Bludné hvězdy - bludice (K vývoji sémantických polí)

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

I.

Přídavná jména mění velmi často až diametrálně svůj základní smysl, [189]zpravidla ovšem během delších údobí: uvést si tu můžeme staročeské plachý[1] ‚divoký, zuřivý‘ a dnešní plachý ‚divoký, bázlivý‘ nebo nářečně dosud trvající rozdíl mezi chudý ‚hubený‘ a ‚bědný‘. Takovéto významové přesuny se odehrávají, byť vzácně, i v nové češtině: patří sem např. významové rozdvojení slova sporý, které dnes může znamenat ‚vydatný‘ i ‚řídký‘; zajímavým vývojem tu prošlo od minulého století i přídavné jméno bludný.

Spojení bludné hvězdy bude dnes snad každý zprvu hodnotit jako součást básnické výzbroje lumírovců, v níž mohlo stejně dobře znamenat meteory jako komety anebo prostě hvězdy, kterým určení bludný dodávalo poetický, zpravidla symbolický ráz v sepětí s významem bloudění: srov. u Vrchlického krásu jak bludnou hvězdu v bludišti tom zřím. V přímém obrazu hvězdné oblohy se s tímto spojením setkáme řidčeji, např. u B. Kaminského: jak nad zem špicí bludné hvězdy steré se chýlí! Zato častěji tu spojení bludné hvězdy vystupovalo v přirovnáních vyjadřujících zmámené stavy lidského nitra — tak již dříve u Hálka: Bloudil jako ty hvězdy bludné, neznal místa, neznal odpovědi — nebo později u J. Holého (Vašíček Nejlů): A je tu (v hlavě) mnoho ztracených bludných hvězd, které zasvitnou jen jednou jedinkrát. U dokladu z F. Heritesa jde pak ještě o jinou symboliku, souběžnou s tou, která se obvykle připisuje bludným světlům, bludičkám: Bludná to byla hvězda, která vedla jej na potulnou hereckou pouť (s jednotlivými stránkami těchto obrazů se ještě blíže setkáme).

Uvedli jsme těchto několik literárních dokladů z konce minulého století, kdy užívání spojení bludná hvězda zřejmě dostupovalo vrcholu. Docela jinak se však jeho význam realizoval v údobí předcházejícím a ještě jinak pak zase v našem století, kdy si vlastně čtenář nemůže být jist, co vlastně ty bludné hvězdy (a natož pak jednoslovné bludice) znamenají.

Samo slovo bludný dnes patří téměř na okraj aktivní slovní zásoby, i když je např. v Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971, dále SSJČ) zachyceno v sedmi významech, čtyřech rčeních a několika spojeních terminologických. Stručný Slovník spisovné češtiny (Praha 1978) uvádí však jen trojí význam, přičemž pořadí prvních dvou vzhledem k významům slovesa bloudit obrací (typy: 1. bludný rytíř ‚potulný‘, 2. bludná cesta, 3. bludná střela), uvádí však též rčení [190]chodit jako bludná ovce, pohybovat se v bludném kruhu, překročit bludný kořen.

V širším našem kulturně podmíněném jazykovém povědomí se tuším na prvním místě stále ještě uplatňuje výraz bludný jako poetismus s dlouhou tradicí od okřídleného kollárovského Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba — po Palivcovo Dosáhnem doušku, chodci bludní? Na druhém místě žije bludný v terminologických spojeních bludný kruh (za latinské circulus vitiosus), balvan, bludná ledvina. A konečně tvoří bludný součást frazémů jako bludná duše, ovce, bludný Holanďan, kořen, bludná představa.[2]

Ve všech uvedených spojeních se obráží moment bloudění v původním prostorovém i obrazném morálním smyslu — většinou jako jev nežádoucí, až přímo záporný.

