Časopis Naše řeč
en cz

Jazykové zkratky v češtině

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Užívání zkratek v jazykových projevech (především v psaných a tištěných) není jevem novým, podstatně se však rozšířilo v našem století, v češtině nejvíce po druhé světové válce. Z jazykovědného hlediska je se zkratkami spojena pestrá problematika, která zasahuje téměř do všech lingvistických disciplín, především do lexikologie, slovotvorby, pravopisu a ortoepie, zčásti i do tvarosloví, skladby, stylistiky aj. Souhrnně tato mnohotvárná problematika v české jazykovědě dosud zpracována nebyla, proto je třeba přivítat publikaci Josefa Hrbáčka, v níž se o celkový pohled na ni usiluje.[1] Autor se zabývá zkratkami delší dobu a věnoval jim už dříve několik závažných studií a článků.

V posuzované publikaci se nevěnuje pozornost pouze zkratkám samým, nýbrž i procesu zkracování v jazyce, jehož výsledkem zkratky jsou. Přitom se zkratky chápou velmi široce, srov.: „Termínu zkratka dávám v této práci široký význam, zahrnuji pod něj všechny morfologické (slovotvorné) abreviaturní útvary, tj. i zkratková slova, ne však již „zkratky syntaktické“ (univerbizaci, elipsu apod.)“ (s. 7—8). Šíře autorova záběru se projevuje i v tom, že se neomezil na zkratky užívané ve spisovných projevech, nýbrž všímá si [204]zkratek všech, tedy i evidentně nespisovných. Tímto přístupem si autor práci dost ztížil, neboť vystihnout a systematicky utřídit postupy dosti hojného zkracování v nespisovných útvarech — leckdy spontánního a expresívního charakteru — je značně obtížné. Ztížil tím poněkud i orientaci těm zájemcům o knihu, kteří k ní budou přistupovat spíše z hlediska jazykové kultury nežli z hlediska teoreticky lingvistického, jak činí autor. Ten sice výslovně připomíná, že jeho práce „si neklade za cíl zpracovat normativní problematiku zkratek“ (s. 75), ale nemůže se vyhnout tomu, aby na některé otázky týkající se užívání zkratek v praxi alespoň neupozornil, nebo dokonce nezaujal k nim stanovisko. Nezakrýváme, že bychom důraznější uplatnění tohoto zřetele byli přivítali.

Kromě úvodu a závěru má práce devět částí. V první z nich informuje autor jednak o českých pracích zabývajících se zkratkami, jednak o několika významných pracích cizích a vždy k nim zaujímá stanovisko. Ve druhé části vymezuje rozdíl mezi zkratkou a značkou. Všímá si především značek jazykových a o těch konstatuje, že to jsou „ve velké většině zkratky, které mají povahu samostatných znaků, tj. nemají funkci jen zkracovat slova, nýbrž krátkou výraznou formou vyjadřují pojem“ (s. 20). Z dalších výkladů pak vyplývá, že na rozdíl od Pravidel českého pravopisu nepovažuje za značky iniciálové zkratky. V krátké třetí kapitole se podávají některé statistické údaje o frekvenci a ve čtvrté části stručný přehled vývoje užívání zkratek.[2]

Závažná a dost rozsáhlá je pátá část. V ní se autor snaží vystihnout důvody, které vedou k šíření zkratek. Tvoření a užívání zkratek zasazuje Hrbáček do rozsáhlé, ale nesnadno vymezitelné problematiky úspornosti ve vyjadřování (jazykové ekonomie). Rozlišuje jazykovou ekonomii v systému (v kódu) a v projevu (v komunikátu). Jeho pojetí ekonomie v systému nám není dost jasné.[3] Domníváme se, že ekonomičnost je především záležitostí textovou; v četných případech je možno v textu volit mezi pojmenováním plným a zkráceným (kondenzovaným). Jazykový systém ovšem poskytuje obecně různé možnosti, jak ekonomičnost v textu uplatnit, avšak při zkracování se uplatňují i některé postupy, které těžko lze považovat za systémové.[4] Jako poněkud sporné se nám jeví tvrzení, že „metaforické pojmenování není úsporné (zkrácené)“ (s. 42); např. hovorové pojmenování ještěrka pro akumulátorový vozík lze považovat za úsporné. Hrbáček správně připo[205]míná, že „jednou z nejdůležitějších oblastí z hlediska rozvoje zkratek je dnes nepochybně odborná oblast vyjadřování“; bylo by možno ještě dodat, že nejvíce zkratek (různého typu) vzniká v oblasti administrativní, výrobní a ekonomické.

