Sborník Letní školy slovanských studií

Věra Petráčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Stalo se dobrou tradicí vydávat ve sbornících vycházejících po ukončení každého běhu Letní školy slovanských studií (dále LŠSS) soubory přednášek připravených pro účastníky těchto kursů. Poslední z řady sborníků, Přednášky z 24. běhu Letní školy slovanských studií v Praze v roce 1980, vyšlý nedávno, obsahuje 8 přednášek jazykovědného cyklu, 4 přednášky literárně[149]vědné a 2 přednášky historického zaměření. V tomto stručném sdělení si budeme všímat pouze přednášek jazykovědných.

V r. 1980 vzpomněla naše bohemistická a slavistická veřejnost 100. výročí založení semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě. U jeho zrodu a v jeho čele stál vynikající český lingvista, profesor slovanských řečí a literatur Jan Gebauer. Vznikl tak první univerzitní ústav na světě, kde se na vědecké bázi pěstovala bohemistika a slavistika. O struktuře semináře, jeho obsahové náplni a především o osobnosti Jana Gebauera, který řídil seminář 27 let (jeho pracovní metoda a vědecká erudice mu přitom umožnily vychovat řadu vynikajících odborníků), promluvil v přednášce Ke Gebauerovu působení na pražské univerzitě Jan Petr.[1]

Ivan Lutterer v přednášce František Palacký jako onomastik zdůraznil, že vědecký rozbor a výklad vlastních jmen tvořily důležitou složku Palackého činnosti; ve vlastních jménech spatřoval pomocný materiál sloužící k poznávání starších dějin. Zpracoval několik obsáhlých studií, v nichž utřídil, rozebral a vyložil po stránce lexikální a slovotvorné vlastní bohatě shromážděný soubor jmen převážně způsobem, na který mohla naše pozdější onomastická teorie a metodologie dobře navazovat.

Sémantická báze popisu jazykového systému nazval Jan Kořenský svou přednášku, v níž se soustředil na výklad pojmů sémantická báze a rámcové bázové významy (tj. význam existence, fázování, vymezování, setrvávání v platnosti ap.), které mají charakter operátorů. Jednotlivé bázové operátory charakterizoval z hlediska jejich sémantiky, prostředků vyjádření a zabýval se jejich vzájemnými vztahy a funkčním uspořádáním. V klasifikaci vycházel z kritérií nesignalizace akčnosti — akčnost a vzájemná závislost — nezávislost rámcového a rámovaného významu.

V přednášce Větné členy jako pojmy bilaterární vyložil Karel Svoboda své pojetí sémantické struktury věty; toto pojetí nutně vyžaduje dvoustranné chápání a výklad větných členů, tzn. s vymezením vlastností formálních a sémantických. Komplexní bilaterálnost musí být při vymezování větných členů jako komplexních pojmů zřejmá i v případech snadné identifikovatelnosti jen podle formálních vlastností. Takovéto zkoumání větných členů umožňuje v jednoduchých větách poznání a) významových vztahů a b) možné kompenzace větných členů k vyjádření téhož významu.

Dosavadní domácí syntaktická literatura přináší různé popisy českého sou[150]větí, žádný z nich se však důsledně nezaměřil na popis z hlediska sémantického. První popis tohoto druhu představuje nová akademická Mluvnice češtiny, o níž promluvil v přednášce Souvětí v češtině z hlediska sémantického Josef Hrbáček. Téměř důsledná sémantická koncepce mluvnice nutně vychází při výkladu souvětí od propoziční struktury predikáto-argumentové; klasifikace souvětí je založena na mezipropozičních vztazích. Hrbáček tu uvedl, jakým způsobem je definován v nové mluvnici pojem propozice, jak chápe základní typy souvětných spojení F. Daneš a jak vymezuje základní vztahy propozic M. Grepl. Protože toto členění nepostihovalo typy sémantických struktur všech druhů souvětí, muselo se přistoupit k analýze různých vztahů propozic (i okrajových), jež vytvářejí souvětná spojení. Z této analýzy vyplynula soustava šesti souvětných typů založených na mezipropozičních vztazích.

