Dnešní situace českých přechodníků

Dušan Šlosar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Emila Dvořáka Přechodníkové konstrukce v nové češtině (Acta Universitatis Carolinae, Philologica, UK Praha 1983, s. 152) navazuje [201]na jeho starší práci Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině (1970). Na rozdíl od práce první je pojata synchronně, avšak postihuje i dynamiku současného stavu. Rozděluje proto novočeské období — od r. 1781 do r. 1978 — do sedmi časových úseků. (Kromě spisovného jazyka věnuje pozornost, a to nikoli okrajovou, těm dialektům, které si prechodník dodnes uchovaly.)

Kniha má pět částí: /1/ Přechodníky po stránce syntaktické, /2/ Jmenné významy přechodníků, /3/ Slovesné významy přechodníků, /4/ Přechodníky po stránce stylistické, /5/ Ustrnulé přechodníky.

Vycházeje z velmi impozantního množství materiálu, může autor tyto etapy vzájemně mezi sebou srovnávat a dochází k přesvědčivým závěrům. Novočeská doba totiž zdaleka není jednolitá; vývoj se tu projevuje markantně v mnoha aspektech.

/1/ V syntaktickém ohledu došlo především k tomu, že do přechodníkové konstrukce přestal být začleňován podmět a přechodníkové vazby jsou častěji postponovány než anteponovány větám s určitým slovesem. Dnešní přechodníky jsou okolnostním určením děje vyjádřeného slovesem v určitém tvaru; nejčastěji jde o nespecifikovanou kladnou průvodní okolnost, dále o vyjádření příčiny a důvodu, času, zápornou průvodní okolnost, řidčeji o významy jiné. Jsou zde ovšem rozdíly mezi stylem uměleckým a odborným. (K těmto přesvědčivým závěrům dospěl autor aplikací metody transformační.). Řeší také otázku, zda volně připojené doplňky (typu Autor, vědom si šíře námětu, považoval za účelné …) lze hodnotit jako útvary s elipsou přechodníků. K autorovým argumentům pro toto chápání bychom dodali (s přihlédnutím k jeho první práci) odkaz na historickou paralelnost vývoje těchto formací s vývojem přechodníků pasivních (jež mají svým komponentem participia pasivního k adjektivům blízko). U nich byl participální tvar slovesa býti často vypouštěn, protože byl ve skutečnosti redundantní. Rozhodující pro časovou platnost byl totiž vid slovesa (jsa volán × byv zavolán). Až teprve v nejnovější době, kdy začal pasívní přechodník výrazně ustupovat, se z čistě synchronního hlediska (a podle povědomí mladších uživatelů jazyka) může takový doplněk chápat již jako neeliptický. Naproti tomu není asi nutno předpokládat elipsu participia maje (…) ve větách s tzv. akuzativem vlastnosti typu Stál tam, hlavu skloněnou …; nemá asi staročeské kořeny a vznikl patrně pod cizím vlivem.

/2/ Jmenné kategorie přechodníků, totiž rod a číslo, nesou zprvu stopy dřívějšího kolísání, ale později krystalizuje stav shodující se s dnešním. Autor vyvrací tradovaný názor, jako by Dobrovský kodifikoval dnešní normu uměle. Ukazuje přesvědčivě, že Dobrovský vycházel z normy humanistického jazyka vyššího stylu a že jeho kodifikace nebyla nadto nikterak striktní; ustálení dnešního stavu je výsledkem pozdějšího už přirozeného vývoje. Je třeba vyzvednout Dvořákovo důsledné hodnocení stylistických vlastností analyzovaných textů, a to jak v monografii z roku 1970, tak v díle [202]recenzovaném, které znamená výrazný pokrok při hodnocení vývoje úzu.

