Časopis Naše řeč
en cz

Sborník o metodologických problémech československé jazykovědy

Jiří Nekvapil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník „K marxistické metodologii v jazykovědě“, vydaný pro vnitřní potřebu našich lingvistických pracovišť v Praze r. 1980 (232 s.), obsahuje většinu příspěvků přednesených na celostátní konferenci o marxistické jazykovědě v Olomouci r. 1977.[1] Sborník s touto orientací je vlastně už třetí v řadě. V r. 1962 byla u nás publikována obsáhlá kniha „Problémy marxistické jazykovědy“, jejíž závažnost nesnižuje ani dvacet let, které nás od jejího vydání dělí, ba naopak v lecčems je třeba na ni i dnes navazovat (např. v zdůrazňování interdisciplinárního přístupu, v respektování skutečnosti, že jazykověda se rozvíjí v období vědeckotechnické revoluce, v přihlížení k světovému kontextu jazykovědy, ve spolupráci s filozofy a logiky apod.). Recenzovaný sborník navazuje i na publikací „O marxistickú jazykovedu v ČSSR“ (Bratislava 1974).

Sborník otevírá vstupní slovo K. Horálka, který zdůrazňuje, že na [204]rozdíl od semináře a publikace „O marxistickú jazykovedu v ČSSR“, která byla věnována především kritickému zhodnocení situace v lingvistice koncem 60. let, je olomoucká konference (a pak i sb. „K marxistické metodologii v jazykovědě“) pokusem o nová (proložil Nek.) řešení základních jazykovědných otázek. Sympatická je i Horálkova poznámka v zásadě apelující na další i kritické prověření předložených příspěvků.

Obsáhlý článek V. Barneta a V. Hraběte „Sovětská jazykověda a její kontakty s naší jazykovědou“ je ve své první části záslužnou sondou do dějin české a sovětské jazykovědy (to zvláště vynikne na pozadí skutečnosti, že dějiny české lingvistiky stále čekají na své zpracovatele). Důkladné prozkoumání např. hned prvních kontaktů sovětské a české jazykovědy by mohlo mj. lépe osvětlit okolnosti vzniku pražské jazykovědné školy. Druhá část Barnetova a Hrabětova příspěvku je už jen víceméně přehledem výsledků, kterých sovětská lingvistika dosáhla v gramatice (v širším smyslu). Málo jsou však uváděny výsledky, jichž bylo dosaženo tzv. netradičními postupy (např. práce Revzinovy a dalších[2]). Přispívá se tak ke skutečnosti, že vliv sovětské lingvistiky na lingvistiku českou v 60. letech není plně doceněn.

Řadu důležitých metodologických problémů řeší ve svém příspěvku Š. Peciar. Za předmět marxistické jazykovědy považuje „všestranné štúdium jazyka vo všetkých jeho rovinách v synchrónii i diachrónii a zo všetkých aspektov, ktoré sú predmetom štúdia rozličných jazykovedných smerov, …“ Důraz klade Peciar na studium společenské podmíněnosti jazyka, funkcí jazyka jako nástroje myšlení a dorozumívání mezi lidmi a na znakovost jazyka. Dále se pak zabývá vztahem metody a metodologie a působením zákonů dialektiky ve vývoji jazyka.

A. Lamprecht v článku „Marxistická jazykověda a historické studium jazyka“ ukazuje, že principy marxistické dialektiky lze snadno a přesvědčivě dokumentovat při objasňování historického vývoje jazyka. Používají je podle něho všichni seriózně pracující lingvisté, aniž to výslovně zdůrazňují. Úsilí o všestrannost a komplexnost je totiž charakteristickým příznakem moderní vědy, dodali bychom. Autor také podtrhl důležitost historickosrovnávací metody.

J. Petr je dnes u nás jeden z mála autorů (ne-li jediný), který se systematicky věnuje vztahu jazykovědy a filozofie v dílech jednotlivých myslitelů, zejména minulého století. Jeho práce o poměru B. Engelse a K. Marxe k vývoji jazykovědy jsou dostatečně známé. V poslední době autor rozšířil své zájmy mj. o problematiku jazyka v dílech německé klasické filozofie. Svědčí o tom i jeho příspěvek „K základům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka“ z recenzovaného sborníku. Lze si jen přát, aby s podobnou šíří [205]a hloubkou byla u nás zpracovávána i tvorba dalších myslitelů, kteří pronikavě ovlivnili evropské lingvistické myšlení.

Obsažný článek K. Horálka „Aktuální problémy filozofie jazyka“ mj. polemicky zdůraznil, že jazyk je „něco jako vedlejší produkt pracovní činnosti, zaměřené na dosažení jiných cílů“. Nevznikl tedy vědomou pracovní činností (srov. níže názor Horeckého). Dále se autor dotkl jazykové politiky československého státu v l. 1918—1938 a zaujal stanovisko k možnostem působení jazyka na mentalitu lidí atd.