1. Zvláště v dnes základním významu pohybu mimo správnou cestu přitom může adjektivum bludný vyjadřovat čtvero různých syntakticko-sémantických pojetí:

a) děj bloudění je chápán jako proběhlý: bludný balvan, střela, šíp, krok, hvězda ‚meteor‘, plyn — a v podstatě rezultativní význam má i označení bludná ovce, slepice, prase, pes; zde všude lze dosadit explicitnější zbloudilý, zabloudivší, zaběhlý, zanesený (daleko) stranou;

b) děj je chápán jako probíhající: bludná pouť, let, koráb, poutník, duše, mysl, zrak, hmyz, částečně pak i ovce, pes atd. (viz v 1 a); zde lze již dosazovat explicitnější odvozeniny od bloudit jako bloudící, bloudivý nesnadněji, průběhovost však zřetelně vyjadřují souznačná určení jako toulavý, potulný, těkavý, stěhovavý (patřící v zásadě k významu 2); možný je též opis let, za něhož se bloudí ap.;

c) děj se chápe jako uskutečňovaný či uskutečnitelný působením činitele, který bloudění vyvolává, který obluzuje: bludný kořen (po jehož [191]požití či překročení se bloudí), bludné světlo ‚světýlko, bludička‘, oheň, znamení, moc, hvězda;[3] zde existuje prostá explicitní náhrada jen v synonymech jako svádivý, šalebný, klamavý, jinak je zapotřebí opisu (bludný jako by bylo utvořeno od předmětného slovesa typu klamat, mámit nebo předponového obloudit ap., prostě jako by bloudit bylo kauzativum s významem ‚způsobit, aby někdo bloudil‘);

d) děj se chápe jako vedoucí k bloudění, jako (pasívně) umožněné zbloudění: bludná chodba, les, hora, kraj, svět; jde vesměs o prostory, v nichž lze zabloudit, místa „k bloudění“ — pro vyjádření této vlastnosti je jinak nutný opis.

2. Vedle významů uvedených v 1. skupině, motivovaných výchozím bloudit ‚pohybovat se nesprávnou cestou, jež nevede k cíli‘, byl v 19. století mnohem životnější než nyní i význam ‚volně, bezcílně se pohybovat, bloumat‘, vyjadřující tedy u adjektiva bludný toulavost, stěhovavost, přelétavost, těkavost, nestálost atp. (srov. i některá spojení sub 1 b): sem patří výrazy bludný Holanďan, rytíř, ptáče, hmyz, motýl, letka, plémě (tj. Cikáni nebo kmeny za stěhování národů), cháska, pohled, oko ba i zář měsíce. A sem právě se také řadí, jak ještě blíže dovodíme, i terminologické spojení bludná hvězda (jednoslovně bludice) — v protikladu k stálá (nepohnutelná) hvězda, stálice. Tyto dnes většinou zastaralé, ba téměř zaniklé dílčí významy se vesměs vztahují k jisté trvalé dějové kvalitě, a nelze je tedy dále třídit tak jako skupinu 1.

3. Rovněž se nedají takovým způsobem utřídit ani významy adjektiva bludný spjaté s psychickým a morálním blouděním či oblouzením, jež lze zahrnout pod rovnici bloudit = mýlit se, hřešit. Mezi těmito spojeními zakořenila v naší tradici hluboce vazba na středověké ponětí náboženské, kde se věrouky navzájem nařkávaly z bludů a proti pravověrným stáli kacíři — bludaři, stč. bludníci: srov. spojení bludné učení (a odtud i Havlíčkovo bludné Čechů plémě). Jungmannův slovník uvádí doklady hlavně na tento význam; naopak zcela na okraji se octlo spojení bludná krasavice ‚nevěstka‘, bludný stav ‚prostituce‘; [192]mladší je jednoslovná bludice, (noční) bludička ap., doložená v tomto významu víckrát u Herrmanna; tento výraz však už zpravidla se staroslověnským blǫd (tj. ‚smilstvo‘) vůbec nespojujeme.

