Časopis Naše řeč
en cz

Z devátého a desátého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

[1]Devátý sešit Staročeského slovníku (Praha 1977; oborně — oděný) přinesl především řadu slovesných odvozenin s předponou ob-, jimiž se dají vhodně doplnit příklady na některé její základní funkce.[2] Z hlediska historického vývoje jsou závažné zvláště ty případy, které ukazují adverbiální [37](místní) původ této předpony a jsou dnes už neživé. K zmíněnému obnášěti co ‚nositi něco kolem‘ n. obkládati koho ‚rozmisťovati někoho kolem dokola‘ (v. 8. sešit StčS) můžeme připojit slovesa obsaditi koho ‚rozložit někoho kolem dokola‘ (ze stč. Komestora: obsadiv /Pilát/ oděnce, hrozieše jim /obyvatelům Jeruzaléma/ smrtí) n. obvoditi koho ‚vodit někoho kolem dokola‘ (z Padeřovské bible Nu 32,13: rozhněvav sě Pán proti Izrahelovi, obvodil jest jej po púšti čtyřidceti let) nebo pf. obvésti koho ‚provést kolem‘ (z Cardovy bible Ex 13,18: obvedl je /Bůh Izraelity/ cestú po púšti, ješto jest podlé moře Črveného).

Přechodové stadium mezi původní místně adverbiální funkcí předpony ob- a její pozdější (mladší) funkcí místně předložkovou dokládají zvláště následující citáty: tu stranu /Asii/ ot slunce vzchoda Okceána moře voda i obteče z Alexandreidy ‚tu zemi obtéká, kolem té země teče‘ nebo divíce se /Libušini poslové/ s strachem jedúcího /Přemysla/ obstáchu z Kroniky Eneáše Silvia ‚se strachem stáli kolem /Přemysla/‘. V uvedených příkladech jde o případ vidového archaismu, předpona ob- tu nemá perfektivizační (zdokonavující) funkci, jako je tomu při jejím spojení se slovesy vyjadřujícími trvací (lineární) děj v češtině současné. Má pouze význam místního určení, slovesný vid předponového slovesa zůstává nedokonavý.

V minulých úvahách nad stránkami Staročeského slovníku jsme několikrát upozornili na polylexii (tj. mnohost a významovou nevyhraněnost slovotvorných prostředků) některých staročeských přípon, která byla příčinou existence často několikačlenných řad synonymních příponových odvozenin z téhož základu: násled -ač, -ník; následov -ač, -cě, -ník; náuš -ek, -ník, -nicě ap. Podrobné uvádění lexikálních variant u památek s různými recenzemi (např. biblí, pasionálů aj.) a odkazy na synonyma uváděné u příslušných hesel umožňují sestavovat podobné synonymní řady i u předponových odvozenin slovesných, abecedně od sebe vzdálených. Skutečnost, že je zde při témže základě, ale různé předponě zachován synonymní význam, není tu však dána polylexií předpon, ale je vzhledem k jejich různé funkci (významu) nejspíše dokladem různého přístupu uživatelů jazyka k téže mimojazykové skutečnosti (jejího pojmového zpracování, zmocňování se této skutečnosti). Při tom je třeba si uvědomit, že v mnoha případech právě synonymie tohoto druhu nám ve staročeském období zachycuje ještě stav původní, velmi starý (předhistorický) a ustupující (často u ob-, o-), a zároveň už stav novější, nastupující.