Velká pestrost a složitost problematiky zkratek je nejvíce patrna v šesté části, nazvané Třídění zkratek a typy zkratek. Autor rozlišuje nejprve dvě základní skupiny zkratek, a to grafické a graficko-fonické. Grafické zkratky „jsou pouze jevem písma“, tj. čtou se jako nezkrácená slova, kdežto graficko-fonické zkratky „se realizují nejen graficky, ale i zvukově“. Ustálené grafické zkratky jsou: 1. iniciálové (např. č. — číslo), 2. rámcové (— paní), 3. lineární (prof.), 4. skeletové (plk. — plukovník), 5. kombinované (pplk. — podplukovník). Graficko-fonické zkratky jsou A) nelexikální, B) přechodné, C) lexikální. Nelexikální jsou iniciálové zkratky (KSČ, OSN), přechodné jsou iniciálová zkratková slova (ÚRO), lexikální a) zkratková slova (alobal), b) zkrácená slova (limo), c) derivačně zkratková slova (Lachema), d) derivačně zkrácená slova (profka — profesorka).

Autorova snaha utřídit různorodý materiál, u něhož se nepřihlíží k tomu, zda pochází ze spisovného jazyka, anebo z útvarů nespisovných, si zaslouží uznání. Ovšem hranice mezi skupinami nejsou vždy ostré. Sám autor řadí podobu uča, popř. úča (= učitelka) ke slovům zkráceným (s. 97), kdežto podobu sváča (= svačina) ke slovům derivačně zkráceným (s. 110), ačkoli to jsou obdobné případy. Podle našeho mínění by bylo možno i zkratku pplk. považovat za skeletovou stejně jako plk. Na zařazení zkratky má zřejmě vliv i individuálně ustálený způsob vyslovování, např. vyslovili se zkratka KRB [ká-er-bé], zařazuje se mezi nelexikální zkratky iniciálová, při výslovnosti [krp] mezi iniciálová zkratková slova.

V autorově třídění zkratek je jedno terminologické nedopatření, a to dvojí odlišné užití termínu iniciálová zkratka. U grafických zkratek označuje autor za iniciálové např. zkratky č. (číslo), sl. (slečna), stč. (staročeský), u graficko-fonických pak KSČ, OSN. V prvním případě považuje tedy za iniciály počáteční písmena malá, ve druhém případě jen velká. Tyto dvě skupiny případů by bylo účelné rozlišit i terminologicky, alespoň tak, že zkratky jako č., sl. by se nazývaly iniciální a zkratky jako KSČ, OSN iniciálové (nebo verzálkové?).[5]

V sedmé kapitole se Hrbáček zabývá vztahem zkratek k nezkráceným pojmenováním a sémantikou zkratek. Podařilo se mu v ní velmi výstižně ukázat různé stupně závislosti zkratky na základním plném pojmenování a důsledky, které z toho plynou pro chápání významu zkratky. Z autorových příkladů [206]uvádíme alespoň dva zajímavé případy: Většina čtenářů ví, že CDU je zkratka názvu jedné pravicové západoněmecké politické strany, třebaže jen někteří z nich znají její plné pojmenování. Podobně téměř každý ví, co se označuje zkratkou WC, přestože jen málokomu je známo její plné znění.

Osmá kapitola je nazvána Forma zkratek. V ní se autor zabývá otázkami důležitými pro praxi, a to grafikou a pravopisem, výslovností a ohýbáním (skloňováním) zkratek. Jak jsme se už zmínili, zachovává k praktickým závěrům odstup, ale přiznává, že „velmi potřebná by byla slovníková kodifikační příručka specializovaná na zkratky a značky“ (s. 74). Když dával autor knihu do tisku, nebyl ještě vydán Slovník spisovné češtiny, v němž je jako jeden z dodatků seznam nejběžnějších zkratek a značek. Ten by měl být považován za kodifikační, přesto však ani úřední místa nepovažují za potřebné se jím řídit.[6] Je patrno, že zkratkám bude třeba věnovat větší pozornost z hlediska kodifikace, a to po všech stránkách. Hrbáčkova kniha k tomu poskytuje užitečné podněty — upozorňujeme zvláště na jeho názory na skloňování iniciálových zkratkových slov, např. od zkratky BROLN by se psal 7. pád BROLNem, kdežto od UNESCO — Uneskem.