4. Blízce příbuzné s 3. skupinou jsou výrazy jako bludné úvahy, domněnky, sny, kroky, věky, programy, řeči ap., vyjadřující průběhově chápané poblouzení, až i blouznění (sémanticky tu interferuje i substantivum bloud).[4]

Vychází-li 1. skupina významů z reálného pohybu, který nevede k cíli (ač k němu směřoval), a 2. skupina z uvolněného pohybu bez cíle, týká se 3. skupina významů pouhé nedějové kvality něčeho nesprávného, třebas i dosahovaného určitým „bludným“ procesem, v němž lze spatřovat těžisko 4. skupiny: zde je bludnost poblouzením až blouzněním, kdy se nevědomky nebo pro slabost vědomí směřuje za nesprávnými cíli. Kruh fyzického i psychického bloudění se touto čtvrtou (etymologicky však vlastně první) skupinou významů slova bludný uzavírá. Výraz bludný má tedy ve své syntakticko-sémantické proměnlivosti zvlášť bohatou spojitelnost s řadou konkrétních i abstraktních jmen. Např. námi sledované spojení bludná hvězda se reálně řadí do čtyř jeho polí: 1 a—c a 2; v přeneseném užití si pak lze představit i 1 d bludnou hvězdu jako prostor k bloudění (např. hvězdicově vystavěné bludiště) a 3—4 jako chybující bytost takto nazvanou. Kromě významu 1 d se všechny mohou vyjádřit též jednoslovně jménem nositele vlastnosti — blud(n)ice, popř. bludička.

II.

Na rozdíl od valného voje vykolejených lumírovských bludných hvězd, které patří vesměs do 1. významového okruhu, existovaly v době obrozenské, přežívajíce vzácně do druhé půle 19. století, docela jiné bludné hvězdy patřící k významu 2, totiž ‚kosmická tělesa putující po své oběžné dráze kolem slunce, planety‘. Výraz bludné hvězdy tu byl doslovným překladem již antického latinského spojení stellae errantes (později též erraticae), volně kalkujícího řecké planétai (srov. i německé Irrsterne, Wandelsterne).[5] Ve spojení bludné hvězdy, přešlém [193]brzy v jednoslovné bludice, je tedy třeba hledat dnes již zcela ustoupivší 2. význam ‚nestálá, putující‘ ap., nikoli ‚zbloudilá hvězda‘.

V lexikálním archívu ÚJČ, odkud jsme čerpali převážnou část dokladů, je spojení bludná hvězda ve významu ‚oběžnice‘ ponejprv zachyceno k r. 1776 v Gostkově pojednání O živlech: Zem s Měsícem patří k ostatním hvězdám bludným a všech sedm má své světlo a horko od Slunce. Z r. 1787 je tu výpisek z F. J. Tomsy: ona má všecka znamení pravé planety neb bludné hvězdy … Zajímavý je dál zvlášť Krameriův kontext z Nového kalendáře tolerancí (1789): Diogenes, když mu jakýsi hvězdář bludné hvězdy na tabuli okazoval, řekl: „Nelži, nebo hvězdy nebloudějí, ale vy hvězdáři!“ (slovní hříčka tu efektně zdůrazňuje potenciální dvojznačnost bloudění). Z četných definičních citátů let následujících si uvedeme aspoň jeden — od J. L. Zieglera (1813): Planety, na česko bludné čili běžné hvězdy,[6] jsou tmaví hmotové světa …

Protiklad stálice - oběžnice vyjádřil Kramerius ve Večerním shromáždění dobrovické obce (1801) souslovími hvězdy nepohnutedlné - hvězdy bludné a podobně uvedl Jungmann naše pozdější poetické spojení do překladu Ztraceného ráje „terminologicky“: bludné ti i stálé hvězdy míjejí … A takový ráz má r. 1828 i Vinařického překladový verš z Vergiliových Zpěvů pastýřských: Právě tehdáž bludná hvězda zjevila se na obloze. Přitom je shodou okolností tento doklad spojení bludná hvězda ve významu ‚oběžnice‘ v našem archívu časově poslední.