Příkladem podobného předponami diferencovaného označení téže skutečnosti mohou být třeba staročeská synonyma obručiti, zaručiti, uručiti co, aby… ‚zaručit něco, poskytnout záruku za něco‘ (srov. v tom sta mi svú věrú obručila /dva rytíři/, abyšta ji /pannu/ měla v stráži vedle to jemu chci uručiti ze staročeského zpracování Tristrama nebo z Ondřeje z Dubé zaručě /poručník/ dobře přěd úřadem, aby sirotkóm neutratil). Zřejmě nejstarší a ve staré češtině již ustupující je forma obručiti doložená též v církevní slovan[38]štině (‚chytit, vzít‘) a ve staré ruštině (‚uchopit, popadnout, zmocnit se čeho‘[3]). Význam ‚zaručit něco, poskytnout záruku za něco‘ vznikl již posunem a označoval se jím akt, často právní povahy, který se nejspíše původně realizoval vzájemným podáním rukou obou zúčastněných partnerů. Předpona ob- ukazuje, že se zde patrně vycházelo z představy uchopení nastavované ruky jejím obemknutím. I když ani u zaručiti nemůžeme vyloučit představu místního zasažení objektu dějem (tentokráte uchopení ruky směrem dozadu, přes okraj), zdá se nám zde pravděpodobnější, že užití předpony za- má spíše vyjádřit představu ochrany, krytí něčeho tak, jak to vyjadřují sémanticky blízká slovesa zastúpiti, zastati, zajistiti nebo i zasloniti aj. (srov. doklad z Rožmberského listáře v archívu StčS: slibujeme /rukojmí/ … sami to /dluh/ zastati, zastúpiti a zaplatiti penězi hotovými).

Ne už plně synonymní je naopak staročeská slovesná dvojice obvázati a uvázati co /zavěšeného/ (čím), uvedená jako variační v biblickém citátu (Ex 28,37) z bible Cardovy a Pražské: obviežeš ji /destičku/ nití modrú a bude nad korunú (var. uvážeš) ‚uvázáním kolem dokola připevníš‘. Mladší staročeské a novočeské uvázati něco nemá na rozdíl od původního staročeského obvázati co možnost samo o sobě vyjádřit vedle činnosti připevnění něčeho /zavěšeného/ vázáním ještě navíc i okolnostní (místní) určení ‚kolem dokola‘. Z hlediska vystižení označované skutečnosti znamená zánik tohoto významu slova obvázati a vůbec i zánik původní funkce předpony ob- vlastně určité ochuzení vyjadřovacích možností jazyka z hlediska jejich stručnosti a zároveň výstižnosti (n. množství podávaných informací) ve srovnání s původním stavem staročeským.

Na materiále desátého sešitu StčS (Praha 1978; oděný — okušovati), který obsahuje převážně odvozeniny s předponou o-, můžeme např. vývojově sledovat některé další zajímavé obecnější případy konkurence této předpony s předponami z-, u-, příp. vy-. Jde o dva typy sloves, a to slovesa denominativní (z jmen podst. a příd.) typu okameněti/zkameněti, ochudnúti/zchudnúti a deverbativní (ze sloves, popř. se spoluzakládajícím adjektivem), jako jsou ohyzditi/zhyzditi, ‚zneuctít, zhanobit‘, okrotiti/ukrotiti/zkrotiti koho/co ‚zkrotit, podrobit své vůli‘, okojiti/ukojiti koho ‚upokojit, uchlácholit‘, ale i očistiti/učistiti/vyčistiti co ‚zbavit nečistoty, učinit čistým‘, omámiti/zmámiti koho ‚omámit, utlumit něčí smysly n. schopnost vnímat‘ ap.

Sledujeme-li vývoj konkurence uvedených předpon, zjišťujeme, že už ve staré češtině se někdy objevují tendence nahrazování předpony o- některou z předpon ostatních, především z- a že tyto tendence byly v průběhu jazykového vývoje ještě posíleny. Příčinu je třeba hledat v tom, že původní základní funkcí předpony o- bylo především vyjádření lokální představy průběhu děje. V daných případech (např. okameněti, okrotiti) šlo o změnu stavu objektu jako výsledku průběhu děje n. zahrnutí objektu činností a jejím účinkem kolem dokola po celém povrchu. Z totálnosti místního zasažení vyplynula završenost děje (změna kvality n. stavu), a tedy i jeho perfektivizace. Jak[39]mile se však cílem jazykového vyjádření stalo pouze vyjádření změny kvality n. stavu bez ohledu na to, jak změny bylo dosaženo (tedy vypuštěním představy o totálním místním zahrnutí nebo zasažení objektu příslušným dějem), stala se adekvátnější předpona z-. Tak v řadě sloves tohoto typu o- úplně zaniká (okameněti — zkameněti, ohubeněti — zhubeněti). Drží se jen tam, kde lokální představa neztratila plně ještě své opodstatnění (omámiti — zmámiti), popř. kde nejde n. nemusí jít o úplnost výsledku provedené činnosti (očistiti — vyčistiti, okrvaviti — zkrvaviti ap.).

