K sedmdesátce Josefa Filipce

Igor Němec

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jednadvacátý únor tohoto roku přináší s sebou významné životní jubileum čelného představitele naší lexikologie a lexikografie — Josefa Filipce. PhDr. J. Filipec, CSc., jeden ze zakládajících členů Ústavu pro jazyk český ČSAV a jeho dlouholetý vědecký i vedoucí pracovník, dožívá se toho dne sedmdesáti let. K jeho delší životní dráze, která již byla výstižně popsána [49]před deseti roky,[1] přibylo významné pokračování — další desetiletí záslužné práce.

Jistě, i po roce 1975 J. Filipec pokračoval ve směru své dosavadní vědecké a vědeckoorganizační činnosti — v budování lexikologie jako samostatné lingvistické disciplíny a v řešení dílčích lexikologických problémů, které mají svůj aspekt lexikografický (jako jsou otázky sémantiky sloves, spojitelnosti slov, stability v slovní zásobě apod.). Ale je zde již výrazněji patrné cílevědomé úsilí o dotvoření komplexní koncepce lexikologie: jakoby se tu doformulovávala rozhodná odpověď na výtky, že lexikologie zůstává „prázdnou schránkou“ lingvistické systematiky (L. Hjelmslev) a že lexikografie „projevuje překvapivou lhostejnost k vlastní metodologii“ (U. Weinreich).[2] Čteme-li Filipcovy stati K výstavbě lexikologie jako lingvistického úseku (1976) a Věda o slovní zásobě a její pojmosloví (1978),[3] zaujme nás pojmoslovné bohatství prvků této koncepce, jejich promyšlená hierarchizace a souvztažnost jak ve sféře znakové (vztahy lexikálního znaku k reálii a k vědomí), tak v oblasti jazykové (vztahy lexikálního znaku k subznaku-morfému, k morfonému a fonému, i k superznaku-větě a jednotkám nadvětným). Centrální postavení v této koncepci má ovšem bilaterální, formálně-obsahová lexikální znaková jednotka (lexie). Takové pojetí nejlépe umožňuje vidět v slovní zásobě systém dílčích systémů (subsystémů), vybudovaných na oněch základních jednotkách (lexiích), a za nejnižší lexikální podsystém z nich považovat polysémní slovo. Je třeba říci, že o tuto teoretickou koncepci — vypracovanou ovšem i s přispěním jiných českých lingvistů — se opírají hlavní soudobé práce reprezentující naši lexikologii a lexikografii. Stojí také za připomenutí, že průkopnický podíl zde má J. Filipec mj. na osvětlení základního lexikologického pojmu — na definici lexikálního významu. Jestliže tato definice, postupně zdokonalovaná,[4] se dnes již dostala do vysokoškolské učebnice,[5] je to konkrétní příklad dílčího výsledku jubilantovy lingvistické práce, jejíž plody se výrazněji projevují právě v posledním desetiletí.

Uveďme hned aspoň ty nejdůležitější příklady další. Patří k nim předně vydání dvoudílného Česko-ruského slovníku (1976), který J. Filipec redigoval společně s L. V. Kopeckým a O. Leškou, a vydání Slovníku spisovné češtiny [50]pro školu a veřejnost (1978), redigovaného společně s F. Danešem a kolektivem mladších spolupracovníků. Nebylo snadné dát definitivní podobu tak náročnému dílu — jednodílnému slovníku normativnímu a nadto výkladovému. Hlavní problém — podat maximum informací v minimálním rozsahu — pomohla vyřešit Filipcova koncepce soustavy různorodých lexikálních jednotek, jejich precizní klasifikace i některé nezbytné novátorské postupy (např. výklad významu běžných slov pomocí odborných termínů, jež umožňují zestručnit opis).[6] O promyšlenosti tohoto díla svědčí v něm otištěné Zásady zpracování slovníku, ale také některé průpravné Filipcovy studie (např. Kodifikace a slovník v sborníku o aktuálních otázkách jazykové kultury z r. 1978). Ovšem mnohem více prostoru pro shrnutí výsledků celoživotního zkoumání slovní stránky jazyka mu poskytla práce na monografii Česká lexikologie — lexikologickém doplňku akademické Mluvnice češtiny, který vyjde samostatně v edici Studie a práce lingvistické za spoluautorství F. Čermáka. Tato práce byla těžištěm Filipcovy činnosti v Ústavu pro jazyk český v posledních letech. Lze očekávat, že to bude syntéza bohatých poznatků autorových a přínosu jiných českých lexikologů a lingvistů pražské školy, kteří přispěli k objektivizaci sémantického rozboru slova, jako M. Dokulil na základě jeho slovotvorné struktury nebo F. Daneš na základě jeho valenčního potenciálu.