Déle se udrželo jednoslovné označení bludice, vytvořené vedle stěží se ujavšího a popř. i jinak významově specifikovaného poblud/n/ice (viz níže) souřadně s dalšími obrozenskými hvězdářskými termíny stálice (zprvu zpravidla v apozici hvězda stálice), vlasatice, ohon/ov/ice, ocasatice, souputnice a o něco mladším souznačným oběžnice či oběhlice (zřejmě atrakcí k poběhlice, k jejíž předponě se zase váže pobludice), jakož i se staršími výrazy dennice, večernice, zvířetnice, zornice, létavice aj.[7]

V našem archívu se bludice, zaznamenaná jíž v slovníku Tomsově (1789), dokládá [194]prvně až od Zieglera (1813): rozšiřují stálice své světlo jako Slunce, kteréž naši zemi a jiné bludice čili planety osvěcuje a zahřívá. Hned o rok později se v Prvotinách píše podobně: Záleží-li na tom, na jakém která blůdice čili planeta jest místě? A nový český termín se klade takto spolu s mezinárodním též r. 1827 v Kroku, ba ještě Marek r. 1844 uvádí zákon o oběhu bludic neb planet. Tuto explikativní terminologickou dvojici pak u Zapa r. 1854 nahrazuje nová, čistě česká: (Tycho de Brahe) pro ostatní bludice (oběžnice) ale nejbezpečnější základní pravidla v tabulkách rudolfínských položil. V slovníku Franty Šumavského z r. 1851 se tu již doporučuje: pobludnice — lépe oběžnice.

Ve stejném údobí najdeme bludici — planetu i v básnických textech; poprvé zase v Prvotinách (1815): S Sluncem bludice v jich letu lásky vznik vždy spojoval; poté v Macháčkových Ženiších (1826): Neboť lesk mé lásky vroucí / zatmí srdce vaše vroucí / jako slunce bludice. Stejně obrazný je úryvek z V. Furcha (1844): Zhasly hvězdy zhasly rodu Přemyslova … Jiný se vyskytnul rod na stolci českém, jak bludice počal rudým svítit leskem … Zvlášť průkazný pro širší oběh odborného výrazu bludice v této době je však doklad z III. dílu Palackého Dějin (1851): „Jednota národní rozštípila se byla ve dvojici, dvě samostatné stálice, dvojí takořka slunce uchvacovaly všecky ostatní moci co bludice do svých těžišť (jde o husitskou Prahu a Tábor) — a stejným obrazem je pak vyjádřen konečný úpadek Tábora jakožto jeho přeměna v bludici: citát uvádí Příruční slovník jazyka českého (Praha 1935—1957, dále PS) v hesle bludice.

Později se bludice v básnických textech stává synonymem svůdné bludičky slávy, marných snů ap., u Vrchlického pak svědčí četné kontexty též pro význam kometa (bludice, jež rozsápané letí prostorem) nebo pro padající povětroň (jak zářná bludice, jež v letu blankyt nachem a jisker přívalem zbarvila na chvíli). Ve významu ‚oběžnice‘ se pak ještě jednou a asi už naposledy objeví bludice u Jana z Wojkowicz na prahu 20. století.

Podobně jako bludná hvězda mohl tedy i jednoslovný výraz bludice být chápán v různých dobách různě (a to jsme ještě nepřihlédli blíže k bludným světlům a ohňům, rovněž bludicím či bludičkám): jeho terminologické obrozenské užívání ve významu ‚planeta‘ vládlo vlastně bez omezení jen v prvé půli 19. století, a i tu mohlo jít zvláště v podobě poblud/n/ice spíš o bloudivou kometu, popř. zbloudivší meteorit. M. Z. Polák (1819) tak uvádí (vlastně nejasnou) vysvětlivku pobludnice = bludná hvězda k této pasáži: „V podlouhlých se kolech ženou / v bezedné jezeřině strašné — / brzy spočívajíc, brzy kolem slunce letíc plašně / pobludice plahočivé …“ Jde tu nepochybně o vylíčení letu komet. Stejně jednoznačná je tato rovnice u J. S. Presla (1833): „jiní silozkumci mají tedy povětroně za malé světy, malé pobludice neboli ocasatice …“ — a podobně čteme na jiném místě téhož pojednání: „povětroně, které by podle ní byly zlomky neboli zdrobky rozkotaných pobludic“ (zde možno ovšem dosadit i planety). Vedle toho Jsou v té době i texty jasně stavící do protikladu stálice a pobludice - planety (1827 Chmela, 1831 Krok, 1846 básnicky Kapper).