J. Bosák poukázal na výhodu rozlišování několika stupňů abstrakce v jednom celistvém objektu. Jeho poznámky jsou dalším dokladem toho, jak lze vhodně integrovat Chomského rozlišení hloubkové a povrchové struktury do dialektického myšlení.[3]

Příspěvek J. Horeckého vyvolal polemické odezvy, které jsou ve sborníku rovněž otištěny. Horecký kritizuje italského filozofa F. Rossiho-Landiho za jeho práci „Linguistics and economics“ (1975).[4] Na závěr své kritiky připojuje tvrzení, že „jazyk ako celok vznikol ľudskou prácou, a to specifickou jazykotvornou prácou“. Polemiku, kterou toto tvrzení vyvolalo, je třeba přičíst směšování několika významů (terminologických i neterminologických) výrazu „práce“, jakož i Horeckého názoru, že jazykověda je společenská disciplína, bez dalšího určení.[5] Závažnější je to, že Horeckého koncepce vzniku jazyka přešla prakticky bez zásadnějších změn i do jeho „Základů jazykovedy“ (Bratislava 1978, s. 16n.), které jsou určeny širšímu okruhu čtenářů, ačkoli ve sborníku je tato koncepce v zásadě odmítnuta[6] (srov. i s. 97 rec. sborníku). Nad Horeckého článkem si také uvědomíme, že je to žel jediný příspěvek z celého sborníku, který trochu soustavněji probírá a kriticky hodnotí nějakou současnou západní lingvistickou (filozofickou) koncepci.

V hutném příspěvku P. Ondruse jsou nastíněny tři koncepce jazyka procházející dějinami jazykovědy (gnozeologická, ontologická a ontologicko-gnozeologická). Příliš absolutní nám tu však připadá autorova formulace, že „odpovede na otázku, akú funkciu má jazyk, nie sú odpověďmi na to, čo je [206]jazyk a aká je jeho štruktúra“. Zapomíná se tu poněkud na dialektický vztah struktury a funkce.

Vycházeje z názorů sovětských lingvistů a filozofů jazyka, pojednal V. Hrabě v článku „K problematice vztahu jazyka, myšlení a vědomí“ o rozlišení vědomí a myšlení a o vztahu jazyka k těmto dvěma kategoriím. Autor prokázal vliv myšlení na jazyk, vliv jazyka na myšlení či vědomí pokládá už za mnohem spornější. Nad jeho příspěvkem čtenáře napadne, že při dalším zkoumání vztahů myšlení (vědomí) a jazyka se asi nebudou moci lingvisté nadále obejít bez spolupráce s psychology a filozofy, ev. logiky. Své k této problematice má nepochybně co říci i psycholingvistika, na niž se však v celém sborníku nedostalo.

„Kategória systému a štruktúry v jazyku“ je název obsažného příspěvku V. Krupy. Autor v něm probírá kategorii systému a struktury, opíraje se zejména o práce filozofické. S mnohými názory, které tu Krupa komentuje, se lze dnes seznámit ve výborně sestaveném sborníku „Dialektika a systémový přístup“ (Praha 1979).

Cenné jsou poznámky P. Nováka „K pojmům vztah a systém“, které na Krupův článek navazují. Uveďme si alespoň Novákovo upozornění na důležitost teorie tzv. nepřesných (angl. fuzzy) množin pro jazykovědnou teorii.

Na rozdíl od Krupy zpochybňuje J. Popela užitečnost klasifikace systémů na základě stupně jejich vnitřní organizovanosti (srov. s. 118 a 129).

Reakcí na jiný Krupův článek („Jazyk, myslenie a skutočnosť“, Jazykovedný časopis 27, 1976) je zamyšlení K. Buzássyové „Dialektika mimojazykovej (odrazovej) a vnútrojazykovej zložky významu gramatickej kategórie“. Autorka v něm na rozdíl od Krupy zdůrazňuje, že v žádné gramatické kategorii není mimojazyková (odrazová) složka zcela redukována. Dokládá to na analýze gramatické kategorie substantivního rodu, na kategorii stupňování a na kategorii osoby.