Svůj názor na základní suprasegmentální prostředek — přízvuk (slovní i větný) konfrontoval Karel Horálek (Prozodické a suprasegmentální prostředky) s chápáním této otázky ve výkladech V. Mathesia. Nejzávažnější nedostatek Mathesiových výkladů vidí v nejasném odlišení pojmu větný úsek — věta, větný celek a větný úsek — větný takt. Nevyhovující se mu jeví i Mathesiova terminologie.

Zásady rekonstrukce lexikálního vývoje uvedl Igor Němec definicemi pojmů lexikální vývoj, slovní zásoba (lexikální subsystém jazyka), lexikální subsystémy, lexikální jednotka, lexikální forma, lexikální význam, komponenty konstituující lexikální význam. Srovnáním komponentů neúplně a úplně doložených jednotek téhož lexikálního subsystému (slovotvorného typu, čeledi, polysémní struktury) pak dokumentoval rekonstrukci. Doložil ještě, že k přesnosti rekonstruovaného obrazu vývoje lexikální jednotky mnohdy nestačí jen údaje jazykové, je třeba, aby byly potvrzeny nebo doplněny také údaji mimojazykovými.

Odraz styků Čechů a Slováků v jazyce písemných památek vzniklých na českém a slovenském území ve 14. a 15. století a v době nejnovější je poměrně podrobně prozkoumán. Slovakismy v českých textech a bohemismy v slovenských textech 16. a 17. století nebyly však dosud hlouběji studovány. Analýza tu narážela na vážnou překážku, totiž na neexistenci komplexního popisu češtiny té doby. Podle některých, hlavně fonologických jevů (monoftongizace ie>í, souhláska ř, diftongizace ú>ou atd.), odlišujících češtinu od slovenštiny, a s přihlédnutím k vývoji českého — mnohdy konzervativního — pravopisného úzu sledoval Jaroslav Porák (Československé jazykové kontakty v starší době) v textech slovenské provenience odchylky, které signalizují nesporně slovenský původ.

Sborníky Přednášek z LŠSS[2] si za dobu své existence získaly dobré jméno mezi zahraničními bohemisty a slavisty, pro něž jsou také především určeny. [151]Mohou však přinést leccos zajímavého, podnětného a nového i naší odborné veřejnosti.[3]

---

[1] Stému výročí zaloření semináře pro slovanskou filologii na Karlově univerzitě v Praze je věnován VII. svazek řady Práce z dějin slavistiky, Univerzita Karlova, Praha 1979. Jsou tu hodnotící pohledy na všechny složky činnosti semináře, tj. na složku jazykovědnou, literárněvědnou a folkloristicko-etnografickou. Připomeňme zde aspoň studii J. Petra, Jazykovědná složka Gebauerova semináře pro slovanskou filologii (s. 10—57), v níž představil jednak Jana Gebauera-vědce a pedagoga, jeho odborný vývoj, profil a přínos pro slovanskou, zvláště pak českou, jazykovědu, jednak tematiku, metodiku práce semináře a výsledky, jichž tu bylo dosaženo. Srov. též J. Petr, Gebauerův seminář pro slovanskou filologii, NŘ 63, 1980, s. 113—123.

[2] LŠSS letos dovršila už svůj 27. ročník — srov. o tom P. Mareš, Dvacátý sedmý běh Letní školy slovanských studií v tomto čísle NŘ. K pětadvacetiletému jubileu této instituce srov. J. Petr, Letní škola slovanských studií, NŘ 66, 1983, s. 45—51.

[3] Tuto publikaci stejně jako další knihy vydané filozofickou fakultou Univerzity Karlovy je možno zakoupit nebo objednat ve fakultní prodejně n. p. Kniha.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 3, pp. 148-151

Previous Jitka Šonková: O příspěvku sovětské lingvistiky ke studiu českých citoslovcí

Next Petr Mareš: Dvacátý sedmý běh Letní školy slovanských studií