Časopis Naše řeč
en cz

O překládání uměleckém

František Táborský

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

5. Překládá nepřesně. Smysl bývá zakalen, znejasněn, zmaten nebo zkřiven. Na př. ve »Valeriku« list básníkův, zpověď a vyznání tak upřímné a tak podivuhodně prostě vyslovené, právě tím, že pravdivě. Uvedu jen zlomek v doslovném překladě prósou a vedle něho překlad veršovaný.

Duší jsme druh druhu cizí, —
a sotva jest příbuznost duševní!…
Stránky minulých let pročítaje,
je po pořádku rozbíraje
teď rozumem zchladnuvším,
přesvědčuji se, že klamal jsem se vším.
Je směšno srdcem licoměřit
před sebou tolik let:
líp věru omračovat svět!
A pak, ký užitek věřit
tomu, čeho už není?…
Šílenství — ždát lásky vzdálené!
V náš věk vše city jsou jen na čas;
na vás však vzpomínám, — ba věru,
vás zapomenout nemohl jsem nijak!
Předně, proto, že mnoho
a dlouho, dlouho měl jsem vás rád,
potom strádáním a rozčilením
dni blaženstva jsem zaplatil,
potom pokáním neplodným
vláčel řetěz těžkých let
a rozmýšlením chladným
ubil poslední květ života…
S lidmi stýkaje se opatrně,
zapomněl jsem na hluk mladých bujností,
lásku, poesii… než na vás
zapomenout mně bylo nemožno.

jsme duší sobě odcizeni…
jich různost v tom lze postihnout.
Hloub noře se v tůň minulosti (!)
a stíhaje běh událostí (!)
za sebou umem střízlivým,
ký bloud jsem byl, dnes dobře vím (!).
Je směšno chtít se přetvařovat
před sebou samým řadou let:
Nechť se snad proto mrzí svět! (?) —
hůř! mám-li vášni důvěřovat,
jež byla tu, — jen na pohled.
Či líp ždát stranou pošetile, —
až změní se Váš vratký cit? (!)
Než což!? — mně nelze do té chvíle
se upomínky na Vás zbýt!
Že dříve vřelé lásky žárem
jsem drahný čas Vám oddán byl,
pak hořkostí a snů svých zmarem (!)
vděk oněch chvil jsem zaplatil.
Pak jsem se v němé zoufalosti
s let těžkým vlekl řetězem
a poslední květ s lhostejností
jsem v chladnou udupával zem.
Mně se i lidé znechutili,
šum mládí zapomněl jsem v ráz,
i lásku, umění — leč Vás,
Vás zapomenout nad mé síly! (139—140.)

[104]Čtenář sám, srovnávaje doslovný překlad veršů původních s verši překladu rýmovaného, rázem vycítí nepřesnost jeho, cizost jeho, zcela jinou řeč, frázovitou (»Hloub noře se v tůň minulosti« místo prostého »Stránky minulých let pročítaje«, t. j. svých let), a přesvědčí se, že slova má nejsou nespravedlivá nebo snad nějakou stranickostí naplněna. Mimo to nový překlad chybuje i tím, že duševní procesy nevystupují v něm ve svých určitých fázích, ve své posloupnosti, jak u Lermontova. Nevyznáme se vůbec, nemáme-li po ruce originálu, oč tu jde. Špatná interpunkce zvyšuje ještě zmatenost. A lze to téměř doslova, skoro naprosto doslovně po česku říci, s touž prostotou a přehledností, s týmž rytmem a rýmem. — Nebo v »Závěti«, která je pěkně přeložena kromě posledních dvou veršů: »nechť uleví si v pláči… ten sám jen nepostačí« (165.). Lermontov praví: »Puskaj (nechť) ona poplačet… Jej ničego ne značit!«, t. j. u ní to nic neznamená! — Nebo:

L. Mám tebe rád, ocelový můj kynžale (dýko),
druhu jasný a chladný.
Zádumčivý Gruzín na pomstu tě koval,
na hrozný boj brousil Čerkes svobodný

Překlad. Mám tebe rád, kovový kynžale!
můj druhu jasný při všem (!) chladu;
tě Gruzín k pomstě kul své duše zoufalé (!)
a Čerkes brousil v krutý boj — i zradu (!). (Str. 165.)