Na stránkách StčS setkáváme se proto u písmene o- s řadou předponových sloves a jejich odvozenin, jejichž novočeské ekvivalenty, tvořené z téhož základu, nacházíme ve slovnících současného jazyka pod písmenem z-, příp. u- a jinde. Např. v probíraném úseku najdeme sloveso ohýrati (k hýřiti (?)), ‚stát se otrlým, mravně otupět‘ (když kto ohýrá … a stud ztratí ze Štítného) a k němu tvořené odvozeniny ohýralý, ohýrale, ohýralec a ohýralost. Ze současné češtiny známe pouze z téhož základu tvořená slova zhýralý, zhýrale, zhýralec, zhýralství a archaické reflexívum zhýrati sě, příp. opis stát se zhýralým.

Jako jiný příklad nám poslouží sloveso obrániti, obrániti sě, které SSJČ uvádí už jen v jednom významu a jako zastaralé a nahrazuje je nčs. ubrániti, ubrániti se. Běžné jsou pouze odvozeniny obrana a obránce. Ve staré češtině je obrániti bohatě doložené sloveso s celou řadou významů. Původní jsou ovšem opět takové případy jako Hory a Kolína mocú obráništa (z Dalimila), které navozují představu odražení nepřítele na všech stranách. Předpona u- naproti tomu vyjadřuje už především rezultativnost, úplné dovedení vyjádřené činnosti k cíli n. k žádoucímu výsledku.

Doklad ještě slabší perfektivizační funkce o- můžeme spatřovat v obojvidovosti některých sloves s touto předponou. Např. zmíněné stč. ohyzditi uvádí JgSlov jednak jako dokonavé, jednak jako nedokonavé v dvojici s dokonavým zohyzditi (např. pf. Svaté země nečistotami zmazavše a ohavně ohyzdivše z českého zpracování středověké kroniky Martimiani nebo ipf. z Krameria to ulice velmi ohyzdí). Formou i významem blízké ohaviti (z hava) je obojvidové už ve staré češtině, např. k významu ‚zhanobit, zneuctít, potupit‘ máme doklad na pf. bratr sestru svú … násilím jest ohavil (Beliál) a ipf. mé poctivosti slušnost poškrněnými usty i písmy ohaviti nepřestáváš (Budyšínský rukopis). Vývoj těchto případů byl však zřejmě složitější, než ukazují zpracovaná hesla StčS. Je možno ho znázornit takto: hava > ohaviti (pf. vyjadřující níže zmíněnou lokální představu průběhu děje) > ohava > ohaviti (ipf.) > zohaviti (pf.); hyzditi > ohyzditi (pf.) > ohyzda > ohyzditi (ipf.) > zohyzditi (pf.). V současné češtině existuje jako řídce doložené imperfektivní ohaviti, častější je pak znovu předponové zohaviti a podobně tomu je např. i u dvojice ostuditi, zostuditi, která už abecedně nepatří do probíraných dvou sešitů StčS.

Komplikovaný, ale zajímavý vývoj mezi slovesnými synonymy tvořenými [40]z téhož základu různými předponami představuje staročeská synonymní řada sloves obořiti, rozbořiti, vybořiti, zbořiti. Při jejím výkladu je třeba vyjít ze staroslověnského základového slovesa oriti a z něho tvořeného předponového oboriti. Mylnou dekompozicí, při které předpona byla nesprávně chápána jako o- nikoli ob-, jak jsme to již viděli i v jiných případech,[4] vzniklo sloveso bořiti. V češtině je velmi staré, doklady na ně máme už z Alexandreidy. Z něho vznikly potom nové odvozeniny, např. zmíněné roz-, vy- a z-bořiti. Staročeské pf. obořiti (chápané už jako o-bořiti) bylo slovo polysémní (StčS uvádí 5 významů, na reflexívum dokonce 9 významů), bohatě doložené s několikačlennou slovní čeledí (obořenie, obořenina, obořený a obořišče). Níže uvedená synonyma se váží k jeho základnímu významu ‚rozbořit, zbořit, zbourat‘. Skutečnost úplného vykonání základním slovesem vyjádřené destrukční činnosti mohla být pomocí různých předpon specifikována co do způsobu provedení destrukce. Jednou se vycházelo z představy, že destrukční činnost probíhala po celém povrchu kolem dokola (obořiti), jindy způsobem předpokládajícím rozpad celku na části (rozbořiti) nebo vyvrácením ze základů (vybořiti). Předpona z- pak především vyjadřovala úplnost provedení. Tato představa úplného vykonání destrukce byla jistě z hlediska vyjádření záměru mluvčího nejzávažnější a v přežití forem zbořiti a rozbořiti na úkor původně tak bohatě doloženého obořiti je možno opět spatřovat jistou nevýraznost předpony o- a její nevhodnost pro užití v této funkci. V současném jazyce máme jen sloveso obořiti se, a to ve značně posunutém významu (obořiti se na někoho).