Významová záměna ‚planeta‘ — ‚kometa‘ — ‚meteor‘ byla tak v širokém významovém poli ‚nestálá — padající hvězda‘ pod společným jme[195]novatelem bludná hvězda — bludice či poblud/n/ice možná vlastně už i v obrozenské době, jak se to také obráží v našich velkých slovnících (Jungmann však uvádí jen význam ‚planeta‘).

III.

Jak patrno, je významová škála výrazu bludná hvězda a jeho ještě rozsahem širšího ekvivalentu bludice velmi neurčitá a proměnlivá. Spojily se tu v 19. století tři momenty:

/1/ jen postupně se rozrůstalo poznávání vesmíru a zvláště sluneční soustavy; největší asteroidy byly zprvu prostě přiřazovány k planetám a podobně jako poslední Uran — Nebešťanka a později ještě i Neptun — Vodan dostávaly i svá česká jména (srov. Jungmannův slovník pod heslem planeta); v počátcích bylo tehdy studium periodického oběhu a uzavřených drah komet a stejně i poznání zákonitostí padání meteoritů a jejich stavby (bludné hvězdy mohly koneckonců označovat všechny tyto kategorie);

/2/ stále přežívaly astrologické „poznatky“ o hvězdných znameních, samozřejmě i v lidové pověře, zejména např. o kometách přinášejících světové katastrofy (bludné hvězdy tak hrály především roli zlých znamení);

/3/ v lidové kosmologii tu byly představy o čistících se hořících hvězdách (odtud německé Sternschnuppe ‚odpadající oharek hvězdné louče‘), zážehy meteoritů se vykládaly jako jiskry hvězdného pláče: padající i bludné hvězdy žily takto v přímém sousedství (a neměly k sobě daleko ani bludné hvězdy, ohně a světýlka — hvězdy spadlé na zem).

Celé toto významové společenství bludných hvězd — bludic se zvláštním způsobem obráželo i v tvorbě romantických autorů a především u největšího našeho básnického milence hvězd — K. H. Máchy. Závěrem bychom chtěli věnovat ve světle předchozích výkladů pozornost právě i dvěma místům v jeho poezii a próze.

1. V proslulé sekvenci metafor zmaru všeho časného na konci třetího zpěvu Máje se objevuje i obraz zašlé bludice pouť; je zasazen doprostřed trojverší spjatého jediným rýmem (jinak jsou tu rýmy párové), které si k dalšímu rozboru uvedeme celé:

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt …

Spojení zašlé bludice pouť je dvojnásob neurčité pro dvojí možný význam epiteta zašlý (1. ‚zmizelý z dohledu‘, 2. ‚zaniklý‘) — k určení samé bludice nám pak vlastně může napomáhat jen logická výstavba [196]širšího obrazu, v němž jakoby se kontrastně střídal v každém verši tohoto trojverší vždy obraz vesmírného řádu s obrazem ze života pozemského: pak by bludice náležela k hvězdám, což ovšem stále není řešením konečným. Příznačné je, že naše spojení se v PS, jinak založeném především na interpretaci literárních dokladů, ani neuvádí, ať už pro rozpaky nad jeho přesnějším výkladem, nebo proto, že se vymyká jakožto individuální básnické novotvoření širšímu úzu. Excerpční lístek v archívu ÚJČ tu na základě dobového slovníkového určení předběžně vyznačil ekvivalent ‚planeta‘, SSJČ však toto spojení uvedl za hodnocením — básnicky: „nepravidelně se objevující bludná hvězda; kometa; meteor“ (význam ‚oběžnice‘ se tu uvádí dále jen jako zastaralý — terminologický). Zbývá tedy už jako možnost jen hvězda bludného znamení a konečně ovšem i bludička v močálech. Poslední zcela názorný a z hlediska dnešního jazykového povědomí vlastně jediný výklad, který je přímo nasnadě, jsme uvedli v pochybnost logikou kompozice obrazu — močálová bludička do ní nezapadá; jistou váhu pak má i okolnost, že Mácha jinak neužívá pro bludičku podoby bludice.