Jak rozmlácen je tu ocelový verš básníkův! Jak rozetřen jeho ocelový chlad, jeho přísná odměřenost! — U L. »Dýchajíc ohněm plálo nad námi lazurně jasné nebe« — v překladě: »nad námi, vadíc (!) horkem dechu (!) modravě vřela (!) nebes báň« (143.). Jaké to nechutné papírové verše, vycpané nepoetickým zbožím! — U L. »To hrozné bylo zamlčení!… Netrvalo ono dlouho, než v tomto strašném očekávání roztlouklo se srdce nejedno« — v překladě: »To hrozné ticho k nepopsání(!), sic na krátko jen trvalo, leč jak se snášelo dál plání (!), co srdci bít v něm ustalo(!)« (str. 144.). — Lermontov napsal do alba Ž. N. Karamzinové, že rád kdysi míval »i hlučné bouře přírody i tajné bouře vášní«, což přeloženo (161.): »v přírodě bouře šumné zloby« (!). A poněvadž p. překladatel měl předlohou zastaralé vydání, nepřeložil ovšem poslední slohy, která jako čepička s rolničkami se směje na čtenáře:

Ljublju ja razgovory vaši
i »cha-cha-cha« i »chi-chi-chi!«
Smirnovoj štučki (žertíky), farsy Saši
i Jiški Mjatleva stichi (verše).

Nepřesně a nepečlivě přeložena rozkošná »Kozácká ukolébavka« (162.). Roku 1845 Havlíček ji přeložil s pietou:

[105]Spi, synáčku můj překrásný,
hajej, hajinkej,
ticho hledí měsíc jasný
do kolíbky tvej.

Zcela český tón je v ní i v refréně »hajej, hajinkej«; ale rýmů na ej není v češtině mnoho, proto si Havlíček pomáhal nářečními tvary: tvej, tuženej, vyšitej, noci tej, cizej. — Roku 1874 Ladislav Čelakovský se pokusil o ni, ale nedostihl Havlíčka:

Spi, hošíčku můj překrásný,
hajičkej — haji.
Ticho patří měsíc jasný
v kolébku tvoji.

Téhož roku také Al. Durdík vydal ji v »Básních Michala Lermontova« v »Poesii světové«:

Spi, děťátko, kvítku krásný.
luli luli lou,
Ticho hledí měsíc jasný
v kolíbečku tvou.

Durdík dobře cítil potřebu rýmu na ou, že by takto se uvaroval i nespisovných koncovek Havlíčkových i nečeského přízvuku Lad. Čelakovského; ale refrén »luli luli lou« je nečeský a tím Durdíkův překlad trpí. — Roku 1885 Fr. Chalupa přeložil ji v »Kvítí z ruských luhů«:

Což, můj synku, spi, můj krásný,
hajej, hajičkej.
V kolébku ti měsíc jasný
stříbro svoje lej.

Aby zachránil český refrén a neužíval nářečních tvarů, překládá oznamovací způsob rozkazovacím, což ovšem mění ráz básně. (Začáteční »Což« padá na vrub přejatého ruského obrázku s ruskou iniciálkou C = ruské S, jíž začíná báseň: Spi, mladenec moj prekrasnyj.) — Roku 1916, tedy 71 rok po Havlíčkovi, přeložena je báseň ta takto:

Spi, mé pacholátko krásné,
houpy, houpy, hou (!),
měsíc hledí v záři jasné
v kolíbečku tvou.

Tu je nedostatečnost překladatelova patrna. Hřích proti rytmu v 1. verši; nemožný refrén »houpy, houpy, hou« — kdo jakživ slyšel, aby matka nebo chůva uspávala dítko divokým »houpy, houpy, hou«! To se volá při hře na koníčka, kdy se tátovo koleno stává bujným koněm, na nějž si sedne capulátko Vašíček, chytne se tátových rukou a koleno-bujný oř dá se do skoku za tá[106]tova volání: »houpy houpy hou!«… Srovnejme dále, co Lermontov pěje v 3. a 4. sloze, s překladem. Tam se s takovou živou plastičností, tak úsečně a pravdivě líčí odchod synův na vojnu: »Bogatyr ty budeš s vidu (na pohled) i kazak dušoj. Provožať tebja ja vyjdu — ty machneš rukoj…« Jak prosté a dojemné! A co z toho udělal překlad? »Kozák duší, bohatýrem budeš se mi zdát«, — jak pak zdát? On jest jím na pohled, t. j. tělem, ale také duší jest on kozák! — »než mi zmizíš v světě širém, přijdeš s bohem dát«. Tak to není u Lermontova. Co lásky, co odříkání je v jeho slovech matčiných: »Provožať tebja ja vyjdu — ty machneš rukoj«! Ano, syn kozák rukou zamáchne na matku, která ho vyprovází a pláče, t. j. on tím máchnutím volá: »Ničevó!« t. j. »Nač plakat? Však se já vrátím, matičko!«… Tedy pravý opak toho, co je v překladě. V poslední pak sloze této básně matka dává synovi na cestu svatý obrázek: »Ty jego, moljasja Bogu, stav pered soboj« — tato něžná nerozlučnost matčina přeložena: »až se budeš modlit k Bohu, kéž ti přijde vděk (!)«, což zavinil rým »obrázek«. Ale nemá se překládati pro rým, chceme-li, aby verš nebyl papírový a tím nespolknutelný.