Opravdu závažnou studií („K dialektice vztahů obsahu a formy jazykového znaku“) přispěl do sborníku J. Kořenský. Zabývá se v ní zejména vznikem asymetrických znaků, které jsou charakterizovány „jednotou i rozporem obsahu a formy v rámci téže funkční pozice“. V procesu narušování a obnovování jednoty obsahu a formy vidí autor obecný princip vývoje a fungování přirozených jazyků. Studie J. Kořenského může přispět i ke konfrontaci přirozených a umělých jazyků. To však u nás lingvisté většinou přenechávají spíše logice, ačkoli ta má k těmto problémům právě tak blízko i daleko jako lingvistika.[7]

M. Těšitelová se v příspěvku „Ke vztahu kvality a kvantity v jazykovědě“ zabývala možnostmi kvantifikace jazykových jevů a vztahem kvantitativní analýzy k analýze kvalitativní. Zdůraznila, že kvalitativní ana[207]lýza je prius („než počítáme, musíme vědět, co počítáme“), ovšem kvantitativní přístup kvalitativní analýzu obohacuje. Důležité je i její závěrečné upozornění, že v období vědeckotechnické revoluce „technika lingvistům pomáhá, ale i klade na ně nové požadavky“. Tento aspekt je v celém sborníku žel zcela opomenut.

J. Skácel v článku „K teorii společenských funkcí jazyků za socialismu“ referuje o metodologickém východisku zkoumání společenských funkcí ruštiny v ČSSR. Projekt, na kterém se podílí, je ukázkou mezioborové spolupráce, bez níž si lze prohloubený základní výzkum ke konci 20. století už jen stěží představit.

Sociolingvistická tematika je dále reprezentována studií P. Zimy „K otázce vztahu jazyka a společnosti v Africe a v Orientě“. Autor tu nastiňuje sociolingvistickou typologii afrických států, a to z hlediska jazykové homogennosti či heterogennosti a jazykové politiky. Uvažuje pak o možnostech šíření revolučních ideologií a poznatků vědeckotechnické revoluce.

M. Knappová („K tradici i současnosti sociolingvistických výzkumů“) stručně charakterizuje výsledky a aplikační sféry výzkumů, které lze z dnešního hlediska považovat za sociolingvistické.

Příspěvek V. Křístka a J. Kuchaře „Problémy spisovného jazyka“ komplexně hodnotí spisovný jazyk v současné komunikaci. Z řady dílčích postřehů je důležité upozornění, že bude nutné znovu se zabývat členěním národního jazyka na jazyk spisovný, místní nářečí a specifické mluvy společenských skupin ve vztahu k členění spisovného jazyka na funkční styly, neboť v konkrétních situacích se tato hlediska často kříží.

F. Sosna v článku „Jazyk a politika“ podal dílčí analýzu politického lexika, zejména pokud jde o vztah sémantiky politických výrazů k vyjadřování světonázorových postojů uživatelů jazyka. Je to důležité téma, jemuž i v západních zemích je věnováno dost pozornosti (viz např. produkci tzv. obecné sémantiky[8]). Nadále tu však zůstává problém stanovení objektivních kritérií.

Poslední oddíl tohoto sborníku tvoří čtyři příspěvky věnované analýze strukturalismu v československé jazykovědě. R. Zimek („Hodnocení pražského strukturalismu v sovětské jazykovědě“) podrobně sleduje postoje sovětských lingvistů k pražské škole a podstatně tak doplňuje práci Barneta a Hraběte (v tomto sborníku). Hodnocení strukturalismu v SSSR prošlo složitým vývojem. Důležité však je, že tento vývoj dospěl k diferencovanému přístupu k jednotlivým strukturalistickým odnožím. Ve srovnání s jinými strukturalistickými školami je pražská škola přijímána sovětskou lingvistikou v zásadě kladně, i když s výhradami (řada z nich je však zcela pochopitelná, přihlédneme-li k tomu, co znamená v tomto století každé desetiletí pro rozvoj vědy).

[208]N. Savický („Ke kritickému zhodnocení teoretické koncepce pražské školy“) zdůraznil velkou nesourodost teoretické koncepce pražské školy. Strukturalismus považuje spíše za módní heslo, strukturalistická jazykověda jako ucelený soubor poznatků podle něho neexistuje (na rozdíl od historickosrovnávací jazykovědy 19. století).

Článek J. Ružičky „Kritické zhodnotenie slovenského jazykovedného štrukturalismu“ upozorňuje na skutečnost, že ve slovenském jazykovědném strukturalismu se nepracovalo filozoficko-teoreticky. Teoretické východisko bylo v podstatě převzato z pražské školy, patrný je i vliv L. Hjelmsleva. Slovenští jazykovědci však nepřistupovali k těmto teoriím pasívně. Strukturální metodu s úspěchem využili zejména ve fonologii.

Sborník uzavírají cenné poznámky M. Komárka („K teorii pražské školy“). Autor zde poukazuje na to, že v myšlení pražské školy lze pozorovat nejen vliv E. Husserla či R. Carnapa, ale také G. W. F. Hegela (především jeho dialektiky).[9] Závažné je i upozornění, že při kritice teorie pražské školy nelze neoprávněně generalizovat. Jinak řečeno, objektivnímu zhodnocení pražské školy bude muset předcházet analýza konkrétních textů jednotlivců řazených k této škole.

Tolik k obsahu recenzovaného sborníku. Nemohli jsme v krátké recenzi pochopitelně vystihnout veškeré myšlenkové bohatství jednotlivých příspěvků. Stranou jsme nechali i několik drobnějších sdělení pronesených v diskusi, která měla improvizovaný charakter.

Úhrnem lze říci, že většina příspěvků sborníku prokázala, že metodologickým problémům jazykovědy je u nás třeba věnovat mnohem více pozornosti, než tomu bylo dosud. To ovšem vyžaduje spolupráci i s dalšími vědními obory, jako je filozofie, psychologie,[10] sociologie, kybernetika, logika aj. Řada závažných problémů, jejichž řešení spadá rovněž do kompetence lingvistů, nebyla ve sborníku vůbec uvedena (např. komunikace s počítačem v přirozeném jazyce). Je třeba mít na paměti, že lingvistika se v období vědeckotechnické revoluce nemůže uzavírat do sebe, že jiné vědní obory od ní očekávají i pomocnou ruku. Nemůžeme ani zapomínat, že lingvistika hraje vůči jiným vědním oborům také aktivní roli[11] a že její [209]vztah k vědecké filozofii není rovněž zcela pasívní[12] (ani tento fakt není ve sborníku plně doceněn).

Marxisticky orientovaná jazykověda by měla také pružněji reagovat na dění v západní lingvistice (v Peciarově příspěvku se kritika nemarxistických jazykovědných koncepcí hodnotí přímo jako integrální část marxistické jazykovědy). V tomto ohledu recenzovaný sborník mnoho nového nepřinesl. Jednou z příčin je, že zde nejsou zastoupeni anglisté, romanisté aj.; avšak ani způsob recenzní činnosti v našich jazykovědných periodikách zlepšení daného stavu příliš nepomáhá.


[1] Detailní záznam z průběhu této konference lze nalézt v SaS 39, 1978, s. 136—142; jeho autorem je R. Zimek.

[2] Srov. G. Helbig, Geschichte der neueren Sprachwissenschaft (Unter dem besonderen Aspekt der Grammatik-Theorie), Leipzig 1973.

[3] Srov. M. Komárek, K pojetí povrchové a hloubkové struktury, SaS 39, 1978, s. 285—287; viz též R. Zimek, Sémantická výstavba věty, SPN, Praha 1980, s. 135.

[4] K podobné tematice se vztahují i poznámky J. Janouška v práci Sociální komunikace, Praha 1968, s. 30n.

[5] Naproti tomu srov. názor: „Jazykověda má v systému společenských věd zvláštní postavení, stojí zde na přechodu k vědám přírodním.“ in: O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 15.

[6] Na odpovědnost při vypracovávání obecně jazykovědných pomůcek seznamu jících studenty s marxistickou interpretací lingvistických problémů upozorňuje ve sborníku M. Kubík. Je třeba dodat, že v SaS 42, 1981, s. 109—114 Horecký svou koncepci poněkud modifikuje, a to zejména pod vlivem Poršnevovy práce O začiatkoch ľudských dejín, Bratislava 1979.

[7] Na tento stav míří poznámky ve Věstníku ČSAV 89, 1981, s. 216n.

[8] K tomuto filozofickému směru viz např. A. Schaff, Úvod do sémantiky, Praha 1963.

[9] V této souvislosti je vhodné citovat názor E. Albrechta (Jazyk a skutečnost, Praha 1978, s. 92), že někteří představitelé pražské školy „spontánně dospěli k dialektickému pojetí poměru funkce a struktury jako jednoty protikladů“.

[10] Na důležitost „součinnosti lingvistiky s psychologií“ bylo nedávno poukázáno např. v práci P. Sgalla, E. Hajičové, E. Buráňové Aktuální členění věty v češtině, Praha 1980, s. 34. Význam prozkoumání styčných bodů jazykovědy a filosofie je patrný z práce J. Vaňka Teorie společenského vědomí, Praha 1980, zejm. poslední kap. Otevřenost lingvistiky vůči jiným vědním disciplínám je jedním z vůdčích motivů kolektivní statě Některé výsledky a perspektivy výzkumu češtiny v socialistické společnosti, Tvorba, 1981, č. 32, 33.

[11] Srov. např. S. Marcus, Lingvistika jako směrovací věda, in: Studie z transformační gramatiky III (Některé neortodoxní směry), red. E. Hajičová, Praha 1980.

[12] K tomu srov. např. V. J. A. Novák, Vývoj vědy jako formy společenského vědomí a přirozená soustava věd, Filozofický časopis 27, 1979, s. 833.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 203-209

Předchozí Věra Petráčková: K výročí Oldřicha Hujera (1880—1980)

Následující Jaromír Spal: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1