Kniha o humanistické češtině

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Jaroslava Poráka Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis (vyd. Univerzita Karlova, Praha 1983, 171 s.) je prozatím první částí rozsáhlejší práce o humanistické češtině, tj. češtině od konce 15. do konce 16. stol. Výklad je rozdělen (po úvodních poznámkách) do tří nestejně dlouhých oddílů. Nejstručnější je výstižný oddíl Jazyk a společnost v 16. stol. (I. — s. 11—14), ve kterém se mimo jiné oceňuje význam rozvoje školství a knihtisku pro rozvoj a ustálení spisovné češtiny. Jádrem práce jsou oddíly II. (K pravopisné kodifikaci humanistické češtiny — s. 15—106) a III. (K fonologické kodifikaci humanistické češtiny — s. 107—160). Práci uzavírá soupis pramenů a odborné literatury a nakonec přehled tiskařů, kteří se v 15.—17. stol. podíleli na vydávání českých knih. Na toto základní rozdělení navazuje další podrobné členění, používající pro přehlednost desetinného třídění.

Bohemista, který se zabývá historickou mluvnicí a fonologií českého jazyka, čte Porákovu práci s uspokojením. Je známo, že písemný materiál, kterého se využívá při zkoumání vývoje hláskoslovné a morfologické stavby českého jazyka, je nejpodrobněji popsán pro období od sklonku 13. stol. do konce 15. stol. (Jan Gebauer), kdežto písemný materiál dalších staletí je prozkoumán jen nesoustavně a náhodně. Porákova práce svou důkladností, soustavností a pečlivostí znamená podstatné obohacení našich znalostí. Materiál, který přináší, nebyl dosud pro toto období předveden a analyzován v takové šíři.

Porák si samozřejmě uvědomuje, že nezkoumá český fonologický vývoj humanistického období v celém jeho rozsahu a ve všech systémových souvislostech, nýbrž vývoj norem rozvíjejícího se spisovného jazyka, tj. útvaru nadnářečního, postupné ustalování jeho pravopisu a hláskoslovné podoby. Vidí dobře napětí mezi fonologickou strukturou jazyka a jeho pravopisem a také napětí mezi fonologickou stavbou spisovné češtiny a vývojem češtiny v různých částech českého jazykového území (přihlíží také k působení češtiny na Slovensku a k slovenským tiskařům českých tisků). Snaží se odhalit motivaci různých postojů k normě spisovného jazyka, ať už to byla motivace nářeční, nebo působení vlivných vzorů, popř. kodifikací, a proto mají jeho zjištění často značný význam i pro rekonstrukci jazykové situace u nás v 16. a 17. stol. Jeho práce není jen přínosem materiálovým, nýbrž v řadě případů koriguje nebo zpřesňuje dosavadní pohled na fonologický vývoj češtiny (ne[199]jen spisovné) a podněcuje k diskusi o některých otázkách. Příkladem toho mohou být jeho výklady o dubletách -om/-óm v 3. p. mn. č. (pánom/pánóm) a také -ov/-óv v 2. p. mn. č. (pánov/pánóv) (s. 61—2), o nových zdvojených souhláskách, např. vinna, masso, zlatto (s. 91—101; Porák přesvědčivě dokazuje, že rozsah tohoto jevu byl zvl. v památkách 16. stol. širší, než se dosud předpokládalo), o kvantitě u- na začátku slova a o jeho diftongizaci, např. uřad/úřad, ouřad (s. 107—115), o protetickém v před o-, např. voko (s. 120—132), o úžení é > í, např. dobrého/dobrýho (s. 145—157) aj.