Náš předchozí výklad, ukazující na zcela nepatrném zlomku jazykového materiálu určitý vývojový pohyb a tříbení v užívání slovesných předpon, nás bezděčně přivádí k velmi složité oblasti vztahu lidského poznání, myšlení a jazyka. Dává nám nahlédnout do vývojového procesu hledání odpovídajících jazykových prostředků k vyjádření už složitějších, abstraktnějších, ale zkušenostmi ověřených jevů reality, jako je např. proměňování a změna objektu, průběh činnosti a její dovedení k cíli, zasažení objektu nějakou činností ap. Na vývojovém ústupu nebo naopak nástupu určitých formálně-významových prostředků (v našem případě předpon o-, ob-, z-, u- aj.) jsme mohli sledovat způsob i směr vývoje lidského myšlení od konkrétnosti (jakou byla např. představa celkové lokální zasaženosti předmětu) k vyšší abstrakci (jakou je už změna objektu jako výsledek této zasaženosti).

Tak jako tyto formální prostředky jsou do jisté míry obrazem stupně myšlení společnosti dané doby, tak jednotlivá slova jsou zase svědectvím existence jimi pojmenovávaných jevů reality nebo dobových představ o ní. Slovní zásoba, obsahující nejrůznější názvy konkrétních předmětů denní potřeby, rostlin, zvířat, dějů, činností, časových úseků, zvyklostí a obyčejů, [41]institucí, pojmů z oblasti výrobní, právní, sociální struktury ap. je pro nás nevyčerpatelným zdrojem poznání minulosti.

Jaká asi musila být specializace řemesel, jestliže existoval např. obručník ‚výrobce obručí‘, oháněčník ‚výrobce oháněk‘, okřínář ‚výrobce okřínů‘, ocělník ‚kdo se zabýval zpracováním, příp. prodejem oceli‘, ale dokonce i specialisté ojník ‚výrobce ojí‘ a ojničník ‚výrobce ojnic‘.

Naproti tomu výrazy jako oborník ‚správce obory‘, obročník 1. ‚správce obilných skladů, vrchnostenský úředník starající se o odváděné obilí‘ n. 2. ‚uživatel několika důchodů‘, obroční písař ‚úředník vedoucí záznamy o odvádění obilí‘ aj. ukazují nám zcela jinou oblast oborů lidské činnosti, oblast souvisící především s feudální formou organizace středověké společnosti. Poučná a zajímavá z tohoto hlediska je ostatně i celá sémantická struktura základového slova obrok.[5] Jeho významy i doklady uváděné v StčS napovídají leccos o způsobech materiálního zajištění a o materiálních závislostech středověkého člověka i o jeho honbě za lepším živobytím — tedy tučnými obroky — pranýřovanými Husem i jinými reformátory. Protože označovalo různé druhy důchodů n. spíše dávek v podstatě naturálních (původně určených ustanovením n. úmluvou, srov. staroruské obreči), se zánikem tohoto druhu příjmů zaniklo ve svých původních významech nebo zůstalo omezeno pouze na užití archaické. Jeho dnešní nejfrekventovanější význam ‚krmivo pro koně, oves‘ však zcela logicky vyplynul z významů předchozích. Je samozřejmé, že k podobnému vývoji nemohlo např. dojít u jiného sémanticky blízkého slova, totiž plat, které už ve středověku ve staré češtině označovalo důchod n. dávku především peněžitou.