Ale ani „hvězdné“ výklady se nezdají při bližším přihlédnutí bez problémů. V případě pouti (za obzor) zašlé bludice-planety je nasnadě její opakování, obraz jejího zániku by pak zas nebyl právě snadno představitelný při důrazu na její pouť. Z druhé strany je sotva přijatelné, že by padající a bleskově přitom zanikající meteor vykonával pouť, která v češtině (a mnohokrát významně právě i u Máchy) znamená putování, nikoli krátkou dráhu. Slibněji se jeví výklad bludice jako komety, která odlétla svou svéráznou drahou do vesmírných dálav, navždy pryč z našeho zorného pole — a zašla. Ostatně sám konec Máje vyznívá po zopakování celé naší metaforické řady obdobně — v obraze poutníka zacházejícího spěšně za obzor: mizí takto pro čtenáře-pozorovatele a zároveň zaniká vůbec — jako symbol osudové neopakovatelnosti prožitého. Pro kometu — bludici tu tedy svědčí mnoho.

Avšak je tu ještě i počátek 2. zpěvu Máje:

Klesla hvězda s nebes výše
mrtvá hvězda, sinný svit.
Padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvil.
Kdy dopadne konce svého?
Nikdy — nikde — žádný cíl.

Pro Máchovo vidění vesmíru a samu báseň Máj je tato pasáž zřejmě klíčová — výrazně se obráží i v našem trojverší (které nezachycuje právě jen onen strašný jekot, hrůzný kvil). V tomto vidění bezcílně [197]padá napříč bezedným vesmírem opravdová hvězda, ne její trosky, a přece hvězda již mrtvá. A právě fatální let takovéto zoufale osamocené bludice hluchým vesmírem může být předznamenáním k obrazu zašlé bludice pouť: tak docházíme k výkladu pátému, který se v podstatě vrací k onomu slovníkovému povšechnému určení našeho poetismu jako „nepravidelně se objevující hvězda“: bludice tu není ani bludička, ani planeta, ani meteor, ani kometa, ale prostě právě jen bludná, z řádu vytržená a na své dráze aspoň pro nás zanikající hvězda v básnické vidině máchovského „rozbroje světů“.

2. Stala-li se zašlá bludice z Máje předchůdkyní řady dalších bludic a bludných hvězd naší poezie, je tuším podobným předznamenáním pro symbolickou obrazovou výzbroj naší romantické a romantizující prózy, kleslým časem až v otřelé klišé, osudová bludná hvězda v Máchově Křivokladu. — Zatímco celou tuto prózu prostupuje mnohovýznamově opakované „Ó králi! — Dobrou noc!“, vystoupí katovo tlumené zvolání „Miládo!  … Bludná života mého hvězdo! Dobrou noc!“ jen jednou při expozici trojúhelníka král — kat — Miláda. Smysl tohoto oslovení na dálku je rozporný už v tom, že Miláda se ve skutečnosti snažila nešťastného kata-krále přivést na jiné, lepší cesty, než kterými sám vykročil. To však nic nemění na tom (a jistě tím spíš v romantické neurčitosti celé prózy), že bludná hvězda — v běžné symbolice totéž, co jiná bludná znamení a v lidové démonologii pak i bludné moci jako blud, bludník či bludička — stala se právě zde v Křivokladu součástí sugestivního literárního výroku, který pak vyvolal řadu dalších, takže se „bludné hvězdy na nebi lidských osudů“ dostaly již o generaci později mezi ustálená klišé našeho knižního jazyka — ovšem ne bez přispění obdobně zaměřených lidových představ a úsloví (srov. v úvodu příklady z Hálka, Heritesa a Holého).

---

[1] Srov. M. Nedvědová, Staročeské adjektivum plachý, NŘ 67, 1984, s. 161—164.