Z metodologického a věcného hlediska je třeba kladně hodnotit zejména tyto rysy Porákovy práce: /1/ Jazykový vývoj je podán v souvislosti s historickou a společenskou situací, ve které spisovný jazyk fungoval. Autor tím přímo navazuje na stále živý lingvistický odkaz B. Havránka a jeho prací o spisovném jazyce. /2/ Správně a podnětně rozlišuje češtinu a pravopis tisků od češtiny a pravopisu rukopisů. Prokazuje existenci dvojí pravopisné normy: pevnější a progresívní normy tištěných textů (popř. textů, které z nějakých důvodů nemohly být vytištěny, ale byly určeny širší veřejnosti) a volnější a zároveň tradičnější normy rukopisů; ukazuje, že obě normy žily i v povědomí jazykových teoretiků té doby. Za velmi vlivného činitele při normalizaci nejen pravopisu, ale i hláskosloví považuje tisk (pro tiskaře bylo totiž sjednocení pravopisu zcela nezbytné), a proto věnuje zvýšenou pozornost právě tištěné podobě češtiny, aniž však zanedbává projevy psané. /3/ Z tohoto důvodu velmi podrobně zkoumá často rozdílnou praxi různých tiskáren. Je to aspekt, kterému dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Porák přihlíží přitom jak k různým variantám pravopisu, tak i k omezujícím faktorům technického rázu (nedostatek vhodných liter apod.). /4/ Autor si bedlivě všímá názorů humanistických jazykových příruček. V tom by jistě nebylo nic nového (mínění starých gramatiků v hojné míře uvádí už Gebauer), důležité však je, že Porák v nich nevidí jen doklady dobových nebo individuálních názorů na český jazyk, nýbrž přesvědčivě ukazuje, že tyto příručky opravdu aktivně působily — jakožto příručky kodifikační — na utváření spisovného jazyka ve své době a byly uživateli spisovného jazyka (samozřejmě v různé míře) jako kodifikace respektovány. Rozhodující vliv na formování tzv. bratrského pravopisu přičítá autor náměšťské mluvnici Beneše Optáta z r. 1533, vědomě navazující na Husovu pravopisnou reformu, ovšem přitom značně konzervativní. /5/ Porák se soustavně snaží o stylistické hodnocení hláskoslovných variant v humanistické češtině, zvl. od poloviny 16. stol., a plným právem se v souvislosti s tím dotýká i otázky, jak se formovala v té době norma češtiny běžně mluvené, vznikající jako protějšek normy spisovné, která se namnoze vzdalovala od nářečí.

Je třeba kladně hodnotit solidní, věcnou, rozvážnou interpretaci bohatého materiálu, jehož rozsah sám vzbuzuje respekt. K věcnosti práce přispívají také četné tabulky, uvádějící statistické údaje o výskytu různých způsobů psaní a fonologických změn v památkách.

[200]V monografii, která přináší materiál tak rozsáhlý, bylo by jistě možno najít i některé doklady mylné nebo jednotlivé jevy, jejichž interpretace není nesporná, ale to je při takovém množství materiálu zcela pochopitelné. Např. zdvojené s v tvaru vyssávají (s. 17) není jen grafický jev, napodobující sloveso ssáti, nýbrž stejně jako u ssáti vyplývá z etymologie; chápání diftongů jako délek u Nudožerského (s. 67) nemusíme vykládat jen jeho slovenským původem, neboť ještě i v nové češtině se např. diftong ou projevuje jako dlouhý nositel slabičnosti (v alternacích — srov. moucha — much / brána — bran); u souhlásek jako š, ž, č není přesné mluvit o palatálnosti apod.

Bylo by také možno diskutovat o některých podrobnostech Porákova výkladu nebo jej doplňovat, ale zase to nejsou věci podstatné. Jen jeden příklad: Když vysvětluje Porák šíření změny ú > au v spisovném jazyce, uvádí (stejně jako Vachek) vliv změny ó > ú a potřebu diferencovat slabiky se starým a novým ú, např. (lóno >) luóno > lůno → lúka > lauka > louka. Stejně by však bylo třeba uvažovat o tom, proč se v spisovném jazyce neuplatnila změna ý > ej. Tato změna totiž postupuje ruku v ruce se změnou é > í: poněvadž nepronikla soustavně změna é > í, nebyl tlak ani na provedení změny ý > ej, např. dobré — dobrý zůstalo rozlišeno; jinak by tomu asi bylo, kdyby se dobré i v spisovném jazyce bylo změnilo v dobrý. Důležité však přitom je to, že závislost změny ú > au > ou na monoftongizaci uó > ú byla jen v spisovném jazyce. Ve vývoji většiny nářečí, tj. v mluveném jazyce, byla totiž relativní chronologie obou těchto změn pravděpodobně obrácená: v době, kdy probíhala monoftongizace uó > ú, byla diftongizace ú > au > ou již provedena, takže ke kolizi mezi starým a novým ú nedocházelo (vedle sebe byly tvary luóno / lůno a lauka). V spisovném jazyce se závislost změny ú > au > ou na monoftongizaci uó > ú mohla projevit jen proto, že tyto změny pronikaly do spisovného jazyka nerovnoměrně — změna uó > ú rychleji.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že Porákovu práci hodnotím velmi kladně. Svědčí o autorově erudici a rozhledu, její formulace jsou jasné, přesné, její jazykový výraz je kultivovaný. Je hodnotným přínosem k poznání humanistické češtiny a nezbytnou pomůckou při další práci v této oblasti bohemistiky, ať už jde o činnost badatelskou nebo ediční.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 198-200

Předchozí Slavomír Utěšený: Bludné hvězdy - bludice (K vývoji sémantických polí)

Následující Dušan Šlosar: Dnešní situace českých přechodníků