že např. existence pouze dvou názvů pro všechny kvality barevného spektra rozlišitelné lidským zrakem (kteréhokoliv člověka na naší zemi) je sama o sobě nějakým méně kvalitním jazykovým jevem než existence mnoha různých názvů barev v jiných jazycích, jak na to vhodně poukazují autoři recenzované knihy. Domníváme se ovšem, že mnohý čtenář [161]se neztotožní s tímto konstatováním, a autoři by jej proto byli asi měli více rozvést.

Jiná je zase problematičnost výkladu o tzv. jmenných třídách v některých afrických jazycích. Vyčleňují-li se ze souboru substantiv skupiny jmen, z nichž každá zahrnuje množinu jmen s týmž afixem, a jde-li přitom jednou o základní názvy druhů skutečnosti, zatímco podruhé o jména označující prostřednictvím daného sufixu, resp. afixu nějak příznakové (např. menší velikost, než je obvyklá velikost) členy množiny označované základním jménem, pak jde o jevy principiálně odlišného řádu: V prvním případě jde o jev neznámý indoevropským jazykům, a má pak právo na pojmenování speciálním termínem, ve druhém případě jde o obdobu vztahů výrazů jako pes — psík — psisko atp., v nichž, jde o obsahovou i formální derivaci základního substantiva.

Na závěr nám zbývá podotknout, že uvedené připomínky k jednotlivým názorům a formulacím nijak nesnižují nesporné hodnoty knihy, na něž bylo poukázáno v první části recenze. Proto ji můžeme doporučit všem, kdo se nespokojují pouze schopností bez větších potíží užívat své mateřštiny, nýbrž uvědomují si společenskou potřebu získat alespoň základní uvědomělé poznatky o vlastnostech přirozeného jazyka, přispívající k hlubšímu nazírání vztahů mezi objektivní realitou mimospolečenské povahy, společenskou strukturou, lidským vědomím a jazykem.


[1] Srov. J. Kraus, O jazyce přítomnosti a budoucnosti, SaS 44, 1983, s. 335—337.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 3, s. 158-161

Předchozí Miloslav Sedláček: Dobrý příklad jazykovědné encyklopedie

Následující Milena Tylová: Bibliografie olomouckých slavistů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1