/3/ Kapitola Slovesné významy přechodníků se obírá především videm a časem. Ze čtyř teoretických možností: přechodník přítomný slovesa nedokonavého, přechodník přítomný slovesa dokonavého, přechodník minulý slovesa dokonavého, přechodník minulý slovesa nedokonavého, začíná po počátcích obrození, které ještě plynule navazují na staročeský stav, ustupovat nejdříve přechodník minulý slovesa nedokonavého (nemohši apod.). Po roce 1918 už není ve sledovaném materiálu doložen. Pak dochází k ústupu přechodníku přítomného slovesa dokonavého (přijda), který je zprvu funkčně nevyhraněn, od šedesátých let minulého století se pak omezuje na vyjádření předčasnosti v budoucnosti, ale rychle mizí, po r. 1918 je už silně příznakový a od 70. let našeho století se v rozsáhlém materiálu (100 sledovaných děl) nevyskytl ani jednou. Převážil tedy postupně význam vidový nad časovým. Z toho plyne dobře opodstatněný autorův návrh na změnu kodifikace. Jedna z uvažovaných eventualit je pro školskou praxi odlišovat jen dvojí přechodník, a to současný a předčasný.[1]

/4/ Další kapitolou Přechodníky po stránce stylistické se autorova současná monografie liší od jeho práce historické. Shodné je jen statisticky přesné zvládnutí rozsáhlého materiálu, které ukazuje na plynulý ústup přechodníků od začátku historické doby až po současnost, se dvěma nepodstatnými výkyvy směrem k většímu zastoupení, a to v 16. století a v první fázi národního obrození. Avšak těžiště kapitoly je v přesvědčivém vymezení stylistického využití přechodníku v jednotlivých údobích dvou století nové češtiny. Zatímco z mluvených projevů přechodník (kromě některých archaických dialektů) ustoupil zcela, v psaných v různé míře přetrvává jako příznakový prostředek. Dvořák tu sleduje nejen žánry, styly a funkce přechodníků v nich, ale všímá si také frekvence jednotlivých morfologických typů přechodníků a rozdílů mezi nimi. Z výkladů je jasné, že naději na delší přežití má pouze přechodník přítomný (současný) jako prostředek odborného stylu. — Jako okrajový prostředek pak funguje dodnes přechodník z participia nt-ového (sloves nedokonavých i dokonavých) v omezené míře v archaických teritoriálních nářečích východní Moravy.

/5/ Poslední kapitolu knihy věnoval autor ustrnulým přechodníkům, tj. formacím s oslabeným slovesným charakterem. Dělí je na dvě skupiny: přechodníky synsémantické, tzn. takové, které nemohou stát bez rozvíjejících výrazů (např. nehledě na něco), a autosémantické, které schopnost rozvíjení ztratily (např. nechtě, takřka apod.). Toto nové rozdělení má také odraz v jejich slovnědruhové povaze: zatímco autosémantické ustrnulé přechodníky tíhnou spíš k tomu, stát se příslovci (nechtě), synsémantické směřují k tomu, stát se předložkami (vyjma) nebo spojkami (nehledě na [203]to…). O změněné slovnědruhové povaze těchto ustrnulých útvarů svědčí pak podle autora fakt, že jich v současných textech — na rozdíl od skutečných přechodníků — neubývá.

Tento přehled naznačuje pouze některé z výtěžků Dvořákovy práce, jež imponuje nejen jasnými teoretickými východisky, ale i neobvyklým rozsahem excerpovaného a zpracovaného materiálu. Najdeme v něm nejen původní i přeložená díla beletristická, práce vědecké povahy, řadu vědeckých časopisů nejrůznějších oborů, ale také texty, jakým se obvykle lingvistická pozornost nevěnuje, např. text Košického vládního programu, text Ústavy ČSSR atd.

V době, kdy Dvořákova monografie vyšla z tiskárny, tj. v březnu 1983, nebyl její autor už tři měsíce mezi námi.[2] Přestože nás opustil předčasně, zanechal po sobě dílo vzácně dovršené, jasně a přístupně formulované, dílo, ke kterému se budeme dlouho vracet jako ke zdroji teoretických i materiálových informací.

---

[1] Srov. o tom E. Dvořák, Ke kodifikaci pravidel užívání přechodníků, NŘ 66, 1983, s. 180—192.

[2] Srov. J. Hrbáček, Za Emilem Dvořákem, NŘ 66, 1983, s. 264—266.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 200-203

Předchozí Miroslav Komárek: Kniha o humanistické češtině

Následující Miloslav Sedláček: Jazykové zkratky v češtině