V posledním desetiletí však vrcholí také jubilantova významná činnost na jiném důležitém úseku — v zahraniční reprezenaci české lexikologie a jazykovědy vůbec. Soustavné studium cizí odborné literatury, aktivní účast na mezinárodních vědeckých setkáních a dobrá znalost cizích jazyků (zvl. němčiny, která byla oborem jeho vysokoškolského studia), to vše zajistilo úspěchy jeho zahraničních publikací. Byly mezi nimi nejen stati o obecnějších problémech slovní zásoby a jejího lexikografického popisu (jako Sovremennyj jazyk i slovar’, 1981, a Relevante Aspekte der Lexikologie, 1983),[7] ale také články informující o české jazykovědě vůbec (např. Die tschechische Sprachwissenschaft und Sprachpflege v západoněmeckém časopise Muttersprache, 1978). O uznání hodnot Filipcových prací za hranicemi svědčí mj. i to, že některé z nich tam byly přeloženy, některé přetištěny. Nejvíce známosti mu zde však zjednala jeho aktivní účast na mezinárodní vědecké spolupráci. Jeho jméno nechybí na programech přednášek Mezinárodních sjezdů slavistů (1978, 1983), objevuje se mezi jmény redaktorů mezinárodních sborníků (Beiträge zur konfrontierenden Sprachwissenschaft, Halle 1976) a je spjato s činností lexikologicko-lexikografické komise Mezinárodního komitétu slavistů (dále MKS) od jejího počátku (1973). Ve svých referátech na pravidelných zasedáních této komise J. Filipec vždy zasazuje programova[51]nou tematiku do širších souvislostí osvětlených poznáním, ke kterému dospěla soudobá lexikologie. Je to významný příspěvek nejen k dobré teoretické úrovni práce komise, ale i k dobrému jménu české jazykovědy. Nelze zde opomenout ani obdobný přínos, který měla Filipcova práce vědeckoorganizační, zvl. při pořádání IV. pracovního zasedání oné komise MKS v Liblicích r. 1979.

Je pochopitelné, že dlouhodobá spolupráce se slavisty a rusisty (na česko-ruském slovníku) rozšířila i oblast jubilantova vědeckého zájmu a zaměřila více jeho pozornost na konfrontaci lexikálních systémů slovanských jazyků. Nejvýznamnější v tom směru byl jeho referát na IX. mezinárodním sjezdu slavistů v Kyjevě Problémy konfrontační synonymiky v současných slovanských jazycích (1983). Na shodách a rozdílech synonymických podsystémů slovní zásoby v těchto jazycích zde ukázal, že i v oblasti synonymiky se projevují úzké kontakty mezi češtinou a polštinou, mezi ruštinou a bulharštinou apod. Vedle tohoto rozšíření jazykové porovnávací základny lze ve Filipcově práci posledních let postřehnout také více zájmu o diachronii. Ve svých obecnějších studiích se častěji zabývá protikladem synchronie a diachronie, v zmíněném již článku Kodifikace a slovník popisuje vývoj kodifikace v slovnících současné češtiny (1979), recenzuje knihu z dějin botanické terminologie (1982) a od r. 1984 těsněji spolupracuje s autory Staročeského slovníku.

Také v tomto posledním desetiletí tedy charakterizuje jubilantovu činnost šíře různých úkolů a mnohostrannost, jaká byla konstatována při jeho šedesátinách.[8] A i když J. Filipec po několika letech (od r. 1980) přestal být interním pracovníkem Ústavu pro jazyk český a zůstal jen na čas konzultantem tohoto pracoviště, ujal se zase úkolů dalších. Z jeho iniciativy a pod jeho vedením oživila svou činnost v rámci Jazykovědného sdružení česká národní lexikologicko-lexikografická komise (1983) a od r. 1984 pak J. Filipec věnuje své rozsáhlé znalosti a bohaté lexikografické zkušenosti také práci na akademickém Staročeském slovníku jako jeho recenzent. Současně ovšem rediguje i jiná významná lexikografická díla jako velký Česko-ruský slovník a Slovník české frazeologie a idiomatiky.

A tak i v létech, kdy J. Filipec dovršoval svou sedmdesátku, zůstala jeho údělem mnohostranná činnost lexikologa a lexikografa, spojená s časově náročnou prací a neutuchajícím studiem odborné literatury. Ale setkala se s uznáním široké obce jazykovědců a těch, kdož užívají slovníků z jeho dílny; a neubrala mu na čilosti ani chuti k další činnosti. Mnoho radosti z ní i z jejích výsledků a hodně zdraví mu přejeme do nadcházejících desetiletí.

---

[1] Viz J. Machač, K jubileu Josefa Filipce, NŘ 58, 1975, s. 82—84.

[2] Prameny těchto kritických výroků uvedeny v Travaux linguistiques de Prague 3, 1968, s. 152—153.

[3] Viz sborník Săpostavitelno izučavane na častnite leksikalni sistemi na slavjanskite ezici v sinchronija i diachronija, Sofija 1979, s. 7—22, a SaS 39, 1978, s. 238—240.

[4] Viz B. Havránek a J. Filipec, Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce, ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 179—180, a J. Filipec, K otázce slova a významu, ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 276.

[5] Viz P. Ondrus, J. Horecký a J. Furdík, Súčasný slovenský spisovný jazyk. Lexikológia, Bratislava 1980, s. 31.

[6] Viz I. Němec, K problému slovníkové definice, NŘ 65, 1982, s. 115.

[7] Viz sborníky Părva nacionalna mladežka škola po ezikoznanie — Razvitie na bălgarskija ezik ot IX do XX v., Sofija 1981, s. 103—111, a Die Lexikographie von Heute und der Wörterbuch von Morgen, Berlin 1983, s. 141—156.

[8] Viz d. c. v pozn. 1, s. 84.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 1, pp. 48-51

Previous Miroslav Roudný: První dopravní slovník terminologický ve slovenštině

Next Jiří Kraus: Dřevní — dřevný