Do středověké právní oblasti se dostaneme výkladem právního termínu — dnes už zcela zaniklého, totiž obvěniti (a odvozenin obvěňovati, obvěňenie, obvěňovánie a obvěňený); stará čeština jím označovala zajímavou zvyklost té doby, totiž hmotné zajištění manželky (pro případ vdovství) ze strany manžela připsáním takové částky k manželčinu věnu, která ve stanoveném poměru toto věno převyšovala (např. když po vdově tisíc kop jmenují, má /manžel/ zase obvěniti dva tisíce kop vedlé práva uvádí Všehrd). Dívky z nejvznešenějších kruhů (princezny, kněžny) musely se podrobovat jiné právní zvyklosti, totiž ohledání příslušnými odborníky, kteří měli zajistit jejich způsobilost k plánovanému manželství, a to z hlediska majetku, vzhledu, zdravotního stavu. Doklady najdeme u slovesa ohledati: poslali jsme /z královského dvora/ … mistra Ulricha Ridrera a maléře velmi mistrného, aby nám ženu ohledali, do Portigale, královu dceru portigalského (Rožmberský listář k r. 1448). O téže zvyklosti vypovídá i staré frazeologické spojení z Legendy o sv. Kateřině jíti v ohlady koho /panny/ komu (jidú /poslové/ podlé rady panny ciesaři v ohlady).

Jinou výpověď o skutečnostech své doby, tentokráte z oblasti trestní, nám [42]podávají výrazy odrpa a odřec, souvisící se slovesem odřieti koho, označujícím určitý druh mučení (sdíráním kůže). Odrpa a odřec byli lidé potrestaní tímto mučením, tedy (alespoň v očích veřejnosti) ‚šibeničníci, lotři‘. Doklady substantiv známe jen ze slovníků, ale sloveso odřieti je doloženo velmi dobře např. z Muzejního pasionálu aby potom vyvedúc /vězně/, živy odrúc, užhli nebo ze Zrcadla spasenie Bartoloměj byl odřen, Petr apoštol ukřižován.

V probírané části StčS najdeme i několik výrazů z oblasti, která i přes vliv křesťanství stále ještě velice ovlivňovala názory a chování tehdejších lidí, totiž z oblasti magie a čar. Je to např. slovo ohničár (piromancia) ‚čarování ohněm, věštění z ohně‘, sloveso okoliti co ‚učinit čarodějné kruhy okolo něčeho‘ (jako magickou ochranu) i sloveso okaditi koho /nemocného/ ‚okouřit nějakou léčivou vonnou látkou‘ ukazující, jak těsné byly hranice mezi magií a tehdejším lékařstvím.

Pro skutečného zájemce o středověk může být téměř každá stránka StčS poučením. Je svědectvím doby nejen v řadě faktů čistě jazykových, ale umožňuje vytvořit si představu o tom, jak odlišná byla realita, ve které naši předkové žili, a jak odchylný byl mnohdy i jejich pohled na to, co přetrvává dodnes.

[1] Po delší přestávce budeme opět čtenáře pravidelně informovat o jednotlivých sešitech vycházejícího Staročeského slovníku (dále StčS), jako tomu bylo v našem časopise zvykem. Některé zkratky užívané v textu: pf. perfektivum, dokonavé sloveso; ipf. imperfektivum, nedokonavé sloveso; SSJČ Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—1971; JgSlov J. Jungmann, Slovník česko-německý, Praha 1835—1839.

[2] Srov. A. Fiedlerová, Z osmého sešitu Staročeského slovníku, NŘ 61, 1978, s. 214.

[3] Srov. I. I. Srezněvsky, Materialy dlja slovarja drevněrusskogo jazyka, Sanktpeterburg 1895, sl. 549.

[4] Srov. d. c. v pozn. 2, s. 212—213.

[5] Fr. Kopečný, Není obrok jako obrok, NŘ 59, 1976, s. 202—207.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 1, pp. 36-42

Previous Jiří Nekvapil: Čtyři svazky bibliografie české lingvistiky (1979, 1980, 1981, 1982)

Next Jaroslava Hlavsová: Na okraj vydání encyklopedického slovníku lidové architektury