Časopis Naše řeč
en cz

K pojetí jazykovědy u Karla Čapka

Jiří Nekvapil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letošním roce uplynulo padesát let od vydání prvního čísla českého jazykovědného (a literárněvědního) časopisu Slovo a slovesnost (dále SaS),[1] který nesl v podtitulu název „list Pražského lingvistického kroužku“. Padesát let ve vědě je období jistě dostatečně dlouhé, aby prověřilo nosnost každého vědeckého programu, odhalilo jeho silné stránky a slabiny. Otevřeme-li první číslo prvního ročníku SaS, nalezneme zde v zásadě dvě programová prohlášení. Prvním z nich je článek nadepsaný zcela prostě Úvodem,[2] v němž skupina autorů (B. Havránek aj.) vyložila své názory na úkoly jazykovědy (a literární vědy, resp. poetiky) a zároveň nastínila zaměření nově vzniklého časopisu. Za tímto programovým prohlášením následuje krátká úvaha K. Čapka Kdybych byl lingvistou (SaS 1, 1935, s. 7—8). Domnívám se, že i Čapkův příspěvek můžeme chápat jako programové prohlášení, jako naznačení cest, kterými se mělo SaS ubírat; ostatně nebylo jistě náhodné, že v prvním čísle prvního ročníku tohoto časopisu byl vytištěn na jednom z čelných míst.

Čapkova úvaha úzce navazuje na předcházející „Úvod“; v některých bodech ho vhodně konkretizuje a v něčem možná i předčí. Úhrnem lze říci, že Čapkův „program“ zůstává moderní a aktuální i dnes, tj. po padesáti letech. Takové tvrzení je ovšem třeba odůvodnit. Nezbývá tedy, než se nejprve zastavit u toho, jaké programy jsou dnes v jazykovědě považovány za moderní a aktuální.

Jedním z nápadných rysů současné jazykovědy, lépe řečeno současného výzkumu jazyka, je vznik a rychlý rozvoj různých pomezních disciplín, psycholingvistiky, sociolingvistiky aj. (zhruba od 60. let). Tento vývoj lze chápat jako reakci na předcházející badatelské období, které se soustřeďovalo na analýzu jazyka jako abstraktního systému striktně odděleného od systémů „nejazykových“. Toto období bývá v příručkách dějin jazykovědy obvykle označováno jako strukturalismus. Pracovat se strukturalismem jako s dějinně jazykovědnou kategorií v české lingvistice je ovšem poněkud problematické, jak už na to poukázala řada autorů, v poslední době např. N. Savic[89]ký a M. Komárek.[3] Je známé, že obtíže se zařazením meziválečné české jazykovědy do „přihrádky“ strukturalismus působí především její funkční přístup.

Jestliže do jisté míry problematizujeme náležitost aplikace dějinně jazykovědné kategorie strukturalismus na domácí lingvistiku, neznamená to, že tato kategorie je neadekvátní; viz např. její aplikovatelnost při popisu někt. proudů vědy západní. Tvrdíme-li, že psycholingvistika, sociolingvistika aj. jsou reakcí na strukturalismus, máme na mysli právě onen „nečeský“ kontext jazykovědy, v němž se — a to je právě příznačné — výše uvedené moderní pomezní disciplíny zrodily.

Jestliže v západní lingvistice lze snad mluvit o střídání vědeckých paradigmat,[4] o reakcích jednoho vědeckého období na druhé, v domácím kontextu jde patrně jen o změny na úrovni různých akcentací. Plyne to z toho, že předmět jazykovědy nebyl v české jazykovědě zúžen natolik, aby to po čase vyvolalo potřebu vzniku nové disciplíny, která by předmět jazykovědy zase naopak rozšířila (přičemž tento proces by patrně proběhl na vyšším kvalitativním stupni poznání[5]). O tom svědčí jak programové prohlášení Úvodem, tak zejména příspěvek Čapkův.[6]