[2] Tečkou ∙ označujeme spojení uvedená ve Slovníku spisovné češtiny. — Mezi 2. a 3. skupinou příkladů není neprostupná hranice — bludné představy, jednoslovně označované jako bludy, patří do psychologického názvosloví, jako blud se v obrozenské češtině označoval i zrakový klam ap. — Proti obrozenské terminologii se zaniklými spojeními jako bludný zánět, bludné těhotenství, bludné uspořádání rostlinných listů (lat. vagus) — ve významu ‚nepravý‘ či ‚nepravidelný‘ a konečně právě i bludné hvězdy, bludice ‚oběžnice‘, doslova „putující hvězdy“, jde dnes v terminologii hlavně o široký význam ‚(nepatřičně) uniklý ap.‘ (bludný plyn, proud). V hovorovém ozvláštnění se ovšem ještě stále užívá spojení jako hlásat bludy, a odtud pak i vést bludné řeči, jinak se však adjektiva bludný při vší produktivitě slovesa bloudit vcelku neužívá; příznačné je i to, že např. v Podkrkonoší se mluví o blouďavém kořeni, ba blouďavé ledvině (podle sdělení J. Bachmannové z Železnobrodska), v Jungmannově slovníku jsou pak vedle formální dublety bloudný odvozeniny bloudivý a dnes již neživé bludlivý, bludnický, bludištný.

[3] Celá tato skupina patří vlastně do lidové démonologie. K dříve běžným představám „bludných mocí“ náleží bludička — bloudící světlo či ohníček: v lidovém jazyce tu ještě personifikovaněji vystupovaly souřadné zjevy jako blud — z Českomoravské vrchoviny zapsal I. Hošek (podešel ho blud), z Podkrkonoší J. Stránský (v háji ho pojal blud); z Bydžovska je zapsána podoba bluďák, z Podluží bludník, na Hlinecku i bludníček, z Podkrkonoší bludař; byl znám bludný kámen i kořen či kořínek, prostě též bludná tráva (k těmto bylinám patřil jako blud či bloud i petrklíč).

[4] V těchto případech jsme vlastně nejblíže původnímu etymologickému významu psl. *blǫditi a stě. blésti, které znamenalo ‚zmateně mluvit, tlachat‘ a pak i ‚plésti se vůbec‘. Nověji se k tomuto základu připojuje i předponové ob-louditi a patrně též intenzívum blouznit, vyšlé z všeslovanského základu *lud ‚blázen‘.

[5] Starořecké planétés, planés astér patří k slovesu planaó ‚chodím sem a tam, toulám se, bloudím‘: mezi hvězdami neměnícími nikdy své vzájemně stálé postavení přecházejí totiž planety (u Dobrovského též nestálé hvězdy) z místa na místo, stejně jako Slunce a Měsíc, které k nim byly původně počítány. (Na základě připomínek prof. Vl. Šmilauera, kterému vděčím i za doplňky z obrozenských slovníků.)

[6] Paralela běžná hvězda je zcela ojedinělá; jinak v této době již jen dožívala staročeská běhohvězda, v klaretovských vokabulářích ještě nezastoupená (v Gebauerově slovníku je citována prvně z Comestora, Jungmann ji pak uvádí i z 18. století). Na tyto podoby navázala novočeská oběžnice, v archívu ÚJČ poprvé doložená k r. 1835. K řadě běhohvězda - běžná hvězda - oběžnice lze přirovnat i paralelní utváření bludohvězda (Jungmann dokládá z Kroku 1821) - bludná hvězda - bludice.

[7] Jde o přenesení vztahu bludička, augmentativně bludice — bloudící bytost (podobně sudička, sudice), jinak by byla náležitá přípona -nice, tedy bludná hvězda - bludnice (stejně jako oběžná hvězda - oběžnice), která je častější u podoby pobludnice. — Proti příponě -/n/ice se přípony -ka v pojmenování hvězd využívá řidčeji: je vlastně jen dvojice Severka - Polárka, apelativní jitřenka (v Jungmannově slovníku též jitřena) a hovorově večerka.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 188-197

Předchozí Eva Macháčková: K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách

Následující Miroslav Komárek: Kniha o humanistické češtině