V deváté kapitole se autor zabývá vztahem zkracování (abreviace) k slovotvorbě. Probírá tuto otázku podrobně z různých hledisek a rozlišuje pak několik okruhů zkrácenin: „ … tvoření zkratek z volného seskupení slov netvořících sousloví (např. Diavit) a tvoření zkratek ze sousloví, jež mají jiný význam než sousloví (viz karma apod.), tvoří jeden ze tří základních (zdůraznil M. S.) slovotvorných způsobů v češtině (derivace, kompozice, abreviace), který se ovšem přimyká těsně ke kompozici. Tvoření zkratek úpravou jiného pojmenování, při němž nedochází ke změně lexikálního významu, nýbrž jen ke změně formy, patří mezi zvláštní (zdůraznil M. S.) způsoby tvoření slov. Tvoření iniciálových zkratek nepatří přímo do tvoření slov, nýbrž do širší disciplíny pojaté jako nauka o tvoření pojmenování.“ Ke slovotvornému zkracování neřadí autor ani názvy jako auto, kilo apod. V rozsáhlé deváté kapitole vrcholí autorova snaha vyrovnat se s problematikou abreviace v celé šíři. Obsahuje mnohá zajímavá zjištění a pozoruhodné původní závěry (někdy trochu problematické) a vyniká detailním a promyšleným rozborem bohatého materiálu. Upozorníme ještě na jedno důležité místo: „Jako zkratky existují v povědomí uživatelů jazyka lépe slova s funkcí vlastních názvů, kdežto apelativní funkce povědomí zkratkovosti zastírá. Apelativní lexikální zkratky domácí podobně jako cizí (gestapo, radar, expo, kolchoz, hobra, …) mají zpravidla podobu přejatých slov a zkratkami zůstávají jen etymologicky. Vlastní název, v němž vnímatel nepoznává žádné apelativum domácí nebo cizí nebo známé vlastní jméno, existuje v jeho povědomí jako zkratka (zkratkové slovo).“

[207]Kniha končí závěrem, v němž nás zaujala zvláště rada, „abychom zkratek používali racionálně a vykázali jim v komunikaci takové místo, aby mohly být hodnoceny jako přínos, ne jako ztěžování komunikace“.

Hrbáčkova kniha je velmi užitečná a podnětná. Autor v ní dokázal zdánlivě okrajové téma zpracovat velmi erudovaně, ve velké míře se mu podařilo různorodý materiál pozorně roztřídit a detailně analyzovat. Neopomněl při tom žádné závažné hledisko. Snad by bývalo možné uplatnit ještě přístup sociolingvistický (alespoň pomocí sond), zjistit např., do jaké míry si uživatelé jazyka uvědomí u různých typů zkratek vztah k nezkráceným pojmenováním (srov. 7. kapitolu), jak posuzují užívání zkratek v textu (např. v dotaznících, vyhláškách) atp. Co u knihy s lítostí postrádáme, je rejstřík, popř. alespoň seznam zkratek v knize uvedených, doprovázený ovšem i nezkrácenými podobami pojmenování, protože pro čtenáře nejsou všechny zkratky tak průhledné jako pro autora. Doufáme, že Hrbáčkův zájem o problematiku zkratek vydáním knihy neskončil, neboť zkracování je v jazyce proces živý, a proto je mu třeba věnovat pozornost i nadále.


[1] J. Hrbáček, Jazykové zkratky v češtině, Univerzita Karlova, Praha 1979, 126 s.

[2] Jako malý, ale poutavý doklad k historii zkracování slov v mluvené češtině bychom připomněli Nerudův fejeton Něco z pražské češtiny (Studie krátké a kratší I, Národní knihovna sv. 36, Praha 1952, s. 183—188).

[3] Na s. 36 autor píše: „V našem pojetí nejde o ekonomičnost systému, nýbrž o ekonomičnost systémových lexikálních prostředků, kterou spatřujeme v úsporných modifikacích a náhradách lexikálních jednotek dlouhých, víceslovných nebo jinak pro komunikaci nevýhodných.“

[4] Toho si je autor vědom, srov.: „Na druhé straně se nezřídka živelně vytvářejí útvary zcela odporující slovotvorným, fonologickým i gramatickým zvyklostem jazyka, takže jde o útvary umělé a neadaptabilní“ (s. 46).

[5] K tomu by bylo účelné terminologizovat název iniciála, tj. stanovit, zda se jím rozumí jen „velké počáteční písmeno slova“ (viz SSČ), anebo (jakékoli) první písmeno slova, jako je tomu v některých jiných jazycích, srov. např.: „initiale n. f. — Première lettre ou premier phomèrme d’ un mot.“ — Larousse, trois volumes en couleurs, Paris 1966.

[6] Viz: L. Klimeš, Jak psát zkratku prof. a doc. ve větné souvislosti?, Český jazyk a literatura 33, 1982—83, s. 423n.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 203-207

Předchozí Dušan Šlosar: Dnešní situace českých přechodníků

Následující Jiří Nekvapil: Publikace o strojové lingvistice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1