Karel Čapek v něm nejprve poukazuje na metodu práce jazykovědců, jejichž pozornost je soustředěna — řečeno naším termínem — na jazyk jako abstraktní systém striktně oddělený od systémů „nejazykových“. Takový přístup k jazyku považuje zřejmě za zcela běžný a v lingvistice typický. Čapkovo pojetí jazykovědy je však mnohem obsažnější. Především prohlašuje, že kdyby byl lingvistou, nemohl by abstrahovat jazyk od člověka. Řeč totiž chápe nikoli jako čistý jev jazykový,[7] ale jako „projev určitých lidí, lidských povolání, typů, skupin, kultur a konec konců určitých světových názorů“. Viděno dnešníma očima, objevuje se tu tematika psycholingvistická, sociolingvistická, etnolingvistická aj. Čapkovi však nejde jen o komplexnější výzkum jazyka, obohacený o antropologické aspekty, nýbrž především o analýzu lidí a jejich společenského systému prostřednictvím analýzy [90]jazyka — v tom se jeho příspěvek už odlišuje od předcházejícího „Úvodu“.

Čapek přikládá velkou důležitost „lingvistice veřejných projevů“, problémům masové komunikace (řečeno dnešním termínem); zdůrazňuje zejména protiklad jazykových prostředků užívaných ve funkci přesvědčovací (persvazívní) a přikazovací (direktivní). Dále prosazuje názor, že diagnostika jazyka se může stát i diagnostikou demagogie, a v této souvislosti upozorňuje na důležitost sémantických analýz. Navrhuje konkrétní výzkumy, s cílem odhalit míru užívání cizích a obecných (významově neurčitých) slov v mluvě určitých skupin lidí.[8]

Jak je snad patrné, článek K. Čapka Kdybych byl lingvistou lze považovat za aktuální i dnes, tj. po padesáti letech. Čapkovo pojetí jazykovědy je v obecné rovině souměřitelné s vědeckými programy moderních pomezních disciplín. A v jednom aspektu zůstal Čapkův příspěvek programem i pro lingvistiku dnešní: v tom, že zdůrazňuje analýzu fungování jazyka ve společenském vědomí.[9]


[1] První číslo vyšlo v březnu 1935, Srov. SaS 2, 1936, s. 144.

[2] Srov. SaS 1, 1935, s. 1—7. Tento článek byl nedávno přetištěn pod názvem Lingvistika a poetika ve sborníku prací J. Mukařovského Studie z poetiky, Praha 1982, s. 7—14.

[3] Viz jejich příspěvky ve sborníku K marxistické metodologii v jazykovědě, Praha 1980 (srov. také naši recenzi Sborník o metodologických problémech československé jazykovědy, NŘ 64, 1981, s. 203—208).

[4] Pojmem-termínem paradigma, živě diskutovaným v současné filozoficko-metodologické literatuře, se rozumí v dané době ‚obecně uznávaný kánon řešení vědeckých problémů‘. Srov. T. S. Kuhn, Štruktúra vedeckých revolúcií, Bratislava 1981.

[5] K mechanismu takových procesů viz J. Nekvapil, Poznámky k interdisciplinaritě jazykovědy, in: Princípy marxistickej jazykovedy, Bratislava (v tisku).

[6] Kdybychom si libovali v paradoxech, dokonce bychom mohli odůvodněně říci, že úvodní programové prohlášení B. Havránka a jeho druhů z r. 1935 je svým charakterem převážně sociolingvistické — ačkoli bylo zformulováno řadu let před vznikem sociolingvistiky; což právě způsobil funkční přístup meziválečné české jazykovědy.

[7] Je třeba si uvědomit, že Čapkův příspěvek je esej, a podle toho přistupovat k otázce /ne/terminologičnosti některých výrazů.

[8] O Čapkových postojích k jazyku a řeči srov. J. Hoffmannová-Jiřičková, Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka, SaS 40, 1979, s. 295—302.

[9] K tomuto tématu, jehož si jazykověda — kromě obecných proklamací — příliš nevšímá, viz např. J. Vaněk, Teorie společenského vědomí, Praha 1980, zejm. kap. Společenské vědomí, společenská informace a jazyk.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 2, s. 88-90

Předchozí Milan Báča: K výzkumu studentského slangu

Následující Jiří Kraus: Podnětně o užívání jazyka v naší současnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1