Nepochopena zůstala osmiveršová básnička »Utes«, v našem překladě »Skála« (172.). Oč jde? U Lermontova doslova: »Nocovala tučka (mráček) zlatá na hrudi útesu velikána; záhy z rána vydala se na cestu, po nebi si vesele hrajíc. Zůstal však vlažný sled ve vrásce starého útesu. Samoten tu stojí; zadumal se hluboko a tichounko pláče v poušti«. Tedy: výraz životní touhy, protějšek k Heinovu »Ein Fichtenbaum steht einsam im Norden auf kahler Höh’«. Stařec nepoznal družky, a najednou na hrudi mu spočine ona; ale záhy z rána zmizí, vesele jdouc dál, a on teprve teď pocítí svou samotu a ticho zapláče v poušti… V originále je tedy on a ona, útes a »tučka« zlatá; v češtině však tučka je mráček, opět on, i třeba nevyhnutelně zaměniti na rod ženský, mráček na mlhu zlatou, což není sice tak plastické, ale pomoci tu musí fantasie. Durdík ve svém překladě celou tu věc obrátil: mráček zlatý nocoval na hrudi mohutné skály atd. Porozuměl, oč jde; ale chybil, když ze žulového muže udělal ženu a z oblačné ženy muže. To už není to. Překladatel nový naprosto nepochopil, oč jde: »Obláček zlatý odpočíval na hrudi skalního velikána« atd. atd., tedy on a on, zcela falešně.

Nepochopen zůstal »Démon«. První verš nevyvolává jasné představy, jaký to byl duch. Lermontov začíná: »Pečaľnyj demon, duch izgnanja, letal nad grěšnoju zemlej« (čti: zemlój). Tedy: »truchlivý (ponurý) démon, duch vyhnání«, t. j. duch, jemuž v nebi i mimo nebe je teskno; duch nespokojenosti; duch nejvyšších [107]tužeb, ale, poněvadž jsou neuskutečněny, duch nejhlubšího stesku, nejhlubší nudy, nejhlubší omrzelosti; duch hrdé samoty, hrdého chladu; duch ulétající od veškeré krásy, ode všech požitků, poněvadž ho neuspokojují; tedy duch vyhnanosti, duch vyhnání… V překladě však čteme: »Vyhoštěn z ráje demon žalný«, což o tomto duchu nepovídá nic, ale pranic, leda že ducha toho snižuje: »žalný«. A prý »klín (!) země hříšně oblétal«, kdežto u L. »létal nad hříšnou zemí«.

Nepochopena zůstala báseň z posledních a z nejkrásnějších: »Vychožu odin ja na dorogu«. Čtěte si ji, prosím, vyrážejíce slabiky přízvučné, a ucítíte její zvukovou krásu. V této kráse je nepřeložitelná.

 

Vychožu odin ja na dorogu.
Skvoz’ tuman kremnistyj puť blestit;
noč ticha, pustynja vnemlet Bogu,
i zvězda s zvězdoju govorit.
V nebesach toržestvenno i čudno!
Spit zemlja v sijaňji golubom…
Čto že mně tak boľno i tak trudno:
žduľ čego? žalěju-li o čem?

 

»Vycházím samoten na cestu« — jak zádumčivě zvučí 1. verš v originále! »Mlhou křemenitá stezka se skví« — to blyštění cítíte v sykavkách, zvlášť přízvučných slabik: skvoz — tuman kremnistyj puť blestit«; »noc tichá, vesmír vnímá Boha, a hvězda s hvězdou hovoří. — V nebi slavnostně a bájně! Spí země ve svitu modravém…« Tajemná krása hvězdnatých nebes, vědomí o blízkosti Boha, země spící pod hovořícími hvězdami v modravém svitu, to všecko probouzí v básníku nevýslovný stesk po oddechu od marností tohoto světa: »Co že mně tak bolno a tak trudno? Ždám-li čeho? Želím-li čeho? Už nic od života nečekám a neželím prošlého nijak. Hledám svobody a pokoje; chtěl bych zapomenout vše a usnouti…« Jaká nádhera v této první polovici básně! Ach, jak setřeno to všecko, ztlumeno, zevšedněno v překladě, až to bolí! Rytmus zcela jinaký a nesprávný; rýmy přeházeny a ta nepřesnost výrazová! Toť hříchy proti Duchu svatému i proti musám všem. Srovnejte, prosím, sami: »Sám ubírám se cestou z domova (!), mhou bílá stezka probleskuje; zem šepce s nebem; noc jak májová (!!), hvězda si s hvězdou vypravuje. Jak vítězná a čarná nebes báň! zem spí v svit modrý zahalena. Proč v bolesti a trudu nížím skráň? (!) Co chci? Čím duše rozteskněna? Nic od žití víc nechci, jsa jím syt, i minulosti žel mi není, jen po volnosti toužím, hledám klid… spat chtěl bych (!), — došel zapomnění«… (str. 175.). Výraz svrchované krásy tajemné noci hvězdnaté: »vesmír [108]vnímá Boha« — úplně se ztratil a zaměněn všedním a nevhodným zde výrazem »noc jak májová«; nepříjemná je vycpávka »nížím skráň«; nevážno je rčení »spat bych chtěl«.

O jiných nepřesnostech se již ani nezmiňuji.

6. Překládá nelibozvučně: ve zlosti déšť s bouří bije v svornosti v sklo, 68., tak carevnu — dceř zřely jen; zrak stih v spánku dceř, 70., vždy zas v sněh zapad, 100.; zem spí v svit, 175. a j. Čtěte, prosím, tyto ukázky hlasitě! To je hudba chřestícího papíru anebo písku mezi zuby.

7. Překládá leckdy nečesky: kdy ještě žil jsem v středu vás, 84. (m. s vámi, mezi vámi); Zvon, jenž v dál teskně slyšet byl (!!) 89., (m. jejž bylo slyšet); zůstal stát za nimi každý, 92. (m. zastavil se); i hada syk, 96. (m. hadí); v sněh prohlubně, 91., sněh zbarvený krví jich, 94. (m. sníh); Říct, otče?, 85. a j.

8. Nerozumí ruským výrazům: ruské izměniť komu překládá změniti m. zraditi (»navzájem — sebe nezměníme a jiným lze nás změniti?« m. »sebe my oba nezradíme, a nás nemohou zraditi«, 169.); nagovicy překládá blatouch m. kamaše, 141., (»Mám nažloutlé jich tváře rád, jež s blatouchem lze porovnat« (!), kdežto Lermontovu ty tváře připomínají nažloutlé kamaše, jaké Kavkazané nosí; tváří zlatolesklých jako blatouch svět přece neviděl); místo platany osazuje Kavkaz palmami, 18.; rodnik je mu potok m. pramen, 156.; serna je mu srn m. kamzík, 108.; strasť je mu strast m. vášeň, 111.; šum — šum m. hluk, 117.; valun — balvan m. oblázek, 159.

9. Překládá podle zastaralého vydání, místy nepřesného a neúplného, s interpunkcí často nesprávnou, jak čtenář zde poznal již z několika ukázek. Na př. hned první zpěv I. části »Démona« má o dva verše méně než originál.

Nedostatků tedy, až nerad o tom píšu. A přece prý (podle kritiky našeho týdeníku, nahoře uvedeného) »forma překladu vyhovuje úplně; opírajíc se o starší překlady, vynikla vysoko nad ně a dostalo se v ní velkým a populárním básním Lermontovovým tlumočení dokonalého«, a podle jiného referátu překlad prý »většinou zachovává posvátný pel básníkovy tvorby«… Srovnáš-li, čtenáři, tato slova s mými doklady a sám se pak ještě přesvědčíš množstvím dokladů nových, že je mi »veritas amicissima«, co si pomyslíš o takové naší kritice? Že »mnoho je shnilého ve státě dánském« pomyslíš si asi? Ba mnoho je shnilého v něm, můj milý! Či snad netřeba se dívati na to tak tragicky? Že tyto »kritiky« byly hozeny na papír jen tak při papirose a černé kávě? Vypadá to ovšem jen tak, jako i jinde u nás vypadá leccos jen tak. Ale my chceme, [109]aby naše věci nebyly váženy a posuzovány jen tak. Voláme po zopravdovění všeho života, které bude také jeho zradostněním.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 103-109

Předchozí Josef Král: Naše brusy I

